mira.l komentáře u knih

Tuhle knihu jsem měl v hledáčku delší dobu. Nedávno jsem ji tady objevil na bazaru, tak jsem si ji pořídil a přečetl s tím, že ji případně pošlu dál. A určitě nelituju. Autor sestavil velice poutavý příběh "krále Šumavy" tak, jak ho poskládal ze vzpomínek jeho samotného a dalších pamětníků. Co si přidal či přikrášlil, to ať laskavě posoudí každý čtenář sám.

Každopádně je to velice čtivý příběh rodáka ze Zábrdí u Prachatic, který se už coby mladý člen SNB začal zabývat činností, kterou by u uvědomělého příslušníka asi málokdo očekával. Tak, jak se vyvíjely události v poválečném Československu, potažmo v celé Evropě, stále více a více ho pohlcovala činnost převaděče, až se to jednou nepodařilo a skončil v komunistickém lágru, ze kterého se mu však podařilo utéct a dostat se za hranice. V Bavorsku pak začal pracovat pro americkou CIC jako agent-chodec. Dostal za hranice do Bavorska desítky lidí, oběma směry přemisťoval i informace, pro domácí bezpečnostní složky se postupně stal doslova postrachem, nepolapitelným přízrakem. Mělo to ale i stinné stránky v podobě zatčení, uvěznění či poprav desítek osob, které s ním spolupracovaly, ať už z řad rodiny, kamarádů, ale i dalších spolupracovníků v celých Čechách. Po zadrátování hranic pak "spadla klec" a Josef Hasil dožil svůj dříve tak dramtický život za oceánem, domů se podíval až po listopadu 1989.

V závěru knihy, kdy se v USA loučí Hasil se svým spolupracovníkem, snad jediným, který kromě něj přežil, zazní následující pasáž:
Vítek se ptá Hasila: "Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?"
"Jo, určitě jo."
"Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme ji krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti. Dva blbci, co nedovedou pořádně anglicky."

Při čtení příběhu mě několikrát napadlo vpodstatě totéž. Sice převedli spoustu lidí, kterým dali možnost začít na Západě nový život, ale nepřímo postupně svojí činností (hlavně tedy Hasil) dost výrazně zdecimovali svoje rodiny, příbuzné, známé, mnohdy ze širokého okolí svého bydliště. Nemluvě o tom, že s každým dalším přechodem stále víc riskovali i svoje životy. Svým způsobem se nelze divit domorodcům, že se na Hasila při jeho návštěvě v rodném kraji po r. 1989 mnozí dívali všelijak.

Za mě jednoznačně plný počet, skvěle napsaná kniha a velmi silný příběh a také svědectví o době, ve které se odehrává. Myslím, že dál ji asi nepošlu. I místopisně jsem byl docela v obraze, řadu míst v knize popisovaných znám, včetně Zábrdí, Řepešína...
A nakonec: Čtenářská výzva 2024, téma č. 20 Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí. Protože minimálně jednou Hasil v mlze vůbec nevěděl, kde je a dost si zašel:).

5 18.04.2024

Jak je sakra možný, že já tuhle knížku nejspíš nikdy nečetl, když ji mám doma nejmíň 35 let v jejím vydání z r. 1986?!? Letos se mi náramně hodí do 4. bodu Výzvy - Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny.
Ačkoliv je to knížka vlastně pro děti, i já jsem ji zhltnul jak malinu. O to větší bylo možná i mé překvapení, když jsem zjistil, že je to vlastně celkem věrohodně zpracovaná (tedy v těch základních bodech a historických faktech) historie počátků firmy Laurin & Klement, resp. dnešní Škody. Defiluje tu celá řada jmen, které mi rozhodně nejsou neznámá, a možná že jsem si ji užil o to víc, než bych si ji užil coby malý kluk, kdy mi taková jména jako Toman, Vondřich, Podsedníček, Kolovrat (i když je to správně Kolowrat), stejně jako různé značky a typy historických vozidel zase tolik neříkaly.
Adolf Branald tu zcela bravurně vystihl atmosféru počátku 20. století, kdy se průkopníci motorismu dostávali od jízdních kol přes motocykly k samohybům na čtyřech kolech, s větrem ve vlasech zdolávali stále nové a nové rychlostní rekordy, takoví jezdci jako třeba právě "cestující kovář" Vondřich se účastnili prvních závodů, ze kterých se vraceli (pokud se tedy vrátili, to také nebylo úplně samozřejmé) bohatší o nové zkušenosti, poznatky, co a jak na svých strojích vylepšit. I díky těmto průkopníkům se automobil a automobilismus jako celek dostal tam kde je dneska, i když tedy dnešní výhledy do budoucna směřují někam trochu jinam, ale to je jiná kapitola, to sem nepatří.
Nádherná knížka s nádhernými ilustracemi Kamila Lhotáka, které tam prostě sednou jak p***l na hrnec. Teď mi vlastně dochází, že už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl nějakou takhle "klasicky" ilustrovanou knížku, dneska už se to moc nevidí.
Jen nějak úplně nevím, jestli by to nebylo snad i trochu lepší bez těch posledních dvou kapitol, které mi přišly tak trochu "budovatelské" nebo do knihy trochu násilně naroubované. No ale dejme tomu, kvůli tomu všemu, co je před nimi, hodnocení snižovat nebudu.

2 01.04.2024

Jednoznačně pětihvězdičková dvouvečerová jednohubka o legendárním Šumavákovi. Díky za ni, zase jsem si o "Emílovi" doplnil pár informací.
Jestli vše vyjde a letos se opět do těch končin dostanu, zajedu do Sušice zapálit svíčku.

4 24.03.2024

Mám tuhle knížku doma v jejím prvním vydání z roku 1988 a kdysi už jsem ji četl. A už delší dobu jsem pokukoval po tom, že bych si ji přečetl znovu, ona je ale v takovém stavu, že další přečtení tak, aby zůstala vcelku, už asi nevydrží. Takže když ji Naše vojsko (ono to nakladatelství fakt ještě pořád existuje:) ) vydalo v loňském roce znovu ve vázané verzi, pořídil jsem si ji.
A jaké to bylo? No ... pětihvězdičkové:). Krásný návrat do dob, kdy se závodilo, na čem se dalo (hlavně v tehdejších podmínkách reálného socialismu) a s plným srdcem a nasazením, což u Františka Šťastného platilo opravdu na 100%. Možná i na víc. Jestli je vše, co tam uvádí, pravda, tak to byl opravdu mimořádný talent, Pan Jezdec, který dokázal ďábelsky rychle jezdit téměř na všem, co mělo dvě kola a co osedlal, ať už to mělo motor nebo ne. Že "Fanánek" začínal na kole a zúčastnil se prvního ročníku cyklistického Závodu míru, to zase tak všeobecně známé není. A že to dost často končilo pádem, polámanými kostmi, dlouhými obdobími v sádře a rehabilitacemi, to prostě k životu závodníka patřilo. Ostatně ve vší té smůle měl ještě štěstí, mnoho jeho vrstevníků zaplatilo svou vášeň cenou nejvyšší.
Po nedávném vyprávění Petra Hošťálka další krásná knížka s touto tématikou.
Malinko mě mrzí jen jedna drobnost, kvůli které ale tentokrát hodnocení snižovat nebudu. A sice že nakladatelství nepřipojilo ke knize nějaký dovětek, doslov, co bylo s F. Šťastným po napsání této knihy, která končí u jakési reinkarnace jeho závodní kariéry v závodech veteránů někdy zhruba v polovině 80. let minulého století.

Za pade, no nekupte to:)!! Když jsem viděl tu cenu (snad možná i pod výrobními náklady, to by asi autorka moc ráda neviděla, na kolik si vydavatelství její dílo aktuálně cení), pořídil jsem si to tak nějak z čiré zvědavosti a dostalo se mi (teda ne že bych měl v úmyslu se k něčemu takovému chystat) velmi podrobného rádce, co, kde, kdy a jak udělat, nedělat, pořídit, nepořizovat v případě pořádání dálkových treků. Rozhodně to není cestopis o zážitcích z dalekých cest, i když rady a pokyny jsou proloženy také nejedním postřehem či historkou z dalekých cest, jakých má autorka ve svých nohách už slušnou řádku. Na plné hodnocení to nebude, čelist mi úplně nespadla a jedno velké udivené "Waaaauuuu" se taky nekonalo, ale bezesporu je to zajímavá knížka na netradiční téma, jakou stojí za to si přečíst, protože mnohé rady a tipy jak ohledně vybavení, tak co se týká třeba chování v různých situacích, se dají použít i pro pěší putování jen tak "za humna", třeba při dovolené.
Co tedy úplně neprospělo, to je úroveň jazykové korektury českého vydání. Za tohle opravdu dostává někdo zaplaceno?!? Jak se prosím k takové práci dostat? Že bych to taky zkusil.... Chybějící či přebývající písmenka ve tvarech jednotlivých pádů podstatných jmen, to byla celkem loterie.

3 12.03.2024

Petr Lusk dělá krásné fotky, o tom není pochyb. Josef Kalina píše o Dakaru poutavě, to je také známá věc. Pořídil jsem si tuhle knihu, prohlédl. Hmm, textu tam moc není, to půjde rychle. A šlo. Šlo to o to rychleji, že mě po asi prvních dvou dvoustranách textu (kterého tam opravdu moc není) napadlo vzít do ruky Kalinovu Dlouhou, křivolakou cestu a nalistovat příslušný ročník. No a při tom jsem zjistil, že text v obou knihách je tak z 85% stejný. S hodnocením jsem váhal někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec za ty fotky ty čtyři dám. I když i ty fotky jsou trochu chaotické. Poněkud divně uspořádané, třeba fotka Tatry A. Lopraise, který v tom ročníku vypadl asi ve třetí etapě, je skoro na konci knihy, u některých fotek popisky jsou, u některých ne, je to takové zvláštní. Takže jsem to přečetl, prohlédl fotky, a dávám na bazar. Tolik místa opravdu doma nemám.
A ještě jeden poznatek. Chtělo to dát před vydáním přečíst někomu, kdo ví (aspoň trochu), kde a jak se ve větách píšou čárky. Protože je to podobné jako v Dlouhé křivolaké cestě. Tohle panu Kalinovi opravdu moc nejde.

1 02.03.2024

Tohle je taková jednohubka na tři, možná čtyři večery, když si to člověk hodně šetří. Neuvěřitelně milá knížka "motoristických" vzpomínek Petra Hošťálka, převážně z dob jeho dětství a mládí, kdy se dozvíme mnohé detaily z jeho celoživotní vášně - "infikovanosti" benzínem, olejem a starými auty a motorkami. To nadšení prakticky ze všeho, co má dvě či čtyři kola, je znát doslova z každé stánky. Rukama mu za celý život prošla slušná řádka nejrůznějších samohybů. Krásně se to čte, úplně samo.
A inspirovalo mě to k tomu, že co nevidět najdu autorovy knihy z cesty do Pekingu, které jsem už kdysi četl a mám v úmyslu se k nim vrátit. A taky mě při čtení napadlo, že mám někde doma Branaldova Dědečka automobila, o kterém vlastně nevím, jestli jsem ho někdy četl. Nejvyšší čas to napravit.

2 28.02.2024

Jak je tomu u knih Jana Tučka prakticky pravidlem, i toto je velmi přehledně zpracovaná historie jedné z legend socialistického automobilového průmyslu, se kterou vyrůstal nejeden z nás. Včetně mě.
Zpracováno od samých začátků vývoje řady 105/120, která byla, stejně jako celá existence této výrobní řady, poznamenána dobou reálného socialismu.
První prototypy a funkční vzorky, stopětky, stodvacítky, stotřicítky, Garde, Rapidy, ale i kreace v podobě kabrioletů na základech kupé, stavěných především ve Velké Británii, kam bylo mimochodem vyvezeno skoro 120 tisíc vozů této výrobní řady, ale i některé neuskutečněné návrhy a kapitola o sportovním nasazení poslední řady Škodovek s motorem vzadu, to vše je tu zpracováno velmi přehledně, jak je u autora zvykem. Stejně jako je samozřejmostí bohatá fotodokumentace.
Píšu pět:).

1 21.02.2024

Chtěl bych žít podle téhle knížky. Chtěl bych být profesionálním krmičem ptáků. Krmit - a to jen, pouze a bezvýhradně - celoročně všechny ptáčky, kromě pěvců třeba i dravce. Protože podle autora prostě nelze vynechat jeden jediný den, to bych pak (předpokládám hlavně v zimě) ten další den cestou je krmítkům všude nacházel hlady chcíplé ptáky, kteří ten jeden den bez plných krmítek prostě nepřežili (ne že by se mi to někdy stalo).
Hmmm... Krásná představa, věnovat se ptáčkům na plný úvazek, v zimě, na jaře a v létě při hnízdění - to přece mají největší spotřebu a největší energetické výdaje, aby stačili uživit to nadnormální množství mladých, které budou mít přece jen a díky tomu, že jsem poctivě krmil celou zimu. A když mladé vyvedou, dá nám milostivě autor zhruba září a říjen na oddych, abychom nasbírali síly (a nejen je) na zimní krmení. Jen jedna věc mi není jasná - kdo bude živit mě? Protože chodit do práce nebudu moct, budu přece krmit na plný úvazek, a kde budu na ty metráky zrní, buráků, stovky lojových koulí a já nevím čeho ještě brát peníze, to mi autor neporadil.
Jako já vím, že myšlenka je to šlechetná, mám ve svém okolí docela rozsáhlý park, kde je asi desítka krmítek, přes zimu tam krmení nosím, je krásné pozorovat kromě běžných návštěvníků občas i ty méně často vídané jako třeba stehlíky (ty ale vídám jinde než na mnou dotovaných krmítkách, konkrétně - a to je nečekaná podpásovka - na přirozené potravě v podobě plodů platanu, visících na stromě), tu a tam strakapouda velkého, hýla, šoupálka, dlaska, ale dělat celoročního otroka ze sebe teda nebudu. Já to nějak konkrétně nepočítám, ale i v tom množství, kterým krmím já, to řekněme měsíčně finančně není úplně zanedbatelné.
Já asi od téhle knížky čekal něco jiného než v jistém smyslu až dogmatický, či snad (jak tu taky někdo napsal) sektářský přístup. Když jsem začal číst, tak v první části jsem si připadal jak Alenka v říši divů: jediná správná myšlenka, kterou do nás autor pere od začátku do konce, je celoroční krmení bez přestání, protože v naší (jak jinak než námi) zhuntované krajině není pro ptáky k snědku vlastně vůbec nic; ptáci jsou vlastně na hraně vymření, a proto ... krmíme celoročně, a nejvíc v době hnízdění, jinak ti chudáčci mláďata nepřežijou asi vůbec žádná, a v tomto duchu tahle nalejvárna trvá asi 60 stran. (Jen tak mimochodem, pane Bertholde, co třeba takový pojem jako přirozený výběr nebo prostě PŘÍRODA, kde zkrátka přežijí jen ta nejsilnější mláďata??) Poté následuje kapitola o tom, jak krmení naplánovat (taky docela věda!!), jaká jsou vhodná krmítka a co do nich dát (asi nejpřínosnější část, i když jsme opět u té otázky "a za co budu živ já?"), co do nich nedávat - to mohlo být i podrobnější, jak vyrobit vlastní krmiva, opět až vědecké pojednání o plánu spotřeby krmiva a pár dalších obecných kapitol. Následuje výčet a popis nejčastějších návštěvníků krmítek a také jejich řekněme chuťových preferencí.
Jako jo, je tam pár zajímavých myšlenek, a taky pěkné fotky, ty se mi líbily, ale jinak to považuju za docela těžké zklamání. Nedalo mi to, říkal jsem si, co asi na tuto problematiku říká web České společnosti ornitologické. Navštívil jsem ho, a během pár desítek vteřin tam k tématu našel dva články (+ jeden z jiného zdroje), jejichž přečtení mi zabralo celkem asi půl hodiny a ..... dá se říct, že dost podstatnou část myšlenek této knihy ohledně celoročního krmení ty tři články - mírně řečeno - poněkud zpochybnily, pokud nechci napsat, že to rozbily na kusy.
Hodnotím velmi, velmi chatrnými třemi *, a ta třetí je jen a pouze za fotky. On je docela úsměvný už návod na výrobu "ideálního krmítka" na vnitřních deskách knihy, to má základnu 75 x 75 cm a střechu metr na metr. Takové přiměřené krmítečko do každé zahrádečky, na každý balkon, prostě všude, vejde se do něj čtvrt metráku zrní, a to se vyplatí ... LIDÉ BDĚTE!! A NEBLBNĚTE!! A trochu vnímejte, co čtete, jakým způsobem to je napsané...

4 15.02.2024

Nevím, jaká je prestiž ceny E. E. Kische, kterou tahle kniha před léty dostala, ale mě po těch letech na druhé přečtení tenhle víceméně nesouvislý kaleidoskop (nebo bych spíš měl napsat slepenec?) nějakých situací a vyprávění do kolen rozhodně neposlal. Víckrát to nechci ani vidět a určitě netoužím vědět, co obsahují další dvě pokračování.

2 03.02.2024

(SPOILER) Po dlouhých téměř 25 letech jsem oprášil tuto knihu Jana Šmída, který v dobách prezidentů G. Bushe st., B. Clintona za oceánem a V. Havla u nás působil jako zpravodaj Českého rozhlasu v USA.
Dnes už poměrně matně si pamatuju, že ač mě politické záležitosti nikterak neberou a tady vzhledem k poslání autora za oceánem je politiky docela dost, tak mě tahle knížka hodně bavila už tenkrát a vlastně skoro nic se na tom nezměnilo ani dneska, i když je to z větší části už spíš dějepis než popis aktuálního dění. Jan Šmíd velmi čtivou formou seznamuje čtenáře s prací rozhlasového zpravodaje, popisuje různá úskalí této práce ve své době, ale i příhody zajímavé, humorné. V textu přijde řeč na popis některých amerických velkoměst, společenských (namátkově předávání Oscarů), sportovních (NHL, US Open) či politických (volba prezidenta USA) událostí a osobností tak, jak měl autor možnost se s nimi seznámit, když bylo jeho prací referovat o nich v naší mladé raně kapitalistické demokracii:). Jedna část je věnována i tomu, jak ze svého pohledu poznal některé přírodní krásy USA či Latinské Ameriky, kam také během svého sedmiletého pobytu zavítal ať již pracovně nebo jako turista.
Poslední částí knihy je pak přepis vybraných příspěvků, které posílal do Č. rozhlasu a které celé vyprávění vhodně doplňují.
Z dnešního pohledu je vlastně už skoro humorné, jak některé problémy řešil v dobách "předinternetových" či časně internetových, kdy třeba Wikipedie, Facebook, Skype, různá datová úložistě, přes která by se daly posílat zvukové soubory a jiné dnes běžné věci buď vůbec neexistovaly nebo se jen velmi pozvolna rodily.
Pro charakteristiku knihy bych možná mohl použít jednu autorovu větu z kapitoly, kde popisuje, kterak se dostával k informacím, zde konkrétně se to týkalo deníku The Washington post: "Zajímavá je rubrika Style, kde jsou všechny možné drby z politiky, kultury i společnosti, zpracované seriózní formou." V knize sice není rubrika Style, ale jinak to celkem sedí:). Není důvod nedat plné hodnocení.

3 27.01.2024

37. díl nabídl opět padesátku tipů na výlety, z nichž některé si rozhodně budu pamatovat. Co se týká grafické úpravy, z jejíž nové podoby jsem u minulého dílu nebyl zrovna nadšen, tak tady došlo k drobné úpravě, kterou kvituji s povděkem.

2 15.01.2024

Druhá kniha V. Kroce čtenáře opět provádí Austrálií, tentokrát ovšem už ne v rámci tak dlouhého pobytu jako tomu bylo v knize první, zde se jednalo spíš o takovou delší dovolenou, a také to není cesta nedozírnými dálavami australského vnitrozemí, v rámci této knihy poznává autor převážně ty krásy Nového Jižního Walesu a Victorie, na které se v první knize nedostalo.
Další změnou je to, že na tuto cestu se krom maželky vydal i s tehdy dvouletou dcerou. Té já bych osobně snesl v knize o něco (no, možná i o o dost) míň, ale budiž. Kromě této drobné výtky je ale i tohle na čtení příjemná knížka.

3 25.12.2023

Rád konstatuji, že i po téměř 25 letech od vydání jsem si tuhle knížku znovu se zájmem přečetl. A stejně tak rád sáhnu i po té druhé autorově knize od protinožců.

3 19.12.2023

Tuhle knížku jsem oprášil po mnoha letech. Autor knihy delší dobu žil s manželkou v Austrálii, kde si patrně potřeboval vydělat na následné cestování a zároveň přitom ještě chodil do školy, patrně aby si zdokonalil angličtinu. Tahle úvodní pasáž mi je v tom svém samotném smyslu, principu, trochu nesrozumitelná, proč tam vlastně jeli, proč tam chodili do školy, to mi trochu uniká.
Hlavní část knihy se věnuje prakticky okružní cestě australským kontinentem, poznávání lidí, přírody, různých kulturních zařízení. Asi je třeba trochu přihlédnout k době, ve které se vyprávění odehrává, protože mi z toho trochu ční neustálá snaha ušetřit, kde se dalo.
Co se týká té cestovatelské části knihy, není to špatné čtení, já měl ve své době tenhle typ knížedk docela rád, a rád si je přečtu i dneska, místy je to teda spíš už dějepis, autor se tam podivuje nad několika v Austrálii tehdy zcela samozřejmými věcmi, které jsme u nás tehdy neznali, ale dneska jsou zcela běžné i u nás.
Co mi tu docela vadilo a vadí mi to tak nějak obecně - kniha bez kapitol. Nemám prostě rád, když vezmu do ruky knížku, jejíž text není členěn do žádných nadepsaných kapitol, když je to celé jeden souvislý text, byť tady oddělený aspoň na odstavce a pomyslné kapitoly jsou odděleny aspoň nějakými "trojhvězdičkami".
Nelituju toho, že jsem si to přečetl po skoro 24 letech znovu, nicméně myslím, že opět po tomto titulu už nesáhnu.

3 11.12.2023

Po knize od J. Králíka jsem sáhl po další publikaci, kterou mám v knihovně už dlouhé roky a kdysi dávno jsem ji četl, z doby, kdy dakarská rallye byla úplně o něčem jiném než dneska. První vydání této knihy vlastně vyšlo asi ještě dříve než pohled na Dakar očima novináře Králíka, tohle je psáno z pohledu Radka Fencla coby člena jedné z posádek "ostrého" Liazu.
Kniha mapuje první krůčky našich účastníků na soutěži, od prvotního nápadu přes přípravu vozů po první start na rallye v roce 1985. Hlavní část knihy je pak věnována ročníku 1986, ve kterém však pro posádku s Radkem Fenclem po skoku z duny soutěž skončila a do Dakaru dojeli mimo soutěž. To na druhou stranu dalo autorovi prostor část knihy pojmout trochu netradičním způsobem, z pohledu odpadlíků soutěže, kteří jedou jednou s předstihem, jednou se zpožděním poněkud jinou trasou a ani jejich cesta není bez komplikací.
Tyto pasáže se střídají s popisem toho, co zažívají posádky, které v soutěži zůstaly, a to až do poněkud neslavného, ale účastníky nezaviněného konce, kdy byly posádky utopeny v bahně jen kousek od Dakaru. Dále se pak autor již výrazně stručněji věnuje dalším ročníkům 1987, 1988 a 1989.
Nedá se úplně přesně určit, jestli je lepší tato nebo Králíkova kniha, každá nabízí pohled na soutěž z trochu jiného pohledu, bavily mě obě. Obě popisují časy, které už jsou bohužel dávno pryč.

3 27.11.2023

Po dlouhých letech jsem znovu vytáhl tuhle knížku z dřevních dob Dakaru, kdy tahle soutěž byla ale úplně někde jinde než je dneska.
Kniha je napsána očima Jana Králíka jakožto jediného motoristického novináře z tehdejšího Československa, který měl to štěstí být u prvního vítězství Tatry na Dakaru, stejně jako u několika již méně radostných událostí, jimž vévodila havárie dvoumotorového Dafu.
A dneska se asi s odstupem všech těch let a událostí, které po tomto ročníku následovaly, dá pochopit, proč se tahle kniha dá považovat za legendární. Protože prostě zachycuje dakarskou rallye ve své prakticky původní podobě, která už je nenávratnou historií. Nevadilo ani těch pár hrubic v textu:).
Na závěr se snad můžu jen sám sebe ptát, proč mi trvalo takovou řadu let, než mě napadlo si tuhle lahůdku přečíst znovu?

3 20.11.2023

Vpodstatě se ztotožňuji s předchozím komentářem. Přečetl jsem to, nedá se říct, že by se to nedalo dočíst, ale nebylo to nic, z čeho bych se posadil na zadek, nic, co by mě přimělo tu knížku zaškatulkovat do kategorie "chci si přečíst znovu". Nějak moc mě nezajímalo, jaké démony a resty minulosti si autor nese a chce se s nimi vyrovnat. Ne zrovna malou část knihy se zdálo, že vyhodit prášky na hlavu nebyl úplně nejlepší nápad, i když to nakonec docela rozchodil. Čtivosti stylu třeba L. Kutrové to nedosahuje ani náhodou, ale chápu, že i ten nesedne každému.
Přečteno, rád pošlu dál.

5 16.11.2023

Třicátý šestý díl "Toulavky" přinesl opět řadu zajímavých tipů na výlety, ale také novou grafickou úpravu, nad kterou já tedy zrovna nejásám. Možná si na novou grafiku zvyknou, možná taky ne, uvidíme.

2 06.11.2023

Pro mě osobně tohle byla kniha výrazně čtivější než předchozí kniha o VVP Boletice od stejného autora. Možná i proto, že naprostou většinu popisované oblasti mám za humny, snad kromě oblasti pramenů Hostice, dnes tedy Koštěnického potoka, které se nachází kousek od Kaprounu.
Česká Kanada, oblast kolem Peršláku, Staňkovský rybník se Staňkovem, Chlum u Třeboně - to vše jsou pro mě jako rodilého Třeboňáka oblasti důvěrně známé, asi i proto mě tohle čtení bavilo výrazně víc než již zmíněná autorova kniha o Boleticku. A možná i proto, že tohle je kniha z živé oblasti, nikoliv z míst dnes prakticky sterilně nepřístupných.
Grafická úprava knihy působí tedy podobně chaotickým dojmem jako kniha předchozí, nicméně asi jsem si na to už trochu zvykl, sem tam se najde nějaký překlep a neuniklo mi ani to, že autor má občas problémy se shodou podmětu s přísudkem. Na plné hodnocení to nebude, ale za čtyři * proč ne, myslím, že do téhle knížky občas pro nějakou informaci nahlédnu i po jejím přečtení.

4 03.10.2023