Makropulos
komentáře u knih
Máj
Karel Hynek Mácha
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim: ........
Kdo by to nemiloval nebo alespoň necítil tu krásu.
Hlas ticha
Karel Toman (p)
Tak na tomhle nic nezměnil ani ten dlouhý čas.
Domove, domove...
V divokou vřavu světa
hlas domova se ozval zádumčivě.
Pěšinkou, která nikdy nezaroste,
vyšel jsem hledat rodný dům.
A topoly a lípa
šuměla posud nad ztemnělou střechou,
pokrevné našel jsem, však srdcem cizí
a nových pokolení chlad.
Pod krovem, jenž byl svatý
vzpomínkám dětství, posupně teď mlčí
hlad zisku číhavý a obchodnictví,
vypočítavé pohledy.
Ty jediný jsi zůstal,
hřbitove, věren podobě své staré.
Jen u tvých hrobů moh jsem uvěřiti,
že nalezl jsem rodný dům.
Chyť mě
Lisa Gardner
Zase jsem se jednou pustila do krimi. Ale, bohužel, jsem si vybrala právě takovou, jaké velmi nerada čtu. Ubližuje se tam dětem, a to dost špatně snáším. Jinak ovšem nemohu říci, že by to bylo špatné.
Kniha hřbitova
Neil Gaiman
Pan Gaiman zase dokázal, že umí psát knížky pro všechny věkové kategorie. Tato se u mě řadí mezi jeho nejlepší. Přestože začne brutální scénou vyvraždění rodiny, stane se z ní potom vlastně příjemný příběh o výchově chlapce od batolete až po vstup do dospělosti, i když v prostředí hřbitova. Postava Nika se nádherně vyvíjí a jednotlivé postavy hřbitovní se svou neměnností jsou vlastně protipólem toho vývoje. Jak říká sám autor: „Zázrak psaní románu o životě v prostředí hřbitova, kde lidé nedýchají a nemění se, je v tom, že nám připomíná, že život sám je zázračný a jedinečný“.
Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé
Tom Robbins
Obdivuji barvitost jazyka pana Robbinse a tímto děkuji panu překladateli, že mi jej zprostředkoval. Obdivuji všechny autorovy metafory a šílené nápady. Obdivuji autorovu hravost a nevázanost. Baví mě jeho hrdinové, i když jsou si někdy trošku podobní, jejich myšlenky a postoje. Prostě zase jsem se výborně bavila. „Opčan-né fšech szemí, uvolnjete se!“ a k tomu vám určitě pomůže přečtení této knížky.
Ve skříni
Tereza Semotamová
„Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady, od agamy po žraloka, tvoří chaos. Jak se do toho celosvětového chaosu vklínit?“, říká hlavní hrdinka Hana někde v druhé polovině knihy. Řekla bych, že chaos je to, v čem právě žije. Chaos v myšlenkách, pocitech, vztazích i životních hodnotách. A tak je jakýmsi chaosem i celá kniha, ve které se prolíná současnost s minulostí a snad i budoucností, skutečnost se sny a meditativními stavy. Hrdinka hledá svoje místo ve světě i v životě, hledá vlastně cestu ze skříně, která jí slouží jako jediné bydliště i útočiště. A přitom je to psáno lehce, svižně, s nadhledem a vtipem a pokud se čtenář rozhodne nehledat, co je kdy a jak, a nechá prostě příběh plynout, může si užívat autorčiny hrátky se slovy a držet Haně palce.
A znovu láska
Jan Skácel
Konečně jsem našla sbírku Skácelových básní, která mě vzala za srdce. A nakonec jsem zjistila, že tomu zase vůbec nerozumím. V doslovu jsem se dočetla: (tento soubor básní) „Vyšel z jeho rukou a pod jeho titulem, ale nedá se říci, že mu autor už ve všem všudy stačil vtisknout nezvratnou podobu. Musíme se smířit s tím, že jednou provždy zůstane při podobě přibližné.“ Já jsem ráda, že tomu tak je.
Smlouva s ďáblem: Úpíři
Jan Šmíd
Kdysi jsem měla ráda všechny Šmidovy „Radosti“. Tohle čtení mi zas tak velkou radost nepřineslo. Smlouva s ďáblem je takové pohodové čtení, ale Upíři už mi přišli tak trošku splácaní, nebo nevím, jak to říci. Prostě tentokrát to nebylo ono.
Český ráj
Jaroslav Rudiš
Tato nesourodá skupina více méně normálních chlapů v sauně mě vážně dostala. Je to vlastně jakási výpověď o životě u nás, která se schovává za těmi jakoby banálními rozhovory. Čte se to skvěle, je to zábavné, chvilkami smutné, a přestože nejsem chlap, opravdu jsem si to „saunování“ a “chlapské kecy“ užila. Musím se podívat po dalších autorových knihách.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Vlastně nevím, co říci nebo jak to říci. V této knize je všechno a nic a je to tak nějak neuchopitelné, ale na mě to skvěle funguje. Tak se to pokusím nějak uspořádat.
1. Moc dobře se mi četla
2. Úvahy hlavní hrdinky o různých obyčejných denních tématech a situacích asi tak trochu napadají každého člověka, ale asi o nich neumí napsat knihu
3. Hrdinka je veskrze sympatická, i když jsem s ní často nesouhlasila
4. Praha, výhled na Hradčany a popisy cest Prahou s historickými souvislostmi – to nemá chybu
5. Skoro běžně složité rodinné vztahy a jejich interpretace a vlastní citový život hlavní hrdinky nijak slavný, a přitom žádné hroucení, deprese
6. Trocha magična či mystiky
7. Popis fungování Ústavu, v němž hrdinka pracuje – dost dobré, i ta jeho vlastně zbytečnost
8. Sny, jejich objevování, významy a využití pro komerční účely – bezva nápad
9. Často vtipné až mile
10. A čeština – sice vyzdobená spoustou cizích slov – ale pohybujeme se v oblasti vědy – je vážně použitá tak, že to stojí za to číst, jen kvůli tomu.
A plno postřehů ze života, nahlédnutí do mnoha vědních oborů a celková čtenářská pohoda. Skoro mi bylo líto se s knihou rozloučit. Původně jsem chtěla dát 4*, ale proč vlastně, za ten konec? Ne ten paní Horákové klidně toleruji. Jak to vlastně jinak ukončit?
Paní jezera
Andrzej Sapkowski
Co říci? Už je konec. Ale had Uroboros se nakonec zakousl do svého ocasu, takže co vlastně končí a co začíná? Jednoduše řečeno, bylo to opět skvělé a bylo mi líto, že už kniha končí. Pan Sapkowski dokázal (opět), že je skvělým vypravěčem. Vrátil mnoho málem zapomenutých postav, přidal nové, ale také jich hodně nechal zemřít. Hrál si s dějovými i časovými liniemi a skoky, a přitom stále vyprávěl příběh Geralta, Ciri a Yennefer, který zakončil tak, jak ho zakončil. Jenže .... mám tentokrát i nějaká jenže, ale to bych musela spoilerovat, takže jen nedám plný počet hvězd.
Nový tajný deník Hendrika Groena, 85 let
Hendrik Groen
Hendrik mi přirostl k srdci. A tento díl deníku mě na některých místech i silně zasáhl, ale je napsaný tak, že jsem se společně se známou partičkou důchodců vyrovnávala se ztrátami, a přitom se s nimi úžasně bavila na výletech a večeřích. Síla přátelství a touha prožít zbytek svého života nejlépe, jak je jen možné, provází tyto postavy a tedy i čtenáře celým deníkem a je pro mě inspirací, poučením a věřím, že pokud se dožiji Hendrikova věku, vždycky si na ně na všechny vzpomenu a pokusím se chovat jako oni.
Hvězdný déšť
Boris Leonidovič Pasternak
Krásná sbírka i s možností číst jednu Pasternakovu báseň v překladu čtyř českých básníků.
Svět podle Garpa
John Irving
28 hodin a 5 minut četby Martina Zahálky možná ještě vylepšilo můj zážitek z této knihy. Dostala jsem se k ní až teď v již dost pokročilém věku, ale myslím, že bych si ji kdysi po jejím prvním vydání u nás tak neužila. V té knize je snad všechno – láska, fanatická nenávist, nevěra, feminismus, změna pohlaví, vtip i smutek, osudové rány i drobné radosti ..... a postavy naprosto pravdivé, i když mnohdy až neuvěřitelné. A co je pro mě důležité, kniha nijak nezestárla.
Pane Bůh, tady Anna
Sydney George Hopkins
Pane Bůh, tak tohle byla opravdu krása. Jsem moc ráda, že jsem se dnes ráno v rozhovoru v rozhlase s Anetou Langerovou o této knížce, tedy audioknížce, dozvěděla. Hned jsem si ji koupila a prožila s ní úžasné odpoledne. Ten bezelstný a krásný dětský pohled na základní životní otázky mě bude asi ještě dlouho provázet. Přátelství, víra, církve, matematika, fyzika, Bůh, čísla, slova, život a smrt, otázky a odpovědi, a nejen to, viděno nevinnýma dětskými očima, v podání Báry Hrzánové a doplněné hudbou Anety Langerové mi přineslo skutečný zážitek. Doporučuji.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
Začala jsem sice sledovat seriál, kdysi, ale pak jsem vždy zapomněla na další pokračování a už jsem se ztrácela. Tak jsem nyní zvolila výbornou audio verzi načtenou Zuzanou Kajnarovou s bonusovou kapitolou, kterou autorka napsala jen pro audio verzi a kterou načetl Martin Myšička. Strávila jsem s ní 3 večery a mohu říci, že jsem je nemohla strávit lépe. Je to příběh o životě ve společnosti, která možná původně proto, aby se zachránila, připravila ženy o jakákoliv práva a z těch plodných udělala jakési služebnice, jejichž jediným úkolem je porodit nějakému z privilegovaných mužů dítě. Je to strašná představa. Není žádný normální život, který byl před tím, jsou naprosto osamocené, odtržené od svých bývalých rodin, dětí a nic kromě plození dětí nesmějí. Žijí v naprosté atmosféře strachu, soustřeďují se ve své samotě na detaily a denní rituály. Pro mě naprosto uvěřitelný, skvěle napsaný utopistický román, jehož přečtení, možná lépe poslech, doporučuji.
40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
Mě to Ládíkovo vyprávění vážně baví. Poslouchám ho sice v nesprávném pořadí, ale to zřejmě ničemu nevadí. Je to velmi bezprostřední, milé, poučné a zábavné. Určitě se s ním vypravím i na další pouť.
Jedlová samota
Andrea Maria Schenkel
Detektivní příběh podle skutečné událostí z německé vesnice po válce, zpracovaný jako skvělá audiokniha, která umocňuje napětí. Hudba a další detaily navozují tu správnou ponurou atmosféru a podtrhují smutek, který z celého příběhu čiší.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Otec a dcera – dvě hlavní postavy a dvě dějové linie, které se v závěru spojí, vlastně komorní rodinné drama. Opět jedna událost, která ovlivní životy dvou generací a rodinné tajemství, které je postupně odhalováno, mlčení, ticho a hudba. Jednoduchý styl paní Mornštajnové bez vyjadřování jakýchkoliv soudů k historickým reáliím, na jejichž pozadí se román odehrává, zajišťuje čtivost, ale možná přispívá i k tomu, že čtenář jako by to celé pozoroval z dálky. Chci tím říci, že mě příběh nijak nezasáhl, k ani jednomu z hrdinů jsem vlastně necítila nic a vedlejší postavy byly obdobné jako v předcházejících autorčiných knihách. Některé věci mi přijdou i trochu nelogické, základní dějový zlom je dost brzy předvídatelný a postavy a jejich jednání až nepochopitelné.