meluzena komentáře u knih

Laskavé postřehy laskavého člověka. Úsměvné či filosofické, záleží na úhlu pohledu. Nadčasové.
---
„Vždycky jsem si myslíval, že mám plno známých, ale od té doby, co se Pudlenka vrhla na výrobu koťat, shledal jsem, že v tom životě jsem hrozně sám; že například už nemám komu nabídnout šestadvacáté kotě.“
---
„Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požívání tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček. (...)
Kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; kočka je divoké zvíře. (...) Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. (...)
Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry. (...)
Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel by se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. (...)
Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.“

3 06.05.2022

Zvláštní kniha. Zvláštní tím melancholicko-meditativním stylem stejně jako autorčiny předchozí 3 romány. Ale musíte se k ní protrpět první půlkou knihy...
Celou první část (tj. polovinu knihy) jsem se musela přemlouvat, abych knihu neodložila. Hlavní hrdinka, porodní asistentka středních let tu většinu času „mluví“ o své pratetě, též porodní asistentce, cituje její slova i co o ní kdo řekl, ale celé je to takové odtažité, skoro dokumentaristické. Nemůžu si pomoct, ale na mě to působilo jako nějaká bezkrevná bakalářská práce :).
Pak ale přijde druhá část knihy a najednou se z toho vyloupne To, co se mi na autorčiných předchozích knihách líbilo. Prateta je zde sice stále středobodem vyprávění, ale citují se tu úryvky z jejích dopisů, novinových článků a třech nevydaných rukopisů, z kterých se postupně rýsuje až filosofický rozměr pratetina uvažování, s kterým značně předběhla svou dobu. Vše rámuje kontext porodů, kdy člověk přichází na svět (a někdy též vzápětí odchází).
Tuto četbu bych nedoporučovala (poprvé) těhotným, pokud se chtějí vyhnout četbě o bolesti a utrpení či nepříjemných překvapeních u porodu, které jsou pro porodní asistentku denním chlebem, ale (prvo)rodička potřebuje spíš (hlavně) ujištění, že všechno bude v pořádku.
Díky druhé části přimhouřím oko nad tou první a celkově hodnotím lépe. - Někdy se holt člověk musí probrodit balastem, aby mohl objevit perlu :-)
---
„Když člověk konečně pochopí, na čem ve skutečnosti záleží, je zpravidla chorý a ze života už mu příliš nezbývá.“
---
„Budeš svědkem toho, že to, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane.“
---
„Nikdo přesně neví, co to světlo je. Dá se sice měřit, ale nedá se pochopit.“
---
„Někteří lidé s sebou přinášejí světlo. Jiní se tě pokusí stáhnout k sobě do temnoty. Ne vždy to dělají vědomě.“

4 30.04.2022

Steinbeck je prostě borec. Na nenápadném příběhu desetiletého Jodyho žijícího na obyčejném ranči brkne na lecjakou strunu. Jsou tu témata hlavní i jen lehce naťuknutá, vše prosté a ryzí. Možná si zaslzíte nebo vám jen dojdou do té doby netušené souvislosti, každopádně ucítíte hloubku, opravdovost. Panu spisovateli stačí pár stránek, aby oslovil to nejhlubší v nás.

5 28.04.2022

Po zřícení letadla se blíže neurčená skupina britských kluků (ca 6-10letých) ocitne na pustém ostrově uprostřed oceánu a není tu žádný dospělý, který by to vzal do svých rukou a určil, co dělat. Jako vůdce si tedy zvolí sympaťáka Ralpha. Ten se snaží určit priority, plánovat, rozdělovat úkoly, ale kluci jsou jak pytel blech. Zcela jiné představy má přímočarý autoritářský Jack. Ralp a Jack představují střet dvou vůdčích osobností, dvou odlišných způsobů vedení, opačných směřování. Domluva „po dobrém“ není možná. Jack ve své revoltě postupně přitvrzuje - od drobných nesouhlasných poznámek až v diktátorství, které jde daleko za mez únosnosti a lidskosti.
Autor se mazaně rozhodl pro malé, „ještě nevinné“ kluky a vystavil je krajní životní situaci - u nich je pochopitelné, že díky své nezkušenosti a dětské hravosti zanedbávají základní pravidla přežití. Za zamyšlení stojí to, jak se tito dosud civilizovaní jedinci nechají snadno strhnout k divošství, kde končí veškerá sranda.
Když mi těsně před koncem knihy došlo, proč „Pán much“, přeběhl mi mráz po zádech. A byla jsem ráda, že ten konec přišel poměrně brzy nato.
No, témat k zamyšlení je tu až až. Třeba to, jak by se zachovali dospělci.

11 21.04.2022

Opět skvělý Werfel. Tentokrát tu máme 43-letého vyšetřujícího soudce Dr. Sebastiana, ke kterému je předveden k výslechu jakýsi Adler podezřelý ze zpáchání vraždy prostitutky. Sebastian se ale na výslech nemůže soustředit a večer stráví na sjezdu abiturientů gymnázia. Spolužák Adler na sjezd z pochopitelných důvodů nedorazil. Sebastian stráví nadcházející víkend horečným zpytováním svědomí a čtenář se stránku za stránkou dozvídá, jakých nepravostí se on i jeho spolužáci tehdy na Adlerovi dopouštěli.
Tíživé téma šikany a špatných konců autor uchopil s bravurou sobě vlastní. Po poměrně vlažném začátku pocítíte stupňující se tíhu i Damoklův meč blížící se katastrofy, což mi atmosférou připomnělo Havlíčkova Neviditelného. Uf! Výborné až do samého konce. Ale fakt hutné.

3 20.04.2022

Vynikající psychologický příběh. Karlouš je pohledný mladý muž, ctižádostivý a velice podezřívavý, což se v práci projevuje jako pedantství a v manželství jako žárlivost. Jednoho dne mu spadne do oka čedičový odštěpek a krátce nato přichází o zrak. Je nad slunce jasnější, že žárlivost slepého je neřízená střela, ale Karlouš není žádný hlupák a s chladnou hlavou přemýšlí, co dál. A tady přichází zajímavý okamžik a já nechci spoilerovat.
Kdepak, tahle útlá knížečka zdaleka není (jen) o žárlivosti, ale spíše o vědomém rozhodnutí čelit vlastní žárlivosti a s jakými úskalími je takové rozhodnutí spojeno. A taky o tom, že i dobře míněná péče může dusit a že skutečná láska znamená respektovat rozhodnutí milovaného člověka.

Bonbonkem pro staromilce je více než 100 let stará čeština s výrazy jako „ptáčci hopkovali“, „obědují“, „udeřil ho v tvář“, „nepohřeší psaní?“ (=nebude hledat dopis?) atd.

(A teď trochu SPOILER: Kdyby Jarmila svého Karlouše poslechla a rozešli se, on by se zbavil hned dvou břemen: její přepéče a své žárlivosti. (Asi.) Přehodila by se výhybka a nic z toho, co se stalo pak, by se bylo stát nemuselo. On chtěl žít svůj život slepce po svém, bez ní, jenže ona o tom nechtěla ani slyšet - chtěla o něj pečovat, nevědomky se chovala sobecky, majetnicky - a on nebyl dost silný, aby si trval na svém.)

6 17.04.2022

Kdybych tohle slyšela vyprávět v hospůdce páté cenové skupiny, kam jazykem, sprostými slovy i kocovinovým začátkem patří, možná bych měla chuť si to poslechnout, ale v knižní podobě je to natolik odpudivé, že po třech stranách a pár přelistováních odkládám. Kvůli formě mě nezajímá obsah. Brrr!

Vynikající kniha, která mi ukázala, že jsem Zdeňka Šmída měla chybně zařazeného pouze ve škatulce humor.
Je to hutné, zhutnělé - styl, který jiní autoři používají, když potřebují stylem medailonku rychle představit nějakou postavu, zde opanuje celou knihu. Žádná přímá řeč, žádná zpomalení, kola dějin se točí dál. To na první pohled působí tíživě, ale po pár stranách zjistíte, že vlastně nemáte čas přiliš s hrdiny prožívat všechny ty křivdy a útrapy, protože se na vás (na ně) valí další události. A to vás paradoxně přivede k sebezáchovnému nadhledu a možná i klidu z poznání, že jsme jen zrnka písku a že i naše vlastní dnešní útrapy se přes nás dřív nebo později převalí a bude líp. (Nebo hůř, každopádně jinak). Pan Šmíd umí. Protože v tomto sprintu vypráví jakoby s odtažitou lehkostí, ale vy za tím cítíte hloubku, pochopení a soucit a taky moudrého autora, který to všechno mistrovsky poskládal.
Rozhodně doporučuji.
---
"Stál kus dál a kus výš od chalup Bachu rozběhlých po lukách jako ovce, co spolu nemluví."
---
"Po celou dobu tu žily staleté rody jiných nebožáků (...), které vyhnaly původní obyvatelstvo. (A to obyvatelstvo samozřejmě taky nebylo původní, to se vždycky jen tak říká, vždyť oni rovněž vyhnali všechny, co tam žili dřív, a porozbíjeli jim lebky, ale ti porozbíjení, když ještě měli lebky v pořádku, vyhnali zas jiné nešťastníky, co tu byli před nimi a taky měli lecos na svědomí, takže co bychom je litovali, všichni mají, co jim patří, až na ty poslední, to je jasné. Ale však ona to matka historie časem srovná.)"

13 12.04.2022

Autorka beletrizovala životní příběh posledního tunguzského šamana podle vyprávění pamětníků. Jeho jméno a místo působení z pochopitelných důvodů změnila, ale to na autenticitě neubírá. Literárně je to sice poněkud slabší, ale z lidského a etnologického hlediska je to určitě velice zajímavá kniha, která obyčejnému smrtelníkovi může zprostředkovat pohled do tradičního života Evenků a jeho proměnu s příchodem bolševiků, kolektivizace a hlavně vodky. Můžeme nahlédnout do duchovních rozměrů života lidového šamana a hluboké moudrosti „lesních lidí“.
---
„Čekání se naučily jedna od druhé.
Dcera od matky.
Matka od báby.
Bába od řeky.
Lesní lidé říkají, že matička řeka odnáší veškeré utrpení a napomáhá čekání. Proto se jí každé ráno klaní.“
---
„Láska... to není, že se dva lidi do sebe zblázněj. (...)
U nás se láskou rozumí, že jednoho člověka k sobě dostaneš. A pak ho poznáváš, zjišťuješ, co to máš za člověka. A tak s ním žiješ. Je to tvůj člověk a patří k tobě. Stejně jak ty o něj, tak on se stará o tebe. A pak se dobře žije. Ostatní je blud a poblouznění - co vyprchá s další říjí.
Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít.“
---
„Jefima pak zavřeli na dva týdny do vězení a po tu dobu se radili, co s ním. Už jenom to, že ho museli krmit dva týdny, se nikomu nelíbilo. Sami aby pracovali a tenhle - je tu jako na krmítku. Pak konečně našli polehčující okolnost - že měl tolik dětí. "Je to otec velké rodiny," řekli a pustili ho domů. "Už to víckrát nedělej!" pohrozili mu. Jefim šel domů a hlasitě nadával, co že je to za vězení, kde člověka ani nenechají, aby se aspoň ohřál.“

4 09.04.2022

Vynikající román. Není to zrovna optimistické čtení, ale je to tak dobře napsané, že těch skoro 600 stran lze rychle shltnout.
Klub nenapravitelných optimistů tvoří chlapíci, kteří utekli z různých komunistických zemí (většinou ze SSSR), aby si zachránili holou kůži. Každý má svůj příběh a skrze ně nahlédneme různé formy absurdit socialismu. Vypravěč je Francouz, díky čemuž můžeme sledovat, že důvod k útěku se najde i mimo socialistický blok.
Kromě první kapitoly, která mě téměř odradila od dalšího čtení, je to moc pěkné čtení (co do formy samozřejmě, obsah je chvílemi až mrazivý). Pokud znáte tuhle dobu z četby nebo dokonce z vlastní zkušenosti, určitě oceníte tuhle beletrizovanou rekapitulaci. Můžu vřele doporučit.

17 26.03.2022

Nádherná kniha. Nejen kvůli velkoformátovým fotografiím na kvalitním křídovém papíře, ale hlavně kvůli informacím v ní obsažené. Po šesti letech soužití v divočině s tzv. Sawtoothskou smečkou autoři nasbírali spoustu informací o sociálním a rodinném životě vlků a vztazích uvnitř smečky, a to jim nahlížení na tyto predátory převrátilo naruby. Navazovali kontakty s jinými přírodovědci, vyměňovali si zkušenosti a zjišťovali, že vlci mají neuvěřitelně kladný vliv na celý ekosystém. Toto své poznání šíří v knihách, filmech, přednáškách, výstavách. O to víc, oč hlouběji je zakořeněný mýtus o zlém vlkovi z Červené Karkulky a krvežíznivé šelmě zabíjející dobytek, divoká zvířata i lidi.
Spousta věcí se knize opakuje, ale to je vlastně dobře, neboť Červená Karkulka stále vede a jedině neustálým omíláním faktů se můžou začít měnit předsudky...

Dozvíme se třeba to, že návrat vlků do volné přírody velice prospěl celému ekosystému. Jeleni plošně nespásají mladé výhonky, takže stromy a tráva můžou dorůst, zpevnit a zastínit břehy potoků, pročež se v chladnější vodě daří vodnímu hmyzu a potažmo rybám a na břehu hmyzu a potažmo ptákům. Stráně, břehy a rostliny nejsou rozdupány kopyty, čímž se snížila eroze. Přemnožená populace kojotů se stabilizovala, protože se museli podělit o svá teritoria. Tím se ulevilo dosud decimovaným vidlorohům a malým hlodavcům, díky čemuž se zas daří dravcům.
Jeleni nebyli vyhubeni, ale naopak se jejich populace ozdravěla. Obtloustlé, obstarožní a nemocné kusy posloužily vlkům a na mršinách se přiživili medvědi a další mrchožrouti. Jen lovci nejásají, protože líní jeleni už v klidu nepostávají (na mušce) na osluněných loukách, nacpávajíce si pupky k prasknutí - naopak jsou ostražití, ukousnou si tu i onde, popojdou žvýkat někam do křovin a lovec je marně vyhlíží na posedu, nadávajíc, že je vlci vyhubili.
---
„Jsou zase zpátky. Spí ve sněhu, hrají si na loukách a toulají se po rozlehlých pláních. Přežívají v legendách a jsou trvalým symbolem Západu. Za tmavé noci zakloní hlavu a začnou výt. A my je musíme vyslechnout.“

5 18.03.2022

Tolstoj měl velikánský talent vidět a vystihnout krásu - přírody, prostého života, manuální práce, moudrých lidí prostých i urozených, zastává se těch, co nemají zastání. Zároveň nezavírá oči před nepravostmi, nepochlebuje těm, co si sami škodí, a popisuje je s laskavým pochopením. Má své postavy nesmírně rád - ať jsou to horké hlavy kozáků a jejich ztepilé ženy, nevolník a jeho pán, geniální opilec-houslista, ubohý drobný zlodějíček, nebo šlechtic vracející se z vyhnanství.

Je radost tyhle Tolstého texty číst, vlastně bez ohledu na námět.

3 13.03.2022

Werfel v této knize dokazuje, jak skvělý je vypravěč. Výborné květnaté popisy míst a popisy lidí zevnitř i zvenku, kterým dnes již zastaralý jazyk dodává zvláštní kouzlo. Autor vám představí nějakou postavu a úsporně, leč výstižně vám shrne její život, takže ihned chápete, proč ji máme teď zrovna v této situaci a s těmito myšlenkami.
Werfel je můj nedávný objev a spolu s Jaroslavem Havlíčkem či Václavem Řezáčem zaujal čestné místo mezi méně známými českými autory (i když u něj to "český" je ve velkých uvozovkách).

4 13.03.2022

Nejbližší škatulka by asi byla "bláznivá komedie", trochu ve stylu Čtyři vraždy stačí drahoušku. Námět sám je trochu prostoduchý, což u bláznivé komedie nemusí vadit - pokud se dobře uchopí. A v tom je ta potíž. Zde máme divadelní scénář, bez jakýchkoli režijních poznámek, takže máme jen torzo, které se na jevišti obalí masem, aby získalo tvar a šťávu a fungovalo, a pak podle ohlasů asi funguje. Jenže my máme jen to bezkrevné torzo, které není nic moc.

3 13.03.2022

Dobře píše, ten pan Camus, ale protože jsme nedávno dost dlouho žili vlastní příběh o koronaviru, cizí příběh o moru si přečtu někdy později. Zatím tedy odloženo, leč určitě ne proto, že by to bylo špatně napsané.

Tři generace na jedné třtinové farmě. Poklad hledaný a (ne)nacházený, který málokoho nechává chladným a který každý hledá a (ne)nachází po svém. Příběh zdaleka ne (jen) o rumu a o zlatě, ale hlavně o lidech.
Moc pěkně napsané - všechny ty ódy na autora na obálce jsou opodstatněné. S jedinou výhradou. První dvě a poslední dvě kapitoly jako by psal někdo jiný. Celá kniha je napsaná autorem Steinbeckova vypravěčského talentu, ale na její začátek a konec jako by jakýsi zbrklý diletant přilepil svých „Sto roků samoty“, které ruší čtenáře zjevnými (netajemnými) nelogičnostmi - čímž ono příjemné lehce „márquezovské“ magično trochu ztrácí, ač zrovna v expozici a vyvrcholení by se bylo mohlo (mělo) zablýsknout.
I přes tuto výhradu můžu doporučit.

3 14.02.2022

Tak tohle ne. Fekální a stupidní humor, prokládaný starými otřepanými vtipy, kompilát-recyklát komedií nejnižší úrovně. Chtěla jsem tomu dát šanci aspoň 100 stran, ale nedalo se to. Uživatel RobRoy mi mluví z duše.

Leonidas si žije na vysoké noze, má skvělé postavení a dokonalý život. Jenže mezi blahopřáními k narozeninám je obálka nadepsaná známým bleděmodrým ženským písmem a oživí 8 let starou historii setkání s jeho nositelkou. Leoidas znejistí a ocitá se na zásadní životní křižovatce, zda zničit všechno, co má, nebo nechat věci při starém.
Naprosto dokonalá psychologická novelka. Zápletka může znít plytce (nechci spojlerovat), leč jazyk, který Werfel používá, je tak vycizelovaný a popisy tak strhující, že o nějaké plytkosti nemůže být ani řeč. Stylem a psychologičností bych to přirovnala třeba k Havlíčkově Neviditelnému nebo Řezáčově Rozhraní.
---
„V té chvíli se spustil liják. Šrafovaná vodní stěna zakryla všechno kolem.“

„Kočka a město“ – to jsou dvě věci, které mají všechny příběhy společné. Jednotlivé kapitoly se proplétají takovým trochu „štafetovým způsobem“ – hrdina prvního příběhu vrazí do bezdomovce, o kterém je druhý příběh a jehož bratr je taxikář, co veze dva lidi, kteří mají rukopis, který předtím zapomněla v kavárně nějaká Američanka a oni ho zas nechají v tom taxíku a ta Američanka zas pracuje s... atd. atd. Párkrát se vrátíme i víc než jedno kolo a k některým lidem i vícekrát, ale román to není - spíš povídky, které spolu trochu souvisí. Působí to útržkovitě, roztěkaně, skoro nikdo nedostane prostor na nějaký vývoj - jen záblesk na pár stránkách a dost. Celá struktura knihy je poněkud extravagantní, některé příběhy nestojí za moc, jiné mají spád, do toho ten komiks... a připepříme to občas nějakým vulgálním slovem, které ale rozhodně nesedne jak pr* na hrnec.
Autor má Japonsko velmi rád, to je znát. Ale proč v textu rozesel tolik japonských slov bez překladu či alespoň rejstříku? Chápu, že tatami není totéž co naše (nebo britská) rohož, futon není totéž co běžná matrace, miso není běžná polévka a rjókan není běžný hotýlek – ale jaká je přidaná hodnota toho, že si někdo sedne na futon a ne na matraci? V téhle knížce žádná. Ona je tam ale spousta dalších japonských výrazů – viz např. úryvek: „Sedím v autě, přehrávám si „Father and Son“, jím svoje bentó, popíjím čaj a přitom se dívám nahoru na sakurové květy. Je to takové moje soukromé hanami.“ Nechci spekulovat, proč tam autor ta japonská slova dal, každopádně mě tím dost otrávil.
A tajemnost kočky? No, nějaké náznaky magického realismu tam byly, ale takové naivní, průhledné, prvoplánové - s Probudím se na Šibuji nebo Murakamim to má společné tak akorát to Japonsko, kvalitu určitě ne.
Já si nemůžu pomoct, ale mě ta kniha nepřesvědčila. Byl to takový úlet, který by potřebovat mnohem víc talentu, aby držel pohromadě.

2 12.02.2022

Můj první Nabokov. Oceňuji nádherný květnatý jazyk plný poetických metafor a skvělých popisů, který ostře kontrastuje s hlavní postavou, Fjodorem Konstantinovičem, jehož myšlenky a činy jsou popisovány jemu odpovídajícím jazykem – jakýmsi blouzněním zneuznaného básníka – a vynikajícně jej vystihuje. K tomu spousta zajímavých postřehů o ruském literárním exilu v Německu.
Jenže kniha mi nesedla hned z několika důvodů. Onen „fjodorovitý“ styl psaní opanuje většinu knihy a mě nebavil. Dva 100-stránkové „úryvky“ z Fjodorových připravovaných děl o jeho otci a o N. G. Černyševském působí divně. K překladu jedna výhrada: chválím krásný překlad krásného jazyka, ale nechápu, proč různá ruská slova a názvy překladatel nepřeložil, ale přepsal do latinky spíš transkripcí než výslovností, takže čtenáři-neruštinářovi něco uniká – viz např. věta: „…věděl jsem, že příhodných adjektiv amfibrachového typu (tj. těch, jež je možno si představit jako pohovku s třemi polštáři – s promáčklinou v prostředním) existuje spousta – a kolik takových „pečalnych“, „ljubimych“ a „mjatěžnych“ jsem promrhal“... A k tomu je třeba skoro encyklopedického rozhledu a ideálně i znalosti ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny, aby čtenář ocenil odkazy na různá díla, osoby atd. (shrnutých na 14 stranách vysvětlivek).
Věřím, že se s příští Nabokovovou knihou potkám lépe :-)
---
„Uvnitř vozu leželo naznak nevelké hnědé pianino, svázané tak, aby nemohlo vstát.“
---
„...málem zakopl o tygří pruhy, které se zpozdily za kočkou, když uskočila stranou...“
---
„Sám Širin byl zavalitý, rozložitý člověk s nazrzlým ježkem, vždycky špatně oholený, s velkými brýlemi, za kterými jako ve dvou akváriích plavaly dvě malinké, průzračné oči, zcela lhostejné k tomu, na co hledí. Byl slepý jako Milton, hluchý jako Beethoven a hloupý jako beton.“
---
Úryvek rozhovoru strážníka s Fjodorem, který na sobě měl pouze plavky, protože mu při koupání ukradli všechno oblečení:
– Ukradli, neukradli, chodit po ulicích nahý se nesmí.
– Nějak se ovšem ke stanovišti taxíků dostat musím – nemyslíte?
– V tomhle stavu nemůžete.
– Bohužel se neumím rozplynout v dým ani obrůst oblekem.
– A já vám povídám, že takhle po městě chodit nemůžete.
– V tom případě nezbývá, než abyste mi došel pro taxi vy, já zatím postojím tady.
– Stát nahý taky nejde.
[Přišel další strážník, hodnostně starší a zajímal se, co se děje:]
– V lese mi někdo ukradl oblečení.
– Kdo je ukradl?
– Nevím, a hlavně je mi to úplně jedno. Teď chci jet domů, a vy mě zdržujete.
Déšť zhoustl. Strážníci (mokrem už docela zplstnatělí a zčernalí) patrně považovali průtrž mračen za živel, v němž jsou plavky ne-li přímo vhodné, tedy alespoň přípustné. Ten starší mávl rukou, a oba se, lehce přidávajíce do kroku, důstojně vzdálili pod přístřešek koloniálu.

6 04.02.2022