Messilina komentáře u knih
Jak už jsem někde v minulosti psala, nejsem Kingovec. Tento druh knihy považuji za odpočinkovou četbu a to tato kniha splnila.
V minulosti jsem hodně četla paní Loukotkovou, kterou považuji, minimálně v čechách, za jednu z nejlepších autorek historického žánru. Pan Trýb mě přesvědčil o tom, že i Loukotková má konkurenci.
Přečteno. Bylo to napsáno v jiné době, pro jiné čtenáře s jiným vkusem.
Mám ráda klasické, staré detektivky. Myslím, že Maigret je spolu s Poirotem a Holmesem detektivní špička.
Jedno otřepané pořekadlo říká, že dějiny píší vítězové. Chápu, že autor si sám nebude škodit, ale některé části knihy jsou trochu nepravděpodobné. Nejsem si zcela jistá, jestli autor některé pasáže záměrně nezamlčel, nebo nepřikrášlil. To, jak neubližoval německým vojákům bez hodností, jen proto, že oni nemůžou za to, že plní rozkazy atp... Ale jako celek to celkem šlo.
Prostě americké literatuře nerozumím. Tohle mě vůbec nebavilo. Hlavní problém celé knihy je, že nemá děj. Je to jen takový deník.
Jedna z nemnoha knih, kde byl film lepší než jeho předloha. Hnědý podšálky nechybí, ale vyvrženej vorvaň ano. A to je právě ten problém. Film byl povedená komedie, kniha jakési nostalgické zamyšlení. Vysloveně špatné to nebylo, ale kdo ví co také ne.
Podle pana autora nemají mimozemšťané nic lepšího na práci, než létat na naší planetu a ohromovat starověké kultury. No, také názor.
Dostojevskij byl mistr psychologického románu a zde to opět potvrdil. Kníže Myškin byl ten kladný hrdina, který musí být v našem nekladném světě poražen. Přiznávám, že byl velmi sympatický a na konci jsem byla trochu smutná, že dobro nezvítězí. (Jako v životě).
Tak to je prostě klasika. Pohádky bratří Grimmů jsou zlatý fond evropské literatury. Krásné, zábavné, moudré, takové mají pohádky být.
Je to hodně jiná pohádková knížka, než na co jsem zvyklá. Asi jsem dost konzervativní, ale Andersen, Disney, ani Němcová to zkrátka není. Nevím, ale prostě se mi to nelíbilo.
Problém této knihy je, že jí člověk porovnává se Švejkem. Prostě ,,napsal to Hašek, tak to musí být stejně dobré." A ono není. Možná kdyby tu knihu napsal Fanda Procházka, tak by byla skvělá. Takhle má smůlu, je průměrná.
Oproti prvnímu dílu Síla introvertů, je tato knížka podaná v obecnější rovině, což jí nepochybně prospělo.
Myslím, že spolu s Marťanskou kronikou a Kaleidoskopem je to jedna z nejlepších Bradburyho knih.
Kniha se mi líbila. Bradbury jí napsal v, pro sebe, typickém stylu. Z toho co jsem od něj v poslední době četla, tato knížka nejvíce připomíná Bradburyho vrcholná díla, jakými jsou Marťanská kronika a Temný karneval.
Nebudu popisovat děj, ale ,,vypíchnu" to, co mě zaujalo asi nejvíce a to byl popis událostí v moskevském divadle na Dubrovce (23.-26.10.2002), kdy zemřelo 170 lidí, z toho nejméně 130 rukojmích. Zaujalo mě to proto, že si na danou událost vzpomínám, ale vzhledem k mému tehdejšímu věku mě to moc nezajímalo.
Četla jsem několik Bradburyho knih poměrně rychle po sobě. Asi to byla chyba. Knihu bych hodnotila tak, neurazí ani nenadchne. Faktem, ale je, že R.B. zná svou Ameriku, z té knihy je to hodně cítit.
Knihu jsem přečetla pod dojmem návštěvy Duchcova. Z tohoto úhlu pro mě byla zajímavá. Ale faktem je, že se nejedná o knihu, kterou bych si vzala na pustý ostrov. Poměrně vysoké hodnocení jsem jí dala hlavně kvůli tomu Duchcovu.