Tak to bylo za mě super překvapení! Vtipné, ironické, neberoucí si servítky. Myslím, že každý, kdo má alespoň nějakou tu zkušenost s korporátem, ji v knížce najde. Hrdinka mi navzdory své obecné nesympatičnosti vlastně i sympatická byla, z nejedné scény popisující přetvářkou a trapností až po okraj naplněné tmelení "týmu" člověku slézaly nehty na nohou second-hand embarassmentem. Kniha mě moc bavila a četla se sama. Doporučuji!
Nedočteno. Od samého počátku mě hrozně rušily chyby a překlepy, jakož i jaksi neohrabaný způsob psaní. Pasáže zbytečně opakující již vyřčené, podivné časové skoky... Někdo v komentářích zmínil slohovku, musím souhlasit. Téma mě nalákalo, ale zpracování za mě bohužel kulhá.
Silné čtení. Navzdory očekávání mě nejvíce zaujal druhý příběh - ta bezvýchodnost Karolíniny situace se zdála až hmatatelná. První příběh za mě v r. 2026 "trpí" tím, že s knižním zpracováním psychopatie či narcismu, zejména pak v partnerských vztazích, se v posledních letech takříkajíc roztrhl pytel. Ve třetím příběhu místy dost probleskoval dříve přečtený Chirurg, ale konec mě tedy vážně dostal. Skvělá kniha, poutavá, nemohla a nechtěla jsem se odtrhnout.
(SPOILER) Tak tak frustrující knihu jsem už dlouho nečetla, naposledy mě tolik zvedal ze židle asi Purpurový ibišek. Zcela nerovné zacházení s dcerami, bezbřehé stranění Katce a bezvýchodnost situace, kdy i ti, kteří se ozvou (učitelé), jsou nakonec umlčeni... Přečteno na jeden zátah. Uf.
Ilustrace jsou překrásné; sympatická zvířátka, barvy podzimu jak má být. Příběh samotný je za mě ovšem bohužel opravdu slabý... ani jsem nepochopila, zda se má jednat o verše, nebo ne, nebo snad jen někde... proto 2,5*.
(SPOILER) Zprvu jsem byla trochu rozpačitá, ale nakonec to byla paráda! Více se mi líbila druhá část psaná z pohledu Marka. Zojino vyprávění mi, jak už zde bylo zmiňováno, přišlo místy až příliš repetitivní (ačkoli vzhledem k tématu - a, koneckonců, i samotnému titulu knihy - se to zdá být logické), navíc mě místy celkem rozčilovala. Naopak Marka a Matouše jsem si oblíbila: Přišlo mi, že autorka dynamiku mezi mladými bratry vystihla perfektně. Několik posledních kapitol jsem zhltla jedním dechem - cca od chvíle, kdy mi začalo být jasné, že se Zoja v knihovně potkala s Markem. Úplný závěr knihy mě dostal. Kolem dokola...
(SPOILER) Uf, tak tohle nebylo vůbec lehké čtení - obsahově. Styl, jak už zde bylo zmíněno, je úsečnější, takový reportážní, ale mně to nevadilo, přišlo mi, že to přidává na autentičnosti, jako by čtenář opravdu nazíral Símčiným myšlenkovým pochodům. Téma je velmi těžké, v průběhu knížky ve mně bobtnala frustrace nad tím, jak je život nespravedlivý, a jak si Símka, na jednu stranu neskutečně silná a trpělivá dívka, zároveň zavírá své zbývající cesty ke štěstí, které by jí člověk za její nezlomnost tak přál. Hvězdičku ubírám za to, že, jak už tu také bylo zmíněno, některé detaily byly možná zbytečné a byly tu na úkor rozvedení jiných, zajímavějších věcí, které bohužel vyzněly do ztracena... rozhodně ale četby nelituji, myslím, že byla knížka napsána dobře.
Detaily mě dostaly. Knížku jsem přečetla během 1,5 odpoledne. Velmi hezky napsané, krásná práce s jazykem, obraty, i popisy. Niterné, upřímné dílo psané bez servítek a obsahující nejednu zapamatováníhodnou myšlenku. Zajímavá sonda do Stockholmu konce minulého století skrze čočku autorky, jež vzpomíná na čtyři lidi, kteří nějak formovali její život. Nejvíce mě bavily linky s Johannou a Niki. Vřele doporučuji.
Vzhledem ke smíšeným hodnocením zde na Databázi jsem šla do četby bez očekávání, s tím, že si vytvořím zcela vlastní názor. Kniha se mně líbila. Díky kraťoučkým kapitolám odpovídajícím úhlům pohledu jednotlivých postav se četla velmi svižně. Knížka je poutavá, postavy, které mi zprvu nebyly dvakrát sympatické, jsem si postupně oblíbila. Jednu hvězdičku ubírám za to, že jsem sem tam měla pocit jistých nelogičností či přitaženosti za vlasy a taky jsem se místy lehce ztrácela v odborném "psychofarma" žargonu. Jinak ale určitě doporučuji pro zajímavé téma, dobrou dynamiku postav a pěknou formu.
Arthur & George rozhodně není kniha, kterou bych přečetla na jeden zátah (ani dva). Nejen vzhledem k rozsahu, ale i k její nátuře jsem ji četla celkem dlouho, dávkovala. Ačkoliv v knize z mého pohledu bylo vícero hlušších a na můj vkus zbytečně rozvleklých míst, bylo tu naopak i bezpočet takových, do nichž jsem se hluboce začetla a toužila vědět, co bude dál. Byť mě o něco více bavila linka s Georgem, jelikož v ní bylo více děje a detektivky, části s Arthurem zase poskytly mnohdy fascinující vhled do zajímavého života obdivuhodné literární osobnosti. V kombinaci s tím, jak krásně je dílo napsané a jak podrobná rešerše musela jejímu psaní předcházet nakonec dávám plných 5 hvězd.
Od Adichie se mi zatím líbily všechny knihy, Amerikána není výjimkou. Musím však souhlasit s některými komentáři, že bylo dílo místy až zbytečně rozvleklé, rozhodně mělo svá hluchá místa; naopak konec mi přišel vlastně zvláštně uspěchaný, jakoby utnutý. Taky mě sem tam rušilo přílišné politikaření v knize a moc mě nebavily Ifemeliny blogové příspěvky. Vesměs je to ale ohromně zajímavá sonda do života Nigerijců v cizině i v Nigérii, která čtenáři z našich končin servíruje pohled na svět, který si leckdy těžko dokáže představit. Líbí se mi autorčin styl psaní a znovu, jako už u Purpurového ibišku, musím vyzdvihnout český překlad - prokazuje knize dle mého názoru perfektní službu.
(SPOILER) V první polovině jsem byla rozpačitá. Moc jsem nevěděla, co od knížky čekat, co si o ní myslet... nenudila jsem se, ne - dílko je to tak útlé, že to člověk vlastně ani nestihne; přišlo mně to každopádně jaksi plytké, vypravěč mi nebyl svou apatií, sem tam až opovržením vůči svým pacientům příliš sympatický a střípky rozhovorů mezi jím a nimi mě nutily k otázce, kdo by mu sakra za tahle "moudra" platil? Poté jsem se ale do knížky začetla, z linky s Agathe se pro mě vytratila prvotní lehce creepy pachuť a na konci, který mi vlastně přišel moc hezky pojatý, jsem se přistihla, že mě to celé nějak... zahřálo.
Prazvláštně mnou pohnulo specificky doktorovo uvědomění o jeho sousedovi a o tom, že o jeho existenci nemá ponětí.
Druhá knížka po Purpurovém ibišku, kterou jsem od autorky četla. Některé povídky byly samozřejmě slabší, ale jako celek jsem si knihu velmi užila a přelouskala ji rychle. Líbí se mi autorčin styl psaní a zajímavé mi přišlo i to, jak autorka napříč povídkami volí různé vypravěčské perspektivy (od ich-formy přes er- až po čím dál tím rozšířenější - a mně z nějakého důvodu poměrně vyhovující - du-formu), sbírce to dodává na pestrosti. Pokud bych měla mezi povídkami vybrat favority, jedná se o Minulé pondělí, Do zítřka daleko, a Zprostředkovatelé sňatku. Určitě sáhnu po dalších knížkách od Adichie.
(SPOILER) Už dlouho ve mně kniha nerozdmýchala toliko emocí; bezmoc, vztek, dojetí, naději. Překrásné dílko, jehož hrdinové - zejména hlavní hrdinka - mi přirostli k srdci, a jejichž životním příběhům bych bývala chtěla přihlížet mnohem déle. Velice mě bavila něžná linka mezi Kambili a otcem Amadim. Vyzdvihuji i zdařilý český překlad. Od autorky si rozhodně přečtu další knížky.
Tvá Nepřítomnost je tmou je knížkou, u které "nesuď knihu dle obalu" úplně nevyšlo, jelikož první, co mě upoutalo, byla určitě právě obálka - ruku v ruce s titulem. Když do toho přidáme prostředí islandského fjordu, stala se pro mě jakožto pro tichou obdivovatelku severské melancholie vytouženou must-have knížkou. Když jsem se k ní konečně dostala, skoro jsem se bála ji načít, abych nebyla zklamaná, že nedostojí ideje, kterou jsem si o ní vykonstruovala. Naštěstí se nic takového nestalo, naopak - troufnu si říct, že má očekávání předčila. Spleť postav, s níž autor čtenáře s pomocí svého poetického jazyka umně, až mistrovsky krok za krokem seznamuje, jejich příběhů, které jsou poutavé samy o sobě a o to zajímavější v souvztažnosti jeden ke druhému, jakož i všudypřítomná drsnost a nahota Islandu, tvoří dohromady dokonalou symfonii, která dojímá i nutí k zamyšlení. Klade si i čtenáři bezpočet životních otázek, nabízí interpretace i nechává volnost pro vlastní.
Nechtěla jsem, aby kniha skončila. Ze všech postav, které se knihou na delší i kratší dobu mihly mi byla spousta ohromně sympatická, všem jsem fandila. Milovala jsem linku s Gudríd a Péturem, a taky se Skúlim, Hafrún a malým Eiríkem. Troufám si říct, že je to jedna z nejlepších knih tohoto zrna, kterou jsem doposud četla.
(SPOILER) Knížka byla skutečně nesmírně čtivá, přečtena dohromady cca za dvě odpoledne. Velice jsem se na ni těšila, zaujala mě nejen anotace, ale i vkusná obálka a samotný název. A nezklamala - ovšem ani nepředčila má očekávání. Jak už je zmíněno níže, hlavní postavy jsou do značné míry šablonovité, děj, respektive jeho další spád od určité části víceméně předvídatelný. Navzdory tomu jsem ji však hltala jedním dechem, ani schematičnost postav mi nezabránila si k nim vytvořit jakési pouto a prahnout po zjištění, jak vše dopadne - Anně jsem přála šťastnější konec. Myslím, že autorčin poměrně odvážný počin spojit popis vulkanické činnosti s peripetiemi lásky se zdařil, místy se jí povedlo do děje vetkat povedená připodobnění, svěží poetičnost a zajímavé myšlenky, ale možná jsem doufala ještě v trochu niternější vhled do hrdinčiných emocí - celá aféra s Tómasem (jak již taktéž bylo zmíněno) byla popsána spíše povrchově, myslím, že tam byl o píď větší potenciál zajít více do hloubky - třeba na úkor (pro mě jako laika sem tam možná zbytečně vědeckých) popisů islandských sopečných systémů. Každopádně knihu všema deseti doporučuji, příjemné (byť smutné - párkrát slza ukápla) čtení.
(SPOILER) Moje druhá kniha od Werfela. První jsem četla Píseň o Bernadettě, která mě uchvátila, ale musím říct, že Sjezd abiturientů na mě udělal dojem ještě větší, čímž se pro mne autor zařadil do žebříčku těch, od nichž si chci přečíst co nejvíc knih. Pro mě naprosto strhující čtení - postupný rozklad Adlerovy osobnosti, vrstevnický respekt, který se ukázal být vystavěný na křehounkých základech, podemílaných od raného věku matkou a zřejmě i Adlerovou náturou samotnou a až nepochopitelně snadno zborcený prvním protizáchvěvem zvenčí. Všechny ty drobné, avšak postupně se stupňující ústrky, vykresleny autorem opět tak živě, že mi z toho několikrát bylo fyzicky úzko. Opravdu brilantně napsaná knížka, kterou jsem v originále přečetla za 2,5 dne.
Velmi zajímavě, atmosféricky napsaná kniha. Autor opravdu hojně využívá takových popisů, které čtenáři konstantně jitří smysly - všechno, "co se šustne", barvitě popisuje, vizuální vjemy, zvuky, všechno; někdy by se mohlo zdát, že až na úkor děje samotného - možná, že kdyby knížka nebyla tak útlá, člověk by se časem začal nudit, ale takto to bylo, řekla bych, tak akorát a mně se vlastně ve výsledku moc líbila, bylo to zase něco z trochu jiného soudku.
Knížka se mi moc líbila. Na to prolínání několika linií jsem si musela chvíli zvykat, především tedy na střídání ich- a er-formy. Nakonec to ale bylo pozitivně ozvláštňující a čtenáře to stále drželo v pozoru. Téma, leč smutné, bylo velmi zajímavé, knihu jsem přečetla za dvě odpoledne. Jednu hvězdu jsem knize ubrala za věcnost, s níž je napsána. Vlastně to ani ničemu nevadilo, kniha se četla dobře, ale košatost jazyka mám ráda a z tohoto pohledu by úplně plné hodnocení bylo "nefér" vůči ostatním knihám, jimž jsem zde na databázi přidělila *****.
