meluzena komentáře u knih

Milé úvahy Karla Čapka, aka milovníka psů a koček, z nichž dýchá poklidná doba první republiky - bez mobilů a internetu, zato s kočkami a psy :-)

9 24.11.2022

Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje.
Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám.
Zajímavé dílko.
---
„U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“
---
„Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“

10 18.10.2022

Po knížce jsem sáhla úplně naslepo. Texty mi evokovaly začouzené hospody někdy nad ránem a tomu odpovídající promluvy. A teď koukám, že to asi je autorovo přirozené prostředí :) Na to člověk musí být v tom správném rozpoložení a mně to nesedlo. Odloženo.

Knížka napsaná s velikým citem, láskou a porozuměním pro všechno lidské. Celá je vyprávěna Klárou - „úpéčkem“, které pořizují rodiče svým teenagerům, aby se necítili osamělí. Autor roztomile vystihl Klářino vnímání běžných věcí, čímž nenápadně obrátil čtenářovu pozornost na drobnosti i hluboká témata.
Moje třetí kniha autora a zase paráda. Rozhodně doporučuji.
---
„Ti dva řidiči se prali tak, jako by ze všeho nejdůležitější bylo co možná nejvíc toho druhého poškodit.“
---
„Matka se často neusmívala, ale když už na to došlo, celá tvář jako by jí přetékala laskavostí a stejné vrásky, které jí obvykle dodávaly tak přepjatý výraz, se přeskládaly v pobavení a něhu.“
---
„V Anglii, tam, odkud pocházím, jsou pastviny k vidění všude kolem a vždycky je dělí živé ploty. Je to tak spořádané. A teď se koukni tady. (...) Pastviny jsou rozdělené ploty. (...) Jenže plot se dá ve vteřině strhnout. Krajina plná plotů je tak provizorní. (...) To je na Anglii to pěkné. Že živé ploty vyznačují minulost patřičně zapuštěnou do země.“

12 15.10.2022

Středoškolská učebnice s poměrně dost vysoko nasazenou laťkou. Je tu hodně příkladů, kde si nevystačíte s prostou aplikací vzorců/postupů z právě probrané látky, ale musíte aplikovat i další učivo a nasadit logické myšlení.
Pokud máte matikáře s mozkem jako paní Petáková a vám samotným toto nadání chybí, máte problém. Kniha obsahuje pouze zadání a výsledky, nic nevysvětluje, neuvádí žádné vzorově řešené příklady.

3 15.10.2022

Obsah: těžké čtení, které si musíte dávkovat. Forma: trochu chaotická, nesourodá, kratičké odposlechnuté věty od různých lidí se střídají s mnohastránkovými zpověďmi. Ne vždy je úplně jasné, kdo mluví a v jaké době, což je škoda, protože čtenář nemá možnost posoudit, jaký má mluvčí časový odstup.
Skoro nikdo z citovaných není normální - je to trochu takové „obludárium“ a lá Palánovo Raději zešílet v divočině, ale to se dalo předpokládat - jednak normální výpovědi asi nemá smysl zaznamenávat do knihy :) a druhak když se v naší prťavé zemičce našlo dost podivínů, tak co teprve v Rusku - zemi s největší rozlohou na světě! Oko zkušené dokumentaristky jich objevilo celou škálu od zarytých zaťatých komunistů, hrubiánských opilců až po dobrotivce bezbranné vůči dravcům. Mráz běhá po zádech třeba z výpovědi kata NKVD, který vykonával rozsudky smrti zastřelením a v rámci svého zaměstnání dostával pravidelné masáže vysoce namáhaného ukazováčku; z osudů žen, které se vdaly na naprosté psychopaty, přestože to o nich věděly; ze zážitků z lágrů; z výpovědí úspěšných „nových Rusů“; z bratrovražedných bojů mezi Gruzínci a Abcházci, Čečenci a Armény; ze zaostalosti vesnic i neutěšeného postavení gastarbajtrů ve velkoměstech. Nebo ze zpovědi mladé účastnice demonstrace proti Lukašenkovi, která do knihy úplně nezapadá, ale zároveň ji doplňuje. Jsou tu i příběhy z války včetně demýtizujícího pohledu na partyzány.
Zajímavé jsou též symboly nové doby: džíny, hezké dámské prádlo, a hlavně tolikrát zmiňovaný SALÁM!

Z některých výpovědí čiší nostalgie za „starými dobrými časy“, která není ani tak adorací SSSR, jako spíš stýskáním po ušlých časech mládí (který shodou okolností zrovna proběhl v SSSR) - po černobílém nalajnování, po době, kdy bylo všechno jednodušší, protože úzký manévrovací prostor chránil před nutností (se) rozhodovat a neztratit se mezi vlky, v přehršli informací a nabídek; protože byli mladí, zdraví, plní síly, životem a ranami osudu dosud neubití; protože to špatné už zapomněli - trochu v duchu písně božského Karla: „když jsem já byl tenkrát kluk, i stromy rostly vejš... / ...škoda že jsem co jsem a kluk že jsem už byl“. Někomu se stýská po tvrdé ruce, která by zase nastolila pořádek a všechno vyřešila. Jinému stačí vodka.

Určitě doporučuji k doplnění základního vzdělání :) do sady k Zamjatinovi (My), Platonovovi (Čevengur), Orwellovi (1984), Šalamovovi (cokoli), ale i k Dostojevskému, Tolstému, Buninovi, Korolenkovi a dalším, a třeba i knihám Dědeček Oge, Kim Čijong či Řeka v temnotě, neb každá další kniha člověku řekne něco dalšího, ač je jasné, že „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Pár dalších úryvků:
---
Komunismus je jako prohibice. Myšlenka je to hezká, ale nefunguje.
---
- Je převrat! Co bude se Stranou?
- Jakejpak převrat? Postel máš snad na svým místě. A vodka je pořád stejná.
---
Zachránit nás může jenom jeden člověk: soudruh Stalin. Kdyby tu byl dva dny... Všechny by postřílel - a pak ať si jde zase klidně lehnout. [O autorovi tohoto prohlášení není v knize ani slovo a mě by zrovna zajímalo, co je zač, čím si prošel a jak vážně to myslel.]
---
Leninský citát: Klidně budu žít v prasečím chlívku, jenom tam musí být sovětské zřízení.
---
Jakmile jsme získali trošku svobod, odevšad začala vylézat držka maloměšťáka.
---
...z rozbitého panského domu kdosi vytáhl pianino... Stálo v zahradě a moklo na dešti. Pastýři přihnali krávy blíž a hráli na něj klacky. Ten statek po pitce vypálili. Rozkradli. Kdo z rolníků by potřeboval pianino?
--
Komunista je člověk, který Marxe četl. Antikomunista je ten, kdo ho i pochopil.
---
- Na koho se mám obrátit, když chci vstoupit do Komunistické strany?
- Na psychiatra.

7 10.10.2022

„Příběh ženy, která vlivem stupňujícího se společenského útlaku podlehne duševní chorobě,“ píše se v doslovu. Hlavní hrdinka se občas „změní“ v jinou ženu z jejího okolí a promlouvá jejím hlasem její názory - říká (za ni) to, co nemohlo (ale mělo) být řečeno nahlas. Toť první kapitola. Následuje retrospektivně odvyprávěný celý její život a čtenář pochopí, jak se neustále přidávalo po velkých či ještě větších kapkách, až pohár duševní rovnováhy přetekl.
Ženy se v Koreji mají fakt zle a tahle kniha to říká nahlas, čímž způsobila docela rozruch.
Je to lehce stravitelná beletrie občas proložená ozdrojovanými fakty, což působí dost divně - jako by autorka zůstala nerozhodně rozkročená mezi beletrií a dokumentem - ale zároveň chápu, že beletrie se líp čte a mužský svět je třeba umlátit fakty :-)

Dovolím si přidat autentickou historku z roku 2009 ze Soulu:
Veliká projekční firma, na jednání o strojírenském zařízení přijeli z české firmy 2 muži a žena, všichni tři inženýři. Během týdenního pobytu v 7patrové budově firmy nepotkali jedinou Korejku (kromě paní, co doplňovala kafe). Když během neformální konverzace naťukli otázku nepřítomných žen, mladý Korejec, co je měl na starosti, jim objasnil, že je za tím hluboko zakořeněná hierarchie - on, coby čerstvý absolvent musí první rok dělat nejpodřadnější „podržtašku“, další rok už ho nechají občas zvednout telefon a na nějaké trochu příčetné místo se dřív jak za 5 let nemá šanci dostat. Byl to inženýr s perfektní angličtinou, co studoval 2 roky techniku v USA. Holky prý mají šanci na uplatnění ještě menší, takže ty chytré při nejbližší příležitosti vezmou do zaječích. Ve výsledku prý nejde sehnat holku, protože všechny utekly.

Ženy u nás se sice tak zle nemají, ale že by to bylo kdovíjaké žůžo, to taky ne. (Nebo máte, dámy, stejný plat jako váš (mladší, méně vzdělaný) kolega?)

10 10.09.2022

Krásná kniha o kovbojích, o časech a lidech víceméně černobíle jasných.
Kůň nikdy nemůže být nahrazen autem. Nikdy. Ale ví to už jen ta generace, která odchází s hlavním hrdinou. Ta totiž ví (a celý život zažívala), CO TO JE kůň.

13 10.09.2022

Pro mě špatně načasovaná volba. Svět už je sám o sobě tak vymknutý z kloubů (s např. 25 pohlavími), že když jsem četla hned první text o tom, že bychom se neměli omezovat jen na dualitu žena-muž, nahoře-dole atd., knížku jsem zaklapla a odložila. Paní Tokarczuk jsem měla díky knize Pravěk a jiné časy zařazenou ve škatulce jako zajímavou osobu a teď mám tendenci ji považovat za bláznivou ženskou :-) Tak třeba později, madam - až se zase svět postaví na koleje.

Což o to, příběh sám o sobě je pěkný - zajímavý a dobře napsaný - taková pohádkově strašidelná variace na faustovské téma.

Jen bych vyškrtala vypravěčovy vysvětlující komentáře "klubu nechápavého diváka", které hned člověku naservírují, co si má myslet, a nenechávají prostor pro to, aby si čtenář udělal svůj názor sám. Je přeci daleko lepší, když se děti (kterým je kniha primárně určena) naučí přemýšlet a přicházet si na věci samy, než aby jen pasivně přejímaly něčí předžvejkané názory.
Škoda - myslím, že tudy by se literatura vydávat neměla; a to nemluvím o laciné přihlouplé zmínce o psaní projevů pro politiky :(
---
„Lidé se tlačili jeden na druhého, všichni s tváři obrácenou vzhůru, jako pole slunečnic.“

5 08.09.2022

Tak nás pan Murakami zase jednou provedl nějakým tím mystériem :)
Hlavním hrdinou je nadaný malíř středního věku, který vnímá svět skrze svou uměleckou intuici a žije na její vlně. Po první kapitole ze současnosti retrospektivně vypráví, co že se mu to přihodilo. Hlavní zápletka nastává, když objeví obraz nazvaný Komturova smrt a jeho „šestý smysl“ mu napoví, že tenhle obraz má v sobě skrytou sílu. A pak ho skoro ani nepřekvapí, když se i jeho další předtuchy vyplní a zažije pár událostí, které nejde „rozumně vysvětlit“.

Za mě tradičně vynikající Murakami s tradičně „neukončeným“ koncem, kdy tradičně nechává na čtenáři, ať si to nějak přebere :)
Tahle kniha je ale vynikající mj. v tom, s jakou samozřejmostí nám tenhle zvláštní svět servíruje, čtenář se může na více než 700 stranách projít v botách umělecky skoro až jasnozřivého muže, který „vidí“ pod povrch věcí, a „zažít“ si, jaké to je nechat ten racionální a logický svět tam venku. Ten svět, který čiší z anotace, když se marně snaží popsat tuhle knihu :)

Jen jediná věc mi nesedla: První kapitola ve mně navodila skoro mysteriózně thrillerovou atmosféru, jenže pak jako by následovala jiná kniha. Rozhodně ne horší, jen dost o ničem jiném. A obálka jakbysmet.

Během čtení jsme si mnohokrát řekla: To je tak pěkná knížka. To se tak pěkně čte. Takže můžu rozhodně doporučit.

16 07.09.2022

Na Buninovy povídky si musíte udělat čas, abyste mohli vplout do jejich atmosféry. Bunin byl obdařen více talenty - původně se chtěl stát malířem nebo sochařem, díky hudebnímu talentu pomýšlel i na hudební dráhu. Jinými slovy, jeho vnímání světa je širokorozchodné, mnohovrstevnaté. Popisy lidí a krajiny jsou skoro až básnicky bohaté, rozvláčné, ale jak začne vyprávět nějaký vesničan, má to šťávu a vy si musíte držet klobouky, protože jedeme z kopce :)
Některé povídky jsou ucelené, vypointované a mají spád, jiné jsou jen takovým nahlédnutím do konkrétní situace a pointa skoro chybí a zase jiné mění tempo jako nádech a výdech. Snad ve všech povídkách je ale obsažena ruská duše v různých podobách, můžeme si uvědomit drsný život a dobu, kdy dospělí i děti často umírali třeba na souchotiny, záškrt nebo zmrzli, starší muži si brali mladé dívky, lidi často nezřízeně pili, ale měli blíž k prostému životu. Dnes už může působit skoro romanticky, že v zimě se běžně cestovalo na saních, protože sníh napadl už na podzim a držel se až do jara, pracovalo se a cestovalo bez ohledu na déšť, v noci byla tma, protože nebylo veřejné osvětlení, v peci nebyla dvířka a po žních se v ní topilo slámou, spalo se na slámě a tak...
A taky tu není nouze o prostá moudra a lidová rčení.
Krásný jazyk vynikne i díky vynikajícímu překladu.
---
„Třicet let jsem dřel, nikdo mi nemůže slůvko vyčíst, ale teď je konec, ztratil jsem sílu... Teď už bych nepodkoval ani blechu.“
---
„Pán a jeho mladá žena chodili večer na návštěvu do malého přístavku, kde přezimovala drůbež a kde bydleli sedláři, čeledín a kuchařka. (...) Jako vždycky přišli na malou chvilku - byl tady příliš těžký a teplý vzduch, ale později jako obvykle přestali ten smrad vnímat...“
---
„Už jsem záviděl každému, kdo dovedl zaplnit svůj život prací a starostmi, a nikoli očekáváním.“

6 13.08.2022

Velice zajímavé čtení, pěkně z první ruky, prožité. Rozumově rozebrané, v souvislostech. Určitě doporučuji přečíst těm, kdo si myslí, že korán je mírumilovná kniha a muslimové jsou mírní jako beránci a jen propaganda z nich dělá krvežíznivce. Což o to, v bibli taky tečou potoky krve, ale když srovnáte ty dva světy v dnešní podobě, rozdíl je patrný na první pohled.
Nejen za osvětu a odvahu této knihy dávám plný počet.
Přečtěte si a udělejte si vlastní názor.

PS. Tleskám uživateli minirock za myšlenku: „A některé věci mě donutily k zamyšlení. Např. že náš západní tolerantní multikulturalismus je muslimy považován za slabost, čehož stále víc a víc využívají. Neznamená to, že budeme tolerovat netoleranci jiné kultury.“

7 09.08.2022

Puzzle vysoké obtížnosti.
Předně bych knihu neoznačila jako soubor povídek, ale zalidněný román. Hned v prvním příběhu se vysype spousta postav zjevně provázaných komplikovanými vztahy, následné příběhy se zaměřují vždy na pár z nich a čtenáři se vždy dostane pár střípků do mozaiky, takže věci do sebe začínají víc a víc zapadat.
To, že autorka umí psát, výborně psát, že se neomylně trefuje do podstaty a jde až na dřeň, vím už z jiných jejích knih a není o tom pochyb. Tady jsem ale rozpačitá – celou dobu jsem si připadala jako bych začala sledovat seriál od desátého dílu a potřebovala bych zasvětit, kdo s kým a proč se přátelí, mlátí či (při)zabíjí. Občas zazněla nějaká věta, která narážela na něco z minulosti, bez dalšího vysvětlování. O pár desítek stran později se k tomu třeba autorka vrátila a tu příhodu popsala, jenže pro mě už bylo obtížné zpětně najít to správné místečko, kam onen střípek má zapadnout, obzvlášť když těch střípků a otazníků bylo tolik. Jako by nějaká babička vyprávěla zcela nahodile a útržkovitě a člověk si to musel sám poskládat aniž by mohl klást otázky (v jedné větě je řeč o děvčátku, v další už má děti a pak zas chodí do školy; o tomtéž člověku se mluví střídavě v ich a er formě, atd.).
Říká se, že svět není černobílý, zato želarské postavy jsou povětšinou černé i bílé zároveň, život jednotlivců se fatálně mění nejen skutky, ale i tím, že viděné zůstalo nevyřčené. Drsný kraj, kde se pro ránu nikdy nešlo daleko, syrovost hor i pohnuté osudy člověka zajímají, rád by hlouběji porozuměl. O to víc mně bylo líto, že jsem se v té spleti ztrácela a dost možná mi spousta souvislostí unikla.
S hodnocením váhám – syrovost a naléhavost je na víc než 5 hvězdiček, nepřehlednost mě otrávila na 2-3, takže celkové čtyři snad budou nejblíž pravdě.

16 07.08.2022

Geniální Havlíček! V sedmi povídkách sledujeme Kalvacha v různých údobích jeho 25-letého manželství s praktickou, leč neveselou Helou; nicotného úředníčka, který víc a víc ohýbá hřbet a dělá kompromisy, které si možná uvědomuje, a rozhodně si je nepřipouští. Záverečná povídka, kterou autor napsat měsíc před svou smrtí, je vrcholem i zúčtováním Kalvachova pinožení.
Havlíček těch 7 povídek psal v rozmězí 16 let a Kalvach údajně do značné míry zrcadlil jeho vlastní život nicotného bankovního úředníčka; 7 žvotních zastavení, 7 různých poznání, vskutku geniální.

7 03.08.2022

Richard Bach se nám svým typickým způsobem - alegorickým příběhem snaží sdělit / připomenout, že nejsme jen ta fyzická existence žijící tady a teď; kratičký text v krásných akvarelových ilustracích.
---
„Jediné, na čem záleží, je stvořeno z pravdy a radosti, nikoli z plechu a ze skla.“
---
„Nejdůležitější je, abys poznal celou pravdu. Než ji poznáš, než ji dokonale pochopíš, bude se ti pomocí strojů, lidí a ptáků jen po kouskách odhalovat. Ale pamatuj, že naše neznalost ještě neznamená, že pravda neexistuje.“

3 02.08.2022

Tohle tedy bylo něco! Věděla jsem, že pan Martel rozhodně umí, že umí psát i o těžkých tématech, že umí chytnout za srdce a přitom netlačit na pilu. I tak mne to dostalo.
Naštěstí jsem před čtením zapomněla, co bylo v anotaci - to by mi bylo hodně poškodilo čtenářský zážitek - o Krakově a vlastních zážitcích, natož o alegorické hře se v knize nepíše a je to zbytečně explicitní (přesně to asi pan Martel nechtěl) - jako by v anotaci detektivky napsali, kdo je vrah :(

Na začátku nás autor skoro až roztomile a s hravostí sobě vlastní „průvodcuje“ příběhem o spisovateli Henrym, jakož i přilehlými odbočkami a vsuvkami, ale pak se nečekaně dlouze zastaví u Vergilia a Beatrice. Nejdřív moc nechápete, co je ten vycpavač za exota, ale s každou stránkou vás víc a víc vás prostupuje hloubka, která za tím je. A začínáte cítit tu tíhu a naléhavost a nemožnost plně chápat a porozumět tomu, co si člověk neprožil na vlastní kůži. Zůstanete jako přibití a ještě hodnou chvíli po dočtení se nemůžete hnout z místa. Některé věty vidíte z jiné perspektivy a možná máte chuť si knihu s tímto poznáním přečíst znova. Ta kniha je vystavěná tak geniálně, že fakt nemám slov. A ty hry pro Gustava... Uf! Doporučuji.
---
„Když oběd konečně skončil a jeho hostitelé ho propustili, Henry vyšel z restaurace jako v mátohách. Jen ty nohy mu ještě fungovaly. Vydaly se s ním neznámým směrem. Po pár minutách došly do parku.“
---
BEATRICE: Co budeme dělat?
VERGILIUS: Nevím.
BEATRICE: Tahle cesta přece musí někam vést.
VERGILIUS: Ale vede někam, kde chceme být?
BEATRICE: Mohlo by tam být i něco dobrého.
VERGILIUS: Mohlo by tam být i něco špatného.
---
BEATRICE: Jak budeme jednou mluvit o tom, co nás potkalo, až to všechno skončí?
VERGILIUS: To ovšem předpokládá, že přežijeme.
---
PS. Podivnost některých dialogů Beatrice a Vergilia mi připomněly Čekání na Godota, který má křivku postupného „zmrazování“ čtenáře velmi podobnou.

9 01.08.2022

V drsném australském vnitrozemí pohřešují Camerona - sympaťáka, chlapa od rodiny, úspěšně hospodařícího na obrovských pozemcích. Pak ho najdou mrtvého. Dehydratace. Na cizí zavinění to nevypadá, a přesto tu něco nesedí.
Slibný začátek - uzavřená komunita, otazníky kolem mrtvého, každý z jeho blízkých je trochu divný, a proto i trochu podezřelý - atmosféra jak z Agathy Christie. Jenže Jane Harper není Agatha Christie a já se nemohla zbavit dojmu, že autorka nemá cit pro temporytmus a příliš kalkuluje, jakou větu kam umístit, takže místo, aby prostě odvyprávěla svůj vynikající příběh, sází do děje výplňové věty - jak sluneční paprsky dopadaly šikmo nebo že na všem ležel červený prach nebo že Nathan zahlédl nějaký pohyb - bez jakékoli souvislosti asi jako reklamu doprostřed filmu; a opravdu otravné jsou dokola se opakující věty měla zvláštní výraz, který Nathan nedovedl rozluštit a Nathan otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Všechny tyhle "výplňové" věty se v knize mnohokrát v malých obměnách opakují jako by autorce došla invence.
K tomu nablbé "americké" rozhovory (jo, vím, že autorka je Britka žijící v Austrálii :), resp. nablbý překlad (anglické See you se sice v poslední době překládá příšerným uvidíme se později, ale cožpak překladatelé neznají prastaré echt české zatím ahoj?! A to jejich jsem v pohodě.. Uf! No, pokrok holt nezastavíš..)
POZOR, TAHLE VĚTA TROCHU SPOJLERUJE: Jen ten konec se nepovedl - nanicovatý a nespolehlivý hlavní hrdina, který se nikdy k ničemu neměl, se na konci pochlapí jako hollywoodský alfa samec a začne dělat správné věci (a jestli neumřeli, žijí tam šťastně dodnes). KONEC SPOJLERU.
Tím nechci zlehčovat ani příběh ani téma násilí. Zkrátka forma tu škodí obsahu a jako celek mě to neuchvátilo. A rozhodně to není thriller :)

(PS. Spoustakrát se v knize opakuje, jak v té rozpálené pustině nic neroste a nic nepřežije, ale nikde ani slovo o tom, z čeho tedy žijí ta tisícihlavá stáda.)
---
Nechat někoho bez pomoci v divočině není otázka dobrý ch mravů. Je to otázkou života a smrti, v tom nejdoslovnějším významu. (...) Vydat člověka na milost živlům je téměř nemyslitelné a naprosto neodpustitelné. A pokud tomu Nathan Bright, který se tu narodil i vyrostl, nerozumí, pak život v jejich odlehlé komunitě není pro něj. (...)
Nakonec se proti němu místní semkli. Vyřízli ho ze svých řad jako zhoubné rakovinné bujení a komunita se zahojila bez něj.

11 31.07.2022

Po blíže neurčené globální katastrofě, vše je spálené a pokryté popílkem. Nějakým zázrakem se tu a tam zachránilo pár lidí, spousta z nich pak ještě odešla dobrovolně, zvířata ani hmyz nejsou. Otec s malým synkem putují. Na jih, k moři, kde snad bude menší zima. Vzduch a voda plné popílku, slunce není za šedou clonou ani vidět, nic nového neroste, všechny domy a obchody dávno vyrabované. Oba poutníci žijí ze dne na den, doufají, že někde seženou nějaké jídlo a oblečení a hlavně nepotkají nikoho zlého.
Je to monotónní, tíživé, beznadějné - přesně jako jejich dny. Zítřek s nimi nepočítá.
Čtenář si může podumat nad otázkami v knize vyřčenými i těmi mezi řádky - nad tím, co a proč si kupujeme, do čeho investujeme svůj čas, nad smyslem života a hlavně nad nesmyslností celé té katastrofy. A třeba nad tím, jestli (a kde) má lidství hranice - třeba jak byste naložili s člověkem, který vám ukradl veškeré jídlo, deky, oblečení, prostě to, bez čeho nemáte šanci přežít. Zabít? Nechat ho jít? Nebo se s ním dokonce rozdělit? Vzít ho do party? Otec a „neposkvrněný“ chlapec jako dvě verze humanismu. Geniální.
Tou beznadějnou tíživou monotónností, marností a holými větami mi to trochu připomnělo Čekání na Godota. Přečtete si. Možná obojí.
---
„Konečně byla jasná křehkost všeho. Dávné problémy vyřešily nicota a tma. (...) Rozhlédni se kolem sebe. Věčnost je dlouhá doba. Jenže chlapec věděl svoje: že věčnost není vůbec žádná doba.“
---
„Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké.“
---
[poté, co jako zázrakem v jednom místě našli spoustu potravin] „Říkal si totéž, co už řekl nejednou. Že mít štěstí možná vůbec není štěstí. Během těch nocí strávených v černočerné tmě jen párkrát nezáviděl mrtvým.“
---
„Bolelo to, viď?
Ano. Bolelo.
Jseš hodně statečnej?
Tak průměrně.
A co bylo vůbec nejstatečnější, co jsi kdy udělal?
Že jsem dneska ráno vstal, řekl.“
---
„Šlapali po mrtvém světě jako krysy v kole.“

Přečetla jsem dvě povídky a v půlce třetí jsem knihu odložila. Autor nemá své hrdiny rád. Nakládá na ně a oni se spolehlivě hroutí.
Ne že bych nepřečetla stohy knih o lidském utrpení a lidských selháních, různého druhu, v různých dobách. Tady jsem ale měla pocit, že si v tom týrání autor libuje (ani se neptejte, co z historie mi to připomnělo), a to číst nebudu. Je mi líto.