Mianiola komentáře u knih

Tvá Nepřítomnost je tmou je knížkou, u které "nesuď knihu dle obalu" úplně nevyšlo, jelikož první, co mě upoutalo, byla určitě právě obálka - ruku v ruce s titulem. Když do toho přidáme prostředí islandského fjordu, stala se pro mě jakožto pro tichou obdivovatelku severské melancholie vytouženou must-have knížkou. Když jsem se k ní konečně dostala, skoro jsem se bála ji načít, abych nebyla zklamaná, že nedostojí ideje, kterou jsem si o ní vykonstruovala. Naštěstí se nic takového nestalo, naopak - troufnu si říct, že má očekávání předčila. Spleť postav, s níž autor čtenáře s pomocí svého poetického jazyka umně, až mistrovsky krok za krokem seznamuje, jejich příběhů, které jsou poutavé samy o sobě a o to zajímavější v souvztažnosti jeden ke druhému, jakož i všudypřítomná drsnost a nahota Islandu, tvoří dohromady dokonalou symfonii, která dojímá i nutí k zamyšlení. Klade si i čtenáři bezpočet životních otázek, nabízí interpretace i nechává volnost pro vlastní.
Nechtěla jsem, aby kniha skončila. Ze všech postav, které se knihou na delší i kratší dobu mihly mi byla spousta ohromně sympatická, všem jsem fandila. Milovala jsem linku s Gudríd a Péturem, a taky se Skúlim, Hafrún a malým Eiríkem. Troufám si říct, že je to jedna z nejlepších knih tohoto zrna, kterou jsem doposud četla.

1 02.03.2024

(SPOILER) Knížka byla skutečně nesmírně čtivá, přečtena dohromady cca za dvě odpoledne. Velice jsem se na ni těšila, zaujala mě nejen anotace, ale i vkusná obálka a samotný název. A nezklamala - ovšem ani nepředčila má očekávání. Jak už je zmíněno níže, hlavní postavy jsou do značné míry šablonovité, děj, respektive jeho další spád od určité části víceméně předvídatelný. Navzdory tomu jsem ji však hltala jedním dechem, ani schematičnost postav mi nezabránila si k nim vytvořit jakési pouto a prahnout po zjištění, jak vše dopadne - Anně jsem přála šťastnější konec. Myslím, že autorčin poměrně odvážný počin spojit popis vulkanické činnosti s peripetiemi lásky se zdařil, místy se jí povedlo do děje vetkat povedená připodobnění, svěží poetičnost a zajímavé myšlenky, ale možná jsem doufala ještě v trochu niternější vhled do hrdinčiných emocí - celá aféra s Tómasem (jak již taktéž bylo zmíněno) byla popsána spíše povrchově, myslím, že tam byl o píď větší potenciál zajít více do hloubky - třeba na úkor (pro mě jako laika sem tam možná zbytečně vědeckých) popisů islandských sopečných systémů. Každopádně knihu všema deseti doporučuji, příjemné (byť smutné - párkrát slza ukápla) čtení.

2 02.10.2022

(SPOILER) Moje druhá kniha od Werfela. První jsem četla Píseň o Bernadettě, která mě uchvátila, ale musím říct, že Sjezd abiturientů na mě udělal dojem ještě větší, čímž se pro mne autor zařadil do žebříčku těch, od nichž si chci přečíst co nejvíc knih. Pro mě naprosto strhující čtení - postupný rozklad Adlerovy osobnosti, vrstevnický respekt, který se ukázal být vystavěný na křehounkých základech, podemílaných od raného věku matkou a zřejmě i Adlerovou náturou samotnou a až nepochopitelně snadno zborcený prvním protizáchvěvem zvenčí. Všechny ty drobné, avšak postupně se stupňující ústrky, vykresleny autorem opět tak živě, že mi z toho několikrát bylo fyzicky úzko. Opravdu brilantně napsaná knížka, kterou jsem v originále přečetla za 2,5 dne.

1 19.08.2022

Velmi zajímavě, atmosféricky napsaná kniha. Autor opravdu hojně využívá takových popisů, které čtenáři konstantně jitří smysly - všechno, "co se šustne", barvitě popisuje, vizuální vjemy, zvuky, všechno; někdy by se mohlo zdát, že až na úkor děje samotného - možná, že kdyby knížka nebyla tak útlá, člověk by se časem začal nudit, ale takto to bylo, řekla bych, tak akorát a mně se vlastně ve výsledku moc líbila, bylo to zase něco z trochu jiného soudku.

1 13.08.2022

Knížka se mi moc líbila. Na to prolínání několika linií jsem si musela chvíli zvykat, především tedy na střídání ich- a er-formy. Nakonec to ale bylo pozitivně ozvláštňující a čtenáře to stále drželo v pozoru. Téma, leč smutné, bylo velmi zajímavé, knihu jsem přečetla za dvě odpoledne. Jednu hvězdu jsem knize ubrala za věcnost, s níž je napsána. Vlastně to ani ničemu nevadilo, kniha se četla dobře, ale košatost jazyka mám ráda a z tohoto pohledu by úplně plné hodnocení bylo "nefér" vůči ostatním knihám, jimž jsem zde na databázi přidělila *****.

7 30.07.2022

Píseň o Bernadettě rozhodně nebyla knihou, kterou bych přečetla za dvě, tři odpoledne. Nejen proto, že to není tak úplně útlé dílko (což jsem si zprvu myslela), ale i proto, že jsem zkrátka cítila potřebu si četbu dávkovat. Kniha je psána nesmírně krásným jazykem (četla jsem česky, ale doufám, že se dostanu i k originálu), autor byl schopen do nejmenšího detailu, a přeci poutavě, vykreslit chudý lurdský lid, jeho mentalitu, jakož i prostotu a nevědomou prostořekost mladičké Bernadetty, která tak neochvějně bránila svoji pravdu. Bavilo mě sledovat, jak i ti největší odpůrci zjevení museli nakonec tváří v tvář Bernadettě svůj názor změnit - velmi se mi líbil přerod děkana Peyramala. Konec knihy byl velmi dojemný. Mnohé pasáže i dnešního čtenáře nutily k zamyšlení - obecně kniha dle mého názoru obsahuje spoustu nadčasových myšlenek. Nelze jinak, než hodnotit *****. Od autora si jistě ještě něco přečtu...

8 11.07.2022

Tak za mě teda moc vydařené! Po pročtení smíšených recenzí zde jsem se trochu obávala, do čeho jdu, ale musím říci, že mně se autorka do noty trefila, ačkoliv bych to z podstaty věci netipovala. Po knize jsem primárně sáhla jednak proto, že sdílím protagonistčino křestní (a tedy i titulní) jméno a také proto, že jsem si, co se jídla týče, sama prošla něčím podobným, byť ne zrovna "glaciatismem". Obecně jsem nikdy nemusela knihy psané hovorovou češtinou a prodchnuté vulgarismy. Nevím, zda k tomu v tomto případě přispěla ona skutečně úderná du-forma nebo především autorčin nepopiratelný vypravěčský um, ale velmi rychle jsem si na styl psaní zvykla - pak už se mi kniha četla nebývale dobře. Smekám před tím, že Ema Labudová tuto knihu napsala v tak mladém věku, myslím, že má potenciál.
Hvězdičku strhávám za to, že znám samozřejmě knihy povedenější, a taky za těch pár překlepů, které se objevily, ač na značný rozsah knihy jich na dnešní poměry bylo poskrovnu. Drobné nelogičnosti a diskrepance se taktéž vyskytly, ale obecně mi druhá část se Sonjou na rozdíl od mnoha přispěvatelů přišla dobře napojená, vyvažující onu "jednotvárnost" první části (kterou autorce rozhodně nevyčítám, poněvadž porucha příjmu potravy je sama o sobě z podstaty zacyklenou záležitostí). Jsem ráda, že mi kniha prošla rukama.

1 14.03.2022

Četla jsem obě předchozí autorčiny knihy a z Dcer čarodějného vrchu jsem byla nadšena. Musím ovšem říci, že Iluminace se mi líbila ještě o něco více. Hildegardin příběh byl protkán samými strastmi a těžkými zkouškami, přesto se dokázala životem probojovat až ke svatosti. Člověku se z některých momentů tajil dech, zejména bral-li v potaz, že se tyto věci dříve skutečně děly. Mám opravdu ráda autorčin styl psaní, je schopna svým postavám propůjčit onu lidskost, potřebnou pro to, aby se čtenář do hrdinů dokázal patřičně vcítit. Oceňuji také květnatý jazyk a výborné vykreslení atmosféry - z pasáží z poustevny s šílenou Juttou mrazí. Opravdu krásné dílo.

3 22.07.2020

Knihu jsem začala číst na doporučení. Poměrně dost mne zaujal námět, ale musím přiznat, že kniha pro mě byla spíše zklamáním. Ač si stojím za tím, že téma je zajímavé, myslím si, že se dalo uchopit mnohem lépe. Většinu času se děj spíše vleče a pojednává pořád dokola o tom samém; žádné "wow" momenty, nic; nenadchne, neurazí. Nakonec jsem ji ani celou nedočetla a nic mě netáhne k tomu, aby se tak bývalo stalo...

1 27.02.2020

Tak tohle bylo tedy něco. Dcery čarodějného vrchu jsem četla poměrně dlouho, a to z jediného důvodu - snažila jsem si knížku šetřit, aby mi příběhy báby Demdike, Alizon a všech ostatních dělaly společnost co nejdéle. Rozhodně by totiž bylo možné příběh zhltnout ve velmi krátkém časovém údobí, jelikož se jedná o dílo nesmírně čtivé. Jak už tu kdekdo psal, čtenář z barvitého popisu dobové atmosféry skutečně takřka nabývá dojmu, jakoby seděl před Malkin Tower s věnečkem růžiček ve vlasech s nimi a naslouchal jejich zažehnávadlům. Postavy mi byly nadmíru sympatické, prožívala jsem s nimi se zatajeným dechem jak těch pár radostí, tak hlavně velké množství strastí, a jak se tak s postupem děje schylovalo k neodvratnému konci, člověk pořád vroucně doufal, že se udá nějaký zázrak a hrdinky vyváznou. Konec mě spolehlivě rozbrečel a věřím, že Mary Sharrattové se podařilo ve mně zanechat jen tak nesmazatelnou stopu.

3 17.11.2019

Kdo se bojí Virginie Woolfové pro mne bylo velkým překvapením. Jakkoli jsem vůbec nepropadla Čekání na Godota a chtěla tím absurdní dramata zavrhnout jako mně nenakloněný žánr, Virginie mě neskutečně bavila. Surová syrovost, sílící s postupem času i množství alkoholu, odsouzení hodnost činů postav, postupné odkrývání historie obou párů, které vedlo až k silnému finále, které mne dostalo na kolena a nepříjemně hořký, tísnivý pocit ve mně zůstal ještě dlouho poté. Nedůvěřovala jsem jí, ale nakonec ve mně knížka zanechala velice intenzivní zážitek. Doporučuji.

1 28.09.2019

Tomuto dílu jsem se dlouho (vlastně celou dobu jeho působení v seznamu maturitní četby na gymplu) vyhýbala, ani nevím, proč. Možná proto, že celkově nejsem fanouškem romancí, možná proto, že kniha Petr a Lucie mne vůbec nezaujala a je s Romeem, Julií a tmou často srovnávána. Když jsem ji však našla v našem sklepě mezi starými knihami, zkusila jsem to. A nelituji. Příběh Pavla a Ester mě vtáhl, postavy mi byly sympatické, příběh něžný, leč samozřejmě ve výsledku velmi krutý. Ocenila jsem také Otčenáškův krásný jazyk, v jistých pasážích jsem si skrze jeho vyprávění dokázala situace hezky vybavit - atmosféru, vůně, pocity. Třeba hned jedna z úvodních částí v parku, při prvním setkání. Kniha se mi moc líbila a rozhodně ji doporučuji.

6 27.09.2019

Kniha, která mě velice zasáhla. Je dost specifická, myslím, že k mému kladnému vztahu k ní přispěl zejména fakt, že se mi do rukou dostala ve chvíli, kdy jsem s hlavní postavou dokázala až neskutečně soucítit. V mnoha jejích myšlenkových pochodech a stavech jsem se viděla jako v zrcadle. Kniha je směsí melancholie, nostalgie, hledání životní cesty a vlastního já a s podzimem, který teď dlí za okny se chystám vzít ji do rukou ještě jednou, a určitě ne naposled.

8 27.09.2019