mcleod komentáře u knih

Poslední dobou se mi daří číst knihy podle různých výročí, proto i touto knihou jsem se (vlastně trochu náhodou) trefil zcela přesně do připomínek 500 let od úmrtí Leonarda da Vinci. Kniha je to podobně jako další publikace z této edice výborná, perfektně přibližující osobní i tvůrčí život autora, umělecký kontext i nejzásadnější díla. Jen díky umělcově osobnosti je kniha ve větší míře zaměřená na technické projekty než na malířská a jiná umělecká díla. To však autorům nemůžeme vyčítat, Leonardovi bych to také neměl za zlé, naopak jsem se s radostí nechal pohltit rozmanitou tvorbou tohoto renesančního génia.

7 22.05.2019

Rozhodl jsem se 90. narozeniny Milana Kundery oslavit tím, že si přečtu jeho román Žert. A musím uznat, že jsem si vzal zatím to nejzajímavější, nejpropracovanější, nejhlubší a nejucelenější autorovo dílo, které jsem zatím četl (ve srovnání s také výbornými romány Nesmrtelnost a Nesnesitelná lehkost bytí). Příběh je krásný svou tragikomedií nedotknutelnosti kultu a trestu za nevinný žert, hlubokými úvahami o lidském životě, mstě a odpuštění, o vztahu lidí a historie (folklóru) a literárním plynutím textu, který není přerušován úvahovými vstupy autora jako u ostatních knih, ale pouze myšlenkami samotných postav příběhu. Kniha jednak výborně přibližuje určitou perspektivu uvažování komunistické společnosti 50. a 60. let, ale také představuje nadčasové zamyšlení nad možnými důsledky žertování o kultech, které jsou pro velkou část lidí zcela nedotknutelné. I mě se to už dotklo (dost neuvěřitelným způsobem), ale nejen proto se citát "Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" pomalu stává mým oblíbeným mottem :-)

14 22.05.2019

Výborný román ve verších, který mohl být trochu ucelenější. Je to takový zvláštní styl plný silných momentů i ironických poznámek autora vůči společnosti, čtenářům i sobě samému. Jakmile ho člověk přijme za svůj, u knihy se dobře pobaví. První část knihy představuje jednotlivé postavy, jejich životy a vztahy způsobem, který by člověk od knihy tohoto období tak moc nečekal. Také kvůli tomuto úvodu se opět dostáváme ke klasickému sporu romantismus vs. romantika. Zkrátka ani v případě této knihy si nemyslím, že by bylo tak podstatné to, co obsahují například zamilované dopisy, které jsou jen zlomkem celé knihy, ale spíše reakce na ně. Teprve tehdy přichází stěžejní hmota celé knihy, ten pravý romantismus plný vášní, nešťastné lásky a zklamání, které vedou až k vraždě uzavírající de facto životy všech postav. Zkrátka slovy klasika:

"Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatě
v tom nevidím; však čert to vem!)" :-)

11 01.05.2019

Perfektní a zajímavá kniha popisující známé i méně známé historické projekty (nejvíce z první republiky), které se týkaly architektonických a urbanistických úprav vnitřní Prahy. Čtivě a přitom myšlenkově bohatě autorka přibližuje vývoj diskurzu, idejí, soutěží i diskuzí o prostoru Prahy z mnoha úhlů pohledu od dopravní situace, přes výstavbu sídel nových institucí a ochrany památek a zeleně, až po reprezentativnost prostoru hlavního města nové hrdé republiky. Všechno je bohatě doplněno výborným obrazovým materiálem se samotnými návrhy. Kniha je také zajímavá tím, že nabízí nejen suchý výčet projektů, ale především snahu o hledání a napojení záměrů na symboliku městského prostoru. Ale také představením průběhu soutěží v naší historii. Všechny návrhy na urbanistickou či architektonickou úpravu Prahy, které jsou v knize uvedeny, byly vždy utopeny v nekonečných hádkách o optimální umístění a podobu, v osočování, nekonečných soutěžích, ze kterých vycházeli vítězové, jejichž návrhy nebyly nikdy uskutečněny. Ať už z důvodů stížností na regulérnost soutěží či jen proto, že se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu rozhodnout a prosadit často odvážné řešení. Někdy bohužel, většinou pravda díky Bohu :-) Kniha tak nepřímo poukazuje i na to, že jsme v těchto otázkách stále stejně nerozhodní a dějiny plánování, soutěží a diskuzí veřejných staveb v Česku se stále znovu opakují :-)

7 20.04.2019

Někde kolem 200. strany z celkových 469 jsem si bohužel musel připustit, že tuto knihu už dál číst nemůžu. Je sice postavena takřka výhradně na mých oblíbených popisných pasážích, které jsou psané hezkým jazykem a krásně košatě, ale... Má původní nadšená představa byla, že půjde o vzpomínkový román z dob židovského osidlování Palestiny a zakládání nového státu, který spojí lidské osudy s příběhem celé země. Celá polovina rozsáhlé knihy ale místo toho představuje jen nezajímavé detaily a drby o lidech, o kterých jsem nikdy v životě neslyšel, rozplétání složitých rodinných vztahů a vzpomínání na autorovy vzdálené předky (zkrátka přesně ty věci, které obecně nevyhledávám). Palestina a Izrael je tedy v této části knihy jen okrajovým tématem, autor často a docela nahodile s příběhem cestuje do Ruska, Polska a Litvy, kde se v 19. století scházeli mnozí židovští intelektuálové. Že se považovali za pravé Evropany se vztahem k celému kontinentu a proto se proti nim postavila celá k nacionalismu směřující Evropa první poloviny 20. století, je dost zajímavá myšlenka, ovšem byla asi jedinou, která ve mě vzbudila zaujetí, než ho zase další směřování knihy zadusilo. Text se bohužel často rozvětvuje, odbíhá, odbočuje, plete jedno přes druhé a ztrácí se ve vyprávění, takže jsem někde kolem padesáté stránky zjistil, že vlastně už ani netuším, o čem autor píše a co tím chce říct. Nevím, snad se druhá polovina knihy radikálně změnila, ale já už se k ní bohužel nedostal. Knihy odkládám nedočtené jen velmi nerad a stalo se mi to jen v několika málo případech, ale tady už to nešlo jinak. Škoda.

2 07.04.2019

Ladislav Zibura nic moc neřeší, míjené památky ho víceméně nechávají chladným, jde stále dál a v navštívených místech ho zajímá především, kde se může najíst a kde vyspat, kdo s ním prohodí pár slov a pozve ho na čaj :-) Vyprávění je to vtipné a s tak příjemnou atmosférou, že se moc těším na další knihy autora. Myslím, že kouzlo knihy nijak neohrozím, když přidám jednu zajímavost... už letmý pohled do mapy mi totiž ukázal zvláštní nesrovnalosti mezi vyprávěním a realitou. Proč se autor tak pozastavuje nad tím, že ho autobus nedovezl do Edirne, ale vysadil na dálnici (prý 20 km od města), když jediná dálnice z Bulharska do Istanbulu vede přímo po obvodu tohoto města (je jeho obchvatem)? Proč se v Silivri ptal na cestu k moři a píše o tom, že se k němu musel vracet na západ, když je Silivri přímořské město a pobřeží má takřka rovnoběžkový západo-východní průběh? Tyto dvě nesrovnalosti mě docela zaujaly a protože jsem sledoval v mapě pro prostorovou představu celou cestu, poučen jsem si všímal dalších. V Büyükçekmece jsou dva mosty přes záliv a za oběma jsou pouze bytovky, nikoli romantické domky jako z řeckého venkova a úzké uličky, o kterých autor vypráví (ačkoli poučen knihami Orhana Pamuka o bouřlivé přestavbě Istanbulu tuším možnost vysvětlení v neúprosně ubíhajícím čase). Jeho popis hledání cesty Evliya Çelebi je taky podezřelý, když se z Yalovy nechtěl vracet nazpět na její začátek, přitom cesta začíná na východ v 10 km vzdáleném městě Altınova, kam by šel místo na jihovýchod do Izniku... navíc, pokud ji úplně neminul, tak nutně na ten východ jít musel. Taky nechápu, proč se v Izniku tak vyděsil zapáchajícího jezera, když kolem něj musel nutně jít už několik kilometrů před vstupem do města (jiná silnice tam z tohoto směru nevede). Z města Afyonkarahisar chtěl původně jít do města Çay, což se mu kvůli názvu vůbec nedivím, které leží na jihovýchod, ale nakonec byl nucen jít do města Şuhut. Podle jeho slov poněkud vzdálenějšího, reálně výrazně bližšího a navíc na rozdíl od předchozího města přesně na jih, tedy ve směru jeho putování (zkrátka si tak značně zkrátil cestu). V Izraeli už autor názvy měst neuvádí, takže kromě silnice 444, která až do Jeruzaléma zdaleka nevede, jsem na žádnou geografickou nesrovnalost nenarazil. Ladislav Zibura asi nemá mapy tak moc rád, že si ji nevzal k ruce ani při psaní této knihy. Bude tedy zřejmě lepší ji u čtení taky odložit a vydat se s autorem na cestu bez představy, kde zrovna jsme :-)

7 29.03.2019

Hezké připomenutí dokonalého filmu, ale nepříliš vhodným způsobem. Absolutně nechápu, proč z filmu autoři prostě neudělali klasický komix. Obraz měli k dispozici ze samotného vizuálně velmi pěkného filmu, scénář mohli jen přetransformovat do bublin... a byla by to pecka. Místo toho kniha obsahuje jen pár ilustrativních obrázků a vedle toho jakýsi přepis scénáře, který ne moc vtipně komentuje, co bychom právě viděli ve filmu nebo v komixu, pokud by si s ním autoři dali tu práci. Například: "A pak vidíme krokodýly, jak létají vysoko do vzduchu a tváří se vyděšeně. To, co se děje dole, musí být příšerné, protože krokodýli raději zůstávají zavěšeni na neviditelném laně a zřejmě se bojí vrátit zpátky do vody." Připadá to někomu vtipné? :-) Mě rozesmálo jen pár dialogů a vzpomínky na zmíněný film. Bez této nostalgie je to ale hodně podprůměrná kniha.

2 09.02.2019

"Příprava čaje je rub čajového umění - lícem je schopnost ho vychutnávat. Absolutní většině lidí stačí připravit si čaj, jak se to doma naučili, vypít ho, a když je zaujme, dovedou si ho v pohodě vychutnat. Často je však zvědavost a příjemné vzpomínky s čajem spojené vedou k hledání nejlahodnějších druhů a snaží se zdokonalovat jejich přípravu. Tito lidé učinili první krok na dlouhé čajové stezce. Jim je tato kniha určena." Nádherná kniha plná zajímavých informací o historii pití čaje v různých koutech světa doplněná o nádherné fotky, informace o hlavních oblastech pěstování čaje, čajové recepty a zajímavé citace z různých historických zdrojů. Například kapitola o Indii mi připadala úžasně poutavá, prostě příběh hodný románového zpracování. Tím se ale nepřímo dostávám i k mírně kritické poznámce (kterou je ale nutné brát v kontextu mého nadšení z této knihy)... byl to ten až extrémní rozsah kapitoly o Japonsku, kterému byla velmi podrobně věnována takřka třetina knihy, který už trochu unavoval. Je to škoda především ve srovnání s jinými zeměmi, které jsou neméně zajímavé, ale v knize jen stručně přiblížené, jde třeba o kratší kapitolu o Indii nebo africké státy (Keňa, Rwanda nebo Tanzanie), které jsou zmíněny jen v krátkých odstavcích. Kdo je fanda do hutného nížinného černého čaje z Indie, Cejlonu nebo Afriky, si tedy nepočte tolik jako fanda do zeleného čaje z Japonska a Číny. Ale jinak jde o výbornou knihu, která rozhodně dokáže vzdělat o historii čaje, navodit příjemnou atmosféru vonících dálek, u nás závisláků neustále vzbuzovat chuť na čaj... a hlavně přijít s krásnou a mně blízkou filozofií, že nejsou důležitá různá nesmyslná dogmata (ke kterým se především Češi tak rádi uchylují, například o tom, že se černý čaj musí pít výhradně neslazený, bez mléka a bez jakýchkoli dalších příměsí, což tvrdíme asi jako jediný národ na světě), ale hlavně pestrost individuálních chutí a radost z přípravy a pití dobrého čaje. "Někteří milovníci čaje mají tendenci čaj stavět nad kávu, víno a všechny další ušlechtilé nápoje, ortodoxně trvat na určitém druhu přípravy, a co je nejhorší - zcela neskromně vyžadovat stejné závěry od ostatních. Tito lidé už možná kráčí po čajové stezce dost dlouho, aby vyrostli z plenek, ale určitě ještě neprošli pubertou." :-)

2 27.01.2019

Kniha shrnující v krátké a přehledné formě nejdůležitější informace i zajímavosti o krásném a historicky významném hradě na severu Moravy. Autor začíná samotným zrodem hradu, který je poněkud nejasný, nejvíce se ale věnuje jeho nejslavnější historii spojené s významným (a mým oblíbeným) rodem Tunklů z Brníčka. Historii uzavírá shrnutím poznatků o jeho zániku, který je taky úzce spjatý s jedním z členů tohoto rodu (který v pověstech straší místní obyvatele dodnes). Neméně zajímavý je podrobný popis zříceniny i původního hradu jasně uvádějící účel jednotlivých dochovaných zbytků staveb i těch nedochovaných. Poutavé jsou také příběhy spojené s hradem, které uzavírají celou útlou knihu, jako je třeba vznik rodu Lehárů, ze kterého vzešel i slavný hudební skladatel. Přes svoji stručnost jde tedy o knihu nabitou informacemi, kterou si určitě vezmu do rukou ještě mnohokrát... třeba při další návštěvě tohoto krásného místa mých předků :-)

2 12.01.2019

Marek Vácha mě vždy zaujme svými myšlenkami, navíc je úžasný provokatér, což dokážu vždy ocenit. Co mi na knize docela vadilo, bylo až příliš časté protiřečení, které se odkrývá ke konci knihy. Kde mi navíc z některých dost nemorálních rad trochu zaskočilo :-) Ale naopak některé ty až extrémní provokace mě spíš svým nezaměnitelným způsobem bavily. Účel knihy je ale jasný... neradit nikomu, jak má žít, ale otevřít oči a mysl a vyburcovat mladé lidi k tomu, aby trochu sami přemýšleli a žili své vlastní životy. Mám rád takové autory a jejich neotřelé pohledy a myšlenky a tato kniha je jich plná. Nejde ji přečíst bez zájmu, nejde se na každé stránce nezamyslet nad jejími slovy a nad vlastním postojem. Koneckonců i křesťanská víra je především o odvaze přemýšlet, hledat, bojovat a za jakýchkoli okolností žít. Je o plamenu života, ne o strachu z porušování pravidel. Jde o hodně inspirativní a nakopávací knihu, která sice má jasnou cílovou skupinu (zřetelnou i ze samotného textu), ale která si určitě najde své čtenáře i mimo ni.

9 04.01.2019

Jako správný geograf jsem si celou dobu studoval, kde se odehrává děj knihy... díky tomu jsem objevil nádhernou krajinu Tribeče plnou úžasných zámků, zřícenin hradů i pěkné přírody. Asi nikoho nepřekvapím, že můj plán okamžitě tam vyrazit na výlet dostal po přečtení této knihy pořádnou trhlinu. Tak do léta snad zapomenu, protože v zimě mě tam nikdo nedostane. Ale k samotné knize... je napsaná úžasně poutavě, nedá ani na chvíli vydechnout. Nejsilnější částí byl začátek knihy odhalující příběh blázna ze zapomenutého žilinského ústavu, u kterého jsem ani nedýchal, pak příběh trochu ztrácel na intenzitě, ale začátek podivných událostí v Tribeči vše vrátil zpět do děsivých kolejí. Navíc mi připadalo vyloženě geniální propojení knihy na reálné internetové zdroje, které přidávají příběhu na síle. Co mu naopak trochu ubírá, je český překlad (tím nemyslím kvalitu, kterou snad ani nejde pokazit, ale samotný fakt překladu). Mnohokrát mi připadalo divné, že postavy ze Žiliny a Nitry mluví česky, přecejen originál by byl ještě autentičtější a tím o dost děsivější. Tak si možná další Karikovy knihy seženu přímo ve slovenštině.

28 04.01.2019

Námět to byl pěkný, ale zpracování takové jen průměrně zajímavé. Celý příběh mi připadal příliš schematický a prvoplánový, kromě podivného příběhu Very ani nedošlo k žádnému většímu zvratu či završení. Navíc se mi to celé zdálo takové dost uměle naroubované na Prahu... ani nemohu napsat na prostředí Prahy, protože tam to prostředí nehraje vůbec žádnou roli. Příběh by se mohl odehrávat prakticky kdekoli, působí více americky než česky a mimo epizodní role Luci a strejdy Petra (v hospodě, kterou si jde v Praze jen těžko představit) v příběhu ani nevystupuje žádná jiná česká postava. Pak ani nepřekvapí, že těch pár odkazů na českou kulturu, které jsou v knize zmíněné, se dost míjí s realitou, jako by vycházely spíše od nadšeného turisty než od znalce místních poměrů. Ale co, i tak je hezké, že napsáním tohoto "českého" románu Robert Fulghum odměnil své oblíbené Čechy :-)

6 04.01.2019

Mám hodně rád levicové autory... dokážou o věcech přemýšlet hodně do hloubky a vidět i zajímavé souvislosti. Pustil jsem se proto do Kapitálu (když už měl Karl to výročí), abych věděl, čím to začalo a z čeho vycházejí. Přistupuji k němu zcela bez předsudků, které nesdílím, protože často vycházejí jen z kritiky totalitního náhledu na Marxe, od kterého bychom se už mohli oprostit, bohužel často i z neznalosti jeho zásadních knih a navíc rozptylují pozornost od podstatného... jeho teoreticko-metodologického díla, které nemá obdoby. Především není třeba vnímat Kapitál revolučně, sám tuto perspektivu nevnucuje, ani nezmiňuje (kromě krátkého srovnání délky pracovní doby v kapitalismu a po jeho odstranění na 7 řádcích na straně 558), ale pouze jako komplexní analýzu fungování kapitalistického systému. Nabízí tak promyšlenou a propracovanou ekonomickou teorii o vzniku, dynamice a akumulaci kapitálu a souvisejících nerovnostech. Kniha začíná vysvětlováním konceptu hodnot, práce a zboží. Jde o jednotlivosti, které se až v průběhu čtení knihy propojí do jednolitého obrazce kapitalistické organizace ekonomiky a jejích nerovných vztahů. Aby člověk pochopil, o co Marxovi jde, je tedy nutné přečíst celou knihu od začátku do konce (a to i přesto, že první relativně abstraktní kapitoly knihy mohou čtenáře odradit). Avšak přes složitost jeho myšlenek, jejich postupného nabalování a jeho dialektickou metodu (která není v dnešní době tak obvyklá, ale umožňuje sledovat představovaný systém v dynamickém pohledu) na knize zaujme i výborný čtivý a vtipný styl psaní (o kterém jsem ve spojení s Marxem snad nikdy neslyšel), takže mě osobně čtení této knihy dokonce bavilo. Pro hlubší zamyšlení nad knihou, její aktualizaci a zároveň výborné vysvětlení některých složitějších pasáží doporučuji u čtení sledovat výborný kurz Davida Harveyho na jeho webu (v angličtině, adresu mi odtud vymazali).
Abych to všechno necpal sem, tak jsem ještě navázal komentářem o Karlu Marxovi v komentáři u spisovatele... https://www.databazeknih.cz/autori/karl-marx-8630

9 03.11.2018

Původně jsem čekal něco zcela jiného - přiblížení práce geniálního vizionáře architektury Jana Kaplického, jehož práce předstihuje dobu a předznamenává novou architektonickou epochu přicházející po rovném a strohém funkcionalismu, od prvních ideí po konkrétní projekty. Kniha však představuje spíše úvahy o architektuře a její roli ve společnosti a informace ze života ovlivňující tvorbu slavného architekta. Oboje je však také zajímavé a určitě ani v nejmenším k zahození. Navíc díky knize jsem se nadchl pro Kaplického nápad na stavby z lodních skořepin, dokonce si umím představit, že bych jednou v takovém domě žil. A i těch několik posledních stran věnovaných těm nejzajímavějším a nejslavnějším projektům včetně pražské knihovny uspokojilo aspoň trochu moji touhu po konkrétních stavbách. Připomněl jsem si tak i onen neslavný okamžik, kdy se nám otevřely dveře do moderní Evropy a my jsme si je několika malými lidmi nechali zabouchnout. Okamžik, kdy se nenašel nikdo mocný, kdo by podpořil geniálního architekta a umělce proti lynči přehnaně opatrných, nevzdělaných a závistivých. Mohli jsme být opět centrem moderní architektury (jako za první republiky), odkud by čerpali inspiraci architekti celého světa. Jana Kaplického ale místo uznání čekala vlna hlouposti několika fanatických lidí, kteří se zrovna náhodou dostali k moci, ale kteří mu nesahali ani po podrážky bot (a kteří ho nakonec dokázali zničit). Na ně jednou snad zapomeneme, dílo Kaplického je ale o mnoho staletí přežije. Tak snad se nám ještě dostane nějaké příležitosti k nápravě a třeba jednou tu knihovnu i jako pomník velké svého času nepochopené osobnosti postavíme.

7 08.09.2018

Pohodová a vtipná kniha s napínavým příběhem a výbornou střelenou hlavní postavou Doktora, kterou prostě musí mít rád úplně každý. I když mé hodnocení už asi není příliš objektivní... Od mého přečtení první Shady uplynul rok a deset nových sérií seriálu Doctor Who, k jejichž sledování mě dovedla právě zmíněná první kniha. Tehdy pro mě byl Doktor zcela neznámou postavou, ke které mě přilákalo především jméno Douglase Adamse a kterou jsem si hned na první přečtení oblíbil. Seriál (a hlavně David Tennant) mé nadšení ještě prohloubil, dnes je tedy Doktor mým dobrým a oblíbeným známým. Tato kniha tak pro mě sice nemá kouzlo předešlé, ale přesto se můj pozitivní názor ani v nejmenším nezmírnil. Naopak se mi líbí propracovanost a vtipnost příběhu a větší prostor, který v této knize dostává kouzelná Doktorova společnice na cestách prostorem a časem, která je naprostým ženským ekvivalentem Doktora a kterou prostě musí mít rád úplně každý...

7 16.07.2018

Zajímavá kniha plná podrobně a čtivě zpracovaných informací o vývoji Baťovy firmy, urbanismu Zlína a života jeho obyvatel na začátku 20. století zasazených do širšího kontextu celosvětového průmyslového i urbanistického vývoje (právě tento kontext je tím nejzajímavějším, co kniha nabízí). To je doplněno velkým množstvím dobových fotek a několika neméně zajímavými situačními plánky města postihujícími jeho územní vývoj. Avšak snaha o akademickou odbornost je ve stylistice textu občas dotažena až do absurdity. Například pokud bych jednoduše psal o tom, že vznik Baťova koncernu je výsledkem státních výrobních potřeb první světové války, zřejmě bych to nevyjádřil větou, že "tato skutečnost se stala, jak se později ukázalo, vůbec nejdůležitějším rezultátem válečného dění." Co je špatného na slově výsledek? :-) Nemluvě o tom, že popisovat předbaťovský Zlín jako zaostalé maloměsto by mi připadalo výrazně vhodnější a méně zavádějící, než autorovo vcelku vtipné mnohokrát opakované spojení "retardované maloměsto" :-D Co je ale horší, kniha nemá moc ideální strukturu textu a nutí tak autora k častému opakování některých detailů (např. v jinak zajímavých demografických analýzách bych u tohoto tématu očekával socioekonomickou struturu obyvatel logicky na prvním místě kapitoly, kde se už stejně nějaké základní údaje dozvídáme, ne až na jejím konci, kde už její známý obsah moc neupoutá). Z podobného důvodu jsou také některé pozdější kapitoly jakoby nepropojené na zbytek knihy, třeba některé suché statistiky v demografické kapitole by si rozhodně zasloužily detailnější interpretaci v duchu základního zaměření knihy (kupříkladu co znamenala struktura obyvatel podle náboženství nebo gramotnosti pro urbanistickou strukturu a život ve městě? Zabýval se Baťa náboženstvím a gramotností svých zaměstnanců?). Velkou škodou pak je určitá stručnost ve zmínkách o nezanedbatelných kontrovenzních aspektech Baťova taylorismu/fordismu ovládajících i osobní životy jeho dělníků. Ale kniha je jinak zpracována velmi dobře, rozhodně ji mohu doporučit každému, kdo se zajímá o (zlínský) urbanismus nebo o (českou) průmyslovou historii. Také díky ní přemýšlím, proč jen se Zlínem (pokladem průmyslového urbanismu začátku 20. století spojeným nejen se jmény moravsko-českých architektů Františka Lydie Gahury, Vladimíra Karfíka a Jana Kotěry, ale pro mě hodně překvapivě velmi úzce i s Le Corbusierem) mnohem, ale opravdu mnohem více nechlubíme na národní i mezinárodní úrovni... třeba i snahou o zápis baťovského Zlína do seznamu UNESCO...

5 09.07.2018

Přiznám se, že i mou odpovědí na větu: "Asi už se třesete na vyprávění, co strašného se stalo s mými vlasy," bylo jen ledově chladné zívnutí :-) Zkrátka sem tam je v knize (z pohledu chlapa určitě) nějaký ten slabší článek, ale takových je jen pomálu. V naprosté většině jde opravdu o výbornou knihu plnou humorně detailního pohledu na hereckou profesi a na introvertní osobnost autorky, která nejen poučí o těžkém životě herců a hereček (a introvertů), ale navíc ještě pobaví svým neopakovatelným vtipným nadhledem a ironií... takže mé hodnocení této výborné knihy (a její milé a talentované autorky) je jednoznačné a už během čtení jsem ho mnohokrát vyjádřil svým hlasitým smíchem :-)

12 24.06.2018

Je to krásně napsané, i když ze začátku se zdá trochu nezvykle. Ale forma člověku rychle přijde k chuti a ten se tak může nechat unášet Vančurovým proudem poetismu. Jen kdyby tak byla celá kniha pojatá stejně jako na úvodních stránkách, tedy jako rozvohory u vody o "závažných" filosofických tématech protknutých příjemnou letní atmosférou (i přesto, že šlo o jeho poněkud něšťastný způsob). Ale jakmile se začaly řešit dost pochybným (násilným a nevěrným) způsobem vztahy mezi manželi Antonínem a Kateřinou Důrovými, můj zájem o knihu začal upadat. Škoda, že právě to je hlavním námětem této knihy... ale stejně je to kniha nádherná, tak jsem těch pár míst, u kterých jsem jen nevěřícně valil oči, přešel bez vážnějších následků.

6 08.06.2018

"Pořád ještě nevím, jestli se mi na cestě dostalo poznání, které může proměnit můj život, anebo jestli se mi jen zjevila marnost všeho, co jsem dělal, nejen cesty na jih, ale celého mého života. Nevím, jestli jsem na cestě objevil vzácný poklad, nebo jestli jsem ztroskotal. (...) A ještě ke všemu to vítězství a ztroskotání si jsou k nerozeznání podobné..." Vždy, když mám pocit, že jsem od Michala Ajvaze přečetl tu nejlepší knihu, překvapí mě znova něčím úžasným. Při čtení jeho knih mám často pocit, jako by popisoval mé vlastní myšlenky, úvahy a vnímání světa. Tato kniha mi dala originální odpověď, proč tomu tak je... Román je plný splétajících a rozplétajících se příběhů, které nemohou existovat jeden bez druhého a všechny zároveň tvoří řeč stejného prostoru... nejen nekonečné prázdnoty, ze které se rodí ty nejzběsilejší příběhy, ale také zaplněného lidského prostoru, který k člověku promlouvá svojí vlastní řečí náhody. Takovou řečí, která je součástí a zároveň zahrnuje všechny ostatní řeči světa kolem nás. Tak i na rušném bratislavském náměstí můžeme zaslechnout jemný šepot vzdáleného moře (a po mé poslední návštěvě tohoto krásného města zcela chápu, co tím Michal Ajvaz myslel), ve zdech římských starodávných domů můžeme zahlédnout celý náš pozemský život. Ten život, který je jen zdánlivě linií se zřetelně směřujícími vzpomínkami, který je však spíše smotaný z mnoha různými směry vybíhajících nekonečných linek, z nichž některé považujeme za sny a jiné za opravdové úspěchy a neúspěchy. Co ale vypovídá spletitá síť, kterou vytvoříme během naší cesty, o úspěchu a neúspěchu? Když je jen pokračováním jiného inspirujícího příběhu, který je neukončený a pokračuje stále dál, přidává nové linie a nové body provázanosti. Děje přicházejí a odcházejí, pravý smysl cesty je však skryt a objevuje se jen zřídka v náhodných znacích rozesetých kolem nás. Nechme se inspirovat náhodou a imaginací vycházející z drobných útržků slov, kterými k nám promlouvá náš svět a naše cesta... a tam někde se vynoří ten další příběh.

10 02.06.2018

Tato kniha pro mě byla velkým překvapením, ovšem bohužel ne zcela pozitivním. Z prvního dílu jsem byl nadšený a hodnotím ho zcela kladně, ale druhý předchozí dobrý dojem tak zničil, že jsem ho jen s velkou námahou dočítal. První díl představuje poutavý příběh o zaprodání se zlu bez ohledu na důsledky pro dosažení svých profesních i osobních snů. Dialogy Fausta a Mefistofela byly strhující... a to i ve druhém díle, kde se však omezily na nutné minimum, které bylo obklopeno nudnou a zmatenou smíchanicí, která se podobala spíše pochybné frašce s mnoha nerozpracovanými dějovými odbočkami a míhajícími se zástupy různých více či méně bezvýznamných postav. A ten závěr... čekal jsem alespoň v něm něco velkolepého, nějakou intelektuální disputaci mezi Faustem a Mefistofelem, pravý romantický boj o Faustovu duši. Doufám, že jsem v té změti nic nepřehlédl, ale tento závěr mi připadal až příliš náhlý, plochý a jednoduchý. Ale částečně to mohlo být způsobeno i překladem, který byl jen obtížně čitelný a navíc z něj podle mě moc nevyzařovala doba, ve které dílo vzniklo... tedy mého oblíbeného romantismu (ale nevím, jaký je originál a na koho si mám tedy postěžovat :-) ). Ale abych Goetheho jen nekritizoval, když si s tím dal takovou práci... líbila se mi zvolená forma. I když jde o drama, nepředpokládám, že by autor počítal s tím, že se bude celá hra hrát v divadle, už kvůli délce, množství postav a potřebě všech těch speciálních efektů... spíše mi připadá, že chtěl vyjádřit život jako drama odehrávající se na jevišti života pro pobavení ostatních lidí a bohů. Zkrátka slovy Shakespeara: "Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci."

4 04.05.2018