marmota-b komentáře u knih

Dostala jsem se k tomu náhodou a vůbec to není můj obvyklý šálek čaje, ale vtáhlo mě to a baví mě to, ač se mnohdy trochu ztrácím. V tom tedy autor boduje.
Nebudu to moc komentovat do detailu, jiní tu píšou leccos, nad čím jsem se pozastavila i já. Varována komentáři zde - celou reálnou historii detailně neznám - došla jsem k závěru, že mystifikace už od začátku knihy má snad i svůj dobrý literární účel (je to alternativní historie se vším všudy, ne jen postavená na té jediné premise "co kdybychom se nevzdali"), ale pak ta kniha má tu dost zásadní mouchu, že není vnitřně konzistentní, něco jiného tvrdí a něco jiného dělá. Což platí asi ve víc případech.
To mě osobně pobodlo konkrétně třeba v tom, jak se autor nejdřív naváží do obrozenecko-jiráskovského vidění české historie a pak se na něj, asi vlastně nevědomky, sám odvolává. Má na tom vinu to, že tohle vidění doposud přežívá v českých knihách o historii a autor čerpá zásadně z českých zdrojů? Konkrétně mě takzvaně praštilo do očí, že ačkoli se nijak moc nezajímám o dějiny válečnictví, jako zájemce o historii obecně, vládnoucí angličtinou, vím, že ledacos z toho, co autor připisuje husitům jako jejich vynález, kterým úplně přeorali středověké vedení války, ve skutečnosti jejich vynález nebyl. Dokonce ani vesničani s cepy na středověkých válečných polích nebyli úplně neobvyklí. Ne, pokud je mi známo, husiti středověké vedení války přeorali tím, že neměli vojsko postavené na feudálním principu a tyhle už existující věci a zkušenosti uměli dokonale využít. Je vlastně dost na škodu vyznění textu, že tohle autor zřejmě neví, protože tím odkazy na slavnou českou historii zůstávají na příběh spíš jen dál násilně a ideologicky naroubované. Československá armáda v příběhu ve skutečnosti dělá přesně to, že skvěle improvizuje a vylepšuje s tím, co už někde existuje - třeba tím, že je napadne použít protiletecké dělo k jinému než jeho papírovému účelu, nebo využít kanadský žert strategicky. Takže paradoxně husitský mýtus do příběhu až tak stoprocentně nepasuje a reálná historie bez mýtu naopak vůbec není té alternativní na škodu a pravděpodobnému autorově záměru ukázat, že jsme na to vždycky měli a pořád máme, by jen prospěla…

Tak především je nutno předeslat, že tahle knížka je úžasným způsobem zábavná a vtipná, i napínavá a místy velmi vážná, a dohromady velmi živoucí.
A pokud jde o její slabiny... Hogan opravdu má hodně specifický styl psaní a tady se asi nejvíc projevují jeho slabiny. Opravdu hrozí, že se ztratíte v postavách a návaznosti děje.
Na druhou stranu to ale taky má mnohé ze silných stránek Hoganova stylu, které obzvlášť oceňuju při opakovaných čteních. Děj je opravdu spletitý a silně provázaný a ani při mnoha opakovaných čteních jsem nenašla díry v logice příběhu. Chyba je tedy jen v tom, že Hoganovy tendence k nekonvenčnímu podání občas až příliš přeskakují konvenční styl usnadnění čtenářské orientace v ději. Postav je tu velmi mnoho a vlastně se v nich ztrácíte hlavně proto, že autor vám u málokteré (výjimka je asi jen Bacin) podá naservírovaný profil postavy, musíte si ho mezi řádky vyčíst sami postupně v celé knížce - což není z principu vada, ale naopak pokročilá autorsko-čtenářská technika. Chyba je vlastně tedy jen asi v tom, že kdyby knížka byla dvakrát tak dlouhá, člověk by měl víc času seznámit se se všemi postavami rovnoměrně.
V podstatě je tedy celá chyba knížky v tom, že je moc krátká a zhuštěná. :-) Je docela nápadné, že při spletitosti přiběhu je to přitom nejtenčí z těch tří hoganovek v mé poličce. Meč Vontů je skoro dvakrát tak tlustý...
Při výše zmíněných opakovaných čteních to všechno na Hoganově stylu fakt spíš oceňuju. Vzhledem k tomu, že starší oddechová literatura pro tuto věkovou kategorii často trpí spíš opačným nešvarem - totiž podceňováním čtenáře - ochotně nad tou rozháraností mhouřím oko, Hogan mi toho čtenářsky dal hodně. Možná, že kdyby tahle knížka bývala vznikla v post-HarryPotterovské době, opravdu by byla delší a ne tak zhuštěná.

1 10.09.2021

Vzpomněla jsem si tak zničehonic na tuhle knihu... a jak jsem ji v náctiletém věku četla a nevěřícně kroutila hlavou (on totiž Vlastislav Toman přece jen má na kontě i pár nápaditějších věcí). Je v tom hned na prvních stránkách tolik drzých vykrádaček Foglara (do takové míry, že jsem si už tehdy zaškrtávala pasáže, kde jsem hned věděla zdroj) a jen to pokračuje v podobném stylu, až by to bylo vtipné, kdyby to nebylo tak smutné... Někde vevnitř se skrývá i celkem zajímavý příběh - dá se mu připsat k dobru, že si ho i po letech trochu vybavuju. Bohužel si i po letech vybavuju i to, že je podaný tak nešťastně - až se mi chce říct spisovatelsky neuměle (a ano, silně ideologicky), že jinak než jako dokument doby se to prostě číst nedá...
Tématem stopování minulosti a oddílového života (včetně jisté podoby některých motivů, když tak nad tím přemýšlím) se mi dost nabízí srovnání z druhého tábora (neboli od skautů) v podobě Tajemství Volavčího jezera od Jiřího Hogana. To je spisovatelsky podstatně originálnější a čtenářsky podstatně zábavnější kniha. Jediné, čím by teoreticky Toman mohl vést nad Hoganem, je větší zapojení ženských postav; ale vzhledem k tomu, že všechny jeho postavy tady jsou strašně schématické, je to dost jedno.
P.S. Spisovatelskou neumělostí míním například strašlivě nepřirozené dialogy, pozůstávající převážně z obšírného vysvětlování čtenáři, co a jak se děje a bude dít - něco, co by v reálu nikdo tak neokecával - a velmi toporné snahy zamaskovat to "lidovostí" projevu a žoviálností konverzací, která ústí v ještě větší zbytečnou ukecanost a natahovanost textu. Napadá mě, jestli se v tom neprojevila negativně Tomanova komiksová průprava. Ve srovnání s jinými autory mě to drtilo už tehdy a při opakovaném čtení v dospělosti se dojem autorské neumělosti a umělosti textu ještě prohloubil.
V dnešním kontextu se to v podstatě nejlíp dá popsat jako nešťastný pokus o komunistické fanfiction na Foglara. Trpí to mnohými spisovatelskými nešvary, které znám z fanfiction; zároveň v tom občas, podobně jako u leckterých fanfiction, probleskne to, že autor vlastně má leckdy dobré nápady, jenže je neumí dostatečně šikovně použít, a že by z něj přece jen jednou něco mohlo být, až se trochu líp naučí pracovat se spisovatelskými triky a nepoužívat je tak nápadně. ;-) Když to tady studuju chronologicky - o tři roky později vydané Trampoty s kapitánem už se opravdu posunuly tak nějak o příčku výš.

2 10.11.2020

Na první rychlé přečtení a prohlednutí vřele doporučuju všem, které zajímají historické šaty více než jen na rozplývání se nad pěknými obrázky nebo nad nejnovějším populárním seriálem... a koho na historických korzetech zajímá jejich reálná historie a ne jen moderní mýty, kterými jsou opředeny. Zvláště pak těm, kdo je i šijí (sobě či jiným). Obsah podle mě na světové úrovni. Angličtina pravda úplně ne (je to spíš takové roztomile Czenglish), ale to každý případný cizozemský zájemce jistě rád skousne, ve světle detailních fotografií, rentgenových snímků a STŘIHŮ!!! :-) (Nebudu prozrazovat, co všechno se takovým rentgenovým snímkem šněrovačky dá objevit. To už musíte zjistit sami!)
Víc a houšť takových projektů u nás. Autorky se zjevně rozhodly zaplnit některé mezery i v zahraniční "korzetové" literatuře a myslím, že se jim to povedlo. Pokud je tohle aspoň trochu váš "obor", fakt to za ty peníze stojí.

1 28.02.2020

Tohle byla a dosud je jedna z mých nejoblíbenějších Foglarovek, která výborně spojuje všechno, co mám na Foglarovi (nejen já) ráda (kamarádství, dobrodružství, tajemná místa...), bez příliš velké přítomnosti věcí, co na něm občas ráda nemám (třeba občas přílišná snaha hrdinů vyniknout nad ostatními a ukázat se lepšími, které Foglar asi fandil, ale která mně osobně vždycky byla trochu cizí).
Jo, a navíc taky: včetně Foglarova někdy pozapomínaného smyslu pro humor. Postavy téhle knížky spolu kamarádí takovým pro Foglara skoro až netypickým přirozeným a sympatickým způsobem, utahují si ze sebe a podobně (pamatuju si na mini-vtípek ve stylu "Už nemůžeme přijmout žádné další členy, protože už nemáme židle!"). Mimo jiné se mi taky vždycky líbilo zapojení mladších postav (tady tedy jmenovitě Špuntík) - coby nejmladší v rodině i pak jedna z mladších různě na táborech a jiných akcích jsem to dost oceňovala. :-)
A když zmiňuju ty židle: ze čtenářského hlediska taky po letech oceňuju, že přes posléze poměrně vysoký počet členů klubu si je člověk nepletl a nebyli zaměnitelní - zajímavé je, že ten dojem stojí přesně v kontrastu ke dvojici rabiátů-protivníků v knížce, kteří zcela zaměnitelní jsou (třetí do trojice fracek Fretka z toho samozřejmě čouhá). A to přestože se - nebo možná právě protože se - žádný z členů klubu (snad s výjimkou vypravěčsky exponovaného Dennyho a těch, které nebudu pro nezasvěcené prozrazovat) nevyznačuje nějakou větší zásadností pro činnost klubu a celkový děj knihy než ostatní. Prostě tady Foglar tak nějak mimochodem popsal ještě jeden opravdu dobře fungující klub, který jsem těmhle postavám záviděla mnohem víc než ideálním Rychlým šípům - možná právě proto, že pro tenhle klub nebylo, v rámci možností židlí, problém přijímat nové členy...

3 25.01.2018

V některé z Durrellových knížek o zvířatech jsem narazila, jako motto kapitoly, na pasáž z nějakého středověkého bestiáře, která říká o lasičkách přesně to, co tahle knížka. Tak jsem pochopila, že Mytologie je založená na skutečné mytologii (s pár odchylkami, samozřejmě :D) a knížka i Durrell u mě ještě víc stoupli v ceně. To už asi museli prorazit strop, protože tahle knížka nemá chybu...

8 17.03.2017

Mě to bavilo hodně. Možná na to má vliv i zájem o anglosaský svět obecně a konkrétně fakt, že jsem absolvovala předmět o zeměpise USA, takže jsem si u ledasčeho říkala "hele, to je tohleto!"

1 17.03.2017

Tohle je zcela subjektivně moje nejmilejší verneovka. Když jsem se k ní po letech vrátila, četla jsem skoro až překvapená tím, kolik je tam zajímavých detailů (zeměpisných i dějových), na které jsem zapomněla. Mám dojem, že v dospělosti zvlášť na ty zeměpisné pasáže prostě mám víc trpělivost a taky jsem na ně víc zvědavá. Tak jsem moc ráda, že teď mám vlastní výtisk a můžu se k ní vracet dál.

4 17.03.2017

Já nemůžu Verneovi odpustit ne ani tak to, že jim to šlo tak snadno, jako to, že na konci... nemůžu prozradit přesně co, pro ty, co to ještě nečetli, ale zkrátka tam inženýr ví něco, co vědět prostě nemůže, protože se to stalo - a on jmenuje datum - až v době, kdy už podle data na začátku knihy byli na ostrově...
To mi navždycky zkazilo dojem z knížky, která se mi jinak hrozně líbila.
Sestře to zkazilo to, co se stane úplně na konci. Taky nebudu prozrazovat; někomu to vadit nemusí, ale naprosto chápu, že jí to zkazilo náladu.
No ale jinak - je to právem Verneova klasika. Strašně se mi líbí, jak se tady postavy doplňují, včetně těch zvířecích. Pamatuju si hlavně druhou, dobrodružnější část; kdo se nemůžete začátkem prokousat, vydržte, ještě to nabere grády.

2 17.03.2017

Pořád si nemůžu přebrat, jestli chci téhle knížce dát plný počet hvězd, nebo jen čtyři. Zůstanu asi nakonec u čtyř, protože je určitým způsobem nevyvážená a jako stínadelské pokračování nedosáhne na kvality Posledního tajemství Jana T. Na druhou stranu se Hoganovi může přičíst k dobru, že se se svým osobitým stylem ani o nic podobného nepokoušel. A srovnání s Hrnčířovými moderními Stínadly u mě už vůbec vyhrává na plné čáře.
A čistě subjektivně - já prostě mám jeho osobitý styl ráda. Nakladatel se v předmluvě vyjadřuje, že tahle Stínadla jsou mnohem brněnštější; po letech v Brně mu dávám za pravdu. Nevím, jestli je to jen náhoda, ale třeba se slovem "taras" ve významu "opěrná zeď ve svahu" (jak to na internetu uvádí Lidový slovník pro chalupáře - jenže tady jde jen o malý svažík ve městě) jsem se poprvé setkala u Hogana, a potom až v Brně... Jsou to spousty drobností, které pro mě z téhle knížky dělají velice živoucí dílo.
"Je tu mírně měsíčno."
"... to je ten lajntuch, co se do něho halili Římani..."
... ten moment, kdy se matrikářka uprostřed telefonního hovoru důležitého pro děj baví s kolegyní o obědě...
"Jsme Vontové a za Rozdělkou jsou Stínadla."

2 13.03.2017

Tuhle kuchařku vřele doporučuju ke shánění všem, kdo dokážou pustit jedním uchem tam a druhým ven některé pochybné poplatky době (zvlášť v té kapitole o vaření pro nemocné :P) a vyzobou si z ní přehršel užitečných základních receptů, které myslím slušně pokryjí obvyklé představy o tradiční české kuchyni. Co se mi na ní obzvlášť líbí, je rozepsání některých receptů do tabulek, kde se popisem základního postupu a ingrediencemi v tabulce podchytí hned několik receptů najednou (třeba na různé druhy knedlíků). Mému myšlení - nejradši se nejdřív naučím principy, které pak aplikuju na konkrétní případy - tenhle způsob velmi vyhovuje.
Na druhou stranu, obsahuje to i různé postřehy o živinách v jednotlivých jídlech, které se v kuchařkách vždycky nenajdou a které, pokud aspoň můžu soudit, platí pořád, i když se náhledy na jejich využití možná mezitím posunuly.
Zkrátka mám tuhle kuchařku přes její poněkud nevábný zjev docela ráda. :-)

13.03.2017

Trochu se v tom pere humoristická rovina s detektivkou, zvlášť v té první knize, kde jsou vtipy na holmesologii poněkud prvoplánové. Navíc je v ní detektivní část vystavěna na něčem, co možná tehdy ještě bylo v čerstvé paměti, ale dneska to pak přijde jako blesk z čistého nebe, působí to přitažené za vlasy a čtenář pořádně neví, na čem je (nebo aspoň já ne). V té druhé knize, kde Watson přijede do Prahy, se naopak ze střetu kultur chvílemi stává slušně ostrá satira na tehdejší poměry v Československu... vůbec se nedivím, že to potom už nesmělo vyjít. Tak třeba debata o tom, že v Československu se zaručeně nedposlouchává jako v Americe, kde se o tom pořád píše v novinách a u nás ne... I ta detektivní část se mi tam zdála lepší, i když je pořád trochu přitažená za vlasy.
Úvahy o detektivkách, zločinech a lidské povaze ovšem rozhodně stojí za to. Jen je dost zvláštní číst je v tak nevážném kontextu.

Celkově mám dojem, že ve svých skutečných Holmesovských apokryfech Čechura víc zářil. I když to je možná jenom tím, že jsem je jako malá četla ve Čtyřlístku...

25.09.2016

Na nějaké třetí čtení už mi to přišlo dost všechno na jedno brdo, i když to výmluvně postihuje různé životní situace a lidské vlastnosti. Zachraňuje to hlavně příběh o cestování vlakem v Porúří, který mě bavit ještě nepřestal.

05.06.2016

Na Chestertona se mi to zdá spíš jedna z těch slabších, hlavně proto, že povídky tak trochu jedou všechny podle stejného schématu - vždycky je tam nějaký mladý muž, který se začne chovat podivně, a mladá žena, a vždycky je všechno jinak a ti dva pochopitelně nakonec skončí spolu.
Ovšem Chesterton psát uměl, příběhy vymýšlel nejpodivuhodnější, takže i tak je to na čtyři hvězdy. :-)

1 16.11.2015

Nějak v téhle knížce, i když jsem takový příběh či tábor konkrétně nezažila, Svatopluk Hrnčíř natrefil na spoustu věcí, které jsem znala, nebo je popsal tak, že jsem je znala... od táboření na vlastní zahradě přes muzeum, do kterého se samo od sebe nechodí, a matlání keramiky z hliněných hádků, až po houpačku nad řekou. A příběh je báječně vystavený tak, že je zároveň dobrodružný a tajemně lákavý, a přitom docela skutečný.

Což jde zajímavě ruku v ruce s tou Vysočinou, minirock - já byla zas pevně přesvědčená, že se to musí odehrávat někde na Kolínsku, v těch začínajících kopcích a zemi zaslíbené pro archeologické vykopávky (odkud tak skoro pocházím já). A on tam přitom figuruje rodný dům Eduarda Štorcha, který se narodil v Ostroměři na Jičínsku...

1 16.11.2015

... aha, to gingo bylo tady. To jen podporuje můj komentář u prvního dílu - vážně se mi ty knížky nijak výrazněji do mysli nezapsaly. :-(

1 16.11.2015

Pamatuju si, že mě to dost zklamalo, a na rozdíl od Yarwen mi vůbec nepřišlo, že to Foglara rozvíjí s úctou, nebo přinejmenším ho to nerozvíjí s velkým pochopením, Hrnčíř na to nabalil věci, které mi přišly ujeté a nesouvisející... A bohužel si po letech pamatuju hlavně ty a v podstatě nic jiného, asi že jak praví varanbooks, postavy samy byly zcela nezajímavé.
Akorát si ještě pamatuju, že tam byl taky výlet k léčivým vlastnostem ginga, což jsem předtím nevěděla - ale který vlastně taky spadá k těm věcem, které mi na tom neseděly. Zpětně si říkám: no jo, tehdy to bylo tohleto všechno zrovna nově dobové. Mám podezření, že Hrnčíř do přílišné snahy o dobovost upadá poměrně často, bohužel.

1 16.11.2015

Jak má člověk hodnotit knížku, která je příšerně poplatná době, jenže zároveň obsahuje geniální momenty? Úplně z ní čiší, jak autorovi ta shora nadiktovaná proorganizovanost vlastně neseděla: nic z toho, co se hromadně a organizovaně podniká, při čtení nezaujme, všechny opravdu zábavné akce v první části knihy jsou tak trochu pokoutní a spontánní, a autor pro jistotu nechá pionýrský oddíl brzy rozpadnout. A jakmile se rozpadne, Prázdniny s Pradědečkem naberou grády... Té lepší stránce knihy naštěstí přispívají i ilustrace.

P.S. ještě po letech: U nás v rodině je obzvlášť okřídlen Krystalkův hon za součástkami. Taky si díky téhle knížce už od dětství pamatuju, že ohřívat zavřené konzervy je pitomost. :-)

Dost mě tady zarazily ty kritické hlasy... Snad že jsem holka, kromě Foglara vyrostla mimo jiné i na Ransomovkách a tak vůbec, většinu z toho, co kritizují, nepovažuju za chybu, nebo to dokonce považuju za klad. Tak třeba tu epizodu s plánováním neuskutečněných závodů Stínadla-Druhá Strana vnímám jako skvělé uvedení do momentálního rozpoložení mezi těmi čtvrtěmi, bez kterého by zbytek knížky nebyl možný...
Z toho, co se mi zatím dostalo do ruky, bylo tohle jednoznačně nejlepší pokračování Stínadel a Rychlých šípů a o některých věcech tady občas úspěšně zapomínám, že je Foglar nenapsal, což se mi s jinými nápodobami a pokračováními, jakkoli třeba dobrými, nestává.
A že to jinde úplně netrefil? Nu co, nebyl Foglar, neměl jeho myšlení, měl jiné zkušenosti. 100% pokračování to nikdy být nemohlo. Jako ohlédnutí a pocta je to mnohem vynikajícnější, než to být mohlo.
Inspirace Ransomem je pravda na několika místech taky zřejmá... :-)

8 16.11.2015

Myslím, že jako recenze by nejlíp posloužil momentální stav mého výtisku... Jsem na knížky obvykle velice hodná, v rámci možností. Oslí uši to tudíž nemá, polité to taky ještě není; ale vzhledem k tomu, že to svůj knižní život započalo jako brožovaný výtisk, desky už slouží jako záložka... a pohromadě to drží, protože jsem hřbet láskyplně přelepila.
Asi se nebudete divit, když dodám, že Knihovník je jedna z mých nejmilejších zeměplošských postav. Mágy moc nemusím, ale Knihovník je k nezaplacení a tady dostává docela slušný prostor. A Hlídku mám taky dost ráda, právě kvůli téhle knížce, kterou to všechno začalo.
Je to přesně ten Pratchett cynický a přece optimistický, jako většina jeho nejlepších postav, mezi něž velitel Elánius rozhodně patří. Mám vlastně tuhle stránku jeho knížek ještě radši než humor - nebo spíš, mám jeho humor radši, když pracuje ruku v ruce s tímhle.

6 04.11.2015