MilaSliacka komentáře u knih

Že trauma je živnou půdou pro radikalismus, není nic nového pod sluncem. Příběh Valerie Solanas je toho učebnicovým příkladem a já doufám, že se lidem bude dařit na ní nahlížet v kontextu jejího života a ne jen se jí smát nebo nenávidět ji.

Lidem, kteří se zajímají o dějiny feminismu, bych knihu doporučila jako příklad radikálně feministického Mein Kampfu.

3 18.08.2022

Tato knížka je ideální pro ty, kteří jsou začátečníky v otázkách feminismu*.

Chimamanda Adichie je pravým opakem radikálních feministek. Velmi laskavě doporučuje, jak se vyvarovat některých zažitých stereotypů týkajících se mateřství a výchovy dětí. Všichni už dávno víme, že ženy mohou dělat víc, než k čemu je předurčila tradiční společenská role. Stále máme však mnoho stereotypů tak zautomatizovaných ( i v rétorice), že si je ani neuvědomujeme a šíříme je dál.

Překvapilo mě, kolik toho má naše výchova společného s tou Africkou. Samozřejmě se v knize objeví i několik exotických momentů (například panenství u nás, pokud vím, už není vnímáno jako komodita), ale princip je všude stejný.

Knížka, ke které se budu vracet a půjčím ji i svým kamarádům a kamarádkám



*Nemám slovo feminismus moc ráda, zavání matriarchátem, což je druhá strana jedné mince s tradičním patriarchátem, vůči kterému se feminismus vymezuje. Více by mi dávalo smysl slovo rovnoprávnost.

2 17.08.2022

Tato kniha pro mě byla příjemným překvapením, obzvlášť vezmu-li v potaz, že se jedná o autorův debut.

Lukáš Boček dokázal rozehrát příběh, ve kterém se snoubí poetická mnohovrstevnatost (obzvlášť zdařilé mi přišlo propojení s jinými literárními postavami) a syrovost. Líbily se mi rozostřené hranice reality a snových vjemů, které přicházely a odcházely, aniž bych se v příběhu ztrácela. A pokud jsem se na chvilku ztratila, byl to autorův záměr.

Normálně příliš nevěnuju pozornost ilustracím, ale tentokrát mě z nich až mrazilo.

V neposlední řadě chválím soundtrack a těším se na dobu, kdy elektronická kniha bude mít v sobě odkazy na jednotlivé songy, takže je budeme poslouchat přesně v okamžiku, který pro nás autor vybere. Jsem sice literární konzervativec a mám ráda papírové knihy, ale toto propojení textu a nových medií mě baví.

Přiznám se, že na konci už to na mě byla těžko uvěřitelná kovbojka (nechci spoilerovat), ale i tak jsem si odnesla skvělý čtenářský zážitek a těším se na další Lukášovu knihu.

10 12.08.2022

Toto je pro mě objev roku. Mám v plánu přečíst od autora všechny jeho knihy. Je v nich autenticita, kterou tolik hledám a tak málo nacházím.

K povídce Debutant: Asi stárnu. Ačkoli toto je nejvtipnější povídka, jakou jsem četla za poslední nejméně rok, při jejím čtení mě přepadal smutek.

Možná je to tím, že jsem věděla, že autor odešel ze světa v relativně mladém věku vlastní rukou. Možná je to tím, že autorův pohled na svět až příliš dobře znám. Je to ten druh sebeironie, ke které se uchylujeme, když světu prezentujeme náš (subjektivně) zpackaný život a nechceme tím příliš obtěžovat.

K povídce Muzika: někde jsem četla, že autor je slovenský Vievegh, což mi přijde daleko od pravdy. P. Pišťánek by s zasloužil vlastní kategorii, ale když už bychom ho chtěli k někomu přirovnat, nabízí se paralela s Ch. Bukowskim, tedy aspoň v této povídce. Chlast, šukání a touha věnovat se svojí věci (psaní/hraní) na pozadí neutěšených a později lepších, oportunismu přejících časů (komunismus + devadesátky/ doba poválečná+technická revoluce v USA).

K povídce Čas: povídku nemůžu objektivně hodnotit, protože mi přišla useknutá jako Kafkův Zámek. Myslela jsem, že máme za sebou dobře rozehranou první třetinu a zrovna, když jsem se těšila, že se protagonista najde v divadelní hře známého z dětství, povídka skončila. Četla jsem v elektronické podobě, tedy bez ubývajících stránek, o to víc mě konec zaskočil. Kdyby byl autor naživu, snad bych mu i spontánně napsala žádost o prodloužení.

Antilolita, aneb příběh o tom, jak mladá krásná intrikánka utáhla na vařené nudli hodného staršího intelektuála.

01.08.2022

(SPOILER) Toto byla moje třetí kniha od Petry Soukupové a asi bude i poslední. Pořád si myslím, že patří k těm kvalitnějším v české mainstream literatuře, ale zažívám při čtení příliš často pocit deja vu.

Tak jako A. Mornštajnová dle mého recykluje mustr, podle kterého jsou vystavěny její příběhy, tak P. Soukupová recykluje dětské hrdiny (v Kájovi a Viktorovi z Nejlepší pro všechny nevidím rozdíl), témata (drama mimomanželského vztahu, kdy muž opouští rodinu) a takto bych mohla pokračovat.

Navíc rodinné a jiné povinnosti mi přibývají a čas na čtení ubývá, tedy je potřeba ho využít efektivněji, než ke čtení knih, které jsou tak trochu popcorn.

5 23.07.2022

Měli jste někdy v ruce knížku Krtek a kalhotky a vedle ní Krtka, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu? Je to napsané podle navlas stejného mustru, jako by snad německý krtek byl parodie na toho českého. Těší mě představa, že by to tak mohlo být.

PS: Pamatuji si dodnes, že mi příběh s kalhotkami připadal nějaký divný. Snad to bylo proto, že mám slovo kalhotky zažité jako dámské spodní prádlo, které jsem si při poslechu audioverze jako dítě také vizualizovala.

2 07.07.2022

Příběh ženy, která se odmítla vzdát své reality, vytvořila si doma království smutku a v něm pomník nepřítomnému milenci.

Pořád dokola prožívá pár uplynulých společných chvil a já jako psychoanalytik amatér se ptám; co vedlo člověka k tomu, aby ho několik poměrně fádním setkání dovedlo k takové posedlosti? Jaké trauma tomu předcházelo?

Můžeme jen spekulovat, zda se osobní trauma vypravěčky spojilo s traumatem, které na Berlíňany dopadlo v období rozdělení města na dvě části.

Kniha pro lidi, kteří mají rádi ponurost a existencionální filosofování tak, jako já.

1 16.06.2022

Všechno, co bych o knize napsala já, už zde několikrát padlo.

Ráda bych se tedy vyjádřila k tomu, co mě nejvíc zaujalo na přebalu. Na zadní straně knihy jsou komentáře lidí, kteří jsou nebo by měli být s tématem nějak spjati. První komentuje Alena Mornštajnová, kolegyně spisovatelka. Ok, beru.

Hned za ní ovšem nastupuje Martha Issová, jakožto herečka, která v minisérii Dukla 61 na ČT hrála hornickou manželku, za což si vysloužila Českého lva. Kniha se jí líbila a k danému kraji má prý kladný vztah, i když celý život strávila v hlavním městě. WTF?

Co takhle dát knihu hodnotit někomu relevantnějšímu, třeba, já nevím... skutečné manželce horníka či starousedlíkovi z karvinska?

Jednu dobu jsem sledovala pořad Deník Dity P, protože to byl neskutečný bizár. Moje okolí si tuto mojí zálibu mylně interpretovalo jako zájem o Ditiny recepty (ty jsem v pořadu přeskakovala). Netrvalo to dlouho a dostala jsem knihu.

Poctivě jsem jí pročetla se zájmem najít aspoň jeden recept, který bych mohla použít, ale nepochodila jsem. Je to kuchařka pro milovníky ‘poctivé’ české kuchyně, tedy ideálně všechno děláme na sádle, nešetříme plnotučnou smetanou, do moučníků dáváme pomalu víc cukru než mouky a tak dále, tedy přesně to, čemu se snažím ve jménu zdraví svého a své rodiny vyhnout (i když nejsem žádný hipsterský vegan).

Nedojímá mě recept na krupicovou kaši, ani fotka malé Dity, nepotřebuju fotky jídla v životní velikosti a už vůbec ne příběhy ‘ze života’, připomínající volně na sebe navazující asociace, nezajímá mě, čím se Dita krmí po sexu... Co ovšem od kuchařky kromě receptů očekávám, je to, že mi při druhém prolistování nevypadnou stránky z vazby.

Tento výkvět české kulinářské popkultury zkrátka není pro mě.

2 10.04.2022

Kniha Ragtime byl silný čtenářský zážitek hned z několika důvodů.

1. Autor je vynikající vypravěč, který byl schopen několik dějivých linií zaplétat a rozplétat všemi směry, přičemž narativ neztrácí na síle a uveřitelnosti. Postavy jsou skvěle napsané. Za mě nejzajímavější byl vývoj postavy Matky. Přiznám se, že dějové linky anarchistů mě bavily méně, o to víc se ale těším, až si s odstupem knihu přečtu znovu a některé části příběhu ještě pořádně ‘objevím’.

2. Nápad spojit reálnou historii a retro fikci je geniální! Historické osobnosti vystupují pod vlastními jmény, fiktivní postavy naopak jména nemají (s výjimkou ústřední postavy). Během čtení jsem si vyhledávala informace o jednotlivých reálných postavách a místy jsem se nestačila divit. Věděli jste například, že první člověk mimo Inuitů, jehož noha se dotkla severního pólu, byl Afroameričan Mattew Henson? Četbou knihy jsem si doplnila mezery v historii Ameriky z přelomu 19. a 20. století, tedy doby, kdy už bylo zrušeno několik desítek let zrušeno otroctví, ale k rovnoprávnosti bílých a černých amerických občanů vedla ještě dlouhá cesta.

3. Považuji za důležité, že jsem se k četbě dostala zrovna v roce 2022. Kniha zdaleka není jen o Afroameričanech, ale přináší kontext k současných událostem týkajícím se amerického rasismu a boji proti němu.

4 21.02.2022

Hororové čtení jsem zažívala naposledy někdy v páté třídě, kdy jsem přečetla všechny Stopy hrůzy, které u nás vyšly. S premisou, že mně jen tak něco nadpřirozeného v literatuře nerozhází, jsem se pustila do Trhliny.

Ano, kniha je zbytečně dlouhá. Po úderném začátku se čtenář musí prokousávat dlouhými pasážemi o tom, jak hlavní hrdina bloguje a zdlouhavě něco čte nebo komunikuje se svými čtenáři, pozdějšími členy výpravy. Jakmile se ovšem dostaneme k finální části, na kterou tak dlouho čekáme, začíná horor.

Přiznám se, a je mi to trochu trapné, autor se mi dostal pod kůži a vzbudil ve mně pocit, že všechno se to stalo a kdo se přiblíží k tribečskému tajemnu, byť jen přečtením příběhu, bude lapen do pasti. Na konci jsem se pomalu bála jít v noci na záchod, abych se nevzdálila od zbytku výpravy (tedy spícího manžela) a nevstoupila klosetem do paralelní dimenze.

Dostal mě. Nemůžu jinak než dát čtyři hvězdy.

Ve Spalovači mrtvol ukazuje autor na paní Kopfrkinglovi propagandistický mechanismus, který do sebe vtahoval občany, aby je zformoval (či zreformoval) k obrazu svému. Je to velice přímočaře vykreslené, ačkoli souhlasím s patrikem0816, že chybí moment, kdy se pan Kopfrkingl z váhajícího stal přesvědčeným občanem.

Ladislav Fuks, podobně jako Franz Kafka, píše ve svých knihách o sobě, ovšem autobiografie je to velmi metaforická.

Ve všech svých knihách má LF postavu citlivého hocha, který představuje jeho samotného, tomto případě je to Milivoj.

LF nebyl Žid, ale pronásledování a předstírání, že je člověk bez závady mu nebylo cizi - byl totiž homosexuál, což se za druhé světové války trestalo koncentračním táborem.

6 05.02.2022

Temné dílo, i když barvité v líčení často naturalistických detailů. Max Blecher po vzoru ruských spisovatelů 19. století, rozehrál své sociální drama libujících si ve stavech lidské bezmoci přinášející pocity útrpnosti a trapnosti, nechybí linka společenské hierarchie podtrhující to, že v sanatoriu jsou si před nemocí a smrti všichni rovni.

1 05.02.2022

Na úvod své recenze bych ráda řekla tolik, že se stravuji převážně zdravě, ale bývají chvíle, kdy se utrhnu ze řetězu. To pak dojím týden starý dort, zapiju ho lákem od okurek a pak si otevřu Májku. A tak to mám i s literaturou. V loňském roce jsem s potěšením přečetla knihu od Ivana Jonáka a chystám se i na memoáry Tomáše Řepky. Navíc teď, když je ze mně mimibazarová mamynka v domácnosti s mimískem a manžou, řekla jsem si, že na Radku Třeštíkovou nastal ten pravý čas.

I zajásala jsem když v knižní budce jednoho dne ležely Bábovky. Těšila jsem se, jak si odpočinu a třeba se i pobavím.

Nebudu to protahovat, nedalo se to číst. Všechny postavy (tedy všech pět, které jsem zvládla) se chovaly, uvažovaly a vyjadřovaly se stejně, byly stejně zahořklé, ze svých trablů vinily okolí a měly vedle sebe neschopného hňupa, kterého neměly moc rády, ale byly na něj zvyklé. Jako by postavy byly různé hlavy stejné saně, nebo pořád jedna a ta samá Radka a její představy o tom, jak žijí ženy napříč věkovým a společenským spektrem.

Uvěřitelnost situací a přirozenost dialogů bych přirovnala k úvodním scénkám v pornu. Byly tam nějaké, většinou nevydařené, pokusy o řachandu a spousta na sebe vrstvených klišé. Nakonec autorka přidala špetku něčeho, co čtenářky znají ze svého života (kafe, bábovka, IKEA), aby se v té fantasmagorii cítily jako doma. To byl chytrý tah, za který dávám jednu hvězdu. Jinak jsou Bábovky brak, který se snaží tvářit jako kvalitní mainstream.

18 25.01.2022

Tak trefnou a inspirativní knihu jsem už dlouho nečetla. Není to žádná oddechovka, naopak se člověk musí místy hodně soustředit, ale stojí to za to, protože se dozvíte víc o sobě i o době, ve které žijeme.

Téměř každou informaci, kterou jsem přečetla, jsem si byla schopna zařadit do kontextu svého života nebo života někoho z mého okolí a nezřídka pak následoval moment pochopení: ,,Aha, tak proto mám tyto tendence!” ,,Tak proto se tento člověk nedokáže chovat jinak!”

Fromm často vychází z Freuda, ale Freudovy myšlenky dotahuje dál a někdy je i popírá svými teoriemi. Zároveň freudovské (a jiné, např. marxistické) modely zasazuje do historického kontextu, což mi pomohlo více pochopit postmoderní společnost a její vývoj.

4 16.10.2021

Nápad popsat alternativní realitu naší země je geniální, ale zpracováním z něj paní spisovatelka mnoho nevytěžila. Popisuje období, které velká část čtenářů zažila, proto kdyby se jednalo o dobovku s odkazy na tehdejší reálie, mohla se kniha opravdu dostat pod kůži. Místo toho se ocitáme v jakémsi ponurém bezčasí, nic proti tomu, ale tím se ztrácí myšlenka alternativní reality tolik omílaná při propagaci knihy. Spíš tady jde o nešťastný příběh jedné rodiny napsaný podle dost podobného mustru jako Hana.

Nebavily mě dobré dvě třetiny knihy a až ke konci se děj rozjel, příběhy se spojily a opravdu mě zajímalo, co bude dál až při čtení posledních šedesáti stránek.

Že Alena Mornštajnová umí psát, není pochyb. Z mého pohledu se ale jedná o knihy řemeslné, nikoli umělecké nebo poetické a to je důvod, proč nejsou pro mě.
Příběhy jsou pečlivě vykonstruované a do detailů zpracované, ale ani neustálé podrobné popisování situací nedokáže dle mého navodit atmosféru. Dozvídám se informace, ale nevyvstávají přede mnou obrazy, díky čemuž mě příběh nedokáže pohltit už vůbec ne zasáhnout.

20 16.10.2021

Když jsem v knižní budce narazila na titul Info the Wild honosící se velkým nápisem BESTSELLER, chtěla jsem už knihu odložit. Pak mě ale zaujalo to, že autorem je Jon Krakauer, kterého jsem doposud znala jako novináře/dobrodruha a především pak člena epického výstupu na Mt. Everest z roku 96, a dala jsem knize šanci, čehož nelituji.

Na rozdíl od filmu, který na můj vkus až kýčovitě romantizuje příběh Chrise McCandellese, tady máme literaturu faktu.

Jon Krakauer popisuje svojí anabázi od chvíle kdy napsal článek o mrtvém mladíkovi nalezeném uprostřed divočiny na Aljašce, přes vodítka, která sledoval, aby se dopátral Chrisovy identity, až po návštěvu místa skonu s Chrisovými rodiči, přičemž čerpá z rozhovorů s lidmi, kteří Chrise poznali jako Alexe Supertrampa, dopisů od čtenářů prohlašující Chrise za naivního hlupáka, textů z Chrisova deníku a informací z fotek na nevyvolaném filmu. Vše pak prokládá historickými a zeměpisnými fakty, čímž uvádí příběh do širšího kontextu.

Díky tomu, že jako správný novinář v příběhu vrství informace na sebe tak, jak je po dobu několika let získával, je příběh napínavý až do konce.

Za mě příjemné překvapení.

PS: ti čtenáři, kteří si stěžují, že je kniha zklamala, protože neodpovídala filmu, by si měli uvědomit, že film byl z části fikce, aby dramaturgicky fungoval. Napadá mě příměr; přečíst si historickou knihu o Titaniku a být zklamaný, že v ní chybí Jack a Rose.

13 24.08.2021

Knihu Život je jinde jsem četla shodou okolností paralelně s knihou Umění milovat od Ericha Fromma. Ukázalo se to být jako docela dobrá kombinace.

Fromm ve své knize popisuje různé druhy lásky, mimo jiné také tu rodičovskou plus její různé dysfunkce. ,,Pravá podstata mateřské lásky je péčí o růst a to znamená, že si matka musí přát, aby se dítě od ní oddělilo.”
Inu, to se v případě hlavního hrdiny knihy Jaromila nestalo.

Zároveň chybějící nebo nezúčastněný otec v dítěti budí velkou úctu k autoritám jako k chybějícímu prvku otcovské lásky. To se v případě Jaromila stalo.

Máme před sebou podobného hrdinu jako v knize Alberta Moravii Konformista; ten se snažil skrýt svoje stigma zneužití knězem, díky čemuž se z něj stal skvělý nástroj fašistického režimu. Snažil se potírat špínu v sobě potíráním protirežimní špíny tam venku.

Jaromil se snaží být dospělý, schovat cejch mateřské lásky a splynout s davem. Otcovskou lásku a mužskou sílu naopak hledá v sounáležitosti s revolucí a v odevzdání se socialistickému režimu. Jenže, jak říká Fromm, aby člověk dospěl, musí v sobě objevit matku i otce, což se Jaromilovi nepovedlo.

I přes obvyklou kunderovskou misogynii, skvělá studie postav. Nemůžu něž dát plný počet bodů.

5 09.07.2021

Fajn, že učitel dal dohromady práce svých žáčků a knihu vydal. Je to roztomilé, vtipné a někdy smutné čtení. Netušila jsem, že v Itálii v 90 letech byla taková chudoba.

Přestože je kniha prezentována jako čtení pro dospělé, já bych jí dala spíš přečíst dětem okolo deseti let, aby se zasmály, ale i poučily.

16.06.2021