Matty komentáře u knih

Seán OHagan si desítky hodin povídal s Nickem Cavem. Vznikl výjimečně otevřený knižní rozhovor o skládání hudby (za střízliva i pod vlivem různých substancí), životě, smrti, žalu, hledání víry a naděje uprostřed chaosu, keramických figurkách a iluzi, že máme nebo jsme někdy měli život pod kontrolou (co ovšem máme, je svoboda volby, jak budeme reagovat na podněty, které život přináší). Hodně jsem s mnohými Caveovými odpověďmi souzněl a ještě víc se teď, při vědomí, jak jeho skladby vznikají a co všechno do nich vkládá, těším na jeho podzimní koncert. Doporučuju všem fanouškům a fanynkám Nicka Cavea a existenciálního deep talku.

15.04.2024

Solaris z Wishe. Ambiciózní splácanina motivů ze sci-fi a historické prózy. Křečovitě napsaná. Kompozičně nevyrovnaná (druhá část působí jako dlouhý epilog bez dramatického napětí). Myšlenkově plytká. V pohledu na české dějiny srandovně schematická. Hlavní hrdina nemá osobnost, jen sbírku dětských traumat. Jeho partnerka pak ani to. Ta je redukována na tělo s hebkou voňavou kůží. Celé to působí jako první hrubá verze textu od čerstvého absolventa kurzu tvůrčího psaní, která by na všech úrovních potřebovala dopilovat.

6 28.02.2024

S Vlnami od Virginie Woolf, prý její nejnáročnější knihou, jsem zpočátku zápasil. Mnohohlasé vyprávění, v němž se střídají vnitřní monology šesti postav, které nemáme možnost poznat jinak než skrz proud jejich niterných myšlenek (a které jako kdyby sdílely jedno vědomí), mě pořád vyhazovalo zpátky na břeh. Jakkoli skvostné je skoro každé souvětí, jakkoli přesné jsou autorčiny metafory. Postupně jsem ale přivykl hudebnímu rytmu (ráno, poledne, večer, dětství, dospívání, smrt) i polosnovému evokativnímu stylu, nechávajícímu nás procítit jednotlivé okamžiky (protože lidská existence pro Woolf nejsou biografická fakta, ale tisíce prožitků, emocí, jisker, které hned vyhasnou). Ke konci už jsem se jen nechával unášet na vlnách s pocitem, že cokoliv dobrého nebo zlého se přihodí, že i když sami přestaneme být, život bude plynout dál, minutu po minutě, slovo za slovem... a taky že tenhle experiment, nacházející se někde na půl cesty mezi básní a prózou (chápu, proč tu knihu měl tak rád Godard), patří k vrcholům moderní literatury.

5 19.02.2024

Čtivý styl, důležité téma, pozoruhodná protagonistka, ale co je to vlastně za žánr? Melodrama a vtipná roztomilá romantická komedie, někdy vyprávěna z pohledu mluvícího psa, se prolínají se snahou řešit zcela seriózně závažné společenské problémy. Autorka se ovšem moc nezdržuje s líčením prostředí a dobové atmosféry, přeceňuje význam dialogů na úkor popisu, takže je snadné zapomenout, že se příběh odehrává v 50. a 60. letech. K témuž přispívá i anachronické uvažování prakticky bezchybné protagonistky, odpovídající současnému feminismu, ne poválečné Americe. Ač sama při žádné příležitosti neopomene zdůraznit, že je ateistka, její monology o všudypřítomné misogynii a dvojím metru připomínají kázání. Příběh Elizabeth je na mnoha místech přitažený za vlasy a příliš modelový – ve snaze demonstrovat co nejvíc příkladů sexismu pozbývá autenticity. Celá ústřední myšlenka, jak obtížné pro ženy bylo a je prosazení v mužském prostředí, kvůli této křečovitosti, neorganičnosti a neustálému omílání ztrácí na přesvědčivosti. Také ostatní postavy připomínají jen chodící teze, které nemají vlastní osobnost a vyjadřují pořád dokola akorát autorčino přesvědčení. Airport novel na jedno zhltnutí, ale nic co by utkvělo.

4 23.10.2023

Schwarzenegger je dnes především skvělý obchodník, který exceluje v prodávání sebe sama, ve vytváření vlastní značky. Jeho conanovsky strohým stylem napsané memoáry jsou vynikajícím marketingovým počinem, na němž není nic moc upřímného, jak ostatně naznačuje i dlouhý soupis lidí, kteří se - vedle ghostwritera - zasloužili o jejich vznik (připomíná to titulky na konci filmu). Schwarzenegger sám sebe popisuje jako ztělesnění amerického snu, jako pravého hrdinu, který si šel vždy tvrdě a bez váhání, s rozhodností Terminátora za svým, a byl nejlepší skoro ve všem, do čeho se pustil. Kulturistika, herectví, byznys, politika... Připouští jen ta osobní selhání, která už byla shora zdola propraná v médiích, a pro jistotu je hned překryje hromadou pracovních úspěchů (nemanželské dítě). V závěru navrch plebsu předkládá svůj zaručený recept na úspěch, čímž betonuje arogantní víru ve vlastní vyvolenost (přitom ale za příklad jiných úspěšných lidí dává sociopaty jako Trump, kteří prorazili hlavně díky velkému dědictví). Po přečtení dobré autobiografie máte pocit, že jste dostali možnost nahlédnout za mediální masku dotyčné osobnosti. Když ale pisatel celou dobu sveřepě zůstává v roli a jen buduje svůj mýtus, výsledkem je akorát hezký pomník. Velké ego, malá pokora.

5 04.06.2023

Ne, opravdu se nejedná o rozbor italského westernu od jeho vývoje až do současnosti (jak naznačují zdejší komentáře od uživatelů, u nichž pochybuji, že knihu vůbec četli). Zasvěcující charakter má pouze kompilační první kapitola, cenné shrnutí historie italského westernu od němé éry do roku 1964. V systematickém mapování žánru po uvedení Pro hrst dolarů ovšem kniha nepokračuje. Zbývající kapitoly už ani tolik nezohledňují sociokulturní kontext nebo produkční historii. Nabízejí hlavně únavný katalog motivů, s nimiž italské westerny opakovaně pracovaly. Autor se zaměřuje na detaily vyjímané z celku, bez širšího kontextu nebo bližšího představení titulů, z nichž vyzobává určité motivy. Komplexní audiovizuální díla jsou zas a znovu redukována na soubor ikonografických prvků, postav, témat a situací. Ubíjejícímu vyjmenovávání dalších a dalších příkladů (nebo jmen italských filmařů, kritiků a historiků, které autor zná, jako kdyby to samo o něčem vypovídalo) moc nepomáhá opakování informací, k němuž někdy dochází i v rámci jednoho odstavce nebo neochota vysvětlovat opakovaně používané pojmy, které lze vykládat různými způsoby. Vedle první kapitoly je užitečná ještě filmografie a bibliografie v závěru, jinak publikaci bohužel nemůžu doporučit. Zájemcům o italský western ovládajícím angličtinu doporučuji sáhnout raději po některé z nich Christophera Fraylinga, které jsou srovnatelně zasvěcené, ale zároveň při jejich čtení nezešedivíte.

1 07.05.2023

Ta kniha není špatná, série osobně laděných reportáží o moderních formách sexuality, v originále jsou docela čtivé. Tragický je český překlad. Neohrabaným stylem i naprostým nepochopením původního významu použitých slov. Facebook post neznamená poštu z Facebooku, TV show ve spojitosti s Twin Peaks není televizní show, ale seriál, cum fakticky není zkratka pro kameru :) Takhle by se dalo postupovat řádek po řádku, ale to by měla být práce překladatelky, redaktorky a korektora, ne čtenářů. Jako kdyby to překládala umělá inteligence neschopná myslet v souvislostech a vnímat kontext (ze kterého je např. jasné, že space nemá být vesmír, ale prostor). Gratuluji nakladatelství Omega k tomu, že svým notorickým diletantismem popravilo další text. Tohle je výsměch autorce originálu i všem čtenářům, kteří za tu knihu zaplatili.

29.04.2023

„Proč mám život takhle uspořádaný? Čeho chci touto neutralitou dosáhnout? Očividně jde o to, maximálně eliminovat odpor, aby dny ubíhaly pokud možno lehce a bez překážek. Jenže proč? Není to totéž, jako bych si přál co nejméně žít? Jako bych říkal životu, nech mě na pokoji, abych mohl... no, ale co? Číst? No jo, doprdele, ale o čem jiném si čtu než o životě? Psát? Totéž. Takže si čtu a píšu o životě. To jediné, co nechci, je ho žít.“

Po dočtení posledního dílu Knausgårdova monstrózního existenciálního antirománu jsem přemýšlel, kam dál lze v literatuře zajít, pokud je vaším cílem proniknout psaním k životu, popsat jej v jeho upachtěnosti, směšnosti a banalitě, nevynechat smích, slzy, krev ani dva kýble hoven, která se snažíte zakopat co nejhlouběji do země (což není metafora, ale jedna ze situací v knize), vyjádřit prázdnotu, nicotnost, nestrukturovanost našeho krátkého, hnusného i nádherného pobytu na zemi. Ale podobnou otázku si lidi možná kladli, když vyšla Paní Bovaryová, Hlad nebo Hledání ztraceného času...

Šestá kniha je stejně jako ty předchozí frustrující (třeba když se autor na čtyřech stech stran zamýšlí nad Hitlerovým Mein Kampfem a asi tuctem dalších témat) i zdrcující, o ničem a úplně o všem. Zrcadlově k prvnímu dílu opět sugestivně, do detailů líčí rozklad člověka, ovšem hlavně psychický, ne fyzický. Nejspíš to ještě pár dnů budu zpracovávat.

Pokud se do těch všech cca 3500 stran textu někdy pustím znovu, pak kvůli úvahám, kterými Knausgård prokládá obnažování svého self (aniž by se ovšem, narozdíl od jiných autorů, domníval, že se polepší samotným přiznáním, jak je špatný), ne kvůli tomu, jak ohromně je to napsané. Jeho autofikce postrádá styl a vkus, ale také pro tu syrovost a neohrabanost máte při čtení (paradoxně) pocit, že svět není jen jazykový konstrukt, složitá soustava znaků, ale že jsou to věci různých tvarů, barev, vůní a chutí, kterými se můžete umazat a které vás mohou i zranit (zvlášť pokud jste Knausgårdovým přítelem nebo příbuzným). Jak píše Jan Němec v doslovu, „propsat se zpátky ke svému životu“.

„Tím myslela deprese, protože ty tatík míval: velký, obrovský, skřípavý, monstrózní, zachmuřený, nakažlivý, vraní, havraní, kavčí, samá rakev hrobka tíseň plíseň, kostlivci a lebky a kosti na pochodu bahnem k hrobu – takový deprese.“

Román temný, temně humorný i absurdní. Román o úzkosti doprovázející dospívání, román o všudypřítomnosti a samozřejmosti smrti a násilí v Severním Irsku během The Troubles, román víc psychologický a introspektivní než historický, román o omezujících konvencích a uzavřených komunitách. Především ale román o jazyku. Ten vypravěčce slouží jako (křehký) ochranný štít před skutečností, kterou překotně chrlenými slovy spíš obchází, než aby ji pojmenovávala, a zároveň jako nástroj vzdoru. Osvojuje si výrazy, které dokážou postihnout ambivalenci a relativitu (klíčová scéna s popisem oblohy na hodině francouzštiny), pro něž v černobílém světě sektářských konfliktů není prostor. Jste buď protestant, nebo katolík, loajalista, nebo nacionalista, muž, nebo žena. Postavy a prostředí chápeme spíš díky rytmu a spádu, s jakými o nich protagonistka mluví, díky emoci, jakou jsou její věty prodchnuté, ne zásluhou přímého popisu. Vytváření fikčního světa slovy zde díky jazykové invenci autorky (a mistrovství překladatelky) nabývá nového významu. Zápletka je minimální, stejně tak snaha o linearitu. Hrdinka své vyprávění často začíná od konce a pak se přes hromadu odboček propracovává k výchozímu bodu. Odstavce se zdají být nekonečné. Četba vyžaduje obrovskou koncentraci, cyklení v nic nesdělujících, děj neposunujících, naopak zpátky navracejících myšlenkách je chvílemi (záměrně) iritující. Když se ale proudem slov necháte strhnout, možná pro vás – stejně jako pro mě – půjde o jeden z nejintenzivnějších čtenářských zážitků posledních let.

8 25.01.2022

Stejně jako ve filmu, také v jeho novelizaci Tarantino dobu a charaktery postav místo dějových peripetií přibližuje prostřednictvím filmů, seriálů a hudby hrající v rádiech. Víc než o Rickovi a Cliffovi se často dozvídáme o uměleckém vkusu autora využívajícího toho, že jej při dalším udělování lekce z dějin Hollywoodu neomezuje rozpočet, prostor a čas. Mnoho stránek je věnováno vzestupům a pádům existujících i neexistujících hollywoodských hvězd a názorům na filmy. Zatímco ve filmu byl svorníkem jednotlivých epizod masakr v domě manželů Polanských, k němuž, jak jsme si měli myslet, děj směřuje, a který celou dobu vytváří očekávání, k alespoň částečné soudržnosti knihy přispívá zejména provázanost motivů z jednotlivých úrovní vrstevnatého fikčního světa. Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i skrze příběhy, které se o nich vyprávějí. Tenkrát v Hollywoodu není literárním veledílem, což od pocty druhořadé literatuře zřejmě nikdo nečekal. Tarantinovou silnou stránkou jsou dialogy. S popisem prostředí se moc nezdržuje, jako kdyby předpokládal, že si je stejně jako postavy dokážeme představit na základě filmu. Spíš než jako samostatná próza kniha obstojí na způsob audiokomentáře na DVD coby zábavný, silně cinefilní doplněk filmu i tarantinovského filmového univerza.

3 18.10.2021

Román se zpočátku tváří jako realistická, přímočaře vyprávěná kronika každodennosti v postsovětském Rusku. S každou další pikareskní epizodou ze života docela obyčejné, neambiciózní, jen zásluhou chřipky zapálené ruské rodiny, jste si ale méně jistí tím, v jaké časové rovině se děj odehrává, co je skutečnost, co fantazie, co sen, paralelní realita nebo nedokončená povídka intelektuála se suicidiálními sklony. Po dočtení poslední kapitoly, která mnohé ujasňuje, ale nic zbytečně nedoříkává, se mi Salnikovův první román jeví co do kompoziční vrstevnatosti a tematické bohatosti souměřitelným s tvorbou ruských mistrů jako Gogol nebo Bulgakov. Krom obrazotvornosti autora při popisu zvláštně povědomých ruských reálií, které se za posledních třicet let perspektivou autora změnily stejně málo jako mentalita tamějších lidí, je obdivuhodná i vypravěčská rafinovanost, s jakou napříč příběhem rozsévá vodítka, která až mnohem později získaji na významu a pomůžou nám pochopit některé souvislosti. Každý detail, přítomný zdánlivě jen kvůli autorově grafomanské snaze popsat do detailu každý výjev, může hrát roli. Ne náhodou je v jednom výroku parafrázován Čechovův výrok o pušce, která musí vystřelit, když už se jednou objevila na scéně. Oproti klasikům je Salnikovovo vyprávění svižnější a vtipnější. Zvlášť když z pohledu dítěte popisuje traumatizující účast na bizarní školní besídce nebo když barvitě líčí odyseu horečnatého hrdiny, který se různými dopravními prostředky, a nevraživosti spoluobčanů navzdory, snaží dopravit domů. Pro podobnost (post)socialistické reality u nás a v Rusku, ale také pro tematizování malosti, pohodlnosti a strachu odhodlat se ke změně a začít žít podle svých představ, není těžké porozumět tomu, o čem Salnikov vypráví. Těším se, až uvidím, jakou podobu tomuhle (sur)realistickému portrétu nemocné společnosti dal ve své filmové adaptaci Kirill Serebrennikov.

7 06.10.2021

Bildungsroman, o němž tolik básní Zweig ve Světě včerejška. Chápu, čím zřejmě rakouského autora tak uhranul. Je to monumentální dílo plné patosu a humanismu, oslavující vůli k životu, která vzdoruje všem útrapám. Na mě Jan Kryštof působil jako grafomanský počin přemoudřelého šovinisty, který o málokteré ženské postavě opomene uvést, jak je hloupá a nehezká (jakoukoli inteligentní ženskou bytost naopak popisuje jako zjevení) a který má názor na kdeco, na Němce, Francouze, Židy, vážnou hudbu, pařížská divadla, klasickou literaturu, město, venkov, výchovu, vzdělávání... a o žádný z těch názorů se nezdráhá podělit. Přestože některé pasáže, především ty, jež přibližují momenty hrdinova prozření, skutečně tečou jako řeka a je radost je číst, v celku pro mě jde o dějově chudý román plný rozvláčných popisů a úmorných didaktických úseků a o přesně ten typ přežité "doporučené četby", která od čtení dalších podobně tlustých knih spíš odrazuje.

1 23.05.2021

Psychoanalytická, nikoliv historická fikce. Yalom se prakticky neobtěžuje popisem reálií, nesnaží se vystihnout atmosféru a napodobit jazyk doby. Nepopisuje detaily míst, šatů, předmětů, které by dialogické vyprávění oživily. K oběma ústředním postavám přistupuje jako k případovým studiím ze své praxe. Většina dialogů působí jako rozhovory terapeuta s klienty. Všichni mluví a přemýšlejí dost podobně. Jejich povídání je často strnulé, nepřirozené tím, jak okatě předává určité sdělení. Namísto toho, aby podněcoval k myšlení, autor jen předkládá hotové myšlenky. Místo a čas nejsou podstatné. Vyprávění zásluhou krátkých kapitol a střídajících se protagonistů sice rychle ubíhá, ale zároveň je poměrně monotónní a děj se příliš nehýbe vpřed. Konverzace střídá konverzaci. Mnohdy dosti spekulativní, ostentativně předkládané psychoanalytické závěry o obou aktérech jsou namísto rozvíjení dokola opakovány. Paralely mezi oběma osudy natolik chabé, že nedokážou ospravedlnit zvolenou strukturu. Jako román neuspokojivé, na hloubkový rozbor vnitřních světů dvou mužů příliš plytké, coby úvod do Spinozova myšlení až urážlivě zjednodušující.

1 15.05.2021

Nechápu, proč Argo namísto nějaké hodnotné feministické publikace (těch, které nebyly přeloženy do češtiny, rozhodně není málo), vydalo tuhle sbírku z kontextu vytržených (nevíme, na co ten který text reagoval a kdy vznikl), křečovitě napsaných, fakty nepodložených a arogantních výkřiků do tmy. Otřesná, byť naštěstí ne moc dlouhá je už předmluva od Bianky Bellové, která kritizuje představu o současném feminismu existující pouze ve spisovatelčině hlavě (tedy feministky jako militantní, prudérní a zapšklé ženy, které nenávidějí muže a sex). Paglia pak například hned v první eseji přenáší veškerou zodpovědnost za date rape na ženy, protože všichni muži jsou podle ní pudy ovládaná zvířata a s jejich přirozeností nic moc udělat nelze. Podobných zjednodušení a stereotypů (vůči oběma pohlavím) je kniha plná. Jde přitom o názory zastávané většinou konzervativních antifeministů a antifeministek (viz libovolná diskuze nebo text na dané téma v českém mediálním prostoru). Nejsou nijak provokativní, kontroverzní a nikým zakazované, jak se nám Paglia snaží vsugerovat, ale naprosto nepřekvapivé, až tuctové. Kdyby autorka alespoň své postoje dokázala argumentačně obhájit. Namísto toho ve svých zahořklých, myšlenkově prázdných výpadech nabízí jen snůšku argumentačních faulů, např. v podobě urážení něčího vzhledu nebo charakterových vlastností. Zbytečná kniha.

7 02.05.2021

Kniha pohybující se nepříliš elegantně na pomezí beletrie a literatury faktu. Nejvíc připomíná dobře vyzdrojovanou novinovou nebo časopiseckou reportáž, resp. sérii reportáží. Tři oddíly, které se částečně překrývají, sice umožňují sledovat děsivé vraždy a jejich vyšetřování z různých perspektiv, ale zároveň přispívají k fragmentárnosti a repetitivnosti. Přes komplexnost tématu a množství nosných motivů, z nichž každý by vydal na samostatný román nebo dva (dějiny Osedžů, rozšíření forenzních metod a zrod FBI...), jsou namísto odhalováni nových souvislostí často jen opakovány informace, které už známe. Stejně málo oslnivý jako neohrabaná kompozice je také strohý styl, místy připomínající policejní záznam o vyšetřování zločinu. Je záslužné, že Grann vytěžil dostupné prameny a zpracoval jednu z děsivých kapitol dlouhodobé snahy bílé majority o úplnou asimilaci původního obyvatelstva. Z novinářského hlediska skvělá práce. O žádný literární skvost ovšem nejde.

5 31.03.2021

„Měl jsem pocit, že pokud člověk uvěří všemu, co čte v bulvárních novinách, pak si svůj život zaslouží.“ Woody Allen se ve svých pamětech stejně jako hrdinové jeho raných filmů opakovaně obrací k publiku. V jednu chvíli směrem ke čtenářům vyjadřuje naději, že jejich důvodem ke koupi knihy nebyl skandál související s rodinou Farrowových. Vzhledem k tomu, že Mimochodem v češtině vychází krátce po premiéře okatě jednostranné série Allen vs. Farrow, je dost pravděpodobné, že po publikaci mnozí sáhnou právě kvůli pohledu druhé strany, který dokument v urputné snaze prokázat Allenovu vinu zcela opomíjí.

Zároveň je pravda, že dobrá třetina textu má podobu Allenovy obhajoby říznuté jízlivým (a nedokáže posoudit, zda zaslouženým) kydáním špíny na Miu a Ronana Farrowovy. O jeho otevřenosti, díky které je zbytek knihy radost číst, jsem v těchto pasážích nebyl zcela přesvědčen. Zatímco své selhání v předchozích vztazích připouští a označuje se například za „náladový, nešťastný a protivný dobytek“, svůj podíl na vytvoření toxického prostředí mezi ním a Miou Farrow nepřiznává. Allen si přitom nedělá iluze, že kniha změní názor těch, kdo jej považují za sexuálního predátora. Jak konstatuje „Kdybych v téhle chvíli umřel, nestěžoval bych si – a spousta jiných lidí taky ne.“ Podle dotyčných by memoáry ideálně ani neměly vyjít.

Ti, kdo jsou přesvědčeni, že je nevinen, případně o jeho vině na rozdíl od tvůrců Allen vs. Farrow alespoň pochybují, a Mimochodem si přečtou, dostanou vedle snaživé obhajoby zejména v první polovině také stylisticky vybroušené, krásně sebeshazující se vyprávění, dávající na mnoha místech vzpomenout na roky, kdy byl Allen opravdu vtipný. O jeho dětství a dospívání jako kdyby nenuceným konverzačním tónem s mnoha tematickými odbočkami, skoky v čase a ironickými šťouchanci mluvil sám Alvy Singer nebo jiné z Allenových alter eg. O tom, jak psal a točil jednotlivé filmy, se sice moc nedozvíte (tento účel lépe plní různé knižní rozhovory, který s ním v minulosti vyšly), ale jestli vás zajímá třeba kulturní a společenský život v poválečném New Yorku a tamější komediální scéna, nebudete díky množství vtipných detailů zklamáni.

Škoda měnícího se tónu (když píše o Farrow, ztrácí jeho psaní nadhled a připomíná strohý záznam soudní pře vč. citování různých dokumentů a svědectví) a kolísavé míry čtivosti. Ke konci se kniha mění v repetitivní soupis všech filmů, které natočil (a k nimž ze setrvačnosti vždy prohodí jednu dvě věty), a všech známých osobností, s nimiž se potkal (přičemž ani o těchto setkáních se nerozepisuje tolik, jak by si zasloužila). Sneslo by to dost zásahů editora nebo editorky s odstupem od tématu. Stále jde ale o velmi dobře napsané, převážně vtipné vzpomínky, stvrzující Allenovo zasloužené místo mezi nejtalentovanějšími americkými komediálními autory.

8 18.03.2021

Navenek standardní příběh dívčího dospívání z prostředí americké střední školy na malém městě. Ono dospívání je ve skutečnosti spíš feministickým prozřením iniciovaným odkazem Riot grrrl (matka hlavní hrdinka je bývalá punkerka). Sice nechybí třeba motiv první lásky a zamilovanosti, ale ten je nakonec míň důležitý než otázka sesterství a boj proti patriarchátu, reprezentovanému sexismem spolužáků, učitelů a vedení školy. Objektivizaci ženských těl, intersekcionalitu, rape culture nebo victim blaming autorka nepojímá nijak mravokárně a těžkopádně, neměl jsem pocit, že by čtenáři něco podsouvala. Všechna témata jsou naopak šikovně integrována do vyprávění vedeného v první osobě a uchovávajícího si lehce přidrzlý nadhled a neztrácejícího smysl pro (chytrý) humor. Hlavní postavy jsou nečernobílé, oproti jiným středoškolským fikcím nezapadají do jednoduchých škatulek a nenaplňují očekávání spjatá s daným žánrem (např. projevy internalizované misogynie ze strany jinak zdánlivě dokonalého přítele). Proměna vypravěčky ze vzorné studentky, jež nechce být moc vidět a slyšet, v odhodlanou bojovnici za emancipaci, vystupující v zájmu kolektivu z komfortní zóny, je přesvědčivě motivovaná a dotažená. V souhrnu kniha, která mladším čtenářům a čtenářkám myslím dokáže čtivě a nenásilně vysvětlit, k čemu je dobrý feminismus na světě, a která díky svižnému spádu a nenaivnímu uchopení teenagerských pocitů a potřeb zároveň nebude nudit ani dospělé (mě si definitivně získala na straně 48, kde je v rámci ukázky prvního zinu vyrobeného hlavní hrdinkou použita nejlepší ze všech existujících fotek Barbary Stanwyck). K poslechu během četby doporučuji Bikini Kill nebo The Runaways.

1 01.03.2021

Po dvaceti letech sběru a zpracovávání podkladů bych čekal víc, knihu, která se množstvím fakt, šíří zohledněného kontextu a hloubkou ponoru do tématu přiblíží Gajdošíkově monumentální monografii o Vláčilovi. Voráč se ale stejně jako v Českém filmu v exilu zaměřuje pouze na Jasného zahraniční tvorbu a monografická část zabírá jen lehce přes sto stran ze šesti set. Zbytek tvoří fotografie, materiály z Jasného osobního archivu a úvody k nim. Začít něčí životní a profesní příběh vyprávět od poloviny je poněkud zvláštní přístup, znemožňující posoudit, co formovalo osobnost dotyčného, čím byl utvářen jeho rukopis a jak se proměnil v nových výrobních podmínkách na západě. Zakončení citátem z Návratu ztraceného ráje je stejně neuspokojivé jako celá kniha, působící jako pouhá ochutnávka z rozsáhlého (a jistě záslužného) badatelského projektu.

1 01.02.2021

Přišlo mi, že cca za polovinou tlusté knihy došlo k vyčerpání Lynche i zvoleného konceptu. Zatímco prvních sedm kapitol, pokrývajících období do natočení Modrého sametu, je velmi vtahujících, a také Lynch zpočátku přínosně doplňuje biografické pasáže, postupně dochází k mechanickému variování téhož schématu (shánění peněz, casting, hledání lokací...) a Lynchovo psaní čím dál víc připomíná sebestředný monolog starého nespokojeného muže, který jen vzpomíná na slavné lidi, které potkal, a láteří, jak bylo dřív všechno lepší. Autorka proud jeho myšlenek bohužel příliš neusměrňuje a nechává jej opakovat stejné informace a zas a znovu pět superlativy na jeho kamarády (kteří na oplátku nekriticky chválí Lynche). Zprvu obohacující a poutavé čtení se mění v únavný katalog jmen, banálních příhod z Lynchova života a fádních historek z natáčení. Nakonec bohužel hlavně kniha, která se bude pěkně vyjímat na poličce, ne hloubkový ponor do mysli originálního tvůrce.

07.01.2021

Publikaci s pevnou vazbou, lesklým papírem a bohatým fotografickým doprovodem (převážně z osobního archivu Jaromíra Šofra) uvozuje vzpomínkový text samotného Šofra. To, co Šofr pouze stručně shrnuje, Jan Lukeš na následujících zhruba sto stranách zevrubněji rozvádí.

Vzhledem k populárně naučnému pojetí knihy autor nepoužívá poznámkový aparát, v němž by uváděl zdroje, ze kterých vychází. Nedlouhý seznam použité literatury se nachází v závěru biografické části. Mezi knihami najdeme i tak kuriózní a faktograficky nespolehlivé tituly jako vzpomínání Josefa Škvoreckého na československou novou vlnu Všichni ti bystří mladí muži a ženy nebo paměti Otakara Vávry. Autor čerpal primárně ze vzpomínek samotného Šofra, které cituje bez dalšího ověřování.

Naznačené okolnosti by měly vést k obezřetnosti ze strany čtenáře. Ke kritičtějšímu čtení nabádá také chybějící odstup Lukeše od osobnosti Jaromíra Šofra. Z vlídného tónu jeho textu a opakované potřeby obhajovat Šofrovy filmy i životní rozhodnutí (a ze zlehčování nebo opomíjení opozičních názorů) je zřejmé, že píše o příteli, k němuž chová velký obdiv. Ani styl Lukešova psaní ostatně není striktně věcný, ale plný knižních obratů, ornamentů a přechodníků.

Nesporným přínosem knihy jsou nicméně zmíněné Šofrovy citace, kterými je Lukešův text štědře prostoupen. Pozornost si zaslouží zejména ty z nich, které se vztahují k technické stránce natáčení, nikoliv k politice, morálním ústupkům nebo osobním sporům, kde znatelně chybí hlas, který by Šofrovi oponoval.

Přes občasné neshody mezi Šofrem a lidmi, s nimiž (nebo pro něž) pracoval, vzdor podmínkám omezujícím uměleckou svobodu za komunismu a negativnímu hodnocení Menzelových filmů v kapitalismu, se celá kniha nese v duchu milého vzpomínání na staré časy. Jde tak o nenáročný text, který se lehko čte, stejně jako se na Postřižiny a jiné normalizační filmy Menzela a Šofra pro jejich líbivost dobře dívá.

12.08.2020