meluzena - Příspěvky

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizelStoletý stařík, který vylezl z okna a zmizelJ. Jonasson

Úplně skvělá ptákovina!
Představte si, že vezmete Járu da Cimrmana šmrncnutého Forestem Gumpem, proženete ho příběhy a là Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo povídkami Šimka a Grossmanna a svěříte to spisovatelskému umu Terryho Pratchetta...
Jenže tenhle Švéd nikoho a nic nekopíruje - je naprosto originální a suše vtipný, semele páté přes deváté, jednu blbost na druhou, do toho mistrně přimíchá historická fakta a výsledkem je úplně dokonalá pitomost v tom nejlepším slova smyslu, nadupaná velmi inteligentním humorem.

Asi v půlce knížky už jsem z těch nesmyslů byla trochu unavená asi jako bych sledovala už čtvrtou hodinu filmu Jára Cimrman ležící spící a chtěla jsem knihu odložit, když vzápětí jsem se zas řehtala jako kůň další poťouchlosti.

Nutno dodat, že to není jen prostoduchá řachanda pro pobavení mas. V té spoustě postav, švédských jmen, dějových linií a retrospektiv sešmodrchaných do jednoho velkého propletence je třeba se orientovat, abyste si mohli řádně vychutnat, jak je tohle soukolí dokonale promyšlené a jak každé kolečko zapadá přesně kam má.
Jak to ten chlap dělá, že se to čte tak skvěle?! No, asi má talent, že..

02.01.2018


Zlodějka knihZlodějka knihM. Zusak

Celý svět se díval na Němce jako na nepřátele. Jenže takových jako Liesel, Hans, Rosa a Rudy bylo víc (osobně by mě zajímalo jaké procento) a Führera a jeho propagandu nenáviděli úplně stejně jako zbytek světa. Hajlovali, vyvěšovali vkajky, vstoupili do strany a narukovali do armády "aby bránili svou vlast" nikoli z přesvědčení, ale protože chtěli přežít. Jim pak Spojenci vybombardovali domovy a zabili jejich nejbližší. Ti, co přežili, to měli věru těžké, protože museli žít s tím, co viděli a čím si prošli. (Nepřipomíná vám to něco z naší ne tak dávné minulosti? Kolikrát už se v historii tohle schéma v různých obměnách opakuje?)
Výborná knížka o nesmyslnosti války. Občasná klišé celkový dojem nenaruší.

03. března


Růže pro AlgernonRůže pro AlgernonD. Keyes

Být chytrý není totéž co být moudrý.
Mít nízké IQ neznamená být méně člověkem.
Jak spolu souvisí IQ, vědomosti, city, přátelství, láska?
Co vlastně přináší člověku klid a spokojenost?

Kniha nabízí pohled očima různých typů lidí: hlupáka, který neví, že je hloupý a že si z něj ostatní dělají šprťouchlata, hlupáka, který ví, že je hloupý, arogantního vzdělance bez špetky tolerance a pochopení, přeplněného vědomostmi a pohrdajícího vším lidským, člověka vzdělaného a vyrovnaného, který dosáhl jisté moudrosti...

Kniha o pochopení, toleranci a smíření.

13.10.2017


Muž jménem OveMuž jménem OveF. Backman

Skvělá kniha se spoustou humoru, který vás pobaví, ale který pod povrchem skrývá velkou hloubku. Ta k vám dolehne až se zpožděním - a vlastně jako by „mimochodem“.
Příběh je o starém morousovi, který zatraceně dobře ví, co se jak má (a hlavně nemá!) dělat, co je správné a co není! Snaží se vymýtit sebemenší šlendrián a na všem najde chlup. Jenže pak se do sousedství nastěhuje nová rodina a „ta těhotná íránská ženská s největšíma hnědýma očima“ nehodlá respektovat Oveho neprostupnou masku a brnkne na jeho lidskou strunu. A co myslíte, začnou ledy tát...?

V každém z nás je kus takového bručouna a autor Oveho očima vždy nemilosrdně tne do živého, protože pravdu přeci nelze skrývat :-). Ovšem ironie a cynismus je dávkován velice citlivě, takže kniha neztrácí nadhled.

PS. A ta dějová linka s kocourem, to je teprve delikatesa! (pro milovníky koček zvláště). Bravo!

02.11.2017


Dalajlamova kočkaDalajlamova kočkaD. Michie

Zhmotněná laskavost (ve formě knihy).

Knih popularizujících buddhismus je mnoho, ale tahle je jemná jako srst Její Svatosti Kočky.
Číst tuhle knížku je jako hladit kočku, která spokojeně přede, vy to její vrnění cítíte pod rukou a kočičí spokojenost se vám rozlévá do celého těla. - Velmi příjemná záležitost.
A když občas autor trochu zatlačil na pilu, je to jako když v kožíšku narazíte na vcuchanou "šištici" lopuchu nebo jiného svízelného přítulu - tak ho prostě opatrně vyndáte aniž by vás to znechutilo a dál si užíváte tu chundelatě hebkou Lásku.

05.11.2017


ČaroprávnostČaroprávnostT. Pratchett

Báječná kniha glosující báječným a inteligentním slovním humorem na téma „mág nemůže být žena“ („Kde je to psáno?“ ozvala se Bábi vítězoslavně. „Kde je psáno, že se ženy nesmějí stat mágy?“ Osrúhlovi proběhlo hlavou v rychlém sledu několik následujících myšlenek: nepíše se to nikde, ale všude se to ví. (...).)

Esk brzy přišla na to, že život v malé chaloupce je až zbytečně prostý. Tak například zjistila, že kozy nemají jména. „Ale ony by měly mít jména!“ prohlásila zapáleně.
„No, řekla bych, že se jmenují kozy,“ řekla Bábi trochu bezradně. Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“ a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ani taková jako „koza, co je tamta koza“.

10.07.2017


Egypťan SinuhetEgypťan SinuhetM. Waltari

Úžasně napsaná knížka, skutečně nádherným jazykem, o zajímavých událostech a době.
Těch 830 stran jsem přečetla jako nic.

Zajímavá je i mozaika lidí - totálně vyšinutý faraón, nelítostná mrcha NeferNeferNefer, vyčůraný, ale přesto dobrosrdečný otrok Kaptah, šťavnatá Merit i nonstop hudrující služka Muti.
A samozřejmě Sinuhet, který nějak neměl jasno v dávání a braní, ani v tom, jak si nastavit svoje hranice. S přibývajícím počtem stránek pomalu krystalizuje v přecitlivělého excentrického podivína, a v podstatě vlastně naivního slabocha, který je zmítán svými emocemi a který - jak sám o sobě píše - přinesl všem svým milovaným jen utrpení a smrt.

Ano, před „bohem“ (v tomto případě Atonem) jsme si všichni rovni - otrok jako pán. Ano, ani násilí není správné. Sinuhet upřednostňuje nenásilí před násilím, raději ustupuje než aby se bránil, raději se to všechno snaží vysvětlit násilnické lůze.. ale ta o to nestojí, takže je prolita jeho krev nebo krev jeho nejbližších.
Historie se stále opakuje - člověk sám nemůže změnit svět k lepšímu, když na to svět ještě není připraven.

12.07.2017


Kouzelníkův únik z realityKouzelníkův únik z realityL. V. Johansson

„Jíst napoleonský řez umělohmotnou lžičkou je obtížné. Lépe se k tomu hodí dezertní vidlička, protože potřebujete něco dostatečně pevného, co protlomí tuhou cukrovou polevu s rybízovým želé na horní vrstvě listového těsta. Jinak má zákusek sklony se splácnout. Trdý povrch. Měkký vnitřek ze šlehačky a vanilkového krému, který se snadno rozmáčkne, když ho vystavíme třeba jen malému tlaku. Vlastně je to dost špatně navržený moučník.“
...Asi tak by se dal shrnout Antonův přístup k životu, takže se není co divit, že se mu moc nedaří.

Knížku o tomhle nesnesitelném protivovi čte člověk vlastně moc rád, protože je psaná s jakýmsi utajeným (protože nepovýšeným) nadhledem - a tak když Anton se vší vážností popisuje, jak jsou všichni kolem nemožní, člověk se jen usmívá nad tím, jak si lže do kapsy.
Spásná otázka „Kdy jsem si vlastně začal sám sobě lhát?“ nabízí možnost změny. Jenže cesta k ní je trnitá. V tomto případě vede kouzelným lesem plným jinotvorů, pratvorů a opravdické magie, kde žádné předstírání nefunguje. A vlastně i světem normálních lidí, který rovněž nejlépe funguje bez přetvářky.

Roztomilá knížka.
Vřele doporučuji.

21.08.2017


Tracyho tygrTracyho tygrW. Saroyan

Thomas Tracy měl tygra.
Vlastně šlo o černého pantera, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.
Měl krásné bílé zuby.
Takto Tracy svého tygra získal:
Když mu byly tři roky a věci kolem sebe poznával podle zvuků, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.
Jednoho dne se Tracy s tátou procházeli po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.
„Kup mi toho tygra,“ řekl.
„To je rak,“ opravil ho táta.
„Tak to nechci,“ řekl Tracy.
O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. (...)
Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.
Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho podíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: Uajíí, pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.
Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, odplivl slinu a vyšel ze zoo.
„Tohle je můj tygr,“ řekl si.
Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.
--
Pokud vás nechytne tenhle začátek, možná skoro nemá smysl číst dál.
Mě tahle knížečka, která není rozměrem větší, než (dnešní) mobily, přímo nadchla - dnes stejně jako před lety. Má v sobě poetiku, která asi není pro každého.

Tracyho „tygr“ je metafora a může znamenat cokoli.
Metaforu nelze vysvětlovat - buď vás osloví, nebo ne. Možná proto jsou tu tak rozporuplná hodnocení.
Pro mě šest hvězdiček z pěti.

23.08.2017


ProměnaProměnaF. Kafka

Mladý obchodní cestující Řehoř se jednou ráno probudí jako brouk a nejvíc ho trápí to, že zaspal a ujel mu vlak. Sžívá se s novým nemotorným tělem a doufá, že jeho nový zevnějšek nebude nikomu vadit a on bude moci nejbližším vlakem odjet na naplánované obchodní schůzky a život půjde dál jako by se nechumelilo. Jenže ono se „chumelí“, a to tak, že dost...
Knížka je psaná tím krásným starým květnatým jazykem, který jen podtrhuje „staré dobré“ zaběhnuté časy.
Souhlasím, že jako povídka o proměně v hmyz je to poměrně podivné a zdlouhavě nudné čtení.

Ten příběh ale zdaleka není o broukovi...

Proměnu v brouka je možné chápat jako metaforu jakékoli podobně závažné, nepříjemné a nevratné změny v životě. Může to být tělesné postižení nebo znetvoření po nemoci či úrazu - které vyžaduje péči ostatních a pohled na něj může být nepříjemný, s kterým se člověk musí naučit žít a postupně se vzdát nadějí, že všechno bude zase „v pořádku“.
Může to být metafora toho, kdy se z člena rodiny stane bílá vrána nebo naopak černá ovce - kdy změní chování a způsob života natolik, že ho rodina odvrhne.
Rodinné soužití a předchozí vztahy jsou touto proměnou podrobeny tvrdé zkoušce a většinou se též výrazně promění nebo nevydrží.
Pokud si připustíte tento typ metafory, nabízí vám těch pár Kafkových stránek hromadu podnětů k zamyšlení. A to není málo.

07.11.2017


Jasno lepo podstín zhynaJasno lepo podstín zhynaS. Baume

Ač ve vlastním domě, žije jako bezdomovec, na okraji společnosti, odpudivý i sám sobě. Příliš starý na to, aby ještě něco dokázal a příliš mladý, aby to už vzdal. Jediný blízký tvor je jednooký pes, kterého si vezme z útulku. To poslední, co byste od něj čekali, je nezatížené, a vlastně velmi poetické vnímání. Pokud se oprostíte od vlastních předsudků nad všechnu tu ošklivost a krutost a vlezete si do jeho bot, překvapí vás hloubka, kterou tam najdete.

„Za odlivu vidíme brodivé ptáky, jak ostrými zobáky rozrývají bahno a drancují podzemní civilizaci slaných organismů. A za přílivu vidíme dvojice kachen, vždycky v páru. Kachny jsou jako ponožky. Když máte jen jednu, tak něco nehraje.“
--
„Brzy se v obchodech objeví bachraté oranžové dýně (...) a plastové masky na gumičku s dírama pro oči. Brzy nastane čas, kdy být pochmurný a strašidelný, podivný a zpotovřený je skoro přijatelné.“
--
„A stejně tě musím obdivovat, jak se chováš podle svého. Nechci z tebe udělat takovou tu hračku na baterky, která ťape a ňafá, když jí zmáčkneš knoflík. Neměl jsem ti říkat fuj. Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“
--
„Já taky hltám. I když teď nikdy nehladovím, pamatuju hlad, a tak občas zoufale, bezmyšlenkovitě hltám, jako bych najednou moh sníst všechna ta pořádná jídla, která jsem nedostal v dětství.“

21.08.2018


Panenky z rájePanenky z rájeB. Wood

Máte-li rádi silné emoce, v téhle knize si přijdete na své. Vášeň, chtíč, utrpení, zrada, touha, nenávist... tím vším knížka přímo přetéká. (Vlastně tam chybí skutečné přátelství a skutečná láska.)
Pokud však máte smýšlení běžného evropana, budou vám některé (nebo všechny?) pohnutky některých (nebo skoro všech?) postav možná připadat poněkud nepochopitelné. Pokud jste navíc žena, pravděpodobně se vám bude tam příčit spousta věcí. Možná vás při tom napadne, jaké to asi je v Egyptě v dnešní době – co se za těch 30 let (děj končí v roce 1988) změnilo. Nemyslím to, co můžeme vyčíst z médií, nebo to, co můžeme vidět jako turisté během dovolené. Myslím to, co se děje za zavřenými dveřmi místních domácností, úřadů a firem, v hlavách lidí. Možná dojdete k závěru, že ta naše stará dobrá a trochu „zaprděná“ Evropa vlastně není tak špatná - kluci a holky si můžou spolu hrát, 13letá holka má na vdávání a rození dětí ještě dost času, svého kluka si pak vybere sama a mimo okruh mužských příbuzných, za znásilnění je trestán násilník, politika se „řeší“ spíše u piva než se zbraní v ruce. A ženská obřízka se nekoná.
Prostě: Jiný kraj, jiný mrav.

Pokud někdo romanticky pokukuje po arabském světě (což činí většinou ženy, protože tamní muži jsou přeci tak neodolatelně krásní a vášniví) a zároveň je ochoten vidět realitu, může po téhle knize směle sáhnout. Je to sice příběh konkrétních literárních postav, ale je na nich pěkně vykreslena mentalita a způsob uvažování lidí v těchto končinách (za což přidávám na hodnocení).

Není dobré nosit růžové brýle ani vidět bubáky tam, kde nejsou. Rozhodně je ale dobré vědět, jak se věci doopravdy mají. Pokud by totiž všechny ty ženy a muži, jejichž hrůzyplné životní příběhy se k nám dostávají, tehdy věděli to, co ví teď, asi by jednali jinak. My o nich můžeme číst a poučit se z nich – což je podstatně bezpečnější a pohodlnější, než je žít na vlastní kůži...

04.04.2018


Do tmyDo tmyA. Bolavá (pseudonym)

Sestupná spirála sebedestrukce zabalená do hezkých slovíček.
Jestli to někdy byla láska k léčivým rostlinám, nyní už je to jen čirá posedlost a mamon. Nemocné tělo, chorá mysl, lhaní a nalhávání si, rozpad vztahů a sociálních kontaktů.

Takový je příběh v podstatě jakéhokoli feťáka v posledním tažení - nechce (si) přiznat, že má problém, odmítá jakoukoli pomoc, neslyší na potřeby svého těla, nejí, nepije, nespí, neléčí svá zranění, postupně odkopává všechno a všechny, včetně svých nejbližších. Feťák má své bludy, Anna krásná slova o léčivkách, obojí je ale únik z reality.
Feťák chce svou dávku, Anna polyká analgetika, protože chce sbírat byliny a každé úterý je odevzdat. Feťák začal dobrovolně, u Anny nevíme, jestli je její zhoršující se zdravotní stav nevyhnutelný nebo je pouze důsledkem odmítnutí jakékoli léčby.

Kniha může čtenáři odhalit, že ta bylinková víla může být jen obyčejně vyšinutá osoba a že nelze pomoct někomu, kdo pomoct nechce. A taky že rozhodnutí snášet bolest může být vlastně projevem slabosti a nikoli vnitřní síly - jako když člověk raději snáší nelidskou bolest jen proto, že se bojí jít k zubaři.

13.12.2018


PyramidyPyramidyT. Pratchett

334 stran inteligentního slovního humoru.
Na první pohled značně praštěné, leč velmi precizně propracované a s citem dávkující zajímavé myšlenky. Ne že by se člověk smál bez ustání jako řehtací kůň, ale lehké pousmání až středně hlasné vyprsknutí je při čtení častým společníkem... A to i díky skvělému překladu.
Tentokrát si autor vzal na paškál starý Egypt, pyramidy, balzamování, víru a náboženství, uctívání různých božstev a jejich kněží... Postavil vedle sebe pohled lidí „zevnitř“ a nezúčastněný pohled lidí „zvenku“.
Dočtete se mj., jak funguje cech vrahů, kdo jsou nejinteligentnější tvorové planety a proč na to nevypadají, proč Egypťani přestali stavět pyramidy a začali s aquadukty a kanalizací, a taky proč je změna dobrá - aspoň jednou za 7000 let :-).

25.02.2018


Stráže! Stráže!Stráže! Stráže!T. Pratchett

Skvělé čtení! Opět velmi inteligentní suchý humor a geniální překlad. Knížka jako by byla složena ze dvou částí - zpočátku je nadupaná „cimrmanovským“ humorem, takže často vyprsknete smíchy nebo se rozřehtáte. Pak přijde dějový zvrat, srandy trochu ubyde a věci naberou rychlý spád. Mistr Pratchett vás natahuje jako kšandy a vy hltáte stránku po stránce, protože chcete vědět, co to na vás ušil.
A musím říct, že to ušil úplně báječně.

„Většina radních celou noc probděla a pokoušela si zformovat alespoň jakous takous politiku vis-à-vis drak, ale Zavoněl vypadal, jako by nespal celé roky. Jeho tvář měla barvu natráveného stolního ubrousku. Nikdy nebyl zvlášť při těle, ale teď vypadal jako něco, co vylezlo z pyramidy.“

15.03.2018


Kafka na pobřežíKafka na pobřežíH. Murakami

Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat.

Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje.
Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.

04.11.2018


Tajný život stromůTajný život stromůP. Wohlleben

Krásná knížka o životě stromů, ve které se dozvíte spoustu věcí, které se v přírodopise neučí a bohužel asi ještě dlouho učit nebudou (pokud vůbec někdy), o lesnických školách ani nemluvě.
Příroda má skvěle a do detailů promyšlený celý ten složitý propletenec důvodů, příčin a následků, kde vše má své místo, zatímco my lidé jsme z něj zatím odkryli jen zlomek, ale myslíme si, že už víme skoro všechno; na základě toho pak jednáme (a pácháme škody).
Tahle kniha vám může otevřít oči a změnit váš úhel pohledu (pokud ovšem budete chtít).

19. února


A každé ráno je cesta domů delší a delšíA každé ráno je cesta domů delší a delšíF. Backman

Co cítí člověk s Alzheimerem? Je to těžší pro něj nebo pro nás? Velké a těžké téma, které není snadné zpracovat bez kýče a patosu.
Pokud máme někoho takového poblíž, můžeme se tak akorát snažit nevyčítat a nevztekat se, když během návštěvy vystačí třeba s jedinou otázkou, protože zapomene nejen odpověď, ale i to, že se na totéž už (třeba čtyřikrát) ptal.

Autor v úvodu píše, že tento text vznikl, protože si potřeboval utřídit myšlenky na toto téma, a nikoli se záměrem vydat ho jako knihu. Ale já bych si přece jen raději počkala, až to bude chtít napsat jako knihu, protože tenhle text na mne působí jako když někdo přemýšlí nahlas a pinká myšlenky bez jakéhokoliv cenzury. A Fredrik Backman má určitě na víc.

16.07.2018


Babička pozdravuje a omlouvá seBabička pozdravuje a omlouvá seF. Backman

Vtipné a zároveň neskutečně moudré. Fredrik Backman nám naservíroval výbornou knihu a mistrně do ní propašoval dvě velikánská poselství:

1. To, jak vnímáme konkrétního člověka TEĎ, je jen zlomek pravdy.
Pokud poznáme cestu, která ho sem dovedla, náš pohled rázem může být (a bude!) výrazně jiný. Sedí to na Babiznu, Příšeru i Ochlastu.
(i na babičku).

2. Vyprávění pohádkových příběhů je báječný způsob, jak bystrému člověku něco zásadního sdělit („chytrému napověz…“).

Možná už jsme díky své civilizovanosti zapomněli, že to, čemu říkáme pohádky, byly původně metaforické příběhy, na nichž se posluchači měli postupně učit, jak to na světě chodí. Nemyslím uhlazené pohádky B.Němcové, ale všechny ty drsné a syrové příběhy, které posbíral třeba K.J.Erben - kde vše bylo symbolické a bystrý čtenář měl rozklíčovat jednotlivé symboly a metafory a aplikovat je v reálných situacích.
Přesně jako to dělala Elsa.

Řeč totiž není jen o tzv. pohádkách. Nebo si snad nezkontrolujete svoje záležitosti když se dozvíte ve zprávách o nějakém podvodníkovi? Nebudete opatrnější na dovolené, když se dozvíte o konkrétních lidech, které napadl žralok, dostali úplavici ze závadné vody nebo se dostali do potíží, protože si vyfotili co neměli?
Ono totiž není zapotřebí, aby každý jedinec znovu objevoval trakař, ani aby udělal všechny myslitelné chyby proto, aby se poučil. A k tomu slouží příběhy. O reálných lidech, o princeznách, dracích a worsech. (Protože jak jinak připravit dítě (Elsu) na drsnou realitu? Babička v tom byla nepřekonatelná a Elsu připravila skvěle.)

Ano, Elsa často vystupuje nikoli jako skoro osmiletá. Jenže není to taky jen metafora o tom, jak Elsa opustí sladkou nevědomost dětství a „dospěje“, protože je odhodlaná postavit se stínům? Vždyť někteří lidé jsou malými Elsami i v dospělém věku, protože takovou odvahu nikdy nesebrali.
Asi nečetli ty správné příběhy.
--------------
„Pouze odlišný lidi maj schopnost změnit svět, nikdo normální ještě nezměnil ani prd,“ říkávala babička.
--------------
„Je to složité,“ řekne máma.
To dělá pořád. Mluví jako Facebook.
„Všechno je složité, dokud ti to někdo nevysvětlí,“ odsekne naštvaně Elsa.
--------------
„Táta je na tanec mimořádně nešikovný. Vypadá při tom jako medvěd vzpřímený na zadních, který právě zjistit, že od pasu dolů spí.“

19.10.2018


Dveře do létaDveře do létaR. A. Heinlein

Překrásná knížka.
Spousta knih zasazených do budoucnosti, která je z našeho pohledu už minulostí (tahle je napsaná v roce 1957 jako sci-fi odehrávající se v roce 1970 a 2000), působí spíš úsměvně, protože obsahují předpotopní "technické vymoženosti", nebo naopak technologie, které jsou i v dnešní době stále v oblasti snů.
Dveře do léta je oproti tomu dílko převelice roztomilé, protože jednak se v mnoha technických záležitostech až pozoruhodně trefuje a hlavně: samotný příběh je daleko víc o obyčejných lidských věcech jako je přátelství, zrada a láska (a nejmilejší kocour, samozřejmě!).

Hezký příběh, svižně odvyprávěný pěkným jazykem, který přečtěte klidně na jeden zátah a máte z něj hřejivý pocit, že svět je snad stále ještě v pořádku. A že ikdyž je venku zima, má smysl hledat dveře do léta. Vřele doporučuji.
---
"Můj táta vždycky říkával, že moudrý člověk by měl být připravený kdykoliv se rozloučit se svými zavazadly."

04.11.2018


MalevilMalevilR. Merle

Ano, kniha to není dokonalá - biologie a fyzika tu pokulhává, věci ohledně náboženství (poplatné francouzskému venkovu v době vydání) můžou leckoho iritovat a opravdu to není klasická postkatastrofická knížka.
Ale rozhodně není špatná. Má své nesporné kvality, a navíc přidanou hodnotu, kterou autor ve své (ještě ne tak konzumní) době ani nemohl plně dohlédnout: kniha v podstatě rozvíjí úvahu na téma "Jak bychom žili, kdybychom najednou přišli o VŠECHNY technologie a jejich produkty?" a na rozdíl od všech klasických postkatastrofických knih přidává vlastně velice příznivou podmínku: "...pokud bychom nemuseli řešit kontaminaci, bezprostřední smrt hladem, rabování, epidemie atd." To vytváří zajímavý prostor k zamyšlení. K věcem, které běžně člověka napadnou, že by je postrádal (telefon, internet, auta, světlo, domácí spotřebiče a vůbec všechno co je na elektriku či baterky vč. vodovodu a kanalizace..) tady přibydou "nenápadné drobnosti" jako oblečení, boty, opasek, svíčka, tužka, papír, mýdlo, kombinačky, kladivo, hřebíky, drát, provázek, nůž, nůžky, léky a všechno, co spotřební společnost s klidem spotřebuje nebo vyhodí a koupí si nové. A taky vztahy. Běžné mezilidské, ale i z pohledu plození a hrozící degenerace při plození v malé uzavřené skupině... A samozřejmě všechny dosud nashromážděné znalosti - jak co pěstovat a uchovávat, jaké byliny jsou na co, jak si co vyrobit... Napadlo vás někdy, kde potom tyhle "obyčejnosti" vzít?
Téma natolik nosné, že z mého pohledu vyváží všechny nedostatky.

08. dubna


Příběhy z konce předměstíPříběhy z konce předměstíS. Tan

Tak tohle je jen pro fajnšmekry - žádný knižní fastfood!
Je to knížka pro lidi, kteří jsou ochotni/schopni si udělat čas a opravdu si prohlédnout každý čtvereční centimetr této výtvarné delikatesy a hledat/najít v nich ukrytý vtip nebo odkaz. (A na každém obrazu aspoň jednu vránu :-)
Knížka pro lidi, kteří v sobě nechají doznít poetiku každé pointy - ticho, které s sebou přinese....

06.12.2017


LékařkaLékařkaN. Gordon

Pokud čekáte stejnou exotiku a stejný typ čtení jako u Ranhojiče nebo Šamana, budete zklamáni (což ale nebude vina knížky, ale pouze vina vašeho očekávání).
I zde najdete lékařku z rodu Coleů - idealistku a velkou dříčku oddanou svému řemeslu. Děj je zasazen do současnosti a hlavní hrdinkou je žena, což logicky přináší jiná témata, jinou náplň knihy. Ano, tahle kniha není tak líbivá a snově vzdálená jako první dva díly, zato je však velmi lidská, reálná, nám nejbližší. I vztahy jsou tu komplikovanější - přesně tak, jak to člověk vidí všude kolem sebe; na přetřes přichází ústy svých hrdinů i špatný systém lékařského pojištění v USA, který nás Čechy netrápí, ale Američany ano.
Závěr překvapil. Příjemně.

Kniha je to vlastně docela obyčejná, protože takový příběh může žít každý z nás. Ale má v sobě něco opravdového, kvůli čemu stojí za to si ji přečíst.

„ ‚Z koně je hnojivo a další koně,‘ řekl mi Simon. ‚Z traktoru jsou jenom účty.‘ “

09.05.2018


ZmizetZmizetP. Soukupová

Tři různé příběhy o tom, jak se jednotlivé malé křivdy nabalují jako sněhová koule, která jednoho dne jako lavina nenávisti smete vzájemné vztahy. Nevratně, protože to nikdo nechce řešit.

Mistrovsky úsporné vyprávění. Syrové a bez servítků. Až na dřeň. Ale třeba může čtenáře vyburcovat k tomu, že si své malé křivdy nebude pěstovat a hromadit - protože většina z nich vznikla z nepochopení či nedorozumění (a sobectví, samozřejmě), která se dají vysvětlit.
Pozitivní na tom je, že ať se člověk dostane do jakékoli mizérie, vždycky se může zvednout a jít dál.
Doporučuji.

03. března


1Q84: Kniha 1 a 21Q84: Kniha 1 a 2H. Murakami

Dva paralelní příběhy se spoustou meandrů a odboček a taky detailů, které je dobré nepřehlédnout, protože tvoří zásadní střípky do mozaiky.
Celé je to takový zamotanec, až si říkáte, kam to asi vede. A pak najednou dočtete poslední stránku Knihy 2 a nevěříte vlastním očím, že je to FAKT POSLEDNÍ stránka, protože takhle useknutý konec vás zaskočil. A když pak trochu vychladnete, dojde vám, že je to vlastně trilogie, zajdete do knihovny pro Knihu 3 a při jejím čtení vám všechny dílky zapadnou na svoje místo.
Jojo, ten celkový obraz stojí za to.
---
Český překlad je psán krásným květnatým jazykem; o to víc překvapí občasné do očí bijící jazykové kiksy (např. "prostranná místnost" místo prostorná, "dětská klouzačka" místo skluzavka, "O Bohu toho nevím skoro nic." apod.).

09.12.2018


Adresát neznámýAdresát neznámýK. Kressmann Taylor

„Knížka o smrtící síle slova.“
Úsporné dílko, které neplýtvá slovy, a přesto (nebo možná právě proto) trefně vystihuje zrůdnost nacistického fanatismu. Jemně a v náznacích, a přesto z toho mrazí.

22.11.2017


Nový světNový světS. Tan

A tohle je další bomba!
Shaun Tan nádherně metaforicky vyjádřil pocity člověka, který se ocitl v neznámém světě. K vyjádření velkých věcí - jak vidno - netřeba slov. Možná právě naopak. Každá píď téhle knížky je sama o sobě výtvarnou lahůdkou.

06.12.2017


Kocour BobKocour BobJ. Bowen

„Bob je můj nejlepší kamarád a přivedl mě k jinému - a lepšímu - způsobu života. Oplátkou nepožaduje nic složitého ani nereálného. Potřebuje jenom, abych se o něj staral. A přesně to dělám.“

Pro člověka, který nepoznal šikmou plochu drogové závislosti, je to možná jen obyčejné vyprávění jednoho feťáka, který ani moc vyprávět neumí. Pro ty, co poznali tohle dno, je v tom určitě mnohem (mnohem!) víc, a pro kočkomily z obou kategorií je Bob bonusem navíc. Sečteno a podtrženo je to milá knížka - víc svým chlupatým obsahem, než poněkud kostrbatou formou - dalo by se říct, že je to slabá knížka se silným poselstvím. Tak silným, že přebije všechny literární nedostatky.

Když má člověk pro co, resp. pro koho žít, jde všechno mnohem snáz. To si jednoho dne ke svému překvapení uvědomil i James Bowen. V téhle knize nejde o to, čím byl, ale jak naložil s hozenou rukavicí v podobě kocoura Boba, protože ten v něm dokázal vykřesat jiskřičku smyslu života.
„Každý potřebuje přítele, jako je Bob. Měl jsem velké štěstí, že jsem jednoho takového našel...“

03.01.2018


Kdo chytá v žitěKdo chytá v žitěJ. D. Salinger

Na první pohled to může vypadat jen jako blábolení jednoho rozmízaného hňupa.
Když ale budete ochotni nahlédnout pod tenhle odpudivý povrch, najdete výborně propracovaný psychologický profil mladíka z dobré rodiny, který trpí něčím jako „krizí z nadbytku“ - kterému létají pečení holubi přímo do huby, aniž by musel hnout prstem, a protože se v cílevědomosti zrovna nepotatil, ani ho nenapadne, že by hnout prstem měl (natož aby chápal, proč by měl chtít).

Pokud si řeknete, že to (zaplaťpámbu!) není třeba váš syn, kterého byste se nemohli zbavit tím, že ho odložíte spolu s knihou, můžete ho sledovat v klídku a z nadhledu.
A třeba s překvapením zjistíte, že je až zoufale psychicky labilní (protože zároveň dosti vnímavý). Jeho emoce s ním mlátí od jednoho mantinelu k druhému, aniž by si troufl je opravdu prožít. („Strašně jsem chtěl zavolat Hance, ale nezavolal jsem jí, protože jsem na to neměl náladu.“ nebo „Byl jsem hrozně zvědavej, jak ta holka bude vypadat a jestli bude hezká. Ale bylo mi to dost jedno.“)
Sám o sobě říká, že je posera. Zároveň ale bytostně touží, aby ho někdo měl rád (a aby on sám mohl někoho mít rád) - což můžeme vyčíst z toho, jak popisuje základku, kam chodil, muzeum, které často se školou navštěvoval, a jak mluví o své mladší sestře a jak mluví s ní. Jenže jakmile se objeví někdo, kdo by ho měl rád, vezme do zaječích.

Celou dobu si říkáte, jak tohle může dopadnout - co se mu může/musí stát, aby se probral k životu. Konec je však jen lehce naznačen a zůstává vlastně otevřený.
Můžete holt lidi donutit k lecčemu, ale nikoho nemůžete donutit, aby chtěl....

25.02.2018


Anna ze Zeleného domuAnna ze Zeleného domuL. M. Montgomery

Milý příběh o tom, jak se ošklivé káčátko stalo bílou labutí.
Anna je sirotek, kterého nikdo nechce - je zrzavá a příšerně užvaněná, ale má ohromnou fantazii a silně nakažlivý optimismus. Navíc je snaživá a dobrosrdečná, a tak není divu, že vyrtoste v sympatickou mladou dámu (která neztratila svůj optimismus a fantazii, ale už tolik neplýtvá slovy).

Knížka pro všechny, kteří potřebují koňskou dávku optimismu.

08. dubna


1 2 3 4 5 6