Recenze: Rudý bohatýr – Markéta Klobasová
Ve spolupráci s Nakladatelství Epocha Fantastická Epocha
Když máš tyfus, revoluci za zadkem a poslední naději v něčem, co bys normálně zastřelil.
Představ si, že máš smůlu.
Ale takovou tu pořádnou – válka, rozpad světa, hlad, špína… a k tomu si tě ještě vyhlídne tyfus, protože proč by ne. Normální člověk by si lehl a čekal konec.
Georgij Žukov? Ten se rozhodne, že si půjde vyhádat život zpátky. Klidně i u čarodějnic, vlkodlaků nebo čehokoliv, co zrovna nebude chtít utrhnout hlavu.
A přesně v tomhle duchu se nese Rudý bohatýr.
Tohle není klasické fantasy. Není to ani historický román. Je to takový špinavý mix obojího, kde se realita potkává s něčím, co bys radši nechal spát pod postelí. Revoluční Rusko tu nepůsobí jako kulisa – je to živý, hnusný, nebezpečný místo, kde má každý svůj plán… a většinou končí špatně.
A začátek?
Ten mě bavil hodně.
Autorka má styl, který umí vtáhnout. Věty mají šťávu, prostředí funguje a ty různé postavy – ať už jde o vojáky, čarodějnice nebo lovce – mají něco do sebe. Není to žádná pohádka. Tady jsou všichni tak trochu hajzlové… jen každý po svém.
Navíc ten nápad s prolínáním historie a nadpřirozena je fakt dobrej. Vlkodlaci v ulicích Moskvy, čarodějnice tahající za nitky v pozadí… tohle má atmosféru, která tě nutí číst dál.
Jenže pak přišla chvíle, kdy jsem si říkal:
„Hele… kam to vlastně jede?“
Druhá půlka knihy se utrhne ze řetězu.
Míň přemýšlení, víc krve. Míň atmosféry, víc akce. A i když to pořád není vyloženě špatně napsané, začalo to na mě působit, jako když někdo přidává další a další ingredience do hrnce… až přestaneš poznávat, co vlastně jíš.
Postavy, které mě držely na začátku, ustoupí. Přijdou jiné, ale už to není ono. A najednou mi chybí ten důvod, proč to celé hltat dál. Ne že bych to dočetl z donucení – to ne – ale ten původní zápal se někam vytratil.
Co ale knize upřít nejde, je atmosféra a odvaha.
Autorka se nebojí jít do temnoty, brutality ani nepříjemných témat. Některé scény jsou fakt syrové a občas až nepříjemně živé. A to beru jako plus.
Verdikt
Rudý bohatýr je kniha, která má koule. Má nápad, má styl a má momenty, kdy je fakt skvělá. Jenže si občas podrazí nohy tím, že chce být až moc věcí najednou.
Kdyby si udržela tempo a směr z první poloviny, bavíme se klidně o úplně jiné lize.
Takhle?
Hodnocení: 7/10 (a jo… fakt s odřenýma ušima)
Protože je to dobrý.
Ale zároveň to mohlo být sakra dobrý.
Recenze: Dům mrtvých
(aneb když se z fantasy stane syrová kronika utrpení, odvahy a přežití)
Ve spolupráci s OneHotBook Ivan Dachs Hladík
Jestli byly Měsíční zahrady vstupní branou do Malazu, pak Dům mrtvých je moment, kdy ti tenhle svět bez varování zlomí vaz… a ty mu za to ještě poděkuješ.
Steven Erikson tady přitvrzuje. Mnohem víc. Druhý díl není jen epická fantasy — je to brutální, emocionálně vyčerpávající jízda, která ukazuje válku bez příkras. Žádná romantika, žádní hrdinové na piedestalu. Jen prach, krev, utrpení… a občas i záblesky lidskosti, které o to víc bolí.
Ústřední linie s pochodem uprchlíků (Chain of Dogs) je naprosto strhující. Je to příběh o oběti, loajalitě a o tom, co všechno je člověk schopný vydržet. Erikson tady ukazuje, že fantasy může být stejně silná jako nejlepší historické romány — možná ještě víc, protože si může dovolit jít až na dřeň.
Postavy jsou opět fantasticky napsané. Nejsou černobílé. Každý má své důvody, své chyby a své démony. A ty je postupně začneš chápat… i když s nimi třeba nesouhlasíš.
Audioknižní zpracování
Jan Teplý ml. tady odvádí absolutní top práci. V tak komplexním a emocionálně náročném příběhu dokáže udržet přehled, tempo i atmosféru.
Jeho přednes má váhu. Umí být klidný, téměř vypravěčský… a vzápětí tvrdý, syrový a plný emocí. V momentech, kdy příběh láme charaktery i posluchače, to dokáže podat tak, že to fakt cítíš.
Díky němu má audiokniha nejen epický rozměr, ale i lidskost, která by se jinak mohla v té mase událostí ztratit.
Shrnutí
Temná, syrová a emocionálně silná fantasy
Jeden z nejsilnějších příběhů celé série
Komplexní svět, který tě nutí přemýšlet
Naprosto špičkový přednes Jana Teplého ml.
Hodnocení: 10/10
(Protože tohle není jen fantasy. Tohle je zážitek, který tě rozebere a už tě nesloží zpátky stejně.)
Za sledování na IG budu rád -> Milan.kope.knihomol
Vládcové kómatu – Petr Boček - edice Zrnka temnoty
když život stojí za houby… a pak je ještě hůř
Ve spolupráci s Nakladatelství Golden Dog Martin Štefko
Někdo má blbý den.
Karel Rubeš má blbý život.
Přijde o práci. Manželka ho opustí. A jako bonus se stará o otce s Alzheimerem, který pomalu mizí před očima. Když tohle skončí… čekal bys aspoň trochu klidu, ne? Jenže to by nesměla přijít smrt sousedky, podivné okolnosti a něco, co se rozhodně nevejde do kolonky „normální problém“.
A tady začíná jízda, která se z nenápadného životního dramatu překlápí do hodně temného, nepříjemného a místy až brutálně syrového příběhu.
Když realita nestačí být děsivá
To, co mě na Vládcích kómatu dostalo nejvíc, je, jak přirozeně se horor vplíží do úplně obyčejného života. Žádné velké „teď začíná strašit“. Prostě se to začne dít. Pomalu. Nenápadně. A o to víc to funguje.
Karel není žádný hrdina. Je to chlápek, kterému život naložil víc, než unesl. A právě proto působí jeho reakce uvěřitelně. Žádné superhrdinské momenty. Spíš zoufalství, snaha pochopit a občas i dost špatná rozhodnutí.
A do toho všeho se začne motat něco temného. Něco, co nechceš potkat ani ve snu… natož ve chvíli, kdy už tak balancuješ na hraně.
Atmosféra, která tě nepustí
Boček si tady fakt vyhrál s atmosférou.
Je to špinavé. Těžké. Nepříjemné.
A pak přijde ta „terapie“… a najednou si říkáš, jestli to, co se děje, je ještě snaha pomoct, nebo už čisté šílenství. Tyhle pasáže jsou brutální, místy až na hraně komfortu – ale přesně tak, aby to dávalo smysl a nebylo to samoúčelné.
Styl a tempo
Kniha šlape skvěle. Má spád, ale zároveň si umí dát pauzu tam, kde je potřeba. Detektivní linka funguje, postupné odhalování taky a celé to drží pohromadě bez zbytečných hluchých míst.
A co oceňuju hodně – autor tě nenechá úplně v klidu ani po dočtení.
Shrnutí:
Vládcové kómatu jsou přesně ten typ příběhu, kde si říkáš, že hůř už být nemůže… a autor ti s klidem ukáže, že může. A ještě o dost.
Silná kombinace životního dramatu, psychologického tlaku a temného hororu, která funguje překvapivě přirozeně. A hlavně – zůstane v hlavě.
Za mě jedno z nejlepších Zrnek temnoty, co jsem měl v ruce.
9,5/10 – syrové, nepříjemné a zatraceně dobré čtení, které ti ukáže, že dno má ještě sklep.
Za sledování na IG budu rád -> Milan.kope.knihomol
Všechny tváře smrti – Adam Pýcha
Praha, jak ji neznáme. A možná ani znát nechceme.
Ve spolupráci s @nasenakladatelstvi Adam Pýcha
Adam ve své knize Všechny tváře smrti bere známé kulisy hlavního města a přetváří je do podivně temné, téměř snové reality. Alternativní devadesátky, kde komunismus nikdy úplně nezmizel, a uprostřed toho všeho čtvrť Severní Pfalz – místo, které jako by existovalo mimo běžný svět.
A právě Pfalz je srdcem celé knihy. Tajemný, trochu tísnivý kus města, kde se zdá, že pravidla reality fungují jinak. Když se zde během jediného dne stanou dvě brutální vraždy a na místě se objeví zvláštní krvavé znamení, je jasné, že to nebude obyčejný policejní případ.
Plukovník Veřejné bezpečnosti Vincent Haas už přitom odpočítává poslední dny do důchodu. Jenže některé případy si člověka najdou ve chvíli, kdy už si myslel, že má klid. A Pfalz je místo, které má s Haasovou minulostí víc společného, než by si přál.
Na druhé straně stojí Samuel – bývalý voják s vlastními démony, který provozuje poněkud bizarní podnik kombinující bar a antikvariát. A právě on se zaplete do pátrání po zmizelé dívce, které postupně odhaluje mnohem temnější příběh, než se zpočátku zdálo.
Co mě na knize bavilo nejvíc, byla atmosféra. Adam dokáže velmi dobře pracovat s prostředím a postupně budovat pocit, že Pfalz není jen čtvrť, ale skoro samostatný svět. Místo, kde se mísí realita s legendami a kde minulost pořád odmítá zůstat pohřbená.
Příběh navíc příjemně balancuje mezi thrillerem a mysteriózním příběhem. Nejde jen o hledání vraha, ale o postupné skládání střípků historie, která sahá mnohem dál, než by se na první pohled zdálo.
Postavy fungují dobře a mají vlastní motivace i minulost. Vincent Haas působí jako unavený muž, který už viděl dost zla, ale pořád v sobě má něco, co ho nutí pokračovat. Samuel je zase přesně ten typ postavy, u které nikdy úplně nevíte, kolik toho vlastně ví.
Kniha není úplně bez drobných nedokonalostí, ale ty jsou spíš kosmetické. Hlavní je, že příběh je čtivý, má atmosféru a dokáže čtenáře vtáhnout do světa, který působí zvláštně známě… a zároveň nepříjemně cize.
A přesně to je na tom nejlepší.
Shrnutí po milanovsku:
Temná Praha, tajemná čtvrť, staré hříchy a příběh, kde nic není tak úplně náhoda.
9/10 – mysteriózní thriller s atmosférou, která se vám dostane pod kůži.
Za sledování na IG budu rád -> milan.kope.knihomol
Polibek Maintré – finále, které tě nechá stát nad propastí
Některé série dočteš a řekneš si: „Jo, dobrý.“
A pak jsou takové, u kterých po poslední stránce jen chvíli sedíš, koukáš do prázdna… a vlastně se ti vůbec nechce vrátit do reality.
Polibek Maintré je přesně ten druhý případ.
Závěrečný díl série Zlatá Grai není jen pokračování. Je to výbuch všeho, co autorka od prvního dílu budovala – vztahů, intrik, magie i osudů postav, které už dávno nejsou jen jmény na stránkách, ale něčím, k čemu si člověk vytvoří skutečné pouto.
Grai přestávají být pouhými nástroji svých pánů. Pouta praskají, loajalita se láme a svět, který se zdál pevný, se najednou mění v něco mnohem nebezpečnějšího. Do popředí se opět dostává Isarell, která už dávno není jen tou divokou dívkou z počátku příběhu. Je silnější, zkušenější… ale zároveň stojí před rozhodnutími, která mohou změnit úplně všechno.
A právě to mě na téhle knize bavilo nejvíc.
Nic není černobílé.
Každá postava má svůj důvod, své rány, své sny. Andreil kráčí temnou cestou, Malakai boří staré závazky, a Isarell musí čelit nejen nepřátelům kolem sebe, ale i hlasům, které k ní promlouvají z míst, kam by se možná raději nikdy nepodívala.
Svět Zlaté grai je navíc pořád stejně fascinující. Magie, různé rasy, politické hry i osobní konflikty se tu míchají do příběhu, který má energii divoké řeky. A jak se blíží konec, tempo jen roste. Bitvy jsou velkolepé, emoce silné a u každé kapitoly máš pocit, že něco zásadního visí ve vzduchu.
Co musím ocenit nejvíc, je odvaha autorky. Nebát se hrát s osudy postav, nebát se nechat věci bolet a nebát se ukázat, že svoboda a moc mají vždycky svou cenu. Díky tomu působí finále skutečně epicky – ne jen velké, ale také lidské.
A když přišel konec?
Upřímně… přesně takový, jaký si tahle série zasloužila. Silný, emotivní a takový, který člověku připomene, proč vlastně fantasy miluje.
Shrnutí
Polibek Maintré je strhující zakončení série, která ukazuje, že česká fantasy má obrovskou sílu. Velkolepé bitvy, silné emoce, komplexní postavy a svět, do kterého se chceš vracet.
Hodnocení: 10/10
Epické, emotivní a nezapomenutelné finále. Přesně ten typ knihy, po kterém ti bude svět Zlaté grai ještě dlouho chybět.
Na závěr musím smeknout před tím, co dokázala Kristina M. Waagnerová vytvořit. Série Zlatá Grai je důkazem, že česká fantasy může být stejně velkolepá, emocionální a originální jako ta světová. Vytvořit tak komplexní svět, silné postavy a příběh, který člověka drží od první stránky až po poslední, není samozřejmost. Je vidět, že za tím stojí obrovská dávka fantazie, práce a srdce. A právě díky tomu se Zlatá Grai stala jednou z těch sérií, které v člověku zůstanou ještě dlouho poté, co knihu zavře. Klobouk dolů – a velké díky za tuhle epickou jízdu.
Recenze: Boží mlýn s turbem – V propastech stínů (Engelbert Prim)
Ve spolupráci s nakladatelství epocha
Postapo, kde se humor rodí z krve a život visí na posledním náboji.
Konec světa bývá v knihách často velkolepý. Exploze, chaos, dramatické projevy posledních prezidentů a tak podobně. U Engelberta Prima je to mnohem prostší – lidstvo dostalo virus, pak ránu elektromagnetickým pulzem a civilizace se sesypala jak starý komín po dynamitu. A co zůstalo? Svět, kde se zákony vytratily rychleji než elektřina ze zásuvky a kde má člověk větší šanci přežít s nožem v ruce než s morálkou v hlavě.
A právě tady pokračuje příběh Sváti.
Druhý díl série Boží mlýn s turbem jde ještě hlouběji než ten první. A myslím tím opravdu hluboko – do stínů, do minulosti, do bolesti a do míst, kam se většina hrdinů raději ani nepodívá. Sváťa se tentokrát ocitá na cestě, která může být jeho poslední. Řeka Styx už pomalu šplouchá o břeh a Cháron si nejspíš připravuje loďku. Jenže kdo zná Sváťu, ví jednu věc: tenhle chlap není typ, který by si tiše sedl do člunu a nechal se převézt.
Primův styl je pořád stejně návykový. Krátké, úderné věty, černý humor ostrý jak čerstvě nabroušený nůž a dialogy, které občas znějí tak přirozeně, až máte pocit, že sedíte někde u ohně s partou přeživších a posloucháte jejich historky. Jenže zatímco se smějete jedné hlášce, o pár řádků dál vám autor připomene, že tenhle svět není žádná sranda.
A právě V propastech stínů je v tomhle ještě o level jinde.
Násilí je syrovější, temnota hlubší a psychika postav dostává zabrat víc než kdy dřív. Prim dokáže popsat brutální scénu tak živě, že vaše představivost začne pracovat na plné obrátky. A někdy si skoro říkáte, jestli by nebylo lepší ji na chvíli vypnout. Jenže pak přijde typický Primovský humor, který tu tíhu na moment odlehčí – a vy čtete dál.
Velkou roli tady hrají i vzpomínky a přízraky minulosti. Sváťa není jen chlap se zbraní a dobrým instinktem na přežití. Je to člověk, kterého formovaly věci, jež by většinu lidí dávno zlomily. A právě tyhle stíny se teď vrací, aby mu pomohly… nebo ho definitivně stáhly dolů.
Co mě na téhle sérii baví nejvíc, je její zvláštní kombinace brutalitu, lidskosti a černého humoru. Prim dokáže v jedné kapitole rozesmát, v další znechutit a o pár stránek dál vás přimět přemýšlet nad tím, jestli by lidstvo po podobné katastrofě vůbec stálo za záchranu.
A Sváťa?
Ten je pořád stejný – tvrdohlavý, drsný, občas cynický, ale někde hluboko uvnitř pořád člověk.
A možná právě proto funguje tak dobře.
Shrnutí:
Druhý díl Božího mlýna s turbem potvrzuje, že Engelbert Prim má postapo pevně v rukou. Je to temnější, brutálnější a zároveň emotivnější pokračování, které vás několikrát rozesměje, párkrát znechutí a místy možná i trochu rozbije. Ale přesně takhle má dobré postapo fungovat.
A jestli vám první díl připadal drsný, tak věřte, že V propastech stínů ještě přitlačí.
Hodnocení: 9,5 / 10
Protože tahle kniha není jen o přežití na konci světa. Je o tom, co z člověka zůstane… když už skoro nic nezůstalo.
Za sledování na IG budu rád -> milan.kope.knihomol
Recenze: Nekromant
(aneb když prodáš duši ďáblu… a pak ji chceš zpátky)
Ve spolupráci s @jk_dabing
Johannes Cabal je přesně ten typ hrdiny, kterému bys nesvěřil ani hlídání kaktusu. Chladný, cynický, brilantní… a bez duše. Doslova. Když zjistí, že ji ke svému výzkumu přece jen potřebuje, sestoupí do pekla a uzavře s Luciferem sázku: sto duší za rok. A k tomu jako bonus dostane kočovný karneval. Protože proč by smlouva s ďáblem nemohla mít i lehce absurdní nádech?
Jonathan L. Howard míchá temnou atmosféru s velmi suchým, místy až britsky uštěpačným humorem. Připomíná to lehce groteskní variaci na „ďábelské úkoly“ — skoro jako kdyby někdo zkřížil gotický román s lehce cynickou komedií. Tempo je spíš pozvolné, víc dialogové než akční, stojí hlavně na interakcích a Cabalově osobnosti.
A právě tady to funguje nejvíc. Cabal není sympatický hrdina. Je to antihrdina se vším všudy — manipulativní, odtažitý, často morálně pokřivený. Ale sledovat, jak smlouvá, podvádí a snaží se obejít vlastní podmínky, je zábavné. Humor je specifický — není prvoplánový. Občas je temný, občas absurdní, občas tě nechá jen lehce pousmát.
Audioknižní zpracování
Na audioknize se podíleli dva interpreti a zvolili zajímavý model rozdělení rolí.
Šárka Vondrová působí jako hlavní vypravěčka a zároveň si bere ženské a dětské postavy. Její přednes je procítěný, s jasnou artikulací a dobrou prací s emocemi. Text drží pohromadě a atmosféru dokáže podpořit.
Josef Kudláček se ujal mužských postav včetně Cabala. Hraje si s intonací, lehce komickým podtónem a dokáže vystihnout ironii textu. Místy je znát slabší výslovnost R a Ř, což může být pro citlivější ucho rušivější — pro mě osobně to nebyl zásadní problém, ale je fér to zmínit.
Celkově je audioknižní zpracování zajímavé, ale ne úplně bezchybné. Nápad s rozdělením hlasů funguje, jen bych místy ocenil ještě větší dynamiku nebo výraznější temnou atmosféru.
Shrnutí
Temná atmosféra s černým humorem
Antihrdina, kterého si neoblíbíš… ale baví tě
Peklo, manipulace, smlouvání o duši
Zajímavé, ale ne dokonalé audioprovedení
Hodnocení;
Příběh: 7,5/10
Audiokniha: 6/10
(Protože nápad i hlavní postava jsou skvělé, ale audiopodoba mohla být ještě výraznější.)
Albra – když hory mlčí, ale tvoje hlava křičí
Ivan Kučera - edice Zrnka temnoty
Ve spolupráci s @goldendogbooks
Někteří lidé utíkají před světem.
Albra utíká do něj.
Po smrti milovaného otce se vydává sama na Cestu rytířů. Žádná parta, žádná romantická turistika, žádné motivační řeči o hledání sebe sama. Jen ona, hory a bolest, která se nedá umlčet.
A přesně tady začíná síla téhle knihy.
Hory jako protivník
Ivan Kučera nevyužívá hory jen jako kulisu. Ony jsou tu téměř další postavou. Chladné. Mlčenlivé. Neodpouštějící. Podzimní krajina působí nádherně i nebezpečně zároveň – stejně jako Albrin vnitřní svět.
Atmosféra je hutná, místy až fyzicky nepříjemná. Cítíš vlhkost, slyšíš vítr, máš pocit, že se za tebou něco pohne… a nejsi si jistý, jestli je to jen únava, nebo něco víc.
A právě tahle nejistota funguje dokonale.
Temnota, která neleze z lesa
Tohle není horor na efekt.
Nečekej krev na každé druhé stránce ani laciné lekačky.
Temnota je tady plíživá. Vnitřní. Psychologická.
Možná se něco skrývá v horách.
Možná se ale něco skrývá v Albrině hlavě.
A Kučera tě nechá tápat. Což je dobře. Protože právě tohle dělá příběh silným – největší strach totiž často nevychází z lesa, ale z bolesti, kterou si neseme.
Styl a tempo
Tempo je pomalejší, hodně introspektivní. Občas jsem si říkal, že by příběh snesl trochu víc dynamiky, ale zároveň jsem chápal, že tenhle klid je záměr. Smutek není akční žánr. Smutek je proces.
A tady je zpracovaný citlivě, bez patosu a bez přehnaného tlačení na emoce.
Shrnutí:
Albra je komorní, melancholická novela o ztrátě, samotě a o tom, že někdy největší boj nevedeme s tím, co je kolem nás, ale s tím, co je uvnitř.
Není to kniha, která tě vystřelí ze židle.
Je to kniha, která tě nechá chvíli stát v tichu.
A někdy je právě tohle silnější.
8,5/10 – tiché, chladné a emocionálně přesné Zrnko temnoty.
Neklidný hrob – když láska ke ztracenému přeroste v posedlost
Ve spolupráci s @hostbrno
Jsou knihy, které tě vyděsí.
A pak jsou knihy, které tě zneklidní. A to je mnohem horší.
Neklidný hrob je přesně ten typ příběhu, který ti neleze pod kůži skrze laciné strašení, ale skrze otázku, kterou si nechceš připustit:
Co kdyby šlo smrt obejít? A co by tě to stálo?
Rok 1887. Skotská vysočina. Mlha, která se drží u země stejně urputně jako vina v lidské hlavě. Anselm Godwin studuje medicínu, ale místo aby hledal cestu k uzdravení živých, čím dál víc ho přitahuje možnost „opravit“ mrtvé. Smrt mu vzala bratra. A on se odmítá smířit s tím, že některé věci jsou konečné.
Do toho Ada Selwynová – dcera hrobníka, která tráví víc času mezi rakvemi než mezi lidmi. Tvrdá, praktická, zvyklá na pohledy plné opovržení. Smrt pro ni není filozofická otázka. Je to každodenní realita. A právě proto je jejich setkání tak silné – jeden chce smrt přelstít, druhá ví, že si vždy vezme, co jí patří.
Šardická tu nevytváří jen gotickou kulisu. Ona buduje dusivou atmosféru, kde je cítit vlhkost hřbitovní hlíny i chlad nevyřčených slov. Nejde o rychlý horor ani o klasickou romantickou linku. Jde o pomalé, nevyhnutelné sklouzávání k rozhodnutím, která dávají smysl jen ve chvíli, kdy je člověk zlomený.
A to, co mě na knize bavilo nejvíc?
Postavy nejsou hrdinové. Jsou to lidé. Chybující, tvrdohlaví, zranění. Anselm není odvážný vizionář – je to mladík, kterého pohání strach ze ztráty. Ada není jen „silná ženská postava“ – je to někdo, kdo ví, že svět je krutý, a přesto si zachovává kousek světla pod vrstvou prachu a hlíny.
Příběh graduje pomalu, ale jistě. A když přijde finále, není efektní pro efekt. Bolí. A zůstane.
Shrnutí:
Neklidný hrob je temný, melancholický a zároveň překvapivě lidský román o smrti, vině a touze změnit to, co změnit nejde. Není to kniha, kterou jen přečteš. Je to kniha, která tě chvíli pronásleduje.
Hodnocení: 9,5/10
Atmosférické, silné a emočně přesné. Smrt tu není strašák. Je to otázka. A odpověď není jednoduchá.
Recenze: Mickey7
(aneb když je smrt jen pracovní nepříjemnost)
Ve spolupráci s @onehotbook
Představa, že jsi „postradatelný zaměstnanec“, většinou znamená špatnou pracovní jistotu. U Mickeyho to znamená, že když umře… prostě ho vytisknou znovu. Mickey7 staví na skvělém sci-fi nápadu — lidské klony používané jako spotřební materiál při kolonizaci cizí planety. A funguje to přesně tak dobře, jak to zní.
Edward Ashton míchá filozofii identity, černý humor a survival sci-fi do čtivé kombinace. Kniha se ptá: Co z tebe dělá tebe? Vzpomínky? Tělo? Kontinuita? A dělá to nenásilně, bez těžkopádné vědy, spíš skrz situace, do kterých by nikdo soudný nechtěl být poslán… natož opakovaně.
Největší síla příběhu je v samotném Mickeym. Je ironický, unavený ze své role „lidské zálohy“ a přitom překvapivě lidský. Když se objeví Mickey8, dostává příběh nový rozměr — najednou nejde jen o přežití planety, ale o přežití vlastní existence.
Tempo je svižné, místy skoro thrillerové, jindy odlehčené suchým humorem. Není to epická space opera, spíš komornější sci-fi s dobrým nápadem a sympatickým hrdinou. A právě proto baví.
Kajetán Písařovic volí civilní, lehce ironický přednes, který se k Mickeymu hodí. Nepřehání emoce, drží realističnost — a tím dává vyniknout humoru i existenciálním momentům. Poslech je plynulý a dobře vtahuje do děje.
Shrnutí:
Skvělý sci-fi koncept klonování
Suchý humor a lidský hlavní hrdina
Drsné prostředí ledové planety
Povedený, přirozený přednes
Hodnocení: 8/10
(Protože nápad je výborný, ale místy by si zasloužil ještě hlubší rozpracování.)
Atomové šelmy: Aréna – František Kotleta & Kristýna Sněgoňová
Ve spolupráci s Fobos Sense Lord
Jestli byla Základna rozjezd, tak Aréna už šlape na plyn.
Svět po jaderné válce je pořád stejně nehostinný, ale tentokrát se podíváme do místa, kde přeživší nejen přežívají, ale taky obchodují, podvádějí, riskují a umírají pro pár konzerv navíc. Aréna je tržiště, přístav, hazardní dům i popraviště v jednom. Civilizace tu sice přežívá, ale spíš v takové té ošklivější lidské verzi.
A právě prostředí je nejsilnější stránkou knihy. Špinavé uličky, kšefty šeptané ve stínu zdí, pocit, že stačí jeden špatný pohled a někdo vás podřízne kvůli zásobám. Tohle postapo je špinavé, živé a nepůsobí jako kulisa.
Autoři už mají svět pevně v rukou. Po Legii i prvním díle série je to s nimi vlastně sázka na jistotu – tempo, akce i budování světa drží pohromadě a nic nepůsobí zbytečně. Děj odsýpá, ale zároveň tu zůstává prostor nasát atmosféru.
Velmi mě baví linka Církve Jaderné bohyně. Víra jako nástroj moci, útěcha i manipulace. V tomhle světě má náboženství větší sílu než kulky – a to dodává sérii vlastní identitu.
Oproti prvnímu dílu působí Aréna vyzráleji. Postavy mají víc prostoru a svět je plastičtější. Pořád je to svižné čtení, ale už ne jen ochutnávka – spíš plnohodnotná porce.
Kdybych měl něco vypíchnout, tak jen to, že některé vedlejší postavy zmizí dřív, než si je člověk stihne oblíbit. Ale ruku na srdce — v tomhle světě je to vlastně logické.
Shrnutí:
Postapo tržiště, kde si můžeš koupit cokoliv… včetně vlastní smrti. Drsné, zábavné a zatraceně návykové.
Za sledování na IG budu rád - -> milan.kope.knihomol
9,5/10 – Atomové šelmy se mění v jednu z nejzábavnějších českých postapo sérií.
Recenze: Pohádka (audiokniha)
(aneb když se za zahradní brankou skrývá jiný svět… a není tak pohádkový, jak slibuje)
Ve spolupráci s @onehotbook
Stephen King tentokrát neotevírá dveře do čistého hororu, ale do temné fantasy, která v sobě míchá klasickou pohádkovou poetiku s jeho typickou schopností sahat do lidských strachů. Pohádka je příběh o dospívání, odvaze a o tom, že některé světy potřebují hrdiny, i když o ně nestojí.
Hlavní hrdina Charlie je jeden z těch kingovských kluků, kterým prostě fandíš. Není vyvolený, není dokonalý – a právě proto funguje. Když objeví vstup do jiného světa, rozjíždí se dobrodružství, které připomene klasické pohádky bratří Grimmů… jen přefiltrované přes Kingovu temnější optiku.
Co na knize vyniká, je atmosféra. King si dává načas, buduje vztahy, prostředí i napětí. Někdo by řekl, že je to rozvláčné — ale právě díky tomu svět působí živě a uvěřitelně. A když pak přijde temnota, má váhu.
Matouš Ruml audioknize sedl překvapivě dobře. Jeho projev je civilní, přirozený a dokáže vystihnout jak klukovskou zvědavost, tak tíhu momentů, kdy jde do tuhého. Nehraje to přehnaně — a právě tím vtahuje. Poslech působí jako vyprávění u ohně, kde víš, že se blíží něco zlověstného, ale stejně chceš slyšet víc.
Pohádka není čistý horor ani klasická fantasy. Je to Kingova pocta příběhům o hrdinech, zkouškách a ceně, kterou za ně platíme. A funguje to překvapivě dobře.
Shrnutí:
Temná pohádka pro dospělé
Silná atmosféra a budování světa
Výborně načteno Matoušem Rumlem
King v trochu jiné, ale pořád skvělé formě
Hodnocení: 9,5/10
(Protože některé pohádky nekončí „a žili šťastně až do smrti“… ale stejně stojí za to je slyšet.)
Za sledování na IG budu rád -> milan.kope.knihomol
Postapo světů už jsme viděli hromadu. Většinou špinavé, kruté, beznadějné.
Ale svět Atomových šelem má jednu výhodu – ví, že je v háji… a ani se to nesnaží lakovat na růžovo.
Lidstvo si zmáčklo jaderné tlačítko a zbytek je historie. Nebo spíš radioaktivní současnost. Osady za hradbami, mutantní „aťáci“ venku, málo zdrojů, žádné jistoty a víra v Jadernou bohyni jako nový návod na přežití. A tenhle nábožensko-postapokalyptický mix funguje překvapivě dobře.
Hlavní hrdina Leon alias Keksík není typický drsňák. A to beru jako plus. Je mladý, dělá chyby, občas myslí víc hormony než rozumem – zkrátka kluk, který dospívá ve světě, kde na dospívání není čas. Díky tomu působí jeho cesta uvěřitelně.
Po sérii Legie je tahle autorská dvojice už tak trochu sázka na jistotu. Je vidět, že spolu umí a že si dokážou pohlídat tempo, atmosféru i emoce, aniž by se to mezi sebou tlouklo. Základna působí jako rozjezd nové série, ale zároveň z ní cítíš, že autoři vědí, co dělají a kam chtějí svět Atomových šelem směřovat. A to je pro začátek série zatraceně dobré znamení.
Líbila se mi práce s vírou a církví Jaderné bohyně. Tenhle prvek dává světu vlastní identitu a není to jen „další mutantí řežba“. Víra jako měna, rituály jako součást přežití, dogmata jako pravidla světa – tohle má nápad a funguje to.
Ale je tu jedno malé mínus.
Kniha je krátká. Až moc.
Než se člověk pořádně rozkouká, je konec. Svět má potenciál, ale zatím ho jen ochutnáváme. Chtěl bych víc prostoru pro postavy, víc detailů, víc špíny. Takhle je to spíš slibný rozjezd než plná dávka.
Aťáci jsou děsiví, ale zatím spíš jako hrozba v pozadí. Věřím, že v dalších dílech dostanou víc prostoru a ukážou zuby naplno.
Shrnutí:
Radioaktivní svět, víra v atomovou bohyni, mladý hrdina, co musí dospět rychleji než by chtěl. Drsné, čtivé a zábavné – jen bych bral větší porci.
9/10 – silný start série, která má našlápnuto být pořádně radioaktivní jízda.
Za sledování na IG budu rád -> milan.kope.knihomol
