Matematicka

Příspěvky

BibleBible neznámý - neuveden

Kniha mého srdce, kterou nikdy nechci odložit, ale číst ji stále a stále, znovu a znovu... V ní ke mně promlouvá Ten, kterého miluji, víc asi nepotřebuju řešit.
„Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“
Ž 119,105
„Potřebujeme hodiny, během nichž mlčky nasloucháme a necháme v sobě působit Boží slovo.“
Edith Steinová
„Kdo chce znát Bibli, musí ji číst stále znovu.“
Jacob Kremer
„Je jeden Bůh, milovaní, a toho nepoznáme odjinud, než ze svatých písem. Snažme se proto zvědět všechno, co svatá Písma oznamují a poznat všechno, čemu učí.“
Sv. Hyppolyt

24.11.2012


Slepá mapaSlepá mapaAlena Mornštajnová

Mnoho už tu bylo napsáno, takže za mě tentokrát jen několik postřehů bez nároku na ucelenost.
Od Aleny Mornštajnové jsem četla ještě Hanu. Opět opravdu čtivá kniha, člověk se těší, jak bude příběh pokračovat. Stejně jako v Haně mi tu těch "náhod a náhodiček", které se umně splétají do sevřeného příběhu, přijde až dost, ale románu to snad lze odpustit. Tady se mi líbila povahová a názorová pestrost tří generací žen a asi i větší role mužů než v Haně. A skutečně hodně se mi líbil závěr příběhu.
"Udělali pro mě, co mohli. Dál už je to jenom na mě."

02.05.2019


Tatér z OsvětimiTatér z OsvětimiHeather Morris

Kniha mě spíš příjemně překvapila vzhledem k tomu, že mi ji doporučili deváťáci. Je psaná dost čtivě a trochu povrchně, ale obojí jsem čekala. A jestli se někdo může zamilovat v koncentračním táboře? Dokud člověk žije, může milovat, a to mu může dodat naději - v takových situacích, jako byli Lale a Gita o to víc potřebnou. To, jak byl Lale pozorný k ženám a jak si je předcházel, mi na něm bylo velice sympatické.
Jistě, příběh je vyprávěn zprostředkovaně. To, že je podle skutečné události, taky vede k tomu, že zápletka není tak dobře dramaticky vystavěna, jak by v románu mohla být. Ale byla jsem ráda, že autorka dovyprávěla příběhy postav i po opuštění koncentračního tábora.
Jistě lze knihu doporučit jako "lehčí" četbu o období holocaustu. Výhodou může být i to, že je čtenářsky přístupnější. Náročnějších knih, které jdou v tomto tématu více do hloubky, je taky dost, takže si každý může vybrat, čemu dá přednost.

13.04.2019


Byly jsme tam takyByly jsme tam takyDagmar Šimková

Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné.
K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.
Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.
Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.
A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.
Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili.
A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.

"Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:
„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."

07.05.2020


Hodiny z olovaHodiny z olovaRadka Denemarková

Jsem ráda, že se mi podařilo tuto v mnoha ohledech náročnou knihu přečíst. Jednak je dlouhá rozsahem, jednak má autorka svůj styl – jazyka, stylizování vět, psaní velkých písmen v názvech postav a měst. Ale jakmile si na její styl člověk zvykne, začne chápat, k čemu slouží. Výborně pracuje s citacemi – od staré čínské poezie, přes Václava Havla až k jednoduchým dětským říkankám. Ale hlavně tu je tolik témat a úvah, že kniha nenechá čtenáře ani na chvíli oddechnout. Jsem přesvědčená, že kdybych ji četla znova, objevila bych v ní zase něco nového, čeho jsem si při prvním čtení vůbec nevšimla.
Je tu mnoho příběhů a mnoho postav, ale nejde jen o postavy a jejich příběhy, autorka za nimi hledá „smysl toho, co se děje“, či jak to nazvat.
Zaujalo mě např. téma pokrytectví – pokrytectví čínského režimu by mělo být Evropanovi na první pohled zřejmé. Přesto mnozí Češi žijí v Číně uprostřed tohoto pokrytectví dobrovolně. Proč si dobrovolně zvolit Čínu za místo k životu? Na druhou stranu ani nám, Evropanům, se pokrytectví nevyhýbá, i když není tak pečlivě organizované státním režimem (jak ale autorka naznačovala už v roce 2018, v tomto ohledu se naše česká situace neustále zhoršuje). Můžeme si ho ale svobodně zvolit a naše pokrytectví pak ovlivňuje životy našich bližních, jak je v knize na některých odstrašujících případech barvitě vykresleno. Ti, kteří odmítli pokrytectví, jsou jakýmisi hrdiny knihy – ale všichni jsou bohužel dříve nebo později po zásluze potrestáni. S jejich bolestí autorka hluboce soucítí.
Pochvala patří nakladatelství Host za výbornou redakční práci (na 750 stranách jsem si všimla jen pár překlepů) i za krásnou grafickou stránku knihy. I při velkém rozsahu knihy je kniha přehledná, dobře uspořádaná a vše v ní má své místo, včetně kaligrafických čínských znaků.
Dobrou průpravou pro pochopení čínské historie mi byla kniha
https://www.databazeknih.cz/knihy/divoke-labute-7869 – nevím, jestli bych bez předchozího přečtení této knihy pochopila všechny čínské reálie.

13.02.2020


Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou/A Prayer for Katerina HorovitzovaModlitba pro Kateřinu Horovitzovou/A Prayer for Katerina HorovitzovaArnošt Lustig

Četla jsem nejprve knihu a pak viděla film. Knihy Arnošta Lustiga jsem musela číst jako "povinně doporučené" do školy, takže jsem moc neočekávala... a byla jsem příjemně překvapena. Podle mého názoru jedno z nejlepších děl české literatury 2. poloviny 20. století. Ano, možná je děj předvídatelný... mně si ale kniha získala a zadřela se mi hluboko pod kůži. Přečetla jsem ji rychle a ještě dlouho jsem měla o čem přemýšlet. A seznámila jsem se tak navíc s velice zajímavými lidskými příběhy. Děkuji (posmrtně) Arnoštu Lustigovi za toto dílo!

17.10.2011


Krtek a kalhotkyKrtek a kalhotkyEduard Petiška

Krásná kniha pro ty nejmenší i jejich rodiče. Kromě toho, že je provází zvířátka, která pomáhají krtečkovi s výrobou kalhotek, tak se tu taky dozví, jak se takové kalhotky vlastně vyrábí, kolik je za tím práce. To je v dnešní době, kdy to jen zřídka máme možnost skutečně vidět, dost důležité. Navíc krteček každému zvířátku, které mu pomohlo, pěkně poděkuje. Po všech stránkách tedy pěkná i užitečná kniha.

01.03.2013


Kuřátko a obilíKuřátko a obilíFrantišek Hrubín

Toto je má srdeční záležitost z dětství. Moje první setkání s poezií, které si pamatuji. Četla jsem ho tehdy v populárním "Špalíčku", ilustrovaném J. Trnkou. Smutek malého kuřátka, které hledá svou maminku, si pamatuji dodnes. Líbí se i mým dcerám a ráda ji s nimi čtu. No a verše Františka Hrubína mám také ráda dodnes, to mě také neopustilo, i když teď samozřejmě už preferuji jiné básně :-)

02.07.2013


Postel, hospoda, kostelPostel, hospoda, kostelZbigniew Czendlik

Kněz Zbigniew Czendlik mi nikdy zdálky nebyl moc sympatický. Rozhovor s ním jsem si přečetla především kvůli tomu, kdo mi knihu daroval. Ale příjemně mě překvapil. Má věci dobře srovnané a v tom, co je důležité, s ním souhlasím. Pokud jsem s ním v něčem nesouhlasila, v průběhu rozhovoru vzhledem k dalším jeho úvahám jsem mu většinou dala zapravdu. A má můj obdiv, že tato kniha dokáže oslovit i ty, kdo jinak církev moc "nemusí". Jejich překvapení nad tím, že i normální chlap může být knězem, signalizuje, že něco u nás (a tedy i u mě) opravdu není v pořádku. Stojí za zamyšlení.

07.01.2017


Listonoš vítrListonoš vítrRadek Malý

Krásná kniha s úžasnou podzimní atmosférou v textech básní i v ilustracích. Výborná dávka poezie pro děti, jejich rodiče a prarodiče (babičkám a dětem je věnována).

"Ty knížky raší,
ty knížky klíčí,
už na nich bují lupení

a to mě straší,
a to mě ničí
a nemám s nimi strpení.

Ostříhat listy? Ale ne.
Tak zlé to přece není.
Jenom je nemám přečtené,
mám strach, že zakoření."

11.11.2018


Neboj se vrátit domůNeboj se vrátit domůAleš Palán

Paní doktorku Svatošovou jsem znala spíš "z doslechu". Vím o hospicovém hnutí, které u nás založila a kterého si velmi vážím. Ráda jsem se v rozhovoru dozvěděla víc o něm i o jejím osobním životě. Rozhovor byl velice inspirativní. Dobře kladené otázky a její odpovědi pokorné, i s přiznáním vlastních chyb a pádů. Díky za ni, za její dílo i svědectví v této knize.
Skutečně dokáže "zapalovat" - jak dokládá např. i výborný rozhovor v DVTV, ke kterému ji po přečtení této knihy pozval pan Veselovský, byť se označuje za ateistu.
Mně osobně zasáhly např. její úvahy o lži, které mě vedly k zamyšlení.

27.04.2019


Dlouhá cestaDlouhá cestaSławomir Rawicz

Jedna z těch knih, které přečtete doslova jedním dechem. Krásný a lidský příběh. A jestli jde o "záznam skutečné události"? To mi přijde jako nějaká zvláštní obava poslední doby. Literatura tu není od toho, aby "zaznamenávala skutečnost", to podle mého názoru ani není možné, ale aby zprostředkovávala (subjektivní) pohledy na ni. A to tahle kniha dělá. Autor má můj obdiv, jestli tohle všechno skutečně prožil, ale má můj obdiv také, jestli dokázal napsat takovou knihu o něčem, co sám neprožil :-) Některé detaily - např. "medvěd hrající na housle" mi přišly tak stěží uvěřitelné, že já bych si je vymyslet nedokázala, a přitom věřím tomu, že by se mohly stát...
Také jsem ráda, že jsem knihu objevila díky filmu. První jsem viděla film, ale zážitek z knihy byl mnohem silnější a pestřejší :-)

09.02.2013


Jak je bosé noze v roseJak je bosé noze v roseMilena Lukešová

Krásná kniha. Krásné verše: všední pohledy na zcela všední věci a situace - o to větší poetika. Krásné ilustrace Jitky Walterové. Pokud se někdy cítíte jako "udivená kopretina", pak vám doporučuji tuto knihu v každém věku :-)
Jako "ochutnávka" jedna z básní:

Udivená kopretina

Louka je pro ni
div.

Čemu se divit dřív?

Všemu,
úplně všemu:

- Jé, šnek!
A copak je mu?
Proč leze?
Proč šnek nelítá?
To je tak těžká
ulita?
Jé, šnek se na mě
dívá oknem!

- Přestaň se divit.
Za trest zmoknem,
kárá ji stará
kozí brada.

Nemá to ráda.

12.07.2013


Boss BabišBoss BabišJaroslav Kmenta

Nikdy jsem nebyla okouzlena Andrejem Babišem, nikdy jsem ho nevolila a nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale to, že má jako představitel státu velký vliv na můj život, je fakt, a proto je dobré něco o něm vědět.
Velice se mi líbilo už motto knihy.

„Je možné klamat některé,
nebo občas klamat všechny,
ne však stále klamat všechny.“
Abraham Lincoln

Mám ráda jednání na rovinu a to, že Andrej Babiš klame, jsem věděla i z těch drobných zpráv z médií, která sleduju. Takže pro mě důvěryhodný nikdy nebyl. Ale na to, abych podrobně zjišťovala, kdy, jak a proč klame, nemám čas ani možnosti. Ještě že na to máme novináře, kteří tuhle práci udělají za nás a nás seznámí s jejími výsledky. Jaroslav Kmenta vychází především ze svých zjištění, ale zmiňuje i výsledky práce různých jiných novinářů.
Nabízí se nám tak poměrně komplexní pohled na osobnost Andreje Babiše a za ten jsem mu vděčná. Ano, nečte se to snadno. Jednak to není beletrie, takže to „neodsýpá“ s napětím, jednak se z četby slušnému člověku čas od času udělá nevolno – a v takových chvílích mi nezbývalo, než knihu na čas odložit. I přesto jsem se k ní vždy zase vrátila a dočetla ji a nelituju toho.
Polemizovala bych s větou, kterou v stručném obsahu knihy uvádí její nakladatel: „Shrnuje, v čem je oligarcha Babiš nebezpečný, jak zbohatl, s kým se zapletl a co všechno ještě tají.“ Myslím si, že „co všechno Andrej Babiš tají“, nevíme, nevím to ani já, ani Jaroslav Kmenta. Naštěstí. Pokud jde o mě, tak to ani nechci vědět. Ale jsem vděčná Jaroslavu Kmentovi, že pro mě odhalil aspoň podstatnou část z toho. Měli bychom vědět, kdo nám vládne (příp. budu-li optimista, kdo se uchází o naši přízeň ve volbách), a podle toho se chovat.
A na závěr krátká citace z knihy:

"K Babišovi přišla starší žena, něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Podala mu ruku, začala si s ním vřele povídat. Zjevně mu vyjádřila podporu. Ale nakonec k němu přistoupila a pohladila ho po rameni a pak i po hlavě.
V té chvíli mě zamrazilo."

25.04.2020


Pohádky o mašinkáchPohádky o mašinkáchPavel Naumann

Krásná kniha. Poetika parních mašinek a lidí, kteří s nimi pracují... A k tomu mnoho podobností se světem lidí. Mašinky i lidé, kteří všichni chtěli "něco ohromného a bláznivého a nemožného a dělali věci proti rozumu a proti Pánu Bohu. A každý na to nějak doplatil."
V dětství jsem tuto knihu nějak minula (a příliš mi neutkvěl ani večerníček), ale se svými dětmi jsem ji velice ráda vzala a četla.

30.01.2016


Radost z BohaRadost z BohaMarek Vácha

Velice inspirativní kniha. A to zdaleka nejen pro biřmovance, pro které je primárně (a výborně) napsána. Dobrý a stručný "kompas" pro všechny, kdo to sami se sebou myslí vážně a chtějí být (aspoň duchem, když už ne věkem) mladí.
Zaujaly mě speciálně moderní "několikatera" pro dívky a chlapce, jak se chovat k opačnému pohlaví. Ty považuji za obzvláště povedené a je asi potřeba tyto velice dobré rady dnes více připomínat.
Malá ukázka z rad pro dívky:
"1. Bílý rytíř, silný a galantní a odvážný, který právě přijíždí čerstvý z boje, neexistuje. Čekáš-li na něj, budeš čekat marně a až do smrti. Nauč se svého muže milovat s jeho chybami, nauč se ho velkoryse milovat i kvůli nim.
2. Až Ti bude zle, neboj se mu zavolat a poprosit ho, aby za Tebou přijel, i když budou tři hodiny ráno. Od toho zde muž je, aby Ti byl oporou a skálou, o kterou se můžeš opřít. Není to ani zneužívání jeho dobroty, ani sebeponižující vzkaz, že si sama se sebou nevíš rady; ba naopak, k čemu jinému by zde muži byli? On se tím mnohému naučí a bude mít radost, že obstál. Muži udělá radost, když může chránit. Z chlapce se stane dospělý muž právě v tom okamžiku, kdy mu dívka poprvé položí unavenou hlavu na rameno. Když se o něho nebudeš opírat, nestane se nikdy pevnou skálou. Potřebuje Tě k tomu, aby vyrostl a byl tím, kým chceš, aby byl. Bez Tebe nevyroste. Pamatuj, muže definuje žena. Muž bez ženy zůstane navždy chlapcem."

16.03.2019


Měsíc nad průsmykemMěsíc nad průsmykemLi Po

Náročná četba, ale stojí za to. Čtyři sta stran veršů staré čínské poezie, prověřené časem. Kniha je opatřena dvojí sadou vysvětlivek - na celých stránkách v průběhu v textu i vzadu. Jsou velice podrobné, ale vyplatí se je číst - přece jen časově i kulturně jsou už nám básně dost vzdálené a symboliku a narážky v nich obsažené tak lépe pochopíme.

Měsíc nad průsmykem

Nad Nebeskou horou jasný měsíc vstal
Obklopený mořem oblak v nedohlednou dál
Prudký vichr přihnal se přes desetitisíce mil
Přehnal se průsmykem Jü-men, jenž mu v cestě stál
Z hory Paj-teng dolů Chanové sestupují
Od zálivu Čching-chaj Chuové jdou vpřed
Odedávna odtud, kde se krutě válčí
Nevidět nikoho zpět se navracet
Cizí vojáci k hranici vyhlížejí
Myslí na návrat tak mnozí s tváří zachmuřenou
Ve vysokých domech této noci
Povzdechy a stony jistě neustanou!

08.05.2019


Píseň o lítostiPíseň o lítostiViktor Fischl

Krásná, poetická kniha. Desetiletý Daniel si v malé židovské obci v první polovině 20. století utváří své názory na život mezi svými dvěma dědečky Filipem a Gabrielem - velice rozdílnými lidmi, které ale spojuje židovská víra a hluboké přátelství. Je vůbec Bůh? A pokud je, je spíše spravedlivý, nebo odpouštějící? Nečekejte odpovědi, spíše hledání. Hrdinové hledají odpovědi, každý po svém a vzhledem ke svému vlastnímu životu každý jinak.
Zajímavá je i historie knihy: začátkem roku 1948 už měl Viktor Fischl tento román dopsaný a těsně před únorem zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Po únoru 1948 už u nás však nesměl být vytištěn (údajně právě proto, že je zcela nepolitický). Pro Viktora Fischla to podle jeho slov byla poslední kapka v rozhodnutí odejít (ještě legálně) do Izraele. Román vyšel v roce 1951 v Tel Avivu hebrejsky, česky r. 1982 v Sixty-Eight Publishers a r. 1992 v nakladatelství Atlantis.
Líbil se mi i stejnojmenný film, který se velice věrně drží knihy, i když kniha je samozřejmě lepší.

"Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat." Hleděl teď upřeně na Jakuba, pokyvuje starou hlavou, pokleslou ke křehkým ramenům. "Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne."

17.08.2019


Cesta na Západ. Po stopách ochočeného BohaCesta na Západ. Po stopách ochočeného BohaŠtěpán Smolen

Kniha, která mi spíš než "do stavu církve západní Evropy" dala nahlédnout do duše poutníka. Na to, aby člověk dokázal posoudit něčí víru (nakolik je to vůbec možné), by potřeboval trvalejší zkušenost, než jen letmé zaklepání / zazvonění na dveře fary a nezaujaté pozorování lidí, na kterých mu vlastně moc nezáleží.
Byla ale psána čtivě. Inspirativní osobností mi přišla hlavně Anežka i se všemi jejími vzestupy a pády. A je to sonda do smýšelní dnešních (bohužel nemnohých) mladých seminaristů a kněží, které tu autor reprezentuje. Jako taková je taky zajímavá. Autor provokuje svými předčasnými soudy, ale provokace je taky někdy dobrá - učí nás lépe promýšlet a formulovat svá stanoviska.

28.10.2019


Kam až mě nohy donesouKam až mě nohy donesouJosef Martin Bauer

Pro ženy trochu drsné čtení... Ale (snad i právě proto) kniha stojí za přečtení (Muži a jejich svět nás přece zajímají :-)). Kniha o bezejmenném hrdinovi, kterého německý spisovatel Josef Martin Bauer pojmenoval Clemens Forell. Jeho příběh je asi těžko představitelný pro nás, obyčejné smrtelníky, žijící v určitých zaběhaných kolejích, ale já věřím, že zázraky se dějí, takže proč ne? Proč by všechno tohle (a pravděpodobně ještě mnohem víc) nemohl Clemens zažít a vydržet? Vkrádá se stále otázka PROČ a Co mu dávalo sílu jít dál, kterou nechává velice pěkně napsaná kniha nezodpovězenou. Svým způsobem ji zodpověděli filmoví tvůrci ve filmu, který jsem taky viděla, ale mně se víc líbila kniha se svou otevřeností. Díky taky za seznámení s tématem sibiřských gulagů, o kterých jsem dosud moc nevěděla!

24.11.2012


Luisa a LotkaLuisa a LotkaErich Kästner

Je to už hodně dávno, co jsem ji četla naposled, ale dojmy ve mně pořád zůstávají. Byla to moje velice oblíbená kniha v dětství - nejen proto, že jsem milovala dětské tábory. Těším se, až (jestli?) ji budou číst mé dvě dcery :-) - pak si ji určitě ráda také opráším...

06.10.2013


Robinson CrusoeRobinson CrusoeDaniel Defoe

Bohužel poslední překlad tohoto klasického díla do češtiny pořídil Albert Vyskočil v r. 1930. Tento překlad vyšel pak ještě několikrát, naposled tuším v r. 1986. Pro mě je ještě bez problémů čitelný, ale moje děti už by potřebovaly novější překlad do současné češtiny. Ten na českém knižním trhu zoufale postrádám. Chtěla bych, aby si tuto výjimečnou knihu mohly přečíst i moje děti.

17.04.2014


MlčeníMlčeníŠúsaku Endó

Příběh, který stojí za přečtení i přes svou krutost (kterou jako takovou nevyhledávám). Evropští misionáři přijeli chudým japonským venkovanům hlásat vzkříšeného Krista. Někteří z nich uvěřili – a za svou víru často tvrdě zaplatili. Ale uvěřili vůbec ve vzkříšeného Krista, v toho stejného, ve kterého věříme my? A pokud ne, je to selháním toho, kdo jim Krista hlásal? Kniha, která na první pohled boří naše křesťanské ideály – aby nám však vzápětí ukázala, jak důležité je nenechat se o tyto ideály oloupit, i když se zdá, že už se dávno zbortily, nejsou nám vůbec k ničemu… a Bůh mlčí… Právě to mlčení, zámlky a určitá stručnost promlouvá za mnohé – často více než mnoho slov.
"Hřích není jen to, co se za něj obvykle považuje – že člověk krade nebo lže. Spíš je hřích to, když člověk projde životem Krista a zapomene na stopy, které v něm zanechal. Šeptal růženec pohybuje při tom prsty a modlitba se konečně dotkla jeho srdce."

26.04.2017


Bůh je mladýBůh je mladýJorge Mario Bergoglio

Výborný a příjemně stručný rozhovor s inspirativním člověkem, kterým papež František nesporně je. Nebojí se podívat na dnešní dobu ostře kriticky, přitom ale neztrácí naději, která vás může nabít novým nadšením...
Za vše dva citáty:
"Všem mladým - a nejen jim - říkám: nemějte strach z rozdílnosti a své zranitelnosti; život je jedinečný a neopakovatelný právě tím, čím je. Každý den, když se probudíme, nás Bůh vyhlíží, aby nám mohl tento dar znovu vložit do rukou. Opatrujme ho s láskou, vlídností a opravdovostí."
"Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, když jsem se jako malý kluk do krve pohádal s tetou, kterou jsem měl velmi rád. Tehdy jsem jí v hádce řekl opravdu nehezké věci, byť jsem to tak nemyslel, ale chtěl jsem ji zranit. V následujících dnech se mě zhostil neodbytný pocit, že když ji s pokorou nepožádám o odpuštění, prohraju v osobní rovině: pošlapu svoji důstojnost, nebudu opravdový. A tak jsem se rozhodl, že autentický budu, a poprosil jsem tetu o odpuštění. Její láska ke mně byla od toho okamžiku ještě silnější. Měli bychom se naučit vidět v odpuštění také čin zdravé sebelásky, nejen lásky k bližnímu. Jedná se totiž o skutek zdravého egoismu, protože člověk touží po tom být autentický kvůli sobě samému, někdy dokonce víc než kvůli druhým. Učme děti, aby hrály fér."

13.04.2019


Ptám se, tedy jsemPtám se, tedy jsemPetr Pithart

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

01.07.2020


Jdi pryčJdi pryčHana Bořkovcová

Tuto knihu jsem četla až jako dospělá a dost mě nadchla! Jsem zvědavá, co na ni budou říkat moje dcery, až budou v pubertě... Jeden z nejlepších románů pro dívky, který jsem kdy četla! O hledání životních hodnot...

07.10.2011


Soukromý rozhovorSoukromý rozhovorHana Bořkovcová

Rozmluva mezi starou ženou a dítětem byla někdy dost náročná na sledování a přišel mi to čistě ženský přístup... Nevím, jestli by tato kniha byla srozumitelná pro muže - kdyžtak dejte prosím vědět. Každopádně jde o silný a nosný životní příběh, který stojí za to přečíst!

07.10.2011


Tajemství karetTajemství karetJostein Gaarder

Četla jsem jako dospělá a vůbec jsem se nenudila :-) Úžasný a napínavý děj a navíc hluboké myšlenky. Zajímalo by mě, co na tuto knihu říkají děti...

07.10.2011


Dívka s pomerančiDívka s pomerančiJostein Gaarder

Kniha, která mě vtáhla do děje... a nepustilo mě to až do konce, přestože děj je dopředu předvídatelný. Krásná kniha. I když souhlasím, že občas až moc polopatická (Zeptejte se svých rodičů...). Ale Josteina Gaardera a jeho výzvy k přemýšlení mám ráda, takže pro mě úžasný zážitek.

16.04.2015


Pavlík sám na světěPavlík sám na světěJens Sigsgaard

Jaké to je být ÚPLNĚ sám na světě? Krásná kniha pro úplně nejmenší čtenáře, která je může vést i k zamyšlení... Co všechno bych mohl mít, kdyby nikde nebylo ani živáčka? A co všechno by mi chybělo? Velká písmena, věty jednoduché, ale ne triviální. Pro malé čtenáře určitě doporučuji!

20.08.2015


1