Matematicka komentáře u knih

Mně se kniha líbila, ale po dočtení jsem pochopila, proč v České republice nemají "memoáry roku 2016 podle Washington Post" příliš velký ohlas a vyprodávají se tu za nějakých 29 Kč. Jednak knihu napsal syn emigrantů, které obecně nemáme moc rádi (bohužel). A jednak je psána zvláštním, spíše beletristickým a psychologizujícím způsobem.
Svému otci v ní Mark Slouka vyčítá, že ve svých rozsáhlých pamětech nemluví téměř vůbec o své manželce. Sám ale činí podobně: jde spíše o vyrovnávání se se vztahem se svou matkou, než o memoáry. O jeho vlastní manželce a dětech, ale vlastně ani o životě v Americe ze z knihy moc nedozvíte.
Ráda bych si ještě přečetla vzpomínky jeho otce, Zdeňka Slouky. Myslím, že dohromady by knihy vytvořily "plastičtější obraz" dost zajímavého života otce i syna (v originále se kniha jmenuje mnohem výstižněji Nobody’s Son).

5 10.09.2022

Asi vše důležité už tu bylo řečeno. Poněkud břitký styl autora mi zcela vyhovoval (vulgarismů bylo asi víc, než bych si představovala, ale musím uznat, že "sedly"). Stručně a dobře strukturovaně podal mezinárodní kontext, z kterého válka na Ukrajině vychází a který také sama ovlivní. Tenhle řidič tramvaje skutečně umí psát. Vyhovoval mi i kapesní formát knihy, i když za ty peníze mě nejdřív překvapil (ale taková už asi je realita na knižním trhu).

7 26.08.2022

Jsem vděčná uživateli "mirektrubak" za to, že jsem díky němu tuto sbírku poezie objevila. "Ťala" u mě přímo do živého - tak, jak to asi umí jen dobrá poezie. Hans Børli "nekecá", jeho básně jsou krátké, stručné, plné jednoduchých obrazů přírody, ale jdou přímo k věci a k tomu, co je důležité. Dokáže překvapivě svěžím způsobem reflektovat i svou křesťanskou víru. Milostných veršů není ve sbírce mnoho, ale o to hlouběji mě zasáhly. Děkuji za toto setkání a určitě se k němu budu ráda vracet. Díky taky všem, kdo sem opsali úryvky básní - a přidávám jednu celou:

***
Jsou

Jsou chvíle,
kdy šednou slova,
smutek prostírá stůl:
listy nedávno zvadlé
led zaklíná.

Jsou chvíle,
kdy slova nejsou nic,
kdy štěstí vidíš
stékat v kapkách rosy
po stéblech trav.

5 04.08.2022

Vážím si paní Karin Lednické, že kromě psaní bestsellerů věnovala svůj čas i této knize, u které je předem jasné, že takovým "trhákem" nebude. Těší mě, že byť ji psaní v posledních letech živí, "nestouplo jí do hlavy" a přemýšlí i nad společenským dopadem své činnosti. Svým jménem tak má možnost zpropagovat tragédii, která je téměř zapomenuta určitě neprávem.
Střídání jasně oddělených beletristických a faktografických částí a obrazové přílohy mi vyhovovalo. Kniha je čtivá a přehledná, navíc je i velice kvalitně zpracovaná. Nápadité obálce vévodí 36 perforovaných děr – tedy určitých „bílých míst“, která zůstala po každé oběti životické tragédie. Červená barva na ořízce stránek má také jasnou symboliku.
Myslím si, že vydáním této knihy Karin Lednická udělala hodně pro naši historickou paměť a jsem jí za to vděčná. Podařilo se jí zachytit svědectví pamětníků často opravdu „za pět minut dvanáct“. Pamětníci pomalu odcházejí a o to důležitější bude na tuto tragédii nezapomínat. Její tragické následky jsou součástí historie mnohých rodin, obce Životice, tamějšího kraje, ale i celé naší republiky.
A nezbývá než se připojit k přání Karin Lednické, které uvádí v samotném závěru svého doslovu ke knize:
"Na závěr si dovolím vyslovit přáni. Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách, aby muzeum bylo otevřeno více než jeden pracovní den v týdnu, aby pomníčky zavražděných nebyly skryty mezi náletovými dřevinami nebo ohrožovány plánovanou výstavbou. Stručně řečeno, aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží."

Po přečtení knihy jsem ještě více naplněna obdivem k hrdinům knihy a spolu s autorem „zůstávám zaraženě sedět a nevěřím tomu, jakého hrdinství byli naši předkové schopni a jakou oběť ochotni podstoupit“. A netýká se to jen vojáků, ale husté sítě těch, kdo jim pomáhali – poskytovali ubytování, sháněli oblečení a jídlo v náročné situaci přídělového systému. Ale myslím, že zůstat sedět je málo. Jejich příběh nás vyzývá k tomu v něčem je následovat. Nejsme sice vojáci a nespácháme atentát na říšského protektora, ale ve svých denních rozhodnutích se můžeme zachovat statečně a čestně a v mnohém taky můžeme „bojovat za republiku“. Naše republika to potřebuje – a nejen od vojáků, ale i od „prostých“ občanů.

"Opálka cítil tupý tlak v žaludku a ve střevech. Strach. Co jiného by to mohlo být? Strach. Strach z konce. Strach ze smrti. Adolf Opálka si o sobě vždycky myslel, že je optimista.
Tady nic optimistického neviděl.
Přesto… přesto necítil smutek ani lítost. Nevrátil by jedinou vteřinu z cesty, která mířila, jak nyní viděl, rovnou na kůr kostela v Resslově ulici. Nevrátil by nic. Žádné rozhodnutí by neučinil jinak. Nikdy by nezůstal doma v Řešicích za pecí, nikdy by neodmítl odejít a bojovat za okupovanou, rozdělenou vlast.
Bojuješ a umřeš tady za republiku.
Jenže co je ta republika?
Vystřelil dvě rány proti frickovi, který až příliš vystrkoval hlavu. Trefil? Těžko říci. Nebude se přece nahýbat z kůru, aby se přesvědčil, jakou má mušku. A žádný rozhodčí, který by hlásil zásahy, tady také nebyl.
Pro republiku.
Za svobodu.
Samé nehmatatelné věci. Samé věci, které si člověk dokáže představit jen velmi těžko, ale snadno pro ně zemře.
Opálka přebil pistoli.
Pár nábojů."

13 27.07.2022

"Sebrali nám minulost a těm, které v Bílé Vodě zůstaly, budoucnost."

Bylo tu už mnohé řečeno, tak jen stručně z bezprostředních zážitků po dočtení:
Stejně jak píše tonysojka, taky ve mně zanechala nepoměrně větší dojem kniha Byly jsme tam taky: https://www.databazeknih.cz/knihy/byly-jsme-tam-taky-45978
Dagmar Šimková ale procházela "běžnými komunistickými ženskými věznicemi", takže jde o trochu jiné téma.
Pokud vím, tak utrpení řeholnic za komunismu je zdokumentované žalostně málo. (Pravděpodobně je to dáno i jejich přístupem, kdy to přijaly jako oběť, kterou nemají potřebu někde "vytrubovat".) Je dobře, že jim Kateřina Tučková dala svůj hlas, ať už se jí to povedlo méně či více.
Stejně tak o roli žen v katolické církvi se mluví podle mého názoru taky málo. Jistě je mnoho žen, které jsou se svou úlohou v katolické církvi spokojené, ale obávám se, že těch nespokojených bude v mladších generacích přibývat. Ač jsem nikdy netoužila po "kněžské roli", přijde mi vyloučení žen z ní v dnešní době už neobhajitelné. Na druhou stranu jsem schopná pochopit, že pro to možná ještě "neuzrál čas". Ale málokterá žena toužící po kněžství se asi vydává cestou "vyvzdorovat si to, i když je to zatím zakázané" a pak se snažit jako kněz aktivně sloužit. Těžko se divit tomu, že se takový přístup setkává s odporem. Ale opět - je dobře, že Kateřina Tučková tuto otázku "otevřela", i když se to asi dalo udělat i jinak.
Celkově na mě kniha byla asi už dost dlouhá, už jsem se v některých pasážích dost nudila a děj se dal předvídat. Taky si myslím, že občas už Tučková až dost "přepalovala" a do jedné postavy soustřeďovala až příliš různých charakteristik - odděleně by asi fungovaly, ale takhle toho bylo někdy až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem v popisované době nežila, bylo pro mě taky dost obtížné odlišit fikci a její reálný základ. Je to pro mě výzva si v tomto směru doplnit vědomosti z odborných historických prací.
Přes veškerou kritiku - často oprávněnou - patří Kateřině Tučkové dík za to, jaká témata knihou otevírá. A možná právě tam, kde s jejím románem v něčem nesouhlasíte, vám kniha může dát nejvíc...

Bohužel v některých věcech se církev příliš nezměnila a pak je kritika paní Tučkové (při veškeré nadsázce) zcela oprávněná. Takhle popisuje jedna z řeholnic dojmy z návštěvy biskupství:
"A pak přijímací sál. Prostorná, vzácným dřevem obložená místnost s křišťálovými lustry, s okny zpola zakrytými bohatě řasenými závěsy a s portrétní galerií biskupových předchůdců, před nimiž jsem se cítila tak nicotná a které vskutku překvapivě korunovala široká sbírka nejrůznějšího paroží. Na sloupcích mezi okny pod sebou visely růžky mladých srnců, na boční zdi mufloní rohy silné jako paže spolu s rozložitými lopatami daňků a v čele sálu úctyhodné trofeje jelení, mezi nimiž se obzvlášť vyjímal oboustranně korunovaný dvanácterák, bezpochyby medailový kus. Mému nebožtíku otci by z toho šla jistě hlava kolem. Ovšem mezi tím vším se nacházelo to nejdůležitější velký leštěný stůl, za nímž sedělo několik mužů..."

15 20.07.2022

Literárně je to ještě o něco slabší než předchozí díl "Stýskání zakázáno". Něco ve stylu: "Co vidím, když se podívám do svých diářů z předchozích cca 25 let." U většiny lidí by to byla hrozná nuda a pro ty, které nijak nezajímá osobnost a život Soni Červené, to asi taky nuda bude.
Pro mě ale bylo dobrodružstvím sledovat činnost Soni Červené poté, co se konečně po mnoha peripetiích přesunula na stáří do Prahy. To, že se jí tady podařilo iniciovat vznik nových oper "Toufar", "Zítra se bude...", scénického koncertu "Nádech věčnosti" a dalších zajímavých počinů - umělecky i obsahově, považuji skutečně za zázraky. Mnohé z toho by nebylo, kdyby na začátku nebylo ono magické: "Soňa Červená si přála..."
Na osobnost Soni Červené jsem narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A chystám se o Soně Červené dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.

3 14.07.2022

Není to zrovna literárně vybroušené, Soňa Červená vypráví o svém životě prostě a bez příkras. Ale její životní příběh je nadmíru zajímavý. To, jak ztratila (a v jednom případě opět na čas nalezla) své tři "otce" a poté i své tři partnery, je vskutku dobrodružné. Člověk si uvědomí, že ani lidé úspěšní (a právem) to často nemají jednoduché a že by s nimi vlastně ani na chvíli neměnil. Její oddanost opeře a divadlu ji mnohokrát stála mnoho, ale právě díky ní se dostala tam, kde je dnes.
Podobně jako milary jsem na její osobnost narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - u mě až s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A stejně jako ona se o ní chystám dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.

3 14.07.2022

Příběhy jsou to kratičké, ale často zachycují nejdůležitější životní okamžiky těch, kdo je vyprávějí. Vyprávěné jsou s americkou otevřeností a upřímností. Nejsem si jistá, jestli by u nás taková sbírka mohla vzniknout, ale o to ani tak nejde. Každý většinou máme nějaký ten svůj příběh „opravdové lásky“. Tato kniha nám dává příležitost naslouchat – podle doporučení autora raději po malých dávkách –, promýšlet jednotlivé příběhy a v jejich světle se zamyslet i nad svými zážitky nebo zážitky našich blízkých. A k tomu si myslím, že nás Robert Fulghum vyzývá celou svou tvorbou – abychom si uvědomovali, jaké sny v životě máme a dělali pro jejich splnění to, co je v našich silách.

6 11.07.2022

„Nejsem tak silná jako ty, Khadijo. Nemůžu narodit dítě, když mám tak málo roky.“
Tohle říká čtrnáctiletá Nigerijka Adunni v začátku románu britské autorky pocházející z Nigérie. Adunni je vystižená i jazykem, kterým mluví - podobně jako třeba ve slavném románu "Barva nachu". Zvykla jsem si na to rychle a román mě strhl. S Adunni jsem se ztotožnila velice snadno, protože jsem taky toužila studovat navzdory všemu a stát se učitelkou. Vzhledem k tomu, kdy a kde jsem se narodila, byl ale můj "boj" podstatně jednodušší. O to víc si vážím Adunni a jí podobných dívek a tahle kniha pro mě je a zůstane srdeční záležitostí.

"Fakt: Studie z roku 2003, která zahrnovala 65 států, zjistila, že nejšťastnější a nejoptimističtější lidé na světě žijí v Nigérii."

7 04.07.2022

Myslím, že stojí za to vypravit se s Jaroslavem Čechurou prostřednictvím tohoto rozhovoru do tajů české historie i jeho vlastního života. Dozvíte se víc o tom, jak žijí současní čeští historici, co jim dělá radost a co je naopak trápí, a hlavně se dozvíte mnoho o české historii – o různých jejích osobnostech, známých i méně známých, ale hlavně o životech běžných lidí.

4 01.07.2022

Anton Srholec umí ve svých krátkých zamyšleních nadchnout pro víru a pro život z víry. Jeho drobná knížečka může být tedy podnětem k zamyšlení a k následnému uvádění do života nejen pro křesťany, ale i pro všechny „lidi dobré vůle“:

"V Magdale bolo veľa mužov, ale ani jeden nebol hoden veľkej lásky. Ježiš náročnej žene ukázal cestu do celkom nového světa. Aj dnes má takú silu, že nás dvihá do vyššej roviny, kde člověk nájde trvalú a čistú jednotu s milovaným. Ukazuje nám trvalé hodnoty, které človeka oslobozujú a prebúdzajú v ňom novú energiu. Duchovný dar robí človeka človekom. Kde chýba, telo je bezmocné. Každý móže prežiť najväčšie šťastie, ak sa stane darom, a je schopný prijať veľký dar, ak vo vzájomnom obdarovaní je Boh a keď sa rešpektuje jeho zákon."

2 08.06.2022

V roce 2021 jsem se v rámci festivalu "Meeting Brno" vydala na procházku po Brně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem po stopách jeho knihy "Winterbergova poslední cesta". V té době byla kniha už vydaná v němčině a připravoval se k vydání její český překlad. Tato pouť s živým spisovatelem po konkrétních místech ve městě, ve kterém jsem studovala, mě motivovala si přečíst knihu, když v češtině vyšla, i když jsem z vyslechnutých úryvků věděla, že nepůjde o lehké čtení.
Při čtení této knihy se vyplatí trochu trpělivosti. Ano, mnohé se tam opakuje. Na druhou stranu v těchto opakovaných pasážích a přesných citacích z baedekru Rakouska-Uherska z roku 1913 se dozvíte hodně o střední Evropě. Navíc žádné „opakování“ tu není bezúčelné, stejně jako detaily týkající se jídla, železnice a dalších okolností cesty. Vše se postupně skládá v jeden obraz, vše přispívá k poznání hlavních hrdinů. I když mi Winterberg se svými „výlevy“ taky občas už byl protivný, po dočtení musím uznat, že vše mělo v knize své místo. Tato kniha se zařadí k těm nemnoha beletristickým knihám, které bych si ráda někdy přečetla ještě jednou – a už teď jsem přesvědčena, že při dalším čtení bych v ní našla další zajímavé významy a souvislosti. Děkuji Jaroslavu Rudišovi za pozvání na tuto zvláštní „jízdu“ střední Evropou, které jsem ráda přijala.

„Co jste dělal za války?“
„Maloval jsem.“
„Jasně.“
„Opravdu, bohužel ne tak dobře jako Václav Sochor. A proto jsem také musel dělat to, co se tak ve válce dělá.“
„A co?“
„Kopat hroby.“
„A kde jste maloval?“
„To je jedno.“
„Hm.“
„Za války jsem se stal strojvůdcem.“
„Strojvůdcem, co kopal hroby?“
„Ano, i to jsem musel dělat. Za války bylo jedno, že mám slabé oči. Dělal jsem strojvůdce rychlodráhy.“
„V Berlíně.“
„Ne.“
„Tak kde?“
„Na tom nezáleží.“
„Ale Lenka, Lenka přece byla…“
„Ano… Já Lenku miloval.“
„A Angličana.“
„To s tím nemá nic společného. Nechte mě.“
„Teda, chci říct…“
„Nechte mě.“
„… vážně to není jednoduchý.“
Winterberg mlčel a mně bylo zase trochu mdlo a musel jsem otevřít okno."

14 02.06.2022

Paní Šrámková se někde biblickému textu už dost vzdaluje. Ale pokud to někoho přivede k biblické knize Ester, tak je to určitě jen dobře.
"Ochota Ester naslouchat znepokojivým zprávám je velmi královská. Mladičká královna ostatně Xerxe převyšuje i zralou reakcí na komplikovanou situaci. On se radil se služebnictvem a čekal, která rada se mu zalíbí. Ona vyhlašuje sobě i všem okolo tři dny ostrého půstu. Ester není žádná fanatická mučednice a úkol ji leká. Je ženou přelétavého krále už celých pět let, a teď ji třicet dní nezavolal. Jsem okoukaná? Opotřebovaná? Stárnu? Neuvítá král záminku se mě zbavit? Co bude s dětmi (možná)? Přesto úkol přijímá, jen prosí o modlitby. Ví, že je bude potřebovat. Že k téhle misi nutně potřebuje požehnání Toho-jehož-jméno-kniha-Ester-nikdy-nevysloví. Stejně jako je Ester nikdy nezaslechne v královském paláci. A přesto ji právě tenhle Nevyslovený provází na každém kroku.
Kéž bychom měli odvahu královny Ester nezůstávat zavření za zdmi svých vlastních problémů, svých domovů, rodin, farností, své malé země. Kéž bychom se s účastí zajímali o okolní svět a mluvili s těmi, kdo mají jiný pohled, zkušenosti nebo světonázor. Dění ve světě pak pro nás nebude pasivní podívanou na jakési kolo dějin, ale příběhem, jehož jsme součástí."

4 29.05.2022

Skauti na táboře zažili určitě mnoho zajímavého a jako vzpomínky si jejich zážitků vážím. Bohužel styl, jakým je to psáno, mě konkrétně u této knihy odradil od dalšího čtení. Počínaje spoustou pravopisných chyb, přes stylistiku až k některým věcným nesrovnalostem či k tomu, že autor jaksi neumí to, co se děje, barvitěji vyprávět.

2 22.05.2022

Zcela souhlasím s uživatelem Tozbee.
Ráda bych se dozvěděla informace, které v knize jsou, ale zcela jinou formou. Kromě neustálého opakování vět, vracení se k už řečenému, různým zvoláním a dramatizaci mi vadilo i řazení informací. Působilo to na mě, jako kdyby si někdo "naházel vše, co se mu podařilo k tématu zjistit, na jednu hromadu", aniž by tomu dal jakýkoliv řád a pokusil se informace nějak seřadit. Od reportážní knihy přece jen něco takového očekáváte. Škoda, nevím o tom, že by se tématu chopil někdo další, kdo by ho zpracoval solidněji. Na svou minulost bychom zapomínat neměli.

4 22.05.2022

Krásná farářka s rudou rtěnkou, v mnohém nekonvenční. Jako žena z katolické církve se tak mohu zasnít nad tím, co by bylo kdyby... Ani tak ne, co by bylo, kdybych byla farářkou já, o tom jsem nikdy neuvažovala, ale spíš, kdyby nám v kněžství nechyběl tento ženský prvek. Nevadí mi ani, že je mladá a nerozvážná, to k sobě přece patří, ne? Jistě, má svoji omezenou perspektivu a méně životních zkušeností, ale i tak stojí za to na chvíli zkusit vstoupit do jejího světa. Už jen proto, že o svém křesťanství dokáže bez problémů svědčit širšímu okruhu lidí a takových lidí dnes moc není...

23 21.05.2022

Pro mě zklamání. Dcera ji dostala ze školy jako "doporučenou" četbu, ale už jsem četla mnoho podstatně kvalitnějších knih pro děti a dospívající. Téma je výborné a dalo se z něj rozhodně "vytěžit" mnohem víc. Příběhy pro mládež v různých časových rovinách zvládají lépe např. Jostein Gaarder nebo Sophie de Mullenheim.

5 12.05.2022

Humor, který je nadčasový. Mám ráda karikatury pana Kemela. Aforismy Zdeňky Ortové jsem neznala a musím uznat, že občas "trefila hřebíček na hlavičku":
"I kdybychom padli všici, vstanou noví daňoví poplatníci."
"Když se lišejník změní v kompas - jsi v lese.
Když se kompas změní v korouhvičku - jsi v politice.
Když se korouhvička změní v lišejník - jsi v..."
"Volič, který nechodí k volbám, je jako manžel, který se vyhýbá manželským povinnostem: oba se pak diví, že se za ně činili jiní."

4 08.05.2022

Rozjímání nad loretánskou litanií, které vznikalo dlouho a jistě i bolestně v leopoldovské věznici.
Jeden zajímavý postřeh: Na dvou místech ve své skladbě nazývá Václav Renč Pannu Marii "kněžkou". Že by to bylo prorocké slovo básníka k budoucnosti jeho církve?

Stále aktuální:

SVATÁ MARIA,

ty, kterou Pán měl před počátkem díla
co píseň v srdci ustanovenou!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů,

od věků svatá v mysli Stvořitele,
ty vlno Dechu, jímž se vesmír vzňal
z nebytí v jsoucno láskou rozhořelé,
od věků živá vodo v srdci skal,

ORODUJ ZA NÁS,

když k tobě tichnem, ať tvé jméno přezní
svým stříbrem hluchou vřavu vězení,
kde lží a křivd a vlastních hříchů vězni,
až pod práh života jsme stištěni.

2 24.04.2022