Matematicka komentáře u knih

Příběh krále Davida znám z Bible. Tato kniha Luise de Wohla mě tedy nepřekvapila tolik jako jeho "Longinovo kopí", kde toho, co si v příběhu vymyslel, bylo více. Možná je to ale dobře, že jen rozvinul to, co tak dobře známe z biblického vyprávění.
Co mě na příběhu Davida od pana Wohla zaujalo:
- že jeho vztah s Míkal, kterou si sám vybral a hodně po ní toužil, ztroskotal na různém systému hodnot a různém vztahu k Hospodinu,
- jak moc byl jeho život propojený s písněmi, které celý život skládal Hospodinu,
- jeho osamělost na sklonku života,
- jeho poslední slova na smrtelné posteli - ta tady samozřejmě neprozradím,
Knihu můžu doporučit jak těm, kdo se chtějí s příběhem biblického Davida teprve seznámit, tak i těm, kteří už ho dobře znají. Všichni v ní mohou najít něco zajímavého, nějaký nový pohled na jeho příběh.

"Já jako otec rodiny!" Rúben zakroutil hlavou. "Ale to s tím respektem před námi, to souhlasí. Všichni mluví o Davidovi, jako kdyby byl králem on, a ne Saul."
Tufiah přikývl. "Myslím, že jím brzy bude. Je pod zvláštní ochranou. Prostě se mu nemůže nic stát. Tehdy, na úpatí hor, to byl zázrak."
"Nesmysl," smál se Rúben, "dávno už přece vím, proč Saul tak náhle odtáhl, místo aby sklapl past! Protože musel! Blížili se Pelištejci. To pro něj bylo důležitější, než nás zničit. Zázrak! Pche!"
Tufiah se na něj soucitně podíval. "Myšlení nikdy nebylo tvojí silnou stránkou," konstatoval. "Proč by zázrak neměl mít rozumnou příčinu? A proč přicházeli Pelištejci právě v tom okamžiku? Proč Saul nedostal zprávu o dvě hodiny později, kdy už bychom měli všichni podřezané krky?"
"Skutečný zázrak je, že nás Saul nechal už tak dlouho na pokoji," odpověděl Rúben. "A jestli umí David dělat zázraky, měl by se laskavě postarat o to, abychom dostali víc jídla. S trochou žita a několika fíkovými koláči daleko nedojdeme."
"David nedělá zázraky, ty hlupáku. Zázraky dělá Pán a nenechá nás na holičkách."

4 14.09.2023

Přečetla jsem v rámci Čtenářské výzvy - téma "kniha Jane Austenové". Myslím, že občas neuškodí sáhnout po žánru i knize, která by asi nebyla "mým šálkem kávy". Přišlo mi to starosvětsky milé, starosvětsky nezkažené. Červená knihovna, kde se ale spíš uvažuje o uzavření manželství než o sexu. Z dob, kdy společenské ohledy a zájem celku (například rodiny) byly víc než vlastní názor. Nemusí se nám to líbit, ale není špatné se nad tím zamyslet.
A navíc - a to jsem vůbec nečekala - je kniha prodchnutá i láskou ke knihám:
"Až se počasí trochu ustálí a vrátí se mi víc síly, začala, budeme spolu každý den chodit na dlouhé procházky. Dojdeme až na statek na konci návrší a podíváme se, jak se tam vede těm dětem. Taky si zajdeme až k nově vysázenému lesíku sira Johna v Barton Cross a k opatství. Vypravíme se i k troskám kláštera a podle základů se pokusíme zjistit, kam až původně sahal. Vím, že budeme šťastné. Vím, že strávíme spokojené léto. Umínila jsem si, že budu vstávat nejpozději v šest, a od té chvíle až do oběda strávím každou chviličku hudbou nebo četbou. Sestavila jsem si plán a jsem rozhodnuta začít se vážně vzdělávat. Naši knihovnu doma už znám až moc dobře, abych tam hledala něco víc než zábavu. Ale u Middletonových se najde hodně knih, které stojí za přečtení, a krom toho si další, novější autory můžu vypůjčit od plukovníka Brandona. I kdybych četla jen šest hodin denně, vyzískám během roku hodně poučení, které mi momentálně chybí."

Pro všechny vyznavače filmu dodávám (při vší úctě ke všem filmovým zpracováním) - to ve filmu chybí.

11 13.09.2023

Četla jsem v rámci Čtenářské výzvy 2023, téma "Kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru". Nejsem cílová skupina a knihu bych si asi cíleně nevybrala, ale měla jsem ji zrovna doma. Příjemná oddechová sci-fi prodchnutá britským vlastenectvím, starosvětskými způsoby a humorem. Jako oddechovka příjemné.

"Nebojte se, paní Spinnakrová, pravil jsem kurážně," protože v těžkých chvílích je povinností každého britského hocha pozvednout morálku svých společníků. "Vrátíme se a zachráníme ho. Dojedeme do Skrupule a Bontonu a uvědomíme patřičná místa o tom, co se děje."
"Tak to abychom sebou mrskli," podotkla paní Spinnakrová, "Podívej!"
Ukázala přes sklo dozadu. V dálce, kde se směrem ke vzdalujícímu se Hvězdonoši sbíhaly lesklé koleje k sobě, vykvétal ve tmě jakýsi bílý květák.
"Pára!" vykřikl jsem.
"To je ten vlak," řekla paní Spinnakrová. "Jsou nám v patách."
"Tak to je s námi konec! vzdechl jsem odevzdaně. Už nikdy neuvidím matku a nedozvím se, co se stalo s chudinkou Myrtle..."

3 03.09.2023

Pěkně vyprávěné slovenské pohádky. Šest pohádek psaných větším písmem, tedy vhodných i pro nejmenší čtenáře. Nám se líbily všechny, i když některé jsou obměnami pohádek, které se objevují i u jiných národů. Ilustrace se mi nelíbily, ale nejsou v knize příliš podstatné.

2 29.08.2023

Pro mě osobně zklamání. Asi jsem čekala něco jiného nebo nejsem ta správná cílová skupina. Zaujaly mě spíš levé stránky, na kterých je text biblické Písně písní, než pravé stránky, na kterých je komentář farářky Martiny Viktorie Kopecké, kterou mám velice ráda a ráda její texty čtu. Pokud tato kniha někoho přivede k četbě Písně písní, tak má určitě smysl.

2 24.08.2023

Jak už název knihy napovídá, jde především o svědectví o krutosti. Kněz František Štveráček jí viděl a zažil opravdu hodně a je až k nevíře, že ji všechnu přežil a mohl o ní vydat svědectví. Takto kruté vzpomínky jak na nacistické koncentrační tábory, tak na komunistické věznice, jsem zatím nečetla.
Jeho kniha vzpomínek je navíc velice precizně zpracována editorkou Stanislavou Vodičkovou. Vzpomínky tohoto vzácného člověka, který se "nehodil" žádné diktatuře - aniž by tomu šel přímo naproti, jsou velice zajímavé. Takto vzpomíná na kamarády z nacistického koncentračního tábora:

"Neexistovala ukrutnost, kterou bych býval neviděl, a z nich většinu jsem zakusil sám na sobě. Vám, mrtví kamarádi, slibuji, že na vás nikdy nezapomenu. Vy jste prošli utrpením a mukami a dojdete triumfu vzkříšení a slávy věčné. Nezměrným vaším utrpením a krví, žárem lásky vašeho srdce a ranami do něho vedenými byl spasen i náš národ. Nebylo vám dopřáno odpočinout v rodné zemi. Vaše těla byla spálena a snad i spláchnuta do kanálů. Váš duch a vaše oběť však žije a bude žít přinejmenším v nás, kdo jsme vás poznali a kteří jsme měli více štěstí Na vás se nemohou vyplnit slova Dantova nápisu pekelného:

Mnou vchází se do města věčné strasti,
mnou vchází se v noc, jež nemá rána,
mnou vchází se do zatracenců vlasti.
Nech naděje, čí noha sem se šine...

Bez oběti není vykoupení, a vy jste přinesli tu oběť nejsvětější. Vy jste si odbyli tvrdě pobyt zatracenců v městě, neztratili jste však naděje v lepší příští. A to přišlo a my jsme vám vděčni, kamarádi, kamarádi zlatí!"

5 22.08.2023

Spolu s dalšími uživateli prostě jen lituji toho, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládala.
Kniha, která mi "sedla" po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově "experimentu" v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů - svědomí proti násilí - popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig. Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se "pouze" kulisy a obsazení.
"Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt."

"Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. "Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat," praví se v Castelliově kacířské knize, "považoval by to každý panovník za velikou ztrátu." Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. "Nevím," povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, "zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší."

6 25.07.2023

Kniha o hebrejské abecedě a o symbolickém významu jednotlivých písmen. Neboť v hebrejštině souvisí mnohé s mnohým. Ráda jsem přijala pozvání na tuto objevitelskou cestu s autorem, který se narodil už v roce 1910.
"Nos vyjadřuje dýchání, vlastně vdechování života, který na člověka dýchá Bůh. Genesis vypráví, jak Bůh člověku nosem vdýchl nešámu. Nos je hebrejsky אף (af). Toto slovo znamená rovněž hněv, především hněv Boží. O Bohu se praví, že je shovívavý. Hebrejský výraz pro to je ארך אףים (erech appajim), což by v přesném překladu vlastně znamenalo "dlouhonosý", či ještě přesněji "dlouhodvounosý", "mající dlouhý dvojnos". Hněvivý se řekne חרון אפים (charon af), vlastně "s pálením v nose". Písmeno pé se tedy vztahuje k nosu, znamená ovšem ústa."

1 25.07.2023

Výbor z poezie Miloše Doležala je dobrým průřezem jeho básnickou tvorbou. Obsahuje 6x12 básní, uspořádaných tematicky.
Mně osobně zdaleka nejvíc oslovují básně ze sbírky Jana bude brzy sbírat lipový květ, ale bylo pro mě zajímavé sledovat, jak Miloš Doležal na své básnické cestě k této sbírce dozrával.

Paměť
Znovu se protrhla obloha
a já stál na cestě
hrouda, keř a výmola
nástrahy, provazy deště
svázaly nebe se zemí
a hlavou, mým podkrovím
stoupal dým -
mrtvých přátel
zvířat z dětství
neporušených krajin
táty a mámy
neznámých tváří
hlasů a vlastních skutků -
a já překvapen, že nic se z toho neztratilo
a že pouze zprůsvitnělo
poznal jsem se v dítěti
které ucho k mušli přiložilo
k hnízdu paměti.

1 21.07.2023

Srdečně bych přála všem, kdo otevřou knihu Eduarda Marka, aby se nakazili jeho životním optimismem, pevnou nadějí i vírou. On i jeho rodiče zažili mnoho zajímavého, vydávají o tom upřímné svědectví a v mnohém nás mohou inspirovat.
Přijde mi proto škoda, že vzpomínky Eduarda Marka někdo lépe neuspořádal a neupravil, aby se běžnému čtenáři lépe četly. Jako spoluautorka je uvedena Michaela Tučková, nejsem si ale jistá, v čem její role spočívala. Eduard Marek vzpomíná často napřeskáčku. Spolu s jednou událostí nebo osobou se mu vybavuje jiná, často i časově vzdálená. Občas jsou uvedeny menší nadpisy, které napovídají, čemu se bude věnovat, občas nadpisy zcela chybí. Je tedy těžké se v jeho vzpomínkách orientovat, námaha čtenáře ale stále stojí za to, protože jeho život byl velice pestrý.
A jeho shrnutí vzpomínek na komunistické věznění:
"Prof. E. Goldstücker píše: "Člověku uvězněnému lze vrátit svobodu, lze odvolat obvinění, lze vrátit všechna práva, hmotně odškodnit, ale již nikdy nelze beze stopy zahladit jizvu po ráně, kterou utrpěla jeho lidská důstojnost."
Po celou generaci bude mít číslo 231 nasládlou chuť krve a slz. To bylo ono Kainovo znamení, které dávalo právo Někomu zabít Každého. Popravy, vraždy na silnicích, polích, šibenicích, ranou do týlu, na dolech, v celách i sebevraždy a šílenství. Tím vším jsou vinni."

4 10.07.2023

Pověsti z oblasti Českého lesa. Pověsti jsou velice dobře vyprávěné. Zřejmě si autor hodně domýšlel i vymýšlel, ale vůbec to nevadí. Vznikly krásné příběhy, které obsahují vše, co má příběh pro děti mít. Našim dětem se moc líbily ještě i ve věku 12 i 14 let. Ráda si přečtu i další autorovy knihy.

Kniha Jaroslava Nováka o prvních skautských táborech je velice dobře napsaná a skvěle se čte. Ke čtení v dnešní době doporučuji spíš původní vydání "Skautská srdce", které vyšlo nově v roce 2023. Obsahuje původní text Jaroslava Nováka (který je celkově delší a obsahuje i úvahové pasáže) a k němu i vysvětlivky a poznámky k tehdejší době - ty se po sto letech od popisovaných událostí někdy už hodí. Jinak kniha časem neztrácí nic na své čtivosti a dobrodružství. Doporučuji především všem, kdo jezdili, jezdí nebo budou jezdit na skautské tábory.

Řekla bych, že jde o takovou "sbírku citátů", které má Marek Orko Vácha rád (biblických i mimobiblických) a několik svatebních kázání dohromady. K tomu opravdu krásné fotky vesmíru. Nic proti tomu, všechno to bylo krásné, ale stále jsem si říkala, jestli to opravdu bylo potřeba tisknout. Ale někomu to snad "sedne" více...
"Nejde o nic menšího než o to, v oceánu každodenních setkání s našimi blízkými i vzdálenými, kterému říkáme obvykle "dědičný hřích", vytvořit "dědičné požehnání", aby se dítě doma, ve školce i škole a mezi přáteli a mezi vrstevníky a v komunitě, ve které žije, setkalo s jiskřením lásky. V našich lidských setkáních pak láskou jsou drobné konkrétní skutky, které vycházejí z času věnovaného Lásce. Tomuto času se někdy říká "modlitba".

Výborný námět, ale styl psaní mi vůbec nesedl. Škoda promarněné příležitosti, protože jak detektivní pátrání, tak linka o emancipaci žen mi přijdou velice zajímavé.

4 03.05.2023

"Musím se sama umět vžít do skutečnosti. Odjezdem do Terezína, ba ani do Polska ještě nekončí život. Naopak otvírají se před tebou nové možnosti, nové povinnosti. Vím, skutečnost, neurvalá, hrubá, špinavá, strašná, tě uchopí, stáhne tě k sobě není možnost úniku. Ale právě proto, že tato možnost není, zbývá člověku upnout se celou bytostí k tomu, co žije, co je tam, kde jsi. I v Terezíně i v Polsku jsou lidé, a lidé nešťastní, ubozí, trpící. Co tomu říkáš? Budeš jenom naříkat, a naříkat marně?
Vím, nebude psaní, nebude čtení, nebude snění. Nevyužiješ s plnou jemností a krásou krásu a jemnost života.
Poznáš za to život z té druhé stránky. Naučíš se vidět realisticky, nebát se toho. Budeš vtažen do skutečnosti plné bídy, hladu, utrpení, špíny a nenávisti takovým způsobem, že se nebudeš moci vymknout, nebudeš moci zavírat oči a cit. Poznáš. A poznáš, kolik síly je v tobě, zda stačí pro tebe samu nad zda snad dokonce budeš moci trochu rozdávat. Znala jsi do nynějška jen krásu. Krása byla ve všem, co jsi prožívala, krása byla ve štěstí, ve smíchu, ve snech i v bolesti. Teď poznáš to, co je ošklivé. Poznáš, kolik máš síly, abys to poznání snesla. Poznáš, zda jsi nabrala po celou dobu krásného života tolik krásy, abys ji mohla vyzařovat, abys jí mohla osvítit špínu kolem svých drahých a sebe. Poznáš nedostatky svého minulého života a vědění. Poznáš skutečný soucit, který by nepramenil z pocitu, že ty jsi šťasten, kdežto ostatní trpí, z pocitu snad ohavně příjemného, ale z poznání, z pravého poznání lidského utrpení a z poznání, že sám jsi člověk, před žádným lidským utrpením nezabezpečen. Poznáš. Poznání je nejdůležitější pro dobrý život.
Nevíš ovšem, zda tě očekává další život. Zda nečeká smrt na tebe a na tvé spolutrpitele. Ale i kdyby čekala, záleží na tom, zda jim alespoň trochu zpříjemníš chvíle, které ještě mají a máš a které můžeš. A mimo to, což vůbec na cestě za poznáními, na cestě životem jsi jist před smrtí? Ovšem, že ne. Kdybys tuto jistotu měl, nebylo by života, nebylo by poznání.
A proto i do transportu, i do Terezína jdi statečně! Naber odvahu, sílu, teplo a lásku! Vždyť i do Terezína jdeš mezi lidi, a mezi lidi trpící a budeš to vše potřebovat! I tam, i tam jdi dychtivě!"

Tohle si napsala do deníku 15letá Hana Bořkovcová téměř rok před transportem do Terezína a dva roky před transportem do Osvětimi. Sama se svou matkou přežila, ale v Osvětimi zahynuli její otec a bratr. Její posmrtně vydané deníky z let 1940-1946 jsou neuvěřitelně hluboké a velice dobře napsané. Svěží pohled mladé dívky na svět a události kolem sebe. Určitě stojí za přečtení a promýšlení - i téměř sto let poté, co si je Hana Bořkovcová zapsala. Navíc jde o autorku, kterou jsem si sama oblíbila v dospívání, když jsem četla její
https://www.databazeknih.cz/knihy/zakazane-holky-42373,
jediný "román pro dívky", který se mi v dospívání líbil.

8 22.04.2023

Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život.

"A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku.
Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil.
V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá.
O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu.
Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."

7 18.04.2023

Jaroslav Kopecký nebyl žádný literát. Velice prostě zaznamenal své vzpomínky na jednu generaci salesiánů. Zaujalo mě, že ve svých vzpomínkách nemluví téměř vůbec o sobě, spíše vydává svědectví o vzácných lidech, které mu bylo dopřáno potkat. Je to skutečně "balzám pro duši" pro všechny, kdo fandí salesiánům, případně znali osobně Jaroslava.
Jeden citát za vše:
"Dnes už svatořečený papež Jan XXIII. říkal: "S důvěrou pohlížím vstříc budoucnosti. Chci, aby ať už bude dlouhá, či krátká byla svatá a posvěcovala druhé." Celý život se učím naslouchat, chápat, čekat, odpouštět, mít všechny rád, nepropást nic závažného, neprožít čas marně, nezapomínat na varování Terezie z Ávily: "Jedné nespokojené řeholnice se bojím víc než legie ďáblů!" nebo Pane Bože, uchraň nás před svatými s kyselou tváří!"

5 15.03.2023

Výborný příběh. Kniha bohužel byla zřejmě vytištěna tak, jak "autorovi od pera vypadla", což jí neprospělo. Zasloužila by si korektury i trochu zapracovat na stylu vyprávění. Napínavý příběh kněze Václava Filipce a dalších salesiánů ale určitě stál za zaznamenání.
Dva úryvky za všechny:
"Pomalu procházel podvečerními ulicemi a musel uhýbat hrajícím si dětem. Měl to domů sotva dvacet minut ostřejší chůze. Byt mu zůstal po matce, která zemřela těsně před koncem války. Po celou válečnou dobu pomáhala jeho mladé ženě s malými dětmi, jejíž muž byl nezvěstný.
Také občas vylepšila jídelníček, díky příbuzným na venkově. Stará paní byla navenek chladná dáma, ale velmi praktická. Zakládala si na tom, že její muž býval státním úředníkem a syn je učitelem. Na sklonku války sešla velmi rychle a tiše zemřela, aniž se dočkala synova návratu."
"Nadporučík Švach nechal cestou zastavit u hospody a nakoupil domů nějaké pamlsky. Než dorazili před dům, spal unaven teplem pálenky a okouzlen snem o bulharských a krymských plážích."

3 07.03.2023

Stejně jako předchozí knihy Tomáše Halíka, které jsem už četla, pro mě byla kniha příjemným setkáním, které mi umožnilo přemýšlet nad otázkami současné církve. Nesouhlasím s Tomášem Halíkem ve všech odpovědích, ale líbí se mi otázky, které klade. Čtenáře zve na dobrodružnou cestu kladení si dalších otázek a hledání vlastních odpovědí. Kéž bychom k tomu měli odvahu!
"Naše svoboda vykoupení z otroctví všeho druhu je tím nejpřesvědčivějším svědectvím o vzkříšení Kristově, o tomto úhelném kameni naší víry."

6 07.03.2023

(SPOILER) Za mě dost průměrná kniha odpovídající žánru. Ano, je napínavá, ale to se od thrilleru očekává. Zajímavé jsou dvě různé perspektivy, přičemž až na konci se dozvídáme, čí je ta druhá, ale přijde mi to dost nedotažené, druhá perspektiva se objevuje jen zřídka. Některé zvraty v ději mi přišly buď zvláštní, nebo nelogické. Poučení, které příběh přináší: Je důležité mít se komu svěřit a skutečně tak ve správnou chvíli i učinit. Pokud je člověk s nějakým tajemstvím sám, dostává se do bludného kruhu.

3 27.02.2023