meluzena komentáře u knih

Příběh 19-leté Rusky Máši narozené v Ázerbajdžánské svazové republice (rodiče komunisté, ruští Židé). Po pogromech a honu na Rusy ze strany Ázerbajdžánců i Arménů v 90. letech utekla rodina do Německa, to bylo Máše 11. Její prababička přežila holokaust a Máša jako dívka při pogromech viděla a zažila věci, které už nikdy nemohla vymazat z hlavy. V Německu se stýká hlavně s jinými migranty (hlavně Turky), pak má německého kluka (jenže ten si ošklivě zlomí nohu a následky Máše podlomí kolena). Jako vystudovaná tlumočnice sáhne po práci v Izraeli u německé neziskovky, kde se potkává s jinou verzí národnostních a náboženských sporů.

Kniha zpracovává komplikované téma migrantů v Německu i horké půdy v Izraeli. Pohled ruské migrantky i jejích kamarádů z druhé generace migrantů, kteří se narodili už v Německu, jejich vnímání života v Německu, i to, co zažívají od Němců. Kniha vyvolává řadu otázek a zamyšlení.
Škoda, že autorka neumí psát, překladatelka neumí česky a redaktorka odvedla hajdaláckou práci a nechala v textu spoustu podivností a chyb. Těžko říct, nakolik byl text nemotorný už v originále a nakolik ho zdeformovala překladatelka - ale připravte se na perly jako: „seděla s nohama přitaženými k tělu“, „hlas z reproduktoru nabádal k nespouštění zavazadel z očí“, „bylo to po čtyř týdnech“ nebo že na větu „díky, že se mnou pojedeš“ knižní postava odpoví „je mi radostí“.

Přínosem knihy je, že Máša je autorčiným alter egem, takže většina knižních událostí, rozhovorů a postojů se plus mínus mohla odehrát v reálu, čímž se nám dostává náhled „zevnitř“.
To zároveň přináší i kouzlo nechtěného, protože si můžeme všimnout, že tihle knižní migranti jsou naštvaní a nechápou, proč se na ně Němci pořád dívají přes prsty, přestože oni přece mluví německy bez přízvuku (= považují se za STEJNÉ Němce). A tady přichází asi nejcennější okamžik: tihle knižní migranti nejsou schopni vidět sami sebe „zvenku“ a nikdy nepochopí, co na nich Němcům vadí, a vztahy zhoršují tím, že ve vzteku vytahují špinavé prádlo, staré viny, holokaust... Do země si ale přináší svoje problémy, svoje traumata (Máša je neléčený psychiatrický pacient, který nechtěně ubližuje svému okolí stejně jako mnoho jiných). A Němci vnímají svoje právo žít si po svém, bez tohohle ubližování „od cizích", protože koneckonců mají svých problémů dost.
A tady vidím vpravdě filozofickou otázku k zamyšlení - otázku, která nemá žádné dobré řešení: Nakolik je nějaká země „povinna“ strpět migranty - co všechno jim poskytnout a po jakou dobu, čeho se vzdát na svůj úkor ve prospěch nově příchozích. A na druhou stranu: co všechno si migranti „mají právo“ nárokovat, jak dlouho můžou zůstat a nakolik jsou „povinni“ se uskrovnit a přizpůsobit, přijmout obyčeje svých hostitelů a slevit/vzdát se těch svých. Je integrace jednosměrná nebo obousměrná? Znamená to, že se má přizpůsobit pouze nově příchozí nebo i domorodec? Kdo z nich má změnit svá pravidla a obyčeje a přijmout (pro něj) nová?
Když přijdete na návštěvu, zeptáte se, zda si u nich smíte zakouřit nebo tam prostě zavedete svoje pořádky? Když přijmete pomoc, která vám vytrhla trn z paty, budete se chovat pokorně nebo jednat jako rovný s rovným (nebo budete očekávat/požadovat, že ruka páně bude otevřená)?
Když byly u nás ničivé povodně, lidi si vzali k sobě příbuzné či známé, co přišli o všechno. Ale neznamenalo to, že u nich zůstali natrvalo, že už navždy spali v jejich postelích, nosili jejich oblečení, vzali jim práci, důchod, úspory a místo u doktora a zavedli jim doma svoje pořádky. (ač možná že se někteří chopili příležitosti podle hesla „podej čertu prst a vezme si celou ruku“).

Knížka se četla špatně kvůli formě i obsahu - skoro 300 stran o různých zpackaných životech a dominovém efektu, kdy jedna nespravedlnost plodí druhou a nic už nejde zcela napravit, i kdyby k tomu byla vůle. Máša (a nejen ona) jako neléčený psychiatrický pacient zoufale mlátí kolem sebe a neumí napravit spoušť, kterou tím způsobí (protože posttraumatický stresový syndrom nelze překonat bez náročné a cílené terapie). Ale jak k tomu přijdou chudáci Němci kolem ní...?
---
„Jednou jsem četla knihu, ve které se psalo o lidech s traumatickými poruchami, sebe bych tak nikdy neoznačila, ale stálo v ní, že lidi, které milujeme, ničíme.“
---
„Tátova němčina působila pokaždé nezdvořile, rusky by to znělo diplomatičtěji. I jeho držení těla bylo jiné, když mluvil německy, záda měl rovná, svaly napnuté.“

8 23.09.2023

Krásný, pohádkově černobílý příběh s pohádkově šťastným koncem. Napsaný nádherným, bohatým jazykem.
Toto literární pohlazení mohu jedině doporučit.

7 09.09.2023

Werfel je skvělý vypravěč a potvrdil to i v tomto dílku. Skvěle vystihnutá psychologie brutálních pučistů i důvěřivých lidí přesvědčených, že jim neublíží, když ani oni nikomu neublížili. Absurdita hromadného vraždění versus odsouzený pětinásobný vrah, kterému se dostalo lidského zacházení, protože to byl ,,poctivý vrah" a ne ,,špinavý politický odpůrce". Absurdita využití vrahových sklonů pro "dobrý účel".
Bonus za drobný postřeh, jak člověk vnímá vraha, když ví, že je to vrah, a jak by ho vnímal třeba jako šlechtice. A jak se chová odsouzený vrah před popravou a jak se změní, když dostane poctivou práci a je uctíván.
Rozhodně doporučuji.

5 08.09.2023

Holič Ivan Jakovlevič najde při snídani nos zapečený v chlebu a láme si hlavu, jak se nosu zbavit. O to hůř, když pozná, komu nos patří.
To vážený občan a soudní přísedící Kovalev se ráno probudí bez nosu a řeší problém, kde nos najít a jak ho vrátit zpět na místo, kam patří, protože jak se může ukazovat ve společnosti - bez nosu...?!

Báječně absurdní novelka, skoro dvě stě let stará. Dneska by se možná hodila do škatulky bláznivá komedie.
Pokud jste ochotni naskočit na vlnu téhle roztomilé "kravinky" a odložit na chvíli rozum v šatně, můžete si to krásně užít.

6 24.08.2023

Učiněná literární lahůdka!
Pan Zamjatin má skvělý pozorovací talent a dar slova, takže dokáže vystihnout charakter postavy klidně jedinou větou či myšlenkou, kterou jí vloží do hlavy - podobně jako dobrému karikaturistovi stačí pár čar.
Tři novely, v kterých budete těžko hledat nějakou kladnou postavu, nicméně všechny postavičky jsou něčím zajímavé a autor nám to servíruje s lehkostí a nadhledem, takže se člověk i zasměje. O to horší pak je, když vám dojde, jaký (by) asi byl život s takovými lidmi a v takových poměrech.
Veliká poklona vynikajícímu překladu, který textu dodává důvěrnou, skoro až živočišnou blízkost.
Určitě doporučuju.
---
"Čebotarka sedí v bryčce celá nakynutá a div nepřetéká přes okraj jako těsto."
---
"Timoša se usmál jako když rozsvítí lampičku ve špičaté tváři."
---
"Starý frátýrek má tvrdé spaní - pomaloučku si zvyká na věčný sen. Neslyšel nic, věchýtek plesnivý."
---
"Začal docela nenápadně. Ale potom vzal do prádla i popa, co posílal své kajícníky dohřešit, protože jim ukládal za dvě čísla patnáct otčenášů a pak to nemohl spočítat, pořád mu to vycházelo ve zlomcích."

7 24.08.2023

Neurazí, nenadchne.
Osm hor se mi líbilo moc. Ale tohle mě neoslovilo, a to asi z více důvodů. Předně bych to určitě nenazývala románem. Spíš útržkovitými zápisky třicátníka, který utekl do hor před civilizací, aby skoro po roce zjistil, že utíká sám před sebou.
Jsou tu vylíčeny různé zážitky, setkání a myšlenky a opsané pasáže z autorových oblíbených knih. Já se ale nemohla zbavit pocitu, že na knihu je to málo - jako kdyby si autor psal tyhle poznámky sám pro sebe, a tak to mělo zůstat. Nebo v horším případě že MUSEL psát (jak na pak místech zmiňuje), a tak prostě NĚCO napsal.

Napadlo mě, že kolikrát se člověk octne někde, kde bezděky vyslechne něčí hovor či vyprávění (ve vlaku, u vedlejšího stolu atd.) a je to tak zajímavé, že by chtěl poslouchat a poslouchat. A jindy klidně zavře uši, protože ho ty cizí řeči vlastně nezajímají - to byl bohužel u mě případ téhle knihy.

A ten doslov... Souhlasím s komentářem Jizi z 15.6.2020. Pokud jsem měla z knihy samotné rozporuplné pocity, slinty pana Žáka v doslovu (ve stylu "Cognetiho kniha, já já já, úryvek z knihy, já já já, jájájá") mě spolehlivě znechutily. Ale za to autor (předpokládám) nemůže.

7 17.08.2023

"To že jsem paranoik ještě neznamená že po mně nejdou," zněl starý vtip.
Viktor se díky svým schopnostem vypracoval až na generálního ředitele obřího chemického koncernu. Taky svědčil v případu trojnásobné brutální vraždy, z které byl obviněn jeho ředitelský předchůdce. A taky přebral ženu kamarádovi, velice schopnému advokátovi, známému úspěšnými obhajobami těžkých zločinců.
Z původního pocitu, že ho někdo sleduje, se časem vyvinula těžká psychická porucha, kvůli které přišel o místo, manželku, přátele i klid. Nebo to nebyl stihomam, ale skvělá intuice, díky níž přišlo pochopení, odpuštění a vnitřní klid? Autor nechává na čtenáři, aby si odpověděl sám.
Jako základní koncept to nezní špatně, na mě to ale bylo moc ukecané, některé odstavce zněly jako opsané z psychologické příručky, a tak jsem přeskakovala, někdy víc někdy míň.
Podobné téma dvou pangejtů lidské psychiky skvěle a úsporně vystihl pan Zamjatin v povídce Čistá pravda (tu určitě doporučuju).

6 12.08.2023

Další pohlazení od pana Čecha. Jemné poetické verše a obrázky, které by si zasloužily vetší formát, aby je mohl člověk pořádně prozkoumat.
---
Ten básník hledal slovo, co nejvíce bolí
A místo toho napsal spousty vět
Pak ho našel a teď se bojí
Bloudí světem a hledá na něj protijed
---
Upletl jsem prstýnek z kopřivy
A čekal, co se stane
Nestalo se nic
V řece chladím popálené dlaně
(...)
Možná se přece jen něco blíží
Z dalekého daleka
Zázraky se přece dějí
Až když je někdo nečeká

8 29.06.2023

Třetí Palánova knížka o lidech (hodně) mimo hlavní proud, tentokrát s nádhernými fotografiemi Karla Cudlína.
Po trochu chaotickém autorově úvodu následují medailonky sedmi více či méně dobrovolných vyděděnců: * věčného chlapce Gavila * pouličního básníka Šimona, malíře Flypa bydlícího ve starém krechtu na brambory * jaderného inženýra, akademika, vězně a bezdomovce Mojmíra * silně věřícího meteorologa Petra * zavodáře, majitele soukromého muzea a bývalého bouřliváka Ivana * silně dobrodružnou bývalou cirkusačku Lenku.
Co příběh, to originál, některé by stály za zfilmování :) bez jiných bych uměla žít; pro rozšíření obzorů poslouží všechny.
---
"Věk chlapectví je pro mě nejhezčí, nejinspirativnější a nejčistší doba. V ní jsem se našel. (...)
Kolegyně v práci mi děkovaly, jak se mnou pookřály, získaly znovu radost ze života, prý jsem jim vrátil mládí. Jiní na to, že si hraju s dětmi jako kluk, koukají s pohrdáním.
Zlí lidé dokážou člověka ranit, takže přece jen začne trochu stárnout."

9 29.06.2023

Vynikající matematik Jeremy a jeho žena Gail, oba s výjimečnými telepatickými schopnostmi, spojeni více než silným poutem, ona po téměř 10 letech manželství umírá na neoperovatelný nádor. K tomu jakýsi nehmotný vypravěč a bez jakékoli souvislosti ještě slepý, hluchý a mentálně postižený chlapec. Toť expozice.
Dál se rozjíždí příběh ovdovělého Jeremyho a zhruba ob kapitolu skáčeme do minulosti, do různých období jejich vztahu, a občas taky k vypravěči samotnému a k onomu postiženému chlapci. Velkou část retrospektivních kapitol tvoří vysoká matematika - kvantová mechanika, teorie chaosu, vlnoplochy, stojaté vlnění a podobné finesy, kterými se Jeremy zabývá a které vysvětluje Gail. Dost pestrá směsice, která někomu vyhovuje a jinému ne, čemuž odpovídají i komentáře zde na DK.

Pro mě byl kamenem úrazu samotný Jeremy - univerzitní profesor (intelektuál, tedy žádný ranař či zocelený desetibojař), který dlouze rozkládá o složitých matematických teoriích, ale zároveň je akční a nezničitelný jako Bruce Willis za mlada, takže v kritickém stavu a s těžkými zraněními "v pohodě" utíká z nemocnice, sám vítězí nad grupou mafiánských zabijáků atd. - to pro mě nebylo uvěřitelné.
Co se týče těch dlouhých matematických pasáží, sice se postupně ozřejmí, že v knize musí být, protože bez nich by se děj a vyústění neobešly, ale mě to nebavilo. To už si raději přečtu nějakou odbornou knihu. A pokud tuhle matematiku aspoň trochu nepobíráte, nebudete vůbec vědět, která bije, a asi vám uteče dost z pointy.

Podtrženo, sečteno: Na můj vkus příliš překombinovaný koktejl, v němž mi překážely málo uvěřitelné akční scény a zbytečně explicitní násilí v kombinaci s (ne)uvěřitelností fyzikálně (ne)možného. (Obyčejné fyzice podle mne odporovala i rychlost mrznutí vody v mrazáku slečny Morganové).

6 05.06.2023

Hezké podobenství o tom, jak důležité je věnovat čas sobě a svým blízkým a o co všechno se ochuzujeme, když pořád spěcháme, a přesto na nic nemáme čas. Je to vlastně jednoduchý příběh, který se dá číst jako pohádka, ale klidně by se z něj dal udělat sci-fi velkofilm (jakým byl třeba Nekonečný příběh), protože má všechno, co má pořádný příběh mít, včetně poučení a happy endu.

Jen ten jazyk se moc nepovedl. Nevím, jestli je to jen vinou překladu, ale paní překladatelka jako byl často sáhla ne pro ten správný výraz, ale těsně vedle. A tak metař mete s každým vdechem a ne nádechem, Gigi je uřečněný a ne upovídaný, z květu se vůně řine místo line, pán pěstí do stolu práskl a ne bouchl, Momo mu visela na ústech místo na rtech, hodiny tloukly a nikoli bily atd. Když se popisuje něco technického, je to strašně šroubované a z použitých výrazů by nebyl moudrý leckterý dospělý. No, a občas z toho trčí německý slovosled (nemohla jsem si nevzpomenout na "Některé já budu stranou ležet nechat muset" :) Těch jazykových přešlapů je škoda, protože celý příběh je pěkně vymazlený včetně knižních ilustrací. I tak ale doporučuji.

PS. Docela by mě zajímalo, jaký příběh by pan Ende napsal dnes, tj. o 50 let později, když už v roce 1973 tak jemně apeloval na to, abychom zvolnili a nenechali se okrádat o svůj čas.
Můžete tam najít i další vysoce aktuální náměty k zamyšlení - třeba jak moc nás ovlivňují různí rádci, poradci a reklama - jak nám vnucují to svoje, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, jak nám můžou jejich "báječné" rady škodit nebo že vlastně tihle šedí makléři žijí z toho, co nám "ukradnou" (a není to jen čas).

9 28.05.2023

Tak nevím. Chtěla jsem dát 3 a pak jsem si řekla, jestli to není málo, Antone Pavloviči. Jenže 4 je asi zase moc.
Dva samotáři (už asi postarší, když po 8 letech zešedivěli a o sexu ani slůvko) se po krátké známosti a dosavadním životě každý sám v jednopokojovém bytě nastěhují do domu na samotě na vídrholci. Každý si přiveze svého psa z útulku a těch pár věcí, které vlastní. Nejsou to žádní kladní hrdinové - ani kutilové ani Mičurinové, spíš neteční (až ignoranti), nedružní, trochu (dost) čuňata, co ani nezalijou kytky, neumyjou okna, nevymění žárovku, nikde nepracují, neštípají dříví ani neryjou záhonky, o nic neusilují, spíš jenom existují, žijí z dávek, a pozorují různé projevy chátrání pronajatého domu, auta, věcí i oblečení, jak je skrz okna rok od roku hůř vidět, nezalité kytky uschly a tak. Na 200 stranách.
Ne že bych potřebovala za každou cenu spletitý děj a spád, ale kniha musí mít NĚCO, co mě nutí číst dál, a tady mi to většinu času chybělo. Do mysli se mi drala kniha Jasno lepo podstín zhyna - že takhle nějak možná onen antihrdina začínal a že Sedm věží je nastavovaná kaše.

11 09.05.2023

(SPOILER) Tahle útlá knížka se četla špatně. Shodou okolností jsem ji četla souběžně s Le Bonovou Psychologií davu - vždy jednu odložila a zkusila druhou. Steinbecka jsem dočetla, Le Bona nikoli.

Potulní dělníci žijou z ruky do huby, nemají nic než svoji bídnou existenci, veškerý majetek si vozí ve stařičké rachotině. Vždycky když v údolí Torgas dozrají jablka, přijedou česáči, očešou je, pak přejdou hřeben na jih a očešou bavlnu.
Většinu štěpnic (nebo-li sadů) tu vlastní hrstka lidí, která zároveň tahá za provázky v místní politice, bankovnictví, soudnictví i tisku. Když letos dorazili česáči, Svaz sadařů jim oznámil snížení mzdy a oni mohli jen polknout hořkou slinu, protože všechno, co měli, vydali na cestu sem.
Ruďasové ví, že je to příležitost vyvolat stávku a podpořit dělnické hnutí. A tak tam vyráží ostřílený Mak a mladičký nezkušený Jim, který právě vstoupil do strany a dosud nevytáhl paty z města. Když z trouchnivého žebříku spadne starý česáč Dan a zlomí si pánev, stačí dělníkům jen ukázat směr a stávka je tu. Jenže tím to nekončí, ale naopak začíná.

Kniha je sice z roku 1936, ale má co říct kdykoli, kdy se člověk stává jen jedním drobkem v davu, bezvýznamným a bezmocným, kdy ani celý dav nemá šanci proti hrstce mocných, kteří pošlou do basy nepohodlné a díky překrouceným zprávám v novinách manipulují veřejným míněním ve svůj prospěch. A nicotný človíček doufá, že může vyhrát tuhle předem prohranou bitvu, protože vlastně nemá na vybranou.
Na druhou stranu připomíná, že na chudáky nelze spoléhat, protože nemají co ztratit a jednají jako zvíře zahnané do kouta. A jakýkoli trochu majetný člověk může ve spolku s nimi jenom tratit. Takže to nemá řešení: boháči moc zneužívají, ale ani chuďasové s ní neumí zacházet. (Jedině že by boháči vládli moudře a spravedlivě. No, ale to už jsme v jiném žánru, že :)

Na rozdíl od jiných Steinbeckových knih je tahle poměrně strohá a bezvýchodná. A takovou ji lze doporučit.
---
"Boháči maj tohleto údolí zorganisovaný. Můjtypane, jak krásně to maj zorganisovaný! Je to náramně snadný, když hrstka lidí všecko ovládá: půdu, soudy, banky. Můžou vypovědět půjčky, zarazit úvěr, skřípnout hypotéky, hnát do kriminálu koho chtějí a zač chtějí, a vždycky mají dost a dost na úplatky."
---
- "Chtěli jsme se vám jen omluvit, pane Andersone. My jsme tu vaši stodolu nezapálili. To udělali ňáký lepší chlapci z města."
- "Co mi na tom, sakra, záleží, kdo to zapálil? Je spálená, sklizeň shořela. Co vy, tuláci, vo tomhle vůbec víte? Teď vo ten svůj stateček určitě přijdu. Vy, darebáci, vy jste jakživi nic neměli. Vy jste nikdy nesázeli stromy a nedívali jste se, jak rostou, nehladili jste je vlastníma rukama, nikdy. Jakživi jste neměli ani toho nejmenšího, nikdy jste si nemohli vyjít z baráku a pohladit svý vlastní jabloně vlastníma rukama. Co vy víte?"
---
[Jim:] "Andersona je mi líto, ale co s tím, k čertu! Když já můžu dát té naší věci celej život, může von voplakat svou pitomou stodolu."
[Mak:] "Nu, víš, těmhle lidem bývá majetek často dražší než vlastní život."

6 08.05.2023

Krásné. Jemným satirickým humorem vyjádřeny různé absurdity našeho života. Vybízí k zamyšlení. První díl jsem četla až po druhém dílu. Divná planeta mi připadá jemnější - že nepotřebuje do toho tolik šít. Divnější planeta je v těch šťouchancích do žeber civilizace trochu smělejší. Nicméně obě knihy jsou skvělé a obě nelze než doporučit.
---
(o jízdě na koni)
- Objevila jsem zvíře, na němž se dá sedět...
- Sedět se dá na většině zvířat.
- ...zatímco běží.
- Takže běžíš vsedě.
---
(jedna postava sedí na gauči plném polštářků)
- Co je to za měkké předměty?
- Pohodlnostní čtverce. Lze je rozmístit tak, aby sis sezení víc užila.
- Už rozumím - když je odstraním, mám pocit, že mám víc místa.

8 07.05.2023

Íránský "babinec", kde se u odpoledního čaje probírá všechno bez obalu - řeči, které se vedou výhradně bez mužů - o mužích a intimnostech, a taky touze vdát se z lásky, nebo ještě lépe: vdát se na Západ, nemuset nosit závoj, moct koukat na MTV, a o těch, které naletěly.
Nevzhledné kresby a bulvární dialogy, mrňavé perličky životní moudrosti v hromadě bláta. Nic pro mě.
---
"Nejlíp si člověk vylije srdce, když mluví o jiných za jejich zády."
---
- A navíc jsem tak moc toužila odjet na Západ... Pokaždé, když jsem se dívala na MTV, tak jsem si říkala: Tam to žije, tady ne.
- Co je MTV?
- To tam mají takovou hudební televizi.
- To je ta, jak tam všichni ti blbci zpívají napůl nahatí?
- Ano, babi.

6 22.04.2023

Škoda že mám k dispozici jen pět hvězdiček. Na tenhle přenádherný výlet do poetického světa Pavla Čecha je to zatraceně málo.
Při čtení jsem se celou dobu usmívala - čehož jsem si všimla až když mě začaly bolet usmívací svaly :-) a tím jsem si uvědomila, jak je tohle dílo miloučké od začátku do konce.

8 24.03.2023

Autor je plodný, samolibý a bez talentu. Uživatel los to vyjádřit úplně přesně.
Přečtěte si autorův životopis. Pokud pozvedenete obočí, knihu ani nezkoušejte - je ještě zoufalejší. Jen je navíc "vyšperkovaná" sprostými slovy.

Pěkná obálka a jedno hodnocení s nulou, tak jsem si řekla, že to zkusím. Tak jsem to zkusila a přidávám druhou nulu. To se fakt nedalo. Mám pocit, jako bych se jejím čtením ušpinila.

U téhle knihy jsem skoro až do konce zápasila s nutkáním ji odložit a nakonec (skoro až na konci) jsem byla ráda, že jsem to neudělala.
Do provinčního města blíže neurčené (asi německojazyčné) evropské země přijíždí na vystoupení světově proslulý pan Ryder, k němuž se místní chovají, jako by to ani nebyl klavírní virtuóz, ale spíš nějaký Všeználek, který jim poradí, jak se dostat z jakési duchovně kulturní krize, v níž se už pár let plácají. Ryder je vláčen lidmi i okolnostmi, vždycky si ho někdo uzme pro sebe, čímž všechny jeho dosavadní závazky padají a on se tomu ani nepříčí jako by ani nemohl. Celé je to takové kafkovsky podivné a absurdní včetně všech těch bizarních průchodů a dveří vedoucích někam úplně jinam.
Obdobně těmi stovkami stránek autor vláčí čtenáře, aby ho na konci vyplivl zhruba ve výchozím bodě a on se praštil do čela a došlo mu, proč "Neutěšenci". Víc nechci spojlerovat (dobře to vyjádřila sgjoli).

S mírným časovým odstupem knihu vidím zhruba jako "Kavku po japonsku vhodnou pro lidi, kteří mají chuť a čas číst a přemýšlet". Přemýšlet o různých bolístkách na duši, cizích i svých.
---
"A to už jsem Sofii s Borisem odváděl ke dveřím, stále ještě na rozpacích. Bůhvíproč mi přitom vytanuly nesčetné filmové scénky, v nichž některá postava zatouží udělat svých odchodem z místnosti dojem, načež rozrazí nesprávné dveře a napochoduje do skříně."

7 13.03.2023

Billy je elitní nájemný vrah. Jakožto bývalý odstřelovač z války v Iráku má skvělou mušku a vynikající instinkty. Pro svou práci má jedinou podmínku: zabíjí pouze špatné lidi. Tohle je jeho poslední prácička a na té se - jak známo z filmů - vždycky něco zásadně pokazí. Ale to přeci není Billyho případ, ne? říká si Billy.
Na svůj terč čeká dlouho. Příliš dlouho. A pak odvede svou práci a nic se nepokazí. Teda vlastně pokazí. Zašmodrchá se toho až zbytečně moc, a to už před výstřelem.

Stephen King píše tradičně skvěle, příběh graduje, zašmodrchává, klade různé překážky a protiklady, chvílemi je to rodinný piknik, pak výlet do posvětí, trochu Zorro mstitel, road movie a romance - málem jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale Kingovi z toho vyšel zajímavý, a rozhodně poživatelný dort. Jen občas to trochu zaskřípe a vy nevíte, jestli to autorovi prominete protože to je King nebo skřípete zuby protože to je King a pro toho máte laťku automaticky o dost výš.
Mně to přišlo dobrý.

Pár úryvků:
---
"Vybral jsem vám pěknou rohovou kancelář ve čtvrtém patře," řekne Hoff. "Budete tam mít pohodlí. Jako v bavlnce. Nechci ukazovat, ale určitě umíte počítat do čtyř."
Samozřejmě, pomyslí si Billy, dokonce dokážu za chůze žvýkat žvýkačku.
---
Phyllis je hezká, i když nenápadně, spíš jako kopretina než jako pivoňka.
---
Citům holt neporučíte. City jsou jako dýchání, samy přijdou a samy vyjdou.
---
Billy vždycky uměl dobře poslouchat a informace skladoval jako veverka ořechy.
---
[Nick pošle Billymu sms "Zavolej mi".]
Billy mu zavolá. Nick to zvedne a zeptá se ho, jak se má. Billy odpoví, že se má fajn, akorát že tady jsou tři ráno.
Nick se směje: "To je nejlepší čas na zavolání, protože lidi jsou vždycky doma."
---
Alice se zeptá Billyho, proč se usmívá.
"Ničemu. Jen tě mám rád. Můj kámoš Taco by řekl, že máš v době takové pocem."

16 06.03.2023

S jemnou ironií líčí (toho času už milion let mrtvý) vypravěč, jak to přišlo, že lidstvo přežilo jen na jednom malém galapážském ostrově a za ten milion let se vyvinulo do současné dokonalé podoby. Vypráví to strašně chaoticky, neustále skáče vpřed i vzad a dělá různě odbočky, což paradoxně vůbec nevadí, protože tím jen zvyšuje celkové humorné vyznění, dává si načas s vysvětlením podivných narážek a elegantně natahuje čtenáře jako kšandy. A jen tak mimochodem občas utrousí nějaké to moudro k zamyšlení, přičemž mezi řádky si nelze nevšimnout odpor k válce, lidské hlouposti a nadutosti.
Dost mě bavilo i pravidlo, že když se před něčím jménem objevila hvězdička, znamenalo to, že dotyčný brzy zemře. Takhle to zní morbidně, ale v autorově pojetí to na vaší tváři vyloudí nejeden úsměv.
Můžu doporučit.
---
"Před milionem let se vedly vášnivé spory o tom, jestli je správné nebo nesprávné, když lidé používají mechanické pomůcky, jimiž lze zabránit spermatu, aby oplodnilo vajíčko, anebo jimiž lze vyhnat oplodněné vajíčko z dělohy - aby počet lidí nepřekročil objem potravinových zásob.
V současnosti je tento problém v podstatě vyřešen a nikdo kvůli tomu nemusí podnikat nic nepřirozeného. Kosatky a žraloci udržují lidskou populaci na přijatelné a zvládnutelné úrovni a nikdo netrpí hladem."
---
- "Když se váš otec jmenoval Boone a byl z Kentucky, musel být nějaký příbuzný s tím slavným Danielem Booneem, nemyslíte?"
- "Nemusel, protože otec mého otce byl cvičitel koní pocházející z Uher a jmenoval se Miklós Gömbös. Sám si pak změnil jméno na Michael Boone."
---
"Zbraně se před milionem let používaly neustále a zákon přirozeného výběru byl vůči novým zbraňovým technologiím naprosto bezmocný. Samička žádného druhu, i kdyby šlo třeba o samičku nosorožce, nemohla očekávat, že porodí mládě, které by bylo nehořlavé, neprůstřelné a odolné proti bombardování."

8 06.03.2023