maid komentáře u knih

Naprosto nádherné kresby a velmi osobní citlivý příběh autora! Esteticky jedna z nejkrásnějších knížek, co jsem kdy četla.

6 21.04.2021

Pana Řezníčka si velmi vážím a na přečtení knihy jsem se opravdu moc těšila. Chápu, že pan Řezníček chtěl o svém pracovním pobytu ve Spojených státech říct úplně VŠECHNO. To se bohužel ukázala jako slabina knihy, neboť časté skoky v rámci kapitol jak časové, tak i stylistické, byly občas dost rušivé. Myslím, že by nebylo na škodu se věnovat detailněji pouze jednomu aspektu knihy, tj. buď to ji pojmout jako reportážní deník redaktora ČT nebo faktografickou literaturu o americké politice a kultuře či jako knihu amerických zajímavostí odkazujících na Českou republiku. Je to škoda, protože právě ono dělení a skákání v čase knize ubírá na kráse a dělá ji hůře čitelnou a přehlednou.

3 16.04.2021

No nevím, rozhodně bych neřekla, že se jedná o young adult. Tento žánr jsem četla tak naposledy v patnácti, ale kdybych si tuto knížku přečetla v tomto věku, zřejmě bych se vyděsila nad představou "skvělé" budoucnosti plné toxických vztahů. A to nejen těch romantických, ale i mezi přáteli. Je to zvláštní, neboť na seriál jsem četla nadšené kritiky a ohlasy, chválící si přirozenost příběhu. V knížce mě to tolik nepřišlo. Též mi vadila nedotaženost při vykreslování charakteristik postav a občasné prokládání příliš popisnými místy většinově rychlý spád děje, který je posouván zejména dialogy postav. Občas mi některé slovní obraty přišly dost nepatřičné, ale na tomto má zřejmě vinu překlad než-li autorka.
Hlavní sdělení knihy pro mě je, že je nenormální být normální. Opět jsem si uvědomila, jak jsem ráda za své přátele a lidi, co kolem sebe mám, resp., jak tu již bylo napsáno v komentářích, za svoji "sociální bublinu". I to je pozitivum knížky.

7 29.12.2020

Dadaistický anarchistický populismus, sama bych řekla, že to není možné, ale asi tak by se dala charakterizovat ideologie (či spíše smýšlení) Nejlepší strany, potažmo pak Jóna Gnarra. Čekala jsem od knihy asi dost něco jiného než jsem dostala. Není to ani deník, ani v podstatě autobiografie, spíš jednotlivé kapitoly se podobají blogovým zápiskům, kde subjektivně interpretuje svoje postoje a jak se stal primátorem Reykjavíku. Pro politologa knížka zajímavá, pro ty, co se ale politiku moc nezajímají, může přinést falešný obrázek i svoji subjektivností (Gnarr nic udělal, jen se ho nikdo nebere vážně...proč asi?). Nechci být přehnaně kritická, samozřejmě spoustu věcí, které popisuje jsou super. Nevím, jak moc to byla pouze jeho zásluha, ale sama jsem se přesvědčila, že Reykjavík je skvělé a uvolněné místo. Přesto to bylo jen opakování frází, které známe a kniha nepřinesla nic nového.

2 23.12.2020

Četla jsem spoustu zahraničních reakcí a recenzí, které z knihy udělaly malý zázrak. "Nejlepší kniha, kterou jsem, kdy četla..." se nekonalo, což ale samozřejmě nutně neznamená, že byla špatná, to vůbec ne. Kniha byla čtivá a děj až na výjimky překvapivě dobře plynul, přesto by neuškodilo pár stránek seškrtat. Postavy byly pěkně vykreslené, ale černobílé. Závěr knihy byl bohužel poněkud předvídatelný, takže vodopády slz nebyly namístě. I tak jsem ale chtěla s knihou po přečtení osmi set stran prásknout a jít naštvaně trucovat.

4 08.09.2020

Originální téma, nutí k zamyšlení. Přečteno jedním dechem.

1 06.05.2020

Čtvrtá knížka Ladislava Zibury je zase o něco lepší než ta předchozí. Nebudu psát, že je nejlepší, neboť chci, aby princ Ládík se zase někam vydal, napsal o tom knihu v Užhorodu a já měla zase o zkouškovém, co číst a mohla střádat plány na léto.

Knihy mají na rozdíl od jeho přednášek jinou atmosféru, ale neříkám, že jsou lepší nebo horší, prostě jiné. Během přednášek se smějete až vás bolí břicho a kousky úst od dvouhodinového úsměvu, v knize najdete méně bizáru a selfíček s místními, zato přenádherné ilustrace a ještě více lidských příběhů. To je to, co Ziburovy knížky odlišuje od běžných cestopisů - hlavní roli, totiž hrají lidi a jejich příběhy, ne památky. Což mě občas přijde škoda obzvlášť u neokoukaných zemí jako Rumunsko, Pobaltí či Albánie, na druhou stranu, když člověk hledá, najde tyto informace na každém průměrném cestovatelském blogu, příběhy, které vyprávějí autorovi řidiči stopnutých aut, nikoliv.

A přesto se jistě tolik zajímavých příběhů a osob do knížky nevlezlo. Díky tomu ale knížka ve většině částech pěkně plyne. Zibura je spisovatel a deníkový pečlivě deskriptivní styl je již dávnou milostí a neustálým střídáním zemí (někdy až moc rychlým) je knížka stále zajímavá - čímž se liší například od předchozích dvou, kde po dvou stech stranách jsem měla pocit, že Zibura v Gruzii pořád byl jen alkohol.

Děkuji za krásný čtenářský zážitek.

12 26.12.2019

Budu zastávat asi nepopulární názor, ale pro mě to zase taková jízda nebyla. Bylo pěkné číst zase po nějakém čase o našem národu něco pěkného, ale příběh pro mě haproval. I když kniha byla napsaná čtivě, po přečtení nastal takový prázdný pocit. Pro cizince to musí být jistě zajímavé a exotické čtení obohacené o historická okénka, jistě knížku doporučím svým zahraničním přátelům (tedy pochopitelně v angličtině), pro mě - českého čtenáře- přišla ale knížka málo českou. Dialogy postav působily nepřirozeně, strojeně a přítomný vlastenecký patos též není žádnou českou záležitostí. Ale to bych asi čekala moc...

3,5/5

3 11.08.2019

Feminismus s lidskou tváří! :-) Cílovka bude této útlé knížečce žehnat, necílovka číst nebude.
Výborně a racionálně shrnuté myšlenky, které neprozazují žádný radikalismus.

8 03.06.2019

Toto je snad jediný případ, kdy se mi film líbil více než kniha a kdybych jej neviděla, asi bych knihu ani nedočetla. Kniha působí oproti filmu takovým nekonzistním dojmem, často jsem se v ní ztrácela, i když děj není nějak obsáhlý (podstatě se ve většiny knihy nic neděje). Velmi mi vadila absence uvozovek, někdy i odstavců, a volné přebíhání z přímé řeči k vyprávění. Ano, je to originální a umělecké, což v mém případě není většinou negativum právě naopak, ale opravdu hodně čtenářsky nekomfortní.

Paradoxně se mi líbila nejvíc až poslední část knihy, která ve filmu není. Takový epilog, který vlastně není epilogem.

Tři a půl hvězdy

3 22.02.2019

Kniha je poklad jak ze strany obsahu, tak i po grafické stránce. Jan Werich byl génius a pokud by žil v antice, patřil by ke slavným myslitelům, kteří za sebou měli hlouček učenců, již si zapisovali filozofovy moudra. Solidní pevné desky, perfektně zvolený font jen více vystihuje Werichovu osobnost. Vybrané fotky jsou velmi roztomilé. Jen co mě mrzí je podivná bulvární anotace, které zdůrazňuje především hercovy záporné vlastnosti. Pochopitelně nikdo není černobílý, ale moc to nechápu, vzhledem k obsahu knihy, která Wericha nijak nekritizuje (maximálně do prvních kapitol jsou vloženy vzpomínky Jiřího Voskovce, ale to bych nebrala jako kritiku spíše dokreslení osoby, která znala Wericha skoro celý život. A od toho máme nejlepší přátele, kteří nás nevidí jako svatostánek a občas si to nás rýpnou). Sám autor zůstává v pozadí. V rozhovorech starý herec dominuje a autor retrospektivně jeho výpovědi nijak nekomentuje ani mimo daný rozhovor, což oceňuji, a proto ještě více nechápu, proč Janoušek zvolil v roce 2018 takový dodatek.

4 30.12.2018

Mírné zklamání zvláště kvůli závěru knihy. Příběh, který se celou dobu snažil situovat do reality (což mu ale moc nešlo), se nakonec v samotném závěru knihy proměnil v kýč, který před tím několikrát kritizoval. Navíc, nebylo těžké uhodnout, jak to přesně skončí, ale doufala jsem, že mě autor překvapí, což se nestalo. Prokládání příběhu retrospektivními vzpomínkami ze záznamníku bylo osvěžující, byť dost sentimentální. Suma sumárum ale nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila a nemůžu být přehnaně kritická (konec konců je to love story ne thriller), takže jako letní čtení dobré, ale není to nic světoborného. Z filmu jsem viděla jen útržky. Musím říct, že se od knihy liší značně (proto podle mě není dobrý nápad dávat na přebal knihy plakát z filmu), ale líbil se v tom, že hlavní hrdinku více emancipoval a změnil jí jméno na Alice. Těch změn je tam ale opravdu hodně.

6 08.07.2018

První knihu prince Ládika jsem četla paradoxně až poslední z jeho současného triptychu. Je na ní vidět, že autor se teprve musel vypsat, tudíž tato kniha je zatím jeho, pochopitelně, nejslabší. Možná až zuby nehty se držel konceptu deníku a tudíž popisoval každý den zvlášť. Přestože se jistě snažil předejít monotónnosti, na tak dlouhé cestě se tomu jistě nelze vyhnout. Proto by nebylo na škodu pár stran oželet a přidat vyprávění větší spád a ne otrocky popisovat každý den, každé přespání u benzínky, každodenní, leč milé, pozvání na čaj.
Nejvíce se mi líbil závěr knihy (i přes autorův nesouhlas, to jakousi gradaci mělo - ano, nyní vytváříme ten zmíněný dialog!) a filozofické úvodníky na začátku každé kapitoly. Tam s ním souzním nejvíce!

4 04.07.2018

Mě Amerikána nadchla. Čekala jsem, že kniha bude jedna z mnoha rádoby intelektuálních eposů, které za pěknou obálkou skrývají nefalšovaný průměr. Amerikána je jiná. Lidská. Je vidět, že autorka píše od srdce a promítá do knihy samu sebe. Skvěle na mě zapůsobil popis americké povahy a i jiné podobné pasáže. Možná bych ocenila více pozadí, které za sebou skrývá Obinze. Taky v postavách bylo ze začátku těžké zorientovat, ale zhruba po třetině se kniha četla sama, ovšem není to úplně kniha, kterou přečtete na jeden zátah.
Asi to není čtení pro každého a mě nadchla asi proto, že jednoduše se mi dostala ve správnou chvílí do ruky. ...ale třeba se i vám kniha dostane ve správný čas do ruky.

6 21.06.2018

Nadčasové.

7 05.06.2018

Kvůli datu vydání už mírně zastaralá (některých momentech i smutně úsměvná, kdyby jen Tabery tehdy věděl..) , ale možná v tom stále tkví to kouzlo - Politici se na naší politické scéně nemění a provozují stále ty stejné praktiky a podvody...a lidé je stále volí.

4 10.05.2018

Pěkná rekapitulace ke svazkům Korespondence V + W.
Kniha sice nese v názvu pouze jméno Jana Wericha, nezapomíná ale ani na soukromé Werichových životních partnerů: především Voskovce, ale i Ježka nebo Horníčka.
Bylo zajímavé porovnávat názory, které vyplynuly z čistě osobní korespondence s názory jiných herců, příbuzných a známých, kteří Wericha obklopovali a které Cinger umístil do své biografie. Například z knihy vyplývá, že Voskovec s Horníčkem měli, v rámci možností, velmi vřelý vztah již od začátku, kdy Horníček stanul na prknech po boku Wericha. V korespondenci Voskovcovi řádky o Horníčkovi (už si nepamatuji, zda byly adresovány přímo Werichovi nebo někomu jinému) zněly nechvalně leckdy i žárlivě. Posléze na něj názor změnil, Voskovec ale sám napsal, že si nikdy kolem krku nepadali, jak by možná někteří očekávali.
Škoda jen těch gramatických i faktických chyb, které čtenář, který měl půjčenou knihu přede mnou opravil. :-)

3 29.04.2018

Myslela jsem, že budu imunní, ale ani já, ledová královna, co se týče knih ( i když toto není ledajaká kniha), jsem na konci neobstála. Přestože je poslední díl, pochopitelně, o dost smutnější než díly předchozí (ale ani tehdy život nebyl procházka růžovou zahradou), nic to nemění na kráse jejich dopisů - každý má svoji krásu schovanou v něčem jiném: V. v filozofických úvahách a i jisté sentimentalitě (která mě ale v tomto případě opravdu nevadí) a nádherných vyznání, jež vždy přichází ve správnou chvíli a W. ve svém nádherném vyprávění a bonmoty:

"Nemysli! Když už myslíš, tak nemluv! Když už mluvíš, tak nepiš! Když už píšeš, tak nepodepisuj! A když podepíšeš, tak se nediv!"

Amen.

6 18.04.2018

Bible všech, co žijí (nebo se snaží žít) bez odpadu neboli zero waste. Přesto, že jsem měla už leccos o tomto hnutí načteno, tato knížka (kterou mnozí z nás začínají) mě dala stále spoustu nových informací, které jsem předtím neznala. Potěšila mě též poznámka nakladatele.

3 04.04.2018

Byla bych se jen opakovala z komentáře k předchozímu dílu. Přiznám se, že některé technické věci jsem přeskakovala, přesto si dopisy stále zachovávají svůj styl minulý a stále mě baví.

2 04.04.2018