MaaaR@
komentáře u knih
Macbeth
Jo Nesbø
Tak trochu se mi zdá, že značná část horších hodnocení vyplývá z toho, že to není Harry. Ale je jedině dobře, když autor dokáže psát i jinak, než je u něj zvykem. Mě hodně bavily už Krev na sněhu a Půlnoční slunce, ale Macbeth, to je prostě paráda.
Dystopické anonymní město, specifický styl psaní inspirovaný původním dílem a pocit, že dobro stejně nikdy na dlouho nevyhraje. Melancholií a temnotou tak prodchnutou knížku jsem už dlouho nečetl.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Holdena nic nebavilo a ze všeho byl deprimovanej. Já byl deprimovanej z něj a nebavil mě vůbec styl, jakým je kniha psaná. Proti tématu nemám nic, kdyby ta večná ztracenost hlavního hrdiny byla prodchnutá humorem a špetkou sarkasmu. Jenže je to celé jenom jedna dlouhá litanie stížností a to je akorát otravné.
Počátek
Dan Brown
Ačkoliv mi už dlouho před koncem byla odpověď na otázku "Kdo zabil Edmonda Kirsche?" jasná, i tak mě Počátek hodně bavil a úvahy, které jsou v knize nadnesené, jsou velmi zajímavé.
Žízeň
Jo Nesbø
I jedenáctý díl jsem hltal v každé volné chvíli. Často narážím na výtky, že to začíná být přehnáné a že z Harryho se stává superhrdina. To je sice pravda, ale výchází to právě z toho, že se jedná již o jedenácté pokračování.
Vždyť si představte, že by to bylo pořád stejné, jako v prvních knihách. To byste si stěžovali zase na to. A tak jsou dvě možnosti. Buď to bude díl od dílu o něco šílenější, nebo už by neměly být další knížky. A já teda rozhodně o Harryho ještě přijít nechci.
Jediné, co tak mohu vytknout je fakt, že styl psaní, ve kterém na sebe zdánlivě navazují dvě odlišné scény již nepůsobí tak, jak by měl a čtenář má tudíž velmi jednoduché odhadnout, kdo za čím stojí.
Alchymista
Paulo Coelho
Ačkoliv na věci, na kterých tahle kniha stojí, nevěřím, příběh jako takový mě celkem bavil. Není to nic intelektuálního, ač se to tak snaží tvářit, ale stejně jako některé jiné Coelhovy příběhy, se to dobře čte.
Co mě zaráží daleko víc, jsou komentáře tady na Databázi, hlavně množství těch, které mají přibližně následující konstrukci: "Coelha jsem už četl a jeho psaní mě nebaví, ale protože mě baví kritizovat, tak jsem přečetl i tohle a teď jsem hrozně překvapenej, že mě to taky nebavilo." Co na to říct? Tak to nečtěte, když vám tenhle styl nesedí. Taky mi nešmakuje květák a nedávám si ho obden k jídlu jen proto, abych mohl do všech stran vykřikovat, jak mi to nechutná.
1Q84: Kniha 3
Haruki Murakami
Než jsem se pustil do Knihy 3, pročítal jsem si zde komentáře a musím uznat, že jsem byl celkem nervózní, vzhledem k tomu, kolik negativ na tom zdejší čtenáři dokázali najít.
Celou knížku jsem si ale neskutečně užíval a na pomyslný žebříček TOP knih se zařadila blízko vrcholu. Co se týče velkého množství komentářů na téma, že knížka je o ničem, rozvleklá, nudná, nezáživná...
1) Pokud s Murakamim začínáte, 1Q84 rozhodně není vhodná knížka.
2) Pokud vás předchozí přečtené Murakamiho knížky nebavily, opět to není vhodná knížka pro vás.
3) Pokud vás předchozí přečtené Murakamiho knížky celkem bavily a tuto považujete za nezáživnou, pak jste ho nikdy doopravdy nepochopili.
Je mi jasné, že nejednoho čtenáře takovým rozdělením naštvu, ale je to tak. 1Q84 jako celek je geniální dílo a Kniha 3 je bezchybným vyvrcholením příběhu.
Přiznávám, že v prvních chvílích po dočtení mi hlavou vířily myšlenky, že to přece nemůže být všechno, tolik nezodpovězených otázek, tolik nejasností okolo osudů dalších postav. Stačí se nad tím ale zamyslet a rázem to všchno dá smysl. Do života nám neustále vstupují lidé, kteří časem zmizí a jejich další osud nám zůstane nadobro ukryt. Vždyť život sám je plný nezodpovězených otázek. Závěr 1Q84 není nedotažený, jak se někteří domnívají, je jen odrazem principů našeho světa. Nebo minimálně toho světa, ve kterém se, alespoň prozatím, nacházím já.
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Bohužel si neumím pořádně vychutnat knížku, kde mi není sympatická ani jedna postava.
Krev na sněhu
Jo Nesbø
Nesbø si odskočil k úplně jinému stylu a rozhodně to není na škodu. Pokud čekáte obdobu HH, budete nejspíš zklamaní. Já jsem za tuhle knížku rád a na její popis mi sedí jedno jediné slovo. Krásná.
Game
Anders de la Motte
Fajn námět, ale moc mi nesedí autorův styl psaní. Celkově mi to navíc přijde takové uspěchané, povrchní, za celou dobu jsem nepronikl ani k jedné postavě. Nenadchne, neurazí.
Strážci zákona
Richard Bachman (p)
Strážci zákona mě bavili o něco více, než Beznaděj, a to ze dvou hlavních důvodu. Tím prvním je skutečnost, která naopak mnohým vadí, že je to příliš fantaskní. To mě právě hodně bavilo a třeba taková cesta pro pomoc byla podle mě úplně brilantní. Druhou věcí je absence náboženské linie, která je na můj vkus v Beznaději až příliš výrazná.
Genesis
Karin Slaughter
Nemohu si pomoci, Grant County mě bavilo mnohem více. Už jsem si na Willa konečně trochu zvykl, nicméně největší radost mi udělal návrat Sáry.
Triptych
Karin Slaughter
Bohužel, po předchozích knihách mě první díl nové série vůbec nechytl.
Přízrak
Jo Nesbø
Je pravda, že se z Harryho stává poněkud nezničitelný jedinec, ale kniha jako taková je napínavá, svižná a ze všech Holeovek se mi zatím líbí nejvíce. Jednak je hodně povedené Gustovo vyprávění, jednak mě skutečně dostal závěr (a několikrát jsem obracel stránky sem a tam s tím, ze to přeci nemůže být všechno). Nesbø to sice opravdu místy přehání, ale když mě knížka pohltí tak jako Přízrak, rád mu to prominu.
Pan Mercedes
Stephen King
Ne, že by mě to vyloženě nebavilo, ale nijak zvlášť mě to neoslovilo.
Dlouhý pochod
Richard Bachman (p)
Moje první myšlenka byla, jak proboha napsal knížku, kde se jenom neustále jde, aby to nebyla nuda. Zjistil sem, že úplně klidně. Knížka mě bavila od začátku do konce a dokazuje, jaký je SK neobyčejný autor.
Ztracený symbol
Dan Brown
Ze tří přečtených mě zatím tahle kniha bavila nejméně, ačkoli rozhodně nepopírám napětí a čtivost příběhu. Bohužel se mi ale potvrzuje, ze Brownovi záporné postavy (Asasín, Silas, Moloch) mě bohužel vůbec nebaví.
Harry Potter a relikvie smrti
J. K. Rowling (p)
Poprvé jsem začal Harryho číst v přibližně stejném věku, ve kterém se dozvěděl, že je čaroděj. Tak, jak jsme oba dospívali, tak se měnil i příběh, z typické knížky pro děti v temnou a komplikovanou četbu. Přiznám, ze v té době byl pro mě HP těžká závislost :). Nedávno jsem pocítil nutkání opět se do této ságy pustit a byl sem značně napjatý, jaké to po těch letech bude.
Pravdou je, že první 3 díly mne už zdaleka nechytly tak, jako dříve. Od čtvrtého jsem však beznadějně začal propadat kouzelnickému světu a šestý a sedmý díl jsem zvládl během pár dní. A stejně jako před lety, po poslední stránce, když jsem si uvědomil, že další osudy jednotlivých postav se již nedozvím, se mě zmocnila zvláštní prázdnota, jako bych přišel o skutečné přátele. Na druhou stranu, ty krásný chvíle nad knihami a věci, které jsem v nich objevil, mi už nikdo nevezme. Myslím si, že pokud ve vás nějaký příběh zanechá takové stopy, je to tím nejlepším důkazem jeho výjimečných kvalit.
Netopýr
Jo Nesbø
Bavil mě na tom právě ten ještě trochu neotesaný styl psaní, trochu mi vadilo jedině poněkud kostrbaté rozuzlení.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
Svým způsobem smutný příběh o jedné vcelku nesnesitelné zmatené holce. Nicméně knížka se těžko hodnotí, neboť první jsem viděl film, který Audrey učinila nezapomenutelným a postavu Holly ztvárnila dost odlišně od předlohy.