mcleod komentáře u knih

Možná je to tím, že je původní autorova tisícistránková publikace v této knize zkrácena na populárnějších 150 stran, ale připadalo mi to takové nanicovaté s nenaplněným potenciálem... kdyby si autor odpustil neustálou bezobsažnou kritiku současné vědy a školství za to, že zamlčují existenci andělů, mohl se více věnovat tomu, co je v knize opravdu poutavé - pravidelné rytmy vývoje lidstva (stejné v každém koutě Země) i přírody (nárazových evolučních změn). Autor tak navazuje na starověké a středověké badatele, kteří tuto rytmizaci připisovali existenci sedmi archandělů (či jiných božstev v jiném prostoru a čase) inspirujících dějinné a kulturní epochy, jejichž popis je základem této knihy. Ale právě tato návaznost je méně nezaujatá, než bych si při čtení přál. Autorova představa, že se paradigma angelologie stane základem pro novou slovanskou vědu, která tak bude konkurovat západní vědě, mě spíše trochu děsí. Přesto představení principů archandělů je zajímavé (už proto, aby člověk rozuměl myšlení, které dlouhou dobu určovalo konání lidstva), stejně tak jako základní myšlenka pravidelné rytmizace historického vývoje lidské kultury ve všech koutech světa dokazovaná mnoha jednoduchými statistikami (které jsou ale z nějakého důvodu až na konci knihy bez propojení na její text). S těmi se ale zároveň pojí zásadní nejasnost... autor uvažuje o tom, že jakási entita (archandělé) ovlivňuje vývoj lidstva v pravidelných cyklech a dokazuje to četností určitých znaků (třeba přídomků králů). Přesto, když šlo o zcela běžně přijímanou nauku, je stejně tak možné, že bylo lidstvo prostě jen ovlivňováno právě touto naukou (například králové si mohli své přídomky volit proto, že vládli zrovna v době určitého archanděla a očekávalo se to od nich). To jen tak k té nezpochybnitelné vědeckosti :-)

4 22.04.2018

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž každá má své odlišné vyznění pojící se k jejímu ději. Na první části zaujme především její poetika. Setkáváme se v ní s nádhernou postavou dívky Clarissy McClellan (asi nejhezčí ženskou postavou, o které jsem kdy četl... a kterou bych rád potkal i v reálném světě), která navštěvuje psychiatra, protože přemýšlí a sní. Montagovi i čtenáři ukazuje krásu všedního světa, které si lidstvo přestalo všímat, která však nezmizela a stále se skrývá tam někde za asfaltem, betonem, motory a kovem. Zasévá do hlavní postavy zárodky pochybností o jeho požárnické práci. Druhá část nás přenáší k přemýšlení o vývoji společnosti. Z této části jsem cítil velké ovlivnění Huxleyho Koncem civilizace... autor v ní kritizuje neochotu uvažovat, přemýšlet, zabíjení rozumu bezduchou zábavou a tlacháním, ubavení se k smrti. A také přehnanou politickou korektnost, která vedla k rozhodnutí zakázat a zničit všechny knihy, protože každá z nich by se mohla někoho dotknout. Tím se autor dostává k otázkám stále znepokojivým i pro dnešní západní svět. Třetí část pak představuje kritiku válčení a souvisejícího ničení obdivuhodné lidské tvorby a vědění, které vždy jako Fénix musí povstat z popela nesmyslných spálenišť a navázat na světlou minulost stále schovanou v paměti lidí. Byla to výborná kniha, moc mi ale neseděl styl příliš jednoduchého psaní a častého opakování slov, fragmentů i celých vět. A po první části mě zamrzelo, že z knihy zmizela Clarissa a její poetika... Ale jinak šlo o velmi zajímavou knihu, kterou rozhodně přidám k těm, které jednou budu schovávat před spálením :-)

15 22.04.2018

Opět krásně a čtivě napsaná kniha (autorský styl Kateřiny Tučkové mám hodně rád), ve které se mísí příběh textilních baronů Offermannových, spisovatelky hledající fakta, na kterých může stavět jejich románový příběh, trojice kurátorů připravujících výstavu o textilní historii Brna a s tím spojené faktické pasáže. Nejen, že je tak možné dozvědět se spoustu informací o industriální historii, která z Brna udělala opravdovou metropoli Moravy, a o životě v tehdejším městě, ale také o těžké i zajímavé práci, která stojí za každou výstavou a románovou knihou, čímž je představen jakýsi vhled do pracovního života autorky - kurátorky a spisovatelky. Vedle toho pak stojí postupně budovaný příběh několika generací rodiny, která vybudovala takřka z ničeho velké textilní impérium, které za těžkých dob 20. století takřka ze dne na den zaniklo. Právě tato postmoderní promíchanost historického románu, literatury faktu a sborníku z výstavy (která však vůbec není rušivá, naopak kniha proudí velmi plynule a díky čtivému psaní i velmi rychle) dělá z knihy výjimečně zajímavé dílo.

13 08.04.2018

Výborná poezie velkého básníka, kterou se vyrovnává s beznadějí komunistického věznění... vtipné i mrazivé, hluboké a oduševnělé. Ivan Martin Jirous reflektuje každodenní realitu vězněného umělce, vězně svědomí, mnicha komunismu zavřeného do cel klášterního vězení, přemítajícího o smyslu nastalé situace, avšak i o věcech klasicky básnických, jakými jsou láska, vnitřní svět básníkovy duše a jeho promítání do tvorby, a obracejícího se k vnějšímu světu plnému vzpomínek na krásu světa i jeho svobodné přátele.
---
Na Mírově jsem makal v kapli.
Když teďka po čtvrtý mě lapli,
šoupli mě dělat do kostela
a v klášteře je moje cela.
Ptám se Tě, Pane, vážně zcela,
ač trochu potlačeným smíchem:
Nechceš mě nakonec mít mnichem?
---
Jenom to Pane vědět chci
jestli už teď jsem v očistci
---
Kartuziáni se slibem mlčení
už odebrali na věčnost
Kéž bych ho uměl dodržet
aspoň pro Státní bezpečnost
---
Ledové svírají srdce kry
kéž je to jenom mimikri
---
Nějak už se mi kreatury
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích
---
Proč já nejsem pyromanem
srdce měla bys jak plamen
jako oheň z dračí tlamy
hořela bys jak vích slámy
---
Když dorazil do Montrealu
vypitý jako býval tu
zjistil Brabenec k svému žalu
že Wilson bydlí v Torontu

10 08.04.2018

Kniha nezačala úplně nejlépe. První kapitola, ve které je popisován sen o kameni vypadajícím jako kus špeku, mě spíše odpuzovala, než upoutávala. Ačkoli jsem poté několik kapitol nevěděl, co se v knize děje, o čem je a kde je ten Golem, její proud mě stále strhával dál a dál. Sny promítající se do skutečnosti, staré židovské město, jeho tajemná zákoutí a ještě tajemnější obyvatelé... zkrátka bylo o čem přemýšlet, aby se člověk neztratil v labyrintu knihy i města. Náhle se však z mlhy vynořil náznak jasného příběhu, který postupně přecházel do stále komplikovanějšího světa (včetně asi jediné přímé zmínky o Golemovi v celé knize tohoto jména v té nejsurrealističtější části jejího příběhu, která je díky tomuto svému vyznění také tím nejzapamatovatelnějším z celého snu této knihy). V samotném příběhu plném lásky, nenávisti, podlosti i pomsty se však objevuje ještě jasnější linka vedoucí až do uzavřeného přemítání hlavní postavy... propadám se stále hlouběji do samotných základů životů obyvatel staré židovské čtvrti plnících své tajemné role ve svých mystických životech vzešlých ze záhadné páté čtvrti... a postupně si uvědomuji, kdo je vlastně oním Golemem... když v tom se ocitám na konci knihy a přicházím na to, že jsem právě dočetl něco zcela výjimečného a že bych nejraději otočil knihu na první stranu a začal ji číst znova. Oživila snad ve mně něco, co se skrývá jen v hloubi čtenářovy duše? Nebo vdechla život něčemu neživému v mé mysli? Kde všude se skrývá Golem... a je náhoda, že je tato legenda spojena zrovna s onou tajemnou čtvrtí, která se před světem skrývala uprostřed Starého Města?

8 21.03.2018

Autoři navázali výbornou knihou na předchozí díl o urbanistické historii Města Žďáru. A to stejně jako u prvního dílu výborným a čtivým zpracováním, širokým a poctivým souhrnem všeho známého (i mnohdy překvapivého) o žďárském klášteře a zámku a jeho obyvatelích. Představují dramata za časů zakládání a budování kláštera, tvrdý život tehdejších cisterciáckých mnichů, podobu tehdejšího areálu včetně tajemné kaple 11 000 pannen, první zrušení kláštera, vznik zámku, příchod františkánů, opětovné zřízení cisterciáckého kláštera, vzdělanost a kulturu doprovázející jeho největší rozkvět (například stavební úpravy Václava Vejmluvy, které se nepodařilo uskutečnit v plném rozsahu, příchod Santiniho nebo zřízení šlechtické akademie, které byly zakládány v nejvýznamnějších centrech Rakouské monarchie), zajímavé konotace druhého zrušení kláštera (včetně kontroverzní postavy tehdejšího opata Steinbacha, kterému zřejmě moc nevadilo rychlé opuštění mnišského života po jeho pravděpodobné intervenci pro jinak nevysvětlitelné náhlé rozhodnutí o zrušení kláštera a odchod do intelektuálního světa Prahy, kde se proslavil jednou svojí knihou a několika následnými plagiáty) i pro mě dosud neznámou následující historii zahrnující smutné chátrání zámku, zboření východního a jižního křídla konventních budov kláštera. Překvapující byli pro mě také majitelé tohoto "druhého" zámku... Ditrichštejnové, kteří vlastnili zámek již po prvním zrušení kláštera, Clam-Gallasové, krátce i Schwarzenbergové a teprve od roku 1930(-1938) současní majitelé Kinští, za kterých došlo k opětovnému rozvoji areálu. Vyzvednout je potřeba také výborné doprovodné fotky, kresby a schémata... už dlouho jsem nečetl tak poctivě a poutavě zpracovanou knihu. Nejen slavnou historií se tak nyní může Žďár nad Sázavou chlubit...

2 18.03.2018

Příjemně odpočinkové cestovatelské čtení, které hlavně svými popisy z tropických krajin dokázalo zaujmout. Ale nemohu se zbavit dojmu, že se vlastně v naprosté většině příběhu nic nedělo. Nebyla v něm žádná nosná myšlenka nebo zápletka, která by upoutala pozornost... jen jednoduchá linie životní cesty Davida Zajíce, tu pozitivní, jindy negativní, tu smolná, jindy šťastná, kterému se občas něco přihodilo, ale velmi rychle se to vyřešilo nebo zapomenulo, nic moc tam negradovalo, ani se nerozvíjelo do velkého finále. To přišlo jakoby náhodou, pár stránek před koncem se z ničeho vyloupl nový problém opět bez většího propojení na zbytek příběhu, po pár reakcích hlavní postavy pak došlo k naznačení jeho vyřešení. Přesto kniha nebyla vyloženě špatná, byla prostě pojata jako každý běžný životní příběh s přicházejícími a odcházejícími problémy, který je svým způsobem vždy krásný... a navíc za ten extra pozitivní závěr to rozhodně stálo.

2 19.02.2018

"Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí." V této větě je vše, proč tedy používat jiné :-) Petra Stančíka a jeho nádhernou hru se slovy, s významy slov a příběhů jako z jiné dimenze jsem si již nadobro oblíbil. Poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil při čtení Mlýnu na mumie, takže se srovnání nevyhnu. Kladem této knihy je více plynoucí příběh, který tolik nezachází do extrémů... záporem přesně to samé. Kladem je jasně budovaný a relativně reálný příběh... záporem to samé. Knihu tady hodnotím o hvězdu lépe, přečetl jsem ji prakticky za jediný den, ale vůbec si nejsem jistý, jestli se mi nelíbil více Mlýn na mumie. A to je přesně to zmatení racionálního uvažování, kterého se může člověk dočkat jen u knih Petra Stančíka. Proto o tom už raději nebudu dál přemýšlet, seženu si "ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhá i škodí" a jeho další knihy a na každém zastavení mého života je budu nepoučitelně stále dokola doporučovat všem lidem s podobně trhlým viděním světa.

5 13.02.2018

Knihu nejlépe popsal sám autor (na straně 523 druhého svazku)... kniha je "cestou od zla k dobru, od nespravedlivosti k spravedlnosti, od falše k pravdě, od temna k světlu, od hltavosti k svědomí, od hniloby k životu, od zhovadilosti k povinnosti, od pekla k nebesům, od nicoty k Bohu." Zkrátka je o lidském a společenském pokroku, jak autor sám dodává. Kniha je úžasně propracovaná, všechny sebemenší dějové linie do sebe zapadají, perfektně přiblíženy jsou charaktery postav, jejich uvažování, pocity, rozervanost daná nepřízní osudu... prostě jde o jedno z nejzajímavějších děl romantismu, které opět rozšířilo míru mého obdivu vůči tomuto uměleckému i životnímu směru (i když mě více strhával příběh Jeana Valjeana a Javerta, než příběh Maria, který byl ale také výborný). Především úvahové pasáže, přiblížení charakterů a myšlenek postav, prostředí dějů a širšího kontextu dělají z knihy opravdový poklad světové literatury. Zda by kniha obstála s menším rozsahem je už při 1452 stranách (obou svazků) zřejmě bezpředmětnou poznámkou, takže se jí raději vyhnu :-) Přesto energie příběhu na žádné stránce až do konce románu ani v nejmenším nepohasíná (dokonce ani výdrž čtenáře). Také diskuze tehdejší politiky, nad kterou se většina lidí pozastavuje, mi připadala jako výborná součást knihy, neocenitelný pohled tehdejšího obyvatele, který jsem vždy velmi rád pročítal. Díky knize jsem si konečně ujasnil složité dějiny Francie plné revolucí, monarchií, republik a císařství, které byly důležité také pro vývoj příběhu a všech jeho souvislostí. A třeba takový popis bitvy u Waterloo byl neuvěřitelně plastický, strhující a prostě nezapomenutelný... ostatně stejně tak jako pozdější popis války v ulicích Paříže vytvářející zajímavou příběhovou paralelu. Závěrem... kdo nemá několik měsíců co dělat, měl by si knihu určitě přečíst :-) Stojí to za to... od první do poslední stránky.

7 07.01.2018

Tato sbírka je určitým předělem mezi geniální Krchovského tvorbou ze 70. a 80. let a tou nejnovější, ve které se už síla a autentičnost pomalu vytrácejí a některé pozice začínají být jakoby vynucené. Přesto i na této hranici vznikly jedny z nejpovedenějších básníkových dekadentních veršů:

"Unaven k smrti nudnou rolí
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád"

11 02.12.2017

Zkoušel jsem tuto knihu číst dvakrát a ani jednou jsem se nedostal za čtvrtinu 140stránkového rozsahu :-) Zničil mě propagandistický text, ve kterém se prakticky nic neděje, postavy se pouze potkávají a v sáhodlouhých dialozích polopatě poučují jedna druhou o potřebě osvíceného autoritativního vládce milovaného svým lidem a o nutné budovatelské cestě socialismu, kterou tento moudrý panovník na radu prostého lidu zavede. Prostě číst se to opravdu nedá... ne, že by to člověka burcovalo k odporu, spíše to dokáže naprosto znechutit svou extrémní nudností. Fakt, že knihu "napsal" (nebo snad inicioval, kdoví) Saddám Husajn je už jen třešničkou na zkyslém dortu, která z něj dělá alespoň zajímavý historický dokument.

Zcela upřímně nebylo jednoduché těch 650 stran ekonomických analýz přelouskat, ale stálo to za to. Na můj vkus bylo v knize až příliš ekonomických vzorců a suchých popisů statistik. Ale jinak obsahovala výborný dlouhodobý náhled na vývoj akumulace kapitálu od 18. století do dneška a z toho vyplývající vývoj nerovností ve společnosti. Přinesla tak pro mě neznámé údaje z doby před první světovou válkou (kde se autor nevyhýbá i tak kontroverzním, ale důležitým tématům, jako je kapitalizace otrokářství ve Spojených státech), navíc a především přidává velmi zajímavý pohled na vývoj ve 20. století. Vedle již známého faktu nárůstu nerovností od 80. let, které už se blíží nerovnostem před první světovou válkou, jde o překvapivou informaci o velmi podobném vývoji ve všech představených státech prakticky bez ohledu na převládající politický diskurz. Jako by akumulace kapitálu a jeho destrukce válkou byly tak přirozené procesy, že ani státy svou politikou nemohou jeho vývoj zásadně ovlivnit (jak tvrdí například David Harvey).
Závěrem ještě zmíním kritiku názvu knihy, který dle mého názoru zcela neodpovídá jejímu obsahu (přinejmenším jde o Kapitál 18. - 21. století). Navíc může vzbuzovat dojmy (asi u lidí, kteří tu knihu nečetli, jinak si to neumím vysvětlit), že jde o jakousi marxistickou aktualizaci Marxova Kapitálu. Autor sice kritizuje zjednodušující ekonomické modely a předpoklady a na dlouhých řadách tvrdých dat ukazuje, jak tomu ve skutečnosti opravdu je, ale dělá to čistě bez ohledu na své postoje a přání. Jen v závěru představuje krátce možné řešení, aby jím odkryté problémy postupující extrémní koncentrace kapitálu nevyšly v knize do ztracena (navrhuje progresivní daň z kapitálu ve výši od 0,5 do 2 %!). Název tak může této výborné publikaci hodně uškodit... tedy aspoň v Česku, ve Francii jí jistě naopak pomohl :-)

8 22.09.2017

Výborně zpracovaná kniha o neznámých pražských zákoutích lákajících k procházkám a objevování. Rád se toulám méně známými místy Prahy, jejichž krása sice nevyrazí dech, ale určitě pohladí po duši. Petr Ryska svá putování popisuje velmi plasticky, skoro jako by čtenář procházel všechny končiny s ním. Navíc je text plný zajímavých informací, které se jinde člověk jen těžko dozví. Získal jsem tak přehled o místech už navštívených, tipy na místa čekající k navštívení, ale také informace o lokalitě, kde sám žiji a o které neexistuje žádná jiná souhrnná publikace. A líbí se mi to ještě z jednoho osobního důvodu. Asi před deseti lety jsem při procházce Novým světem dostal nápad zpracovat na webu nebo v knize představení těch nejzajímavějších a nejmalebnějších, ale přitom méně známých pražských pokladů shrnutím jejich historie a představením fotek minulých i současných... z neznámého důvodu jsem ho nakonec nezrealizoval :-D A Petr Ryska to udělal perfektně :-)

7 04.09.2017

Co k tomu napsat jiného než "krása"? Po několika předchozích náznacích jsem po přečtení Příliš hlučné samoty už zcela beznadějně propadl kouzlu Hrabalových příběhů. I ty nejobyčejnější věci, dokonce i věci jinak odpudivé, dokáže přiblížit s takovou lehkou nenásilnou poetikou a přitom nevtíravou hloubkou, že se rozplývám nad každým jeho výborně voleným slovem. Nechávám se unášet proudem děje a myšlenek, který je jen výjimečně přerušen jako život sám pouze na těch nejzásadnějších místech, nasávám tu vůni macešek lynoucí se z tváří všech lidí, které v knihách potkávám a velebím nádheru každodennosti a obyčejnosti, která se projeví vždy v okamžicích narušení plynulého proudu času... tu objevem nové knihy, tu rozhovorem se starým profesorem, tu návštěvou cikánek, tu tvořením galerie z balíků starého papíru, tu osvěžením dobře vychlazeným pivem s výhledem na procházející lidstvo. A u toho držím v rukou Hrabalovu knihu a říkám si, jak je autorovo vidění světa nádherně nakažlivé.

17 01.09.2017

"Obr. 1. Tato slova jsou vyryta do machonitového podstavce, na němž spočívá Ctihodné a starodávné právo gallifrejské, jeden z Velkých artefaktů Rassilonské éry. Zde je reprodukujeme s laskavým svolením kurátora archivů Panoptikonu na Kapitolu planety Gallifrey. Přeloženo ze staré spisovné gallirejštiny se tu praví zhruba toto: Kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne." Stačilo si jen přečíst popisek této úvodní přílohy a po nezadržitelném výbuchu smíchu jsem hned věděl, že toto se mi bude líbit. Výborný styl humoru, ze kterého je cítit kouzlo děl Douglase Adamse, napínavý příběh, plný výborných zápletek, charismatické postavy, především samotného střeleného Doktora, kterého snad nikdo nemůže nemít rád. Co dodat? :-)

6 07.08.2017

Geniální kniha... tedy kromě velmi rozvláčného začátku (do prvních okamžiků stěhování, což bylo asi prvních 100 stran), kdy bylo čtení poněkud namáhavější, a to i kvůli hroznému dialektu, na který je třeba si zvyknout (jehož použití ale překladatel v doslovu ve vydání z roku 1946 vysvětluje velmi rozumně). Stěžejní část je psaná výborně, střídání "úvahových" a příběhových kapitol bylo perfektní. Jen závěr knihy mi připadal takový divný. Ale přesto si myslím, že svou hloubkou byl stejně výborný jako zbytek knihy. Nemyslím si totiž, že by kniha šla do ztracena... ano, sice nevíme, co se s Joadovými nakonec stalo, ale i to respektuje smysl knihy. Ta je především o sociálních problémech, o přiblížení zmaru, který doprovázel hospodářskou krizi, bez jakéhokoli zájmu, regulace či podpory ze strany státu. Jedna rodina, která na začátku příběhu hraje prim, se pomalu rozpouští v mase hladem rozzuřených lidí. A právě zmíněný závěr je vrcholem ztráty sebeúcty a totálního zoufalství, kam až mohla zahnat lidi bída a hlad, ale zároveň vrcholem maximální pomoci svému bližnímu a vzájemné sounáležitosti. Tím tato kniha končí... dalším krokem už může být jen vzpoura či revoluce, ve které již nemohou nic ztratit. "... a v očích hladovějících se zračí pocit, že vše selhalo, v očích hladovějících roste hněv. Hrozny hněvu se nalévají v duších lidu - a těžknou, těžknou k vinobraní."

11 24.07.2017

Myslím, že celou knihu lze velmi dobře shrnout jménem hlavní postavy - komisař Durman :-) Pro vysvětlení, jde o rostlinu obsahující halucinogenní drogu atropin. Mezi účinky patří reálné zrakové, sluchové, hmatové, čichové a chuťové halucinace, neschopnost odlišit realitu od bludů, poté útlum, vysílení, bezvědomí. Neodpovídá to do značné míry struktuře celého příběhu? :-) Kniha je podivnou, ale zábavnou psychedelicko-mystickou detektivkou ze světa habsburské Prahy. Svět vytvořený autorem je krásně bizarní, přitom v každém okamžiku poutavý. Pro nepřipraveného čtenáře je zarážející také určitá až pornografická stránka knihy. Všechno dohromady to funguje skvěle, příběh ubíhá rychlým tempem, nikdo neví, co může očekávat na následující stránce, v následujícím odstavci či dokonce v následující větě. Jen ke konci se už kvůli délce knihy může vkrádat pocit, že se v příběhu některé motivy až příliš opakují. Přesto neváhám knihu doporučit a sehnat si další autorova díla.

16 28.05.2017

Úžasné myšlenky. Vztah náboženství a světské moci jako hlavní téma knihy byl diskutován velmi zajímavě, a to i přes jeho historičnost, když je v Evropě již nezpochybnitelné jejich oddělení. Vedle toho však kniha obsahovala myšlenky, které jsou i dnes stále aktuální a určitě stojí za to se nad nimi zastavit. Nejen že vycházely přímo z mého nejsilnějšího přesvědčení o mezilidských vztazích a o obsahu křesťanství, ale dokonce jsem v nich nalézal zřetelnou inspiraci mých oblíbených současných autorů. Jen jednu výtku bych měl... nechci vyloženě Johna Locka obviňovat z grafománie, jen mi trochu vadilo neustálé opakování stále stejných argumentů... text se sice určitým způsobem vyvíjí a autor rozebírá pokaždé mírně odlišné aspekty náboženské tolerance, ale přesto si myslím, že i přes svůj krátký rozsah mohl být text ještě kratší a neztratil by vůbec nic na svém myšlenkovém obsahu. Takto se kniha zhruba od své poloviny četla už trochu těžko.

3 28.05.2017

Trochu se za to stydím, ale přečetl jsem si tuto knihu dříve než její vzor Starce a moře. Takže nemohu posoudit míru inspirace a osobitost textu Mate Dolence. Kniha mě však zaujala a dokázala vtáhnout do příběhu jednoho starého rybáře bez pochyb, že jde o výjimečně dobré dílo. Krásná atmosféra ostrova v Jaderském moři mě pohltila stejně jako myšlenky, představy a vyprávění hlavní postavy. Jedině snad někde uprostřed knihy mi připadaly některé obrazy zachycené v textu knihy až příliš často opakované a nepřinášející nic moc nového. Závěr však dokázal vše spravit a zanechat ve mně z celé knihy velmi dobrý dojem.

2 28.05.2017

Jsem poměrně kritický ke zvolenému názvu, který moc neodpovídá obsahu knihy, kde je migrace pouze jedním z dílčích témat. Ale nevadí, obsahově je kniha opět, jak je u Jana Kellera zvykem, velmi podnětná a plná inspirativních myšlenek. Současná "vícerychlostní" Evropa, kde staré a bohaté státy EU zneužívají neustále udržovaného podřízeného postavení nových států EU na jihu, ve středu a na východě Evropy, je minimálně hodná zamyšlení. Proč se stále nedaří konvergence států Evropy a naopak se rozdíly prohlubují? Mohou za to samy státy, které stojí na chvostu EU, nebo jsou pouhou obětí systému nastaveného hegemony západní Evropy, které ho svým přístupem ke zbytku Evropy jen za každou cenu udržují? Jsou to velmi důležité otázky, které musejí zaznít v diskuzi o budoucnosti Evropy. Právě v této době, kdy je EU v hluboké krizi (způsobené podle autora právě představenou nerovností) a kdy se hraje o její vývoj a snad i existenci, nabízí Jan Keller odvážné odpovědi... tím spíše je dobře, že jsou takto souhrnně a povedeně představeny i se snahou o predikci budoucích scénářů, včetně návrhů řešení v jednom z nich... nezbývá tedy než snad až naivně doufat, že i tyto myšlenky se dostanou do diskuze odpovědných (určitě by stály za to překlady do angličtiny, němčiny a francouzštiny), kteří by teoreticky mohli přispět ke změně současného nerovného systému v EU a nasměrovat ji tak k ideálu opravdu jednotné budoucnosti.

5 27.05.2017