Popravdě jsem se po celou dobu čtení dost nudila. Hlavní postava mě vůbec neoslovila - kariéristka, která si špatně vybere chlapa, sukničkáře, pořídí si s ním dítě a pak se diví, že se o něj nestará. Sama navíc dítě pravidelně svěřuje chůvě, přitom má milující rodiče, kteří by jí ochotně pomohli. Přesto se celou dobu tváří, jako by bez kariéry, domu a chůvy v Londýně přišla o všechno.
Nejvíc mi vadilo, že vlastně měla spoustu možností: podporující rodinu, komunitu, práci, bydlení a nakonec i lásku. Přesto se tomu zuby nehty brání a přesvědčuje sama sebe, že nemá na výběr a že je naprosto uštvaná. Kvůli tomu mi její jednání přišlo spíš frustrující než uvěřitelné.
Na konci samozřejmě přijde happy end a sexy, neuvěřitelně trpělivý chlap, který toleruje i její místy naprosto nesnesitelné chování. Celé mi to bohužel připadalo dost béčkové.
Navíc jsem měla silný pocit, že kniha částečně opisuje od Julie Caplinové - jídlo, lokální suroviny, eventová agentura, sexy chlap, trapas na začátku a samozřejmě happy end. Výsledkem je podle mě taková „copy cat“ verze, která mě ničím zvlášť nezaujala. :/
Kniha mě bavila tak napůl. Hned taky vysvětlím proč.
Asi nejvíc mě bavila představa, že nebesa jsou jeden velký korporát. Předpokládám, že se autorka inspirovala i vlastní zkušeností z práce v IT korporátu v Británii. Tenhle koncept mi přišel originální a byla jsem zvědavá, kam až ho autorka dokáže rozvinout. Emailová korporátní komunikace v průběhu příběhu byla vcelku zábavná.
Zaujala mě také zápletka kolem kletby, jejíž vyústění pro mě mělo na konci poměrně překvapivé rozuzlení. Právě tyhle části příběhu mě bavily nejvíc.
Bohužel mi ale příliš nesedly hlavní postavy, především Saru a Leon.
Saru si neustále hraje na drsňačku, je často přisprostlá a v myšlenkách se chová, jako by například Haru byla kvůli tomu, co dělá, snad pod její úroveň. Přitom sama občas zapomíná, v jakých podmínkách žije. Navíc mi přišlo, že jí některé věci docházely až neuvěřitelně pomalu. Prakticky jí musel každý všechno vysvětlovat velmi polopaticky - a ideálně ještě dvakrát zopakovat.
Leon měl zase na můj vkus až příliš svatou trpělivost se Saru. A přiznám se, že mě už trochu unavuje, když každá podobná kniha musí mít hlavního hrdinu, který je sexy a pohledný, stejně jako "bad guy" v tomto příběhu. Začíná to na mě působit dost tuctově, ohraně.
Co mi při čtení také nesedlo, bylo neustálé používání tureckých slov,vět a výrazů v textu. Vnímala jsem je spíš jako rušivý element a příliš mě nevtáhly do atmosféry.
Podobně na mě působilo opakované připomínání toho, jak se město ráno, odpoledne a večer svolává k modlení. Jednou nebo dvakrát by mi to přišlo jako pěkný detail dokreslující prostředí, ale při opakování pořád dokola už to na mě působilo zbytečně.
A pak je tu Muzafier. Jeho chování mi nepřišlo příliš konzistentní. Přerod z nerudného staříka v milujícího příbuzného na mě působil poněkud nuceně a hlavně málo uvěřitelně.
Celkově tedy kniha měla několik opravdu zajímavých nápadů a některé části mě bavily hodně, ale zároveň jsem narážela na věci, které mě při čtení opakovaně rušily a iritovaly. Potenciál tam podle mě rozhodně byl, jen mi úplně nesedlo jeho zpracování.
Jako zakončení série je to určitě povedený, napínavý konec. Jen jsem tak nějak ještě doufala, že dostanu alespoň trochu menší happy end.
Přesto mám pár výhrad. Hlavní postava Lazarus se podle mě na můj vkus příliš málo ptala na samotnou Smrt a její podstatu, což mě vzhledem k tomu, kolik času spolu strávili, docela překvapilo. Zůstalo tak několik nezodpovězených otázek, na které se už asi odpověď nikdy nedozvím. :)
Další věc, která mě moc nebavila, bylo její neustálé přesvědčení, že může Smrt zabít šípem nebo dýkou. Opravdu? Proč autorka dělá z ženských postav tak naivní až hloupé osoby? Opakovaně!
Přišlo mi také, že v příběhu bylo několik absurdit kolem skrývání Lazarus i samotného Smrti. Na to, jak je Smrt stará a moudrá bytost, která ví téměř všechno, úplně ignoroval jeden z nejzákladnějších Božích záměrů: "Milujte se a množte se." Došlo mu to až úplně na konci, což mi přišlo dost nevěrohodné. Přitom se neustále oháněl povinností a tím, že musí soudit lidstvo. Láska k lidské ženě mu nestačila jako argument ani u jeho bratrů, ani u něj samotného.
Takže hodnotím průměrem, až moc věcí mi tam neladilo.
Příběh krásný, krajina Českého Středohoří je malebná - mám to tam ráda a vím, že tam z období Sudetských Němců zůstalo pořád dost hezkých roubenek a staveb včetně hospod apod, které si lidé předělali na bydlení a chalupy.
Co se týče příběhu, četlo se to krásně, děj vypráví hlavní postava ze současnosti v požehnaném věku, ale prostřednictvím svých vzpomínek. S hlavní postavou jsem tedy občas ztrácela trpělivost ohledně její nesmyslné paličatosti, odevzdanosti osudu, útrpnosti...přesto mi vyloženě nevadila - možná i proto jak byla optimisticky založena, což jako realistka bych sama mnohdy využila v nepříznivých chvílích svého vlastního života.
Postava Polanského byla šílená, ale vím, že i takoví lidé existují a jsou pak nebezpeční svému okolí, však i takové případy se dočteme v černé kronice nebo uvidíme ve zprávách, bohužel. O to šílenější je, když vám nikdo včetně doktorů nepomůže, hlavní hrdinka Anna měla štěstí v neštěstí, že jí aslespoň někteří lidé byli vždy ochotní pomoci.
Jsem ráda, že se dočkala svého štěstí, i přestože bylo takové hořko-sladké. :)
Oddechovky mám obvykle ráda, ale kniha bývalé marketérky mě prosětě neoslovila tak, jak jsem doufala. Děj z úhlu pohledu několika sester a jejich matky/macechy byl zmatečný, bylo nepříjemné se přepínat mezi tolika postavami, pletly se mi. Na to, že většině bylo přes 40 let se chovaly krapet pubertálně a zápletka hlavní postavy byla vyloženě hloupoučká stejně jako její chování. :/
Proto hodnotím tak nízko, kniha má sice málo stránek, přesto se mi to četlo hůř, než nějaký 700 stránkový historický román. :/
Tento příběh mě bavil více než Čtenářský klub osamělých srdcí od téže autorky. A to i přesto, že mám po dočtení knihy k hlavním postavám rozhodně co vytknout.
Nejsem například fanynkou sebeobětování, přehnaného dobráctví a místy až svatouškovského jednání hlavní hrdinky. Stejně tak mi přišel poněkud otřepaný charakterový rys Jaspera coby nevrlého starého bručouna, který krade dětem létající talíře. Zach je zase se svým neutuchajícím úsměvem a neustále dobrou náladou místy až příliš jednotvárný.
Sourozenci Chloe jsou naštěstí každý jiný, takže příběh alespoň trochu okořenili. Catherine na mě působila v podstatě jako feministka ze šedesátých let, která o mužích tvrdí, že jsou sobci. Do jednoho. Přitom se jako největší sobec v celém příběhu zachovala právě ona a Ravenna. Takže mi přišlo docela hloupé, když Catherine něco takového říkala ještě navíc před vlastním vnukem. :/
Romance přes vpisování do knih funguje dobře jen ve smyšleném příběhu, v knize jako je tato. V reálném světě si to neumím vůbec představit jako smysluplné dvoření nebo nějaký flirt. :) Asi by to působilo docela pozérským způsobem. Obzvláště pak na maloměstě.
I přes všechny tyto výhrady mě ale příběh bavil a celkově jsem si jeho čtení stejně užila - příběh jako celek na mě fungoval.
Tady se příběh asi v polovině konečně začal odvíjet i trochu nečekanými směry. Klikař Midas byl pro mě na konci překvapením, stejně tak Král Hadrník, docela sympaťák byl Aron alias exilarcha. Mám podezření jestli Laurent nemůže být Kelův kamarád ze sirotčince. Třeba se to ještě dozvíme. Lin se konečně stává Bohyní, tak snad bude alespoň epické finále s něajkou magickou bitvou.
Jen díky tomu jsem knihu dočetla a obávám se, že nás čeká ještě jeden díl. No, doufejme, že to Cassandra nepokazí.
Bohužel mě toto fantasy vůbec nenadchlo. Autorka podle mě až příliš čerpá z dějin našeho světa. Mnoho motivů mi připomínalo příběh Židů, před Rozštěpením zase impérium nápadně evokovalo Svatou říši římskou. Také architektura, jídlo nebo jednotlivé národy působí spíš jako kopie našeho světa než originální fantasy prostředí. Kvůli tomu mi svět připadal neobjevný a nudný.
Ani hlavní děj mě příliš nezaujal. Místo propracovaného fantasy příběhu se velká část knihy věnuje vztahům, sexu, nějaká ta intrika a popíjení, zatímco samotná zápletka mi připadala slabá. Celkově jsem se u knihy spíš nudila a nedokázala mě ničím výrazně překvapit.
Z postav mě vcelku bavil jen Král Hadrník a Ji-An.
Autorka v poděkování zmiňuje, že by ráda pokračovala v této rodinné historické kronice i v dalších letech, ale vydalo by to na další knihu. Nuže, já jen doufám, že opravdu vyjde! Moc bych si chtěla přečíst, jak se hlavním protagonistům vedlo dál, jak se vypořádali s událostmi po vpádu vojsk v roce 1968, jak prožívali období normalizace, perestrojku i sametovou revoluci. Nehledě na explozi v dolu Dukla v roce 1968, kde ten rok na jaře havíři vyslovili nedůvěru vedení dolu. Určitě by stálo za to, aby vyšel další díl. :) Viz archiv ČT, kde jsou i dobové snímky a rozhovory s havíři nebo záběry poddolované Karviné a Ostravska.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1074182374-exploze-na-dole-dukla/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12107497654-cerne-zlato/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/16406863431-zdar-buh-pribehy-ceskeho-hornictvi/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11490475387-dukla-61/
Třetí díl mě docela rozsekal. Halvní postavy jsem si více oblíbila - zejména Ženku a Wojtka. Díky knihám, které jsem v poslední době četla, si už dokážu mnohem lépe představit dobu, v níž se příběh odehrává, a lépe chápu souvislosti. Hodně mi v tom pomohl i archiv České televize, kde lze najít množství dobových pořadů. Člověk si tak udělá obrázek o tom, jak tehdejší režim působil navenek - jako by bylo všechno zalité sluncem a všichni společně budovali lepší republiku. Například i seriál Vyprávěj začíná zhruba tam, kde nyní končil třetí díl, akorát se tedy věnuje spíše běžnému životu v té době, nikoliv specifikům nějaké lokace.
Teď se chystám na knihu *Životice* od této autorky. O Karviné, Ostravsku ani o česko-polském konfliktu jsem toho dříve moc nevěděla, a proto jsem ráda, že se ke mně knihy Karin Lednické dostaly. Díky nim mám pro tento drsný kraj i jeho obyvatele mnohem větší pochopení než dříve.
Domnívám se, že knihy Karin Lednické, Kateřiny Tučkové nebo třeba knihy Markéty Lukáškové věnující se období během válek, hospodářské krize, komunismu a socialismu by měly patřit mezi doporučenou, ne-li přímo povinnou četbu. Z hodin dějepisu si totiž podobná témata téměř nevybavuji a mám pocit, že řada důležitých událostí i souvislostí byla opomíjena nebo jen velmi povrchně odbyta narychlo na konci deváté třídy, kdy už se výuce příliš úsilí nevěnuje. Navíc se mi zdá, že výuka dějepisu u nás často končí někde v druhé polovině 20. století, aniž by se dostatečně věnovala moderním dějinám. Přitom právě historie nás učí, jak neopakovat stále stejné chyby. Doufejme, že se to nakonec změní k lepšímu, už kvůli další generaci.
První polovina mě příliš nenadchla, až od druhé části jsem tomuto stylu psaní (lyrická próza s psychologickým, realistickým aspektem) přišla na chuť. Ovšem je to tak depresivní čtení, že jsem ráda za tak malý počet stran. Stačilo mi to bohatě.
Co se příběhu týče a postav, tak Joza mi samozřejmě učaroval svou nekomplikovaností. To samé nemohu říct o Elišce/Haně. Lucka oproti tomu mi imponovala tím, jaká byla a co dělala a to navzdory nepřízni a vpodstatě nemožnosti změnit to, jací někteří lidé jsou a zřejmě to sama tak přijala.
Knihu přesto doporučuji, protože má své nezaměnitelné kouzlo.
Zápletka byla celkem ucházející, ale po dočtení na mě kniha působí spíše jako lehce zapomenutelná. Během čtení jsem se často přistihla, že mi myšlenky utíkají jinam a děj mě nedokázal vtáhnout natolik, abych měla potřebu číst dál.
Žádná z postav mi nepřirostla k srdci - bylo to zkrátka takové nijaké.
Vzhledem k počtu stran mi trvalo neúměrně dlouho knihu dočíst, a to ještě nebyla každá stránka zcela zaplněná textem, což na mě působilo jako zbytečné plýtvání papírem. Zatím nevím, jestli sáhnu i po dalších dvou dílech série. Možná jen v případě, že zrovna nebudu mít po ruce nic zajímavějšího.
Z edice Tvář je to zatím druhá kniha, kterou jsem četla, a rozhodně na mě zapůsobila více než Hody.
U této knihy jsem se smála, ronila slzy, rozčilovala se a s potěšením si připomínala různé situace, které jsem sama zažila. Styl psaní je jedinečný, plný krásných slovních obratů a občas i slov či reálií, které pro mě byly nové. Rodiče Toničky mě frustrovali - stejně jako frustrovali jí.
Nejvíce jsem se nasmála při hereckých etudách učitele biologie na druhém stupni a historce o přespání u babičky Marie, kdy její chrápání znělo jako startující helikoptéra. :D
Od této autorky bych si ráda přečetla i další knihy. Mám pocit, že mnoho popisovaných situací zažila na vlastní kůži - Tonička je také narozená v lednu, má zjevnou slabost pro čísla a umění a svým vzezřením by autorce mohla být v lecčem podobná.
Pochválit musím také dobové fotografie a celkové výtvarné zpracování. Právě to mě na edici Tvář baví - dává prostor různým umělcům, kteří zatím nejsou široké veřejnosti příliš známí.
Tohle byl za mě propadák. Ze všech knih od Caplinové/Wake mě tato bavila asi nejméně, vím, je to její prvotina, přesto ty extrémy u jednotlivých postav a hodně stereotypní "bad guy" mi opravdu připomínají snahu začátečníka v psaní románu. Hodně naivní a až příliš dobrácká hlavní hrdinka, její úplný protiklad v podobě její spolubydlící a mezi nima chlap, co nekomunikuje, aby si aspoň ověřil fakt a o jeho lásce? A navrch stalker, který je stereotypně šovinista. To za mě moc dobře nefunguje. :/
Jedna z mála knih od této autorky, které mi přišly nejen čtivé, ale zároveň i s opravdu zajímavou a dobře vystavěnou zápletkou. Rozhodně jde o něco jiného, než na co jsem u ní zvyklá, i přesto, že mám přečteno vše, co u nás vyšlo.
Nejvíce mě zaujala postava Evelyn - působila přirozeně, na nic si nehrála a i přes svůj původ zůstávala nohama na zemi. Byla rovnostářská a sympatická svým přístupem.
Naopak Judith je pro mě velmi rozporuplná postava. Místy jsem k ní cítila i antipatie, zejména ve chvílích, kdy si vybíjela svou bolest a frustraci na svých dvou kamarádkách a na muži, který ji miloval a podporoval. Její pohnutky jsou sice pochopitelné, protože to, co prožila, by otřáslo kýmkoli, ale její chování vůči okolí pro mě často nebylo snadné přijmout. Pasáže týkající se řádění SS a gestapa se navíc nečtou lehce v jakékoli knize. Betty byla pro mě neutrální a až moc plochá knižní postava.
Přesto hodnotím knihu pěti hvězdami. Mile mě překvapila svou propracovaností, zejména v zobrazení činnosti rozvědky na britském území, které působí velmi věrohodně a zjevně vychází z historických reálií.
Třetí díl byl poměrně napínavý, ale zároveň i místy dost předvídatelný. Nejvíce mi tentokrát přirostli k srdci Aaric/Cam, Garrick, Andarna a Tairn. Bez nich by mě Onyxová bouře rozhodně nebavila tolik jako doposud. Když navíc pominu neustálé „kňourání“, „kňučení“ a „poskočení žaludku“ u hlavní hrdinky, četlo se mi to vlastně dobře.
Musím ale dodat, že buď má autorka (případně překladatelka) v erotických scénách poměrně omezenou slovní zásobu, nebo si až příliš oblíbila několik konkrétních výrazů a frází, které se opakovaly tak často, až to začalo být rušivé.
Stále doufám, že čtvrtý díl bude o něco zralejší, a to především v chování a uvažování Violet a Xadena. Neuškodil by ani přehlednější popis bitevních scén. Místy byly natolik chaotické, že bylo obtížné udržet pozornost a orientovat se v tom, co se vlastně děje.
Nejvíce mi vadily dlouhé vnitřní monology a opakované hádky Violet. Ve chvílích, kdy šlo doslova o vteřiny a bylo potřeba jednat, postavy často řešily nebo znovu otevíraly témata, která měla být dávno uzavřená, případně nebyla pro danou situaci vůbec podstatná.
Hodně mě bavila část cestování po ostrovech. Závěr byl poněkud rychle sešitý horkou jehlou a je fakt, že jsem očekávala jako vynašeče informací někoho jiného.
Přesto mě kniha bavila natolik, že si čtvrtý díl pravděpodobně nenechám ujít.
Zábavné čtení s občas překvapivě hlubokými myšlenkami. Bylo zajímavé zamyslet se nad Smrtí a Životem z různých úhlů pohledu a zároveň se místy vracet k událostem z posledního dílu příběhu ze světa Bezmocné.
Konec na mě působil jako uzavřený, ale zároveň nechává pootevřená vrátka pro případné pokračování. Ostatně sama autorka to v závěrečném poděkování lehce naznačila. Tak třeba se ho jednou dočkáme.
Nejvíc mě bavila linka Blair a Lennyho, i když jsem si během trilogie myslela, že Lenny skončí spíš s Paedyninou komornou. Přesně tak na mě totiž jejich interakce v době, kdy byla Paedyn ubytovaná na zámku, působily.
Pořád by mě také zajímalo, jestli byla Mara dříve manželkou, nebo milenkou některého z králů Azera. Z různých narážek jsem měla pocit, že by tomu tak mohlo být. :)
Nakonec hodnotím knihu kladně. Neměla jsem od ní žádná velká očekávání, a možná právě proto mě nezklamala.
Druhý díl je pro mě ekvivalent divoké horské dráhy se všemi těmi pomyslnými zákrutami, výkruty a jízdou hlavou dolů. Jenže zatímco bych na konci čekala pozvolný dojezd, přijde prudké zabrzdění, po kterém vám zůstane nepříjemný pocit v žaludku.
Jsem ráda, že sexuálních scén nebylo tolik a neprosadily se tak na úkor příběhu. Ten byl napínavý, čtivý a vyvíjel se velmi rychle, často nečekanými směry - to je rozdíl oproti prvnímu dílu, jelikož se navíc rozšiřuje příběh do dalších částí Kontinentu a odhalují se informace, které vrhají nové světlo na události i některé postavy. Díky tomu jsem měla pocit, že nejde jen o pokračování romantické linky, ale o skutečné posunutí celého příběhu a vývoj všech známých postav.
Přesto mi vadilo několik věcí. Především Violet, která má podle mě až příliš velké sebevědomí vzhledem k tomu, kolik věcí dokáže pokazit. Její panovačnost a dvojí metr (tedy rozdíl mezi tím, jak hodnotí vlastní činy, a tím, co vyžaduje od ostatních, zejména od Xadena) mi postupně začaly lézt na nervy. Naštěstí mám pocit, že se její chování začíná mírně posouvat správným směrem, a doufám, že ve třetím díle ještě více dozraje. Unavoval mě také toxický vztah, který z celé situace i sama Violet vytváří, stejně jako pokrytectví některých dalších postav.
Naopak mě příjemně překvapila rodinná zápletka, nové informace o signetech i dračí tajemství. Některé zvraty jsem vůbec nečekala a po dočtení jsem je musela chvíli vstřebávat. Přes všechny výhrady je pro mě největší silou knihy stále její návykovost (příběh mě neustále nutil číst dál a zjišťovat, co se stane). Třetí díl proto slibuje být opravdu zajímavý a jsem zvědavá, kam se série posune dál.
Dark fantasy s detektivními prvky mi sedla jako ulitá. Příběh se sice začal pořádně rozjíždět až zhruba po prvních 50-100 stranách, ale pokud tuto pomalejší část vydržíte, čeká vás napínavé a zábavné čtení, ve kterém se neustále něco děje. Vraždy, duchové, magie, krimi...
Na můj vkus však autorka ve svých knihách až příliš zdůrazňuje feministická témata. To jsem nakonec dokázala překousnout stejně jako poněkud naivní hlavní hrdinku Ellie, která občas byla přehnaně dospělá a jindy zkrátka patetická jako 13 letá puběrťačka.
Zbytek příběhu i vedlejší postavy působily poměrně autenticky. Snad jen hlavní "záporák" na mě ve výsledku působil až příliš prvoplánově – egoistický a po moci toužící přesmrtvolý typ není zrovna originální.
Po Trnité cestě musím říct, že mě to opět bavilo. Temný Čarosvět se zatím jeví jako velmi zábavná série a doufám, že se dočkáme další knihy.
Prvně jsem četla druhý díl s inspektorem Battlem, ale ten mě tolik nenadchl. O to víc mě ale bavil tento první díl. Zápletka byla opravdu skvěle promyšlená – dlouho jsem si nebyla jistá, kdo je král Viktor a kdo Mikuláš, a až na konci do sebe všechno začalo pořádně zapadat.
Humor trefující se do Francouzů, Angličanů gentlemenů za každé situace, zhýčkaných povrchních šlechticů, a smyšleného království někde z oblasti Balkánu plného násilníků, kteří neustále vraždí své představitele a různých krkolomných jmen viz "Lála Preclík" :D - pobavilo.
Těm, kteří poslouchali audioknihu a úplně ji odsoudili, aniž by ji doposlouchali do konce, bych doporučila spíš klasické čtení nebo nehodnotit něco, co ani nedoposlouchali. Jedna hvězda je podle mě v tomto případě opravdu nesmysl – spíš pak pochybuji o pozornosti posluchače než o kvalitě samotné knihy. Ta je typicky Christiovská a nezklamala.
Jedná se o krátký a nekontinuální vhled do vzpomínek autora, který měl zkrátka zajímavý osud a život - leč krátký. Jeho povídky jsou spíše útržky z toho, co zažil jako malý kluk při toulkách Ruskem poté, co se nedopatřením oddělil od své rodiny, když se vysidlovaly některé oblasti Ruska.
Asi nejvíce se mi líbila poslední povídka Moře, ve které si nedovedl představit jako dítě, jak velké je vlastně moře - oceán. Než ho uviděl.
