LuJaDr komentáře u knih

Dílko o Savonarolovi z pera protestantského teologa je napsané velmi čtivým jazykem a z informačního hlediska poskytuje základní vhled do života horlivého dominikána s nezanedbaným kulturně-historickým kontextem. Tolik klady. Autorovu glorifikaci Savonaroly sdílet nemohu, přestože jsem knížku otevíral s upřímnou ochotou „spřátelit se“ s velkou postavou renesanční Florencie. Snad je to vlastní zkušenost z řeholního společenství, snad určité dozrání víry po vášnivém období čerstvého konvertity, které mě nutí mít se na pozoru jak před postojem „spravedlivého“ vůči zkaženému světu, tak před tendencí pokoušet se evangelijní přísliby naplňovat radikálně politickou akcí – v případě Fra Girolama a jeho „Savonarolajugend“ dohnané k neskrývanému teroru. Autor této knížky hledá ospravedlnění naprosto pro všechno, co Savonarola hlásal, konal a inspiroval. Některé čtenáře nejspíš přesvědčil, že jeho hrdina je světec; mně připomněl naopak nebezpečí v přístupu k víře, který je nakonec společný všem puritánům a fanatikům napříč vyznáními a dějinami a o jehož plodech nás stále pravidelně zpravují média či životní zkušenosti. Dnes Bohu díky za slova papeže Františka, která vyjadřují skutečné evangelijní poselství velmi výstižně: „Církev ať je večeřadlo pro všechny, ne pro uzavřený kroužek dokonalých.“

1 07.06.2021

Uvedení do života a díla Františka Suáreze napsal Daniel Heider velmi čtivě a přístupně, s výjimkou pasáže o problému „de auxiliis“, u kterého si ale nejsem jistý, zda je těžkopádně vyložený autorem, nebo zda je prostě tak náročný sám o sobě, což by i vysvětlovalo rezignaci na jeho řešení ze strany církve. Velmi oceňuju nezanedbaný historický kontext, který pomáhá pochopit „proč“ se Suárez mnohým tématům věnoval a jaké důsledky jeho práce měla. Mrzí mě, že autor se v textu dvakrát zmíní o „kontroverzních“ spisech, aniž by alespoň v několika větách nastínil jejich obsah, případně představil ony problematické teze. To je ale jen drobný nedostatek jinak velmi zajímavého „úvodu“, po kterém se těším na další suárezovské publikace Centra Aletti („Mají jezuité vlastní morálku?“ a „Pojem společenského souhlasu u Františka Suáreze“). Jedno mi hlavou ovšem vrtá více než „de auxiliis“, totiž proč ještě „Vynikající doktor“ není kanonicky uznán za svatého a učitele církve?

27.05.2021

Toto je jedna z nejužitečnějších knih, jaké jsem četl. V době, kdy se na nás valí zkratkovité jednoduché odpovědi na složité otázky, nabízí českému čtenáři skutečně zásadní nástroj k porozumění nejrychleji se šířícímu náboženství na světě. Prof. Kropáček je odborník, který by jistě dokázal napsat i mnohem obsáhlejší a čtenářsky náročnější „úvod do islámu“. V této knize však dává české veřejnosti zároveň odborný a zároveň velmi čtivý základní vhled do světa islámu, do pestrosti duchovních tradic, výkladů Koránu, právních škol, proměn ve vzájemných vztazích s odlišnými tradicemi atd. Stejně jako autor vycházím z křesťanských pozic, jsem katolík a věřím, že budoucnost patří bratrství a inkluzivní společnosti, ve které základním předpokladem společného fungování rozmanitých etnických a náboženských skupin bude porozumění, nikoli vnucování vlastních vyznání a nauk. Problémem nakonec nebude (jak prorokoval již J. Ratzinger) „střet kultur“, nýbrž „střet velkých kultur na jedné straně a antikulturního radikálního sekularismu na straně druhé“. Prvním krokem, jak čelit tomuto nebezpečí, je otevřít se tomu, co je jiné, a poznávat, vzdělávat se a vzdělávat se navzájem, neboť v globalizovaném světě je postoj „to se mě netýká“ sebeklamem. Pro tento účel je dílo L. Kropáčka nesmírně cenným příspěvkem.
Osobně mohu říct, že jsem po přečtení knihy nejen motivován k četbě dalších prací pana Kropáčka, ale také k mnohem intenzivnějšímu úsilí o porozumění islámu a mezináboženský dialog.

1 05.04.2021

Varufakisovo vyprávění o principech ekonomie mi pomohlo pochopit mnohé, co se z učebnicových definic dá vstřebat jen stěží, jako například fungování bankovního systému. Kniha ve mně nakonec vyvolala více otázek než odpovědí, což je ale v pořádku vzhledem k oboru, který autor správně odmítá postavit na roveň exaktním vědám.
Velkým přínosem Varufakisova pojednání je vycházení z historického vývoje společností. Éru zrodu kapitalismu a průvodní jevy podrobněji popisuje např. Erich Fromm ve výtečné knize Strach ze svobody.

3 31.08.2020

Přes všechna doporučení jsem dlouho odkládal zhlédnutí filmu Jméno růže, protože jsem chtěl nejprve přečíst knihu Umberta Eca. Když jsem se k ní konečně dostal, byl jsem od začátku nadšen jejím jazykem a mistrně vykreslenou atmosférou. K tomu se po pár stránkách začalo přidávat množství krásných myšlenek prezentovaných Vilémem z Baskervillu, jakýmsi středověkým Tomášem Halíkem, který bourá na strachu postavený svět náboženských fundamentalistů bystrostí svého rozumu a pokorou své víry.
Tempo odpovídající dynamickému příběhu - těžko se od knihy odtrhnout a nepustit se do další kapitoly. S hrdiny románu bych vydržel klidně i dalších 400 stran.
Po přečtení pro mě byla filmová zpracování jen jakýmsi jednoduchým převyprávěním k odpolední kávě. Z knihy, která má velkou přidanou hodnotu právě ve filosofických a historických pasážích, budu ještě čerpat mnoho moudrosti.

14 22.08.2020

Kniha rozhovorů zakladatele a šéfredaktora jednoho z nejvýznamnějších evropských deníků (Gazeta Wyborcza, kterou mimochodem dodnes stojí za to číst, což se o našich novinách říci nedá) Adama Michnika s prezidentem Václavem Havlem čtenářům velmi přístupnou formou odkrývá myšlenkový svět obou intelektuálů a díky doplňujícím textům a poznámkovému aparátu poskytuje zároveň základní přehled o fenoménu disidentství a o problémech počátků obnovené demokracie ve střední Evropě.
Člověka až mrazí, když si uvědomí, že to, před čím Havel a Michnik varovali před třiceti, dvaceti lety, kdy se nenávistné ideologie a nálady nejspíš jevily pouze jako záležitost extremistických menšin, se dnes stává politickým mainstreamem napříč civilizací. Zároveň je četba této knihy příležitostí připomenout si hodnoty, které stojí za to hájit napříč dějinami i politickými systémy - lidská důstojnost, solidarita, rozmanitá a aktivní občanská společnost.

3 25.06.2020

Kniha lehkým jazykem uvádí čtenáře do atmosféry pařížských intelektuálních kruhů a sleduje život Simone de Beauvoir a Jeana-Paula Sartra od narození až do smrti. Osudy a dílo „milenců svobody“ jsou představovány v historickém kontextu významných událostí 20. století, kterých se obě osobnosti často bezprostředně účastnily.
Autorka, osobně angažovaná v hnutí za práva žen, klade velký důraz na téma feminismu a dává ve své knize zcela vyrovnaný prostor jak pro Beauvoirovou a její literární i osobní válku s konvencemi a mužským šovinismem, tak pro Sartra a jeho politicko-filozofické myšlení, kladoucí na první místo lidskou svobodu.
Čtenář získá v romantické populární formě přehled jak o základních problémech dynamické společnosti 20. století, tak o milostných dobrodružstvích obou provokujících myslitelů.
Při četbě jsem měl mnohokrát velikou chuť přenést se do Paříže, chytat kapky deště na jejích ulicích a přisednout si k levicovým intelektuálům v kavárnách, zahalených cigaretovým dýmem. Co by nám dnes Simone a Jean-Paul řekli tváří v tvář společenské lhostejnosti, únavě, konzumerismu a ztrátě vědomí vlastní existence?

6 21.06.2020

Velká mistryně slova Olga Tokarczuk nabízí čtenářům Bizarních povídek několik vskutku podivuhodných zastavení u příběhů, ve kterých se mísí „(po)divnost“, kterou autorka celou svou tvorbou oslavuje, zaujetí kouzelnými maličkostmi, „obnažování“ zdánlivých samozřejmostí, citlivé představování světů jednotlivých postav a hluboké poselství, které z povídek nikdy nevychází v bezprostřední formě jakéhosi moralistického resumé, ale skutečně se v nich ukrývá a nenásilně k nám promlouvá a často nás vybízí (možná i probouzí) ke zdravému neklidu. Paní Olga říká, že svět je tvořen slovy a že slova mají moc. Svým čtenářům nenabízí ukolébavky a laciné potěšení. I těmi nejbizarnějšími příběhy nám pomáhá otevřít oči a podívat se na svět kolem nás jinak (čtenáři Běgunů vědí, že „existují dva úhly pohledu na svět... perspektiva žáby a pohled z perspektivy ptačího letu“).

Mě osobně nejvíce oslovila povídka Zelené děti.

„Periférie světa nás navždy odsuzují k tajemné bezmoci.“

Kdo se nebojí vykročit do vzdálenějších, neprobádaných a mnohdy nevysvětlitelných kruhů bytí, ten nebude paní Olgou zklamán.

8 23.05.2020