Zezačátku jsem nebyla na tento druhý díl úplně naladěná, protože jsem čekala, že příběh bude plynule pokračovat a že už si vystačím s informacemi z prvního dílu. Tady jsem se ale v začátku, který se odehrával v Nížinách, musela opět seznamovat s novými pojmy a jevy a byla jsem z toho trochu přehlcená a rozčarovaná, chtěla jsem zpět do starého známého Duvalského pohoří. Ale po chvíli mě kniha opět pohltila, příběh měl svůj vývoj, stejně jako hlavní postavy, bavilo mě i rozkrývání hlubší minulosti. Opět skvělé a třepu se na třetí díl.
Jen tak ze zvědavosti jsem nakoukla a kruci, pohltilo mě to a teď za trest musím číst celou pentalogii, protože je to vážně skvělé! Petra Stehlíková nám do detailu a poutavě představuje celý nový fantastický svět, a i když nejsem zrovna fanda tohoto žánru, tak si mě Naslouchač získal a troufám si říct, že bude bavit každého, kdo má aspoň trochu rád pohádky.
Kolísání mezi styly a žánry je trochu rušivé, hlavně v první části knihy, než si na to čtenář zvykne. Ale mezi tím vším hltáte silný příběh o nepříjemném tématu. Kniha na mě i přes mé drobné výtky velmi zapůsobila. V závěru přišlo mnoho naléhavých myšlenek, které budu ještě dlouho promýšlet.
S. 204: "Protože zvěrstva, která se tam děla, dopadají na celý svět – má-li člověk nemocné plíce nebo ledviny, je zkrátka nemocný, neutěšuje se tím, že zbytek těla funguje, jak má. A pokud nějakou část světa decimuje zhoubná ideologie, nemocný je celý svět."
(SPOILER) Kdybych někomu vyprávěla svými slovy obsah této knihy, tak by si zřejmě ťukal na čelo, proč jsem to vlastně četla, vždyť je to "o ničem". Ale Veronika González umí tak skvěle vykreslit mezilidské vztahy, že to bylo vážně strhující čtení. A i když bych mohla autorce vytknout, že hlavní hrdiny vylíčila dost prvoplánově (trochu nafiflená Magda, sebelítostivá Týna, chytroška Iva, rozpolcený David, matka mající ve výsledku asi vzbudit čtenářovu lítost...), přesto jsem si četbu užila a hodnotím ji jako skvělou oddychovku, třeba na dovolenou.
Začala jsem číst se záměrem ponořit se do jiného kulturního světa, ale nakonec jsem vlastně překvapivě dostala nálož univerzálních a mezinárodních problémů: lež, zklamání, ta nejzoufalejší ztráta, jakou může přinést jen smrt vlastního dítěte, politikaření, nevěra. Ovšem bylo to skvělé čtení, které jsem si maximálně užila.
Už se mi moc často nedaří objevit knihu, která by svým námětem i zpracováním byla výrazně originální, takže jsem nadšená, že tohle je přesně ono. Něco tak zajímavého a originálního jsem už dlouho nečetla. Je zvláštní, že kniha na mě svým jazykem působila jako překlad, ačkoliv ji autorka zřejmě psala v češtině. I to se promítlo do celkového, jaksi exotického dojmu, jakým na mě kniha působila. Vynikající počtení, hrdinky vzbuzující zájem i soucit, chytrá zápletka. Trochu mi dělal problém fantasmagorický mezisvět (nenazvala bych to zrovna magickým realismem, tyhle pasáže byly opravdu spíš fantasy), ale to už je otázka osobních preferencí. Celkový dojem z knihy mám výborný a doporučuji ji.
Jeden z mých nejsilnějších čtenářských zážitků v poslední době. Zelenooká Zulejka, která už má rozpuk mládí dávno za sebou, není zvyklá teoretizovat a bere karty tak, jak jí je život rozdává. A žije. Nejemotivnější scéna pro mě byla asi situace, kdy se Zulejka snaží v zelmjance utišit své hladové miminko, které už nemá čím nakrmit. Ještě teď mi nad řešením, na které přišla, běhá mráz po zádech, na to se nezapomíná. Celkově mě moc bavila ta kakofonie – prolínání dobra a zla, různých kultur, tradic, politických názorů, náboženství, povah, představ. Kniha plná vůní i zápachu.
Jako jo, je to takové typicky americké, ale mě to strašně bavilo. Některé myšlenky a praktiky mě vyloženě nadchly, ráda jsem si i sem tam nějakou tu techniku vyzkoušela a mám chuť pátrat na toto téma dál. Hodně mě například zaujala souvislost mezi žvýkáním, dechem a ortodoncií. Skutečně zajímavé. Autor umí opravdu udržet čtenářovu pozornost, střídá fakta s osobními zkušenostmi. Nad jeho ochotou riskovat a experimentovat s dechem se čtenáři doslova tají dech.
Zajímavé téma, děkuji Martinu Jemelkovi za vynikající předmluvu. Bohužel styl knihy bych označila jako "slovní průjem". Tato forma se mi vůbec nelíbila.
Děkuji vám, Ježíšku, Zuzano Čaputová a Eriku Tabery. Za krásné a zajímavé čtení, za možnost nahlédnout hlouběji do světa, životní síly a morálních hodnot člověka, kterého si vážím a kterého hluboce obdivuji. Mám toho plnou hlavu.
Četba na pokračování na ČRo, asi mi jen nevyhovoval ležérní přednes Jana Holíka. Příští knihu od Jiřího Hájíčka musím zkusit jako klasickou knihu, protože slohově se mi to vlastně hodně líbilo a nejsem schopná přesně definovat, proč na mě Dešťová hůl působila nezajímavě. Zbyňkova insomnie mě dokonce uspávala.
Stydím se, že jsem od autora dosud nic nečetla, protože tohle bylo naprosto excelentní. Může zlo šířené ve jménu dobra být ve skutečnosti dobrem?
S. 64: "A víš, proč je mi teď jedno, jestli jsi byl špión nebo ne? (...) Protože jsi nikdy nemohl sloužit nepříteli tak dobře, jako jsi posloužil nám. Uvědomil jsem si, že skoro všechny myšlenky, které teď mám, kvůli kterým se nestydím za cokoliv, co jsem mohl pocítit nebo udělat jako nacista, nepocházely od Hitlera ani od Goebbelse ani od Himmlera – ale od tebe."
Zajímavé a pro mě často i překvapivé zasazení současných světových problémů do širšího kontextu. Závěrečné "Můžeme se chopit příležitosti. Je naše poslední, ale je dobrá," mě ovšem moc nepovzbudilo. Celkově na mě z knihy padá spíš smutek.
Posloucháno na Českém rozhlase jako 12dílné čtení na pokračování, velmi hezký přednes.
Skvělá, velice působivá kniha. Vlastně by se mi líbilo, kdyby tato kniha byla zařazena mezi doporučenou literaturu na středních školách, určitě by to bylo přínosem. Se mnou hodně rezonovalo i takřka detektivní téma pomsty, jsem holt přízemní, a když nemůže dobro pohádkově zvítězit, tak ať aspoň dojde k pořádné literární pomstě. Určitě doporučuji k přečtení, ale jestli jste právě přehlcení povinnostmi jako já, doporučuji odložit četbu na klidnější dobu a zhltnout to pak na jeden zátah. Mně se při rozkouskované četbě ke konci už trochu pletly oběti, respektive jejich životy před uvězněním.
Ke knihám tohoto typu začínám být čím dál přísnější, ale už mě to neumětelství vážně začíná trochu unavovat. Rozpůlený dům stojí sice literárně o několik tříd výše než například Sudetský dům Štěpána Javůrka, ale ve výsledku je to opět tak trochu čtivo pro staré báby. Zpočátku jsou tyto knihy vždycky hodně zajímavé a vtahující, ale zhruba v polovině si vnímavější čtenář uvědomí, že se vlastně jedná jen o snůšku vesnických drbů, které autor(ka) zasazuje do dobového kontextu. Stále ty stejné stereotypy: nešťastná láska, nemanželské dítě, vesnický opilec, otec hrubián, laskavý dědeček, smutná kráska, pracovitá tlusťoška, bába od rány, hubatá tetka... To vše v těchto "rodinných kronikách" najdete. Literárně to Alice Horáčková hezky umí, ale jako by nedokázala vybrat to podstatné, to zajímavé, a nalézt tomu nějaký kvalitní tmel, který by rodinné epizodky spojil a pozvedl v něco ušlechtilejšího. Jako čtivo pro širší rodinu Hollmanových a Horáčkových skvělé, ale jako kvalitní román to u mě neobstojí.
(SPOILER) Pro mě úplně nové a neotřelé téma, kniha mě opravdu zaujala. Líbil se mi i styl vyprávění a trochu kontroverzní hlavní postavy, skutečně mi to připadalo zajímavé a četba mě bavila. Místy to trochu skřípalo a hvězdičku z plného počtu strhávám i za to přirovnání Veřiny volby k Sofiině volbě. Nechci a nemůžu Veru/Evu hodnotit nebo soudit, to ani náhodou, ale volba mezi mrtvým manželem a živým dítětem může být ledasco (klidně i vznešeného), ale rozhodně to NENÍ Sofiina volba.
Aktuální téma, přehledně rozdělené kapitoly, čtivý a přínosný text. Autorka udělala maximum pro to, aby tahle knížka byla přínosem skutečně pro každého, koho se problematika aspoň trochu týká: pro rodiče, pedagogy, a to zvídavé, nadšené, skeptické, hloubavé, trpělivé i zaneprázdněné. Skutečně promyšlená a propracovaná kniha. Kdo chce, odnese si i malý návod, jak by se to dalo doma dělat, aby děti byly aspoň trochu spokojené a zároveň aby rodič nezoufal, kam to celé spěje. Nápadů plno, líbilo.
Něco je se mnou asi hodně špatně, ale šíleně mě to nebavilo a fyzické básnictví mi bylo až fyzicky nepříjemné. Ale potomek si knížku (pro mě) překvapivě zamiloval, doprovodné ilustrace jsou zajímavé a líbí se mi (potomkovi ne), nadšení jsme byli z QR kódu s odkazem na Ty Syčáci. Takže celkový dojem tak půl na půl.
Teprve teď si čtu anotaci a mám pocit, že jsem snad měla v ruce nějakou jinou knihu. Pro mě to nebyl příběh o vegetariánství ani o vzpouře proti patriarchátu, pro mě to bylo nesmírně zajímavé čtení o životě v diametrálně odlišné kultuře, o postupující psychické nemoci a o problémech, které jsou překvapivě ve všech "vyspělých" kulturách podobné. Han Kang mě překvapila a okouzlila.
Po zklamání ze Soli moře jsem si tady četbu naopak docela užila. Nejsem sice cílová skupina, jsem už "old adult" a téma pro mě není nové ani objevné, ale Ruta Sepetys píše opravdu čtivě a těším se, co na to řekne moje "young adult" dcera. Tam by to mohlo dopadnout na úrodnou půdu, zaujmout a neškolometsky poučit o deportacích na Sibiř a přežívání v gulagu.
