ludek.n
komentáře u knih
Sláine: Válečníkův úsvit
Pat Mills
Toto album obsahuje několik prvních dobrodružství legendárního bojovníka, barbara, žoldáka, zloděje a osobního strážce Sláina Mac Rotha z kmene Sessairů, které nám přiblíží a vtluče do palice jeho oddaný trpasličí průvodce Ukko. Podobu oběma hrdinům vtiskla výtvarnice Angie Kincaidová, která však svůj post hned vzápětí přenechala Massimovi Belardinellimu a Mike McMahonovi. Ti se pak spolu navzájem střídají ve ztvárňování vizí scénáristy Pata Millse. A zatímco u Belardinelliho převládá ostrá a jasná kresba, McMahonův styl je rozevlátý, neučesaný, místy až pitoreskní. Oba se pak dosytosti vyřádili v bojových scénách, kterých je Válečníkův úsvit plný. Skoro by se dalo říct, že bitva stíhá bitvu. Sláine se ještě neoklepe z jedné a už je oběma nohama v další. A tolik, kolik je tady zápasení a zabíjení, tolik je tady i nejrůznějších potvor, monster, nestvůr, holých lebek a ošklivých ksichtů. Mrtvými se to tady jen hemží a ne všichni, kteří už to mají za sebou, zůstanou klidně ležet a trouchnivět. Ukkovo vyprávění o návratu Sláina Mac Rotha domů je drsné, brutální, často i ohavné a zlé, ale něco vás nutí číst pořád dál, dokud nejste na poslední straně.
Krvavý kámen
Karl Edward Wagner
Když Kane oživuje moc gigantického krystalu ve zříceninách Arellarti, netuší, že zároveň s jeho probuzením se stane i jeho otrokem. Prozření pro něho bude bolestivé a ponižující. Pokud se ale nepostaví pravdě, bude svět, jak ho zná, zničen. Karl Edward Wagner dělá další mohutný zářez do pažby heroic fantasy a daří se mu to o chloupek lépe, než v případě prvního Kaneova dobrodružství v Thovnosijském císařství. Krvavý kámen je totiž, co se příběhu týče, sevřenější, strukturovanější a údernější. Z pohledu zvnějšku je možná také o něco temnější a obludnější, což v kontrastu k přemýšlivější zápletce, vytváří pnutí, ne nepodobné natlakovanému hrnci. Sám Kane je dost komplikovaná postava - na jedné straně hora svalů, ohánějící se mečem, nesmrtelný válečník, na straně druhé přemýšlivá, inteligentní bytost, hledající vedle divokých dobrodružství i poznání - aby vzbudila pozornost a zájem. A pokud mu autor ušije příběh na tělo, je radost se s ním vydat třeba až na kraj světa... anebo ještě dál.
Předivo tmy
Karl Edward Wagner
Na věky prokletý Kane přijímá nabídku zmrzačené vládkyně ostrovního království Efrel, aby se ujal velení jejích námořních sil ve válce proti Thovnosijského císařství. Žena, toužící po pomstě, však může být nebezpečná stejně tak nepřátelům jako svým spojencům, zvláště pokud ovládá černou magii. Předivo tmy je klasická heroic fantasy, plná čar, svalů, krvavých bojů, uťatých údů, zrady a pomsty. Karl Edward Wagner si s ničím hlavu moc neláme, nevysvětluje, neprofiluje prostředí ani charaktery účinkujících, nýbrž jen krátce nastíní situaci a než se nadějeme, už se řítíme na bojiště vstříc první řeži na život a na smrt. Kompars je postradatelný a snadno nahraditelný, takže se může zdát, že nejoblíbenější kratochvílí hrdinů je brodit se po kolena v krvi. A to i přes to, že většina bojů se odehrává na moři. Tam, kde nestačí meč a síla, nastoupí magie a obludná stvoření z hlubin. Finále je samozřejmě předvídatelné dlouho dopředu, jak tomu bývá u pravé oddechové četby, která od svých čtenářů nevyžaduje přílišné zapojení intelektu. V tomto duchu není Předivo tmy propadák, ale ani příspěvek do síně slávy
Pavučina snů
Stephen King
„Pořád na prd, den za dnem“ je jedna z hlášek chlapeckého spolku, který i po letech stále společně jezdí na lovecké výpravy do Jeffersonova traktu v Maine. Nebýt návštěvníků z cizího světa, mohl to být jen další výlet do divočiny. Takhle se z toho stal boj o záchranu lidské rasy. Vždy, když Stephen King vybočí z tenat klasického horroru a vydá se na výpravu do hájemství science-fiction, je výsledek nepředpověditelný a očekávání jsou proto o to větší. Pavučina snů je román o mimozemské invazi, mimosmyslovém vnímání a vojenské psychologii, zahalený oparem teroru, krve a strachu. Jak je u Kinga dobrým zvykem, setkáme se s hlubokým rozpracováním charakterů postav a vpravdě opulentním budováním atmosféry. Promyšlený je každý sebemenší detail, byť by se mělo jednat o značku bot hlavního záporáka nebo barvu zubního kartáčku největšího hrdiny. Přitom člověk nemá ani na chvíli pocit, že ho King tahá za fusekli nebo že zbytečně krouží kolem zápletky. A poučení? Nejdůležitější je vědět, „kdo nám zazpívá ukolébavku a pomůže nám usnout, když nám bude smutno nebo budeme mít strach.“
Děsivé přízraky
Laurent Botti
„Jednoho dne se stanou hrozné věci; a od toho dne už nikdy nic nebude jako dřív.“ Laurent Botti nás ve svém románu vezme na návštěvu do prokletého francouzského městečka Laville-Saint-Jour, o němž si mnozí myslí, že je samotnou bránou do pekel. Podle toho, jaké podivnosti se tu dějí, to nakonec nebude až tak daleko od pravdy. Na obálce se píše, že nadšeni budou především příznivci Stephena Kinga, a v tomto případě je k tomu opravdu našlápnuto. Pomalé a do široka roztažené vyprávění s množstvím postav, které sledujeme doslova na každém kroku a při každém hnutí mysli, postupně, plíživě a nenápadně budovaná atmosféra strachu a hrůzy, která s přibývajícími stránkami nabývá na intenzitě, bohatá prokomponovanost děje a spletitost osudů jednotlivých aktérů, řítících se k děsuplné a oslepující závěrečné katarzi, to vše připomíná mistra hororů více než pádně. Přes všechen Bottiho francouzský šarm se jedná o pořádně temný příběh, který však nedá nikomu nic zadarmo.
Zpráva o třetí planetě
Arthur Charles Clarke
Zpráva o třetí planetě velikána sci-fi Arthura C. Clarka obsahuje jednadvacet povídek, včetně takových pecek jako jsou Hugem oceněná "Hvězda", vesmírná honička s názvem "Střílejte veverky", nebo veleslavné jupiterovské "Setkání s medúzou", které získalo jak cenu Hugo tak Nebula Award. Já osobně bych k těm skvostům přidal ještě měsíční odyseu "Maelström II" a hororově hravou "... a ozve se Frankenstein". Vědecky erudovanému Clarkovi slouží vesmír jako jeviště, na němž rozehrává své dramatické příběhy s noblesou, lehkostí a precizností, jež by mu mohli závidět všichni, kdo se v žánru sci-fi pohybují. Když si pak odskočí na rodnou Zemi (Devět miliard božích jmen, Kterak se Hercules Keating v orchidej proměnil, Božský pokrm, Kruté nebe), znamená to jenom to, že se od exotických scenérií Měsíce, Venuše, Jupiteru nebo hlubokého vesmíru plného hvězd přesune do méně fantaskního prostředí, aniž by přitom ztratil cokoli ze svého zaujetí a soustředění na dokonale vyfabulovaný problém. Přestože jsou povídky v této sbírce už notně vousaté (vždyť například již zmiňované „Střílejte veverky“ jsou z roku 1949), nic neztratily na své působivosti a stejně jako v době svého vydání dovedou i dnes ohromit a překvapit.
Experiment člověk
* antologie
Reprezentativní přehlídka světové sci-fi Experiment člověk předkládá díla jedenácti autorů, kteří se v mnoha případech zapsali do povědomí široké čtenářské obce. Dá se říci, že je v podstatě nic nespojuje, snad jen láska k fantastice, což koneckonců platí i pro ukázky z této knihy. Vývěr témat je široký, ať už jsou to záhady vesmíru (Leze, leze po železe), otázky klonování (Homo divisus), Artušovské legendy (Mlha na Glyder-fachu), biochemické experimenty (Experiment žena), průzkum vzdálených světů (Pokus o útěk), detektivní případy soukromého vyšetřovatele Timothy Truckla (Copak nohy se kradou?), záchrana marťanské civilizace (Růže pro kazatele), boj za svobodu (Svět je les, les je svět) nebo paraevoluce supervědomí (Vzpoura genů). Povídkám neuškodilo ani méně či více jak půlstoletí od jejich vydání. Za největší skvosty téhle sbírky považuji „Svět je les, les je svět“ Ursuly K. Le Guinové a Kornbluthův Černý kufřík.
Slyším tě všude
Connie Willis
Když Briddey Flanniganová podstupovala EED zákrok netušila, že místo empatického souznění se svým milovaným přítelem Trentem, získá telepatické napojení na myšlenky všech lidí ve svém okolí. A jak jí to otočí život naruby, jaká hrůza ji čeká při pohledu dovnitř lidských myslí, to nepředpokládala ani v těch nejdivočejších snech. Američanka Connie Willisová si pro svá dílka velmi často vybírá velice originální témata, která navíc zpracuje hodně netradičním způsobem. V románu Slyším tě všude je ústředním motivem telepatie, kterou však rozcupovala a znovu složila takovým způsobem, že ji z toho vypadla neskutečně bláznivá situační komedie, před níž by jistě smekli v obdivu i velmistři tohoto žánru. Je to svěží, hravé a veselé vyprávění, ale nebyla by to Connie, aby do toho podprahově nevložila i nějaké to závažné poselství a hlubokomyslné varování. I přes svou délku a hromadu důmyslných kliček, si příběh uchovává tah, náboj a vzrušující atmosféru. Připočteme-li onen již zmíněný komediální nadhled, (mimochodem velmi vytříbený a citlivě dávkovaný) máme před sebou knihu, která si zaslouží pozornost.
Dolores Claibornová
Stephen King
Dolores Claibornová-St. Georgeová vypráví příběh svého života a manželství. Matka tří dětí a manželka Joea St. Georgeho, posluhovačka v domácnosti bohaté Very Donovanové a žena, který celý svůj život dřela a dřela. Jeden obrovský, syrový a nic nezamlčující monolog. Něco takového může napsat snad jen Stephen King, protože u každého jiného autora by stála za zvážení hospitalizace na psychiatrii. King, i když bude psát o tom, jak jdou čtyři malá káčátka přes cestu k rybníku, bude to tak opravdové a děsivé, že bude v ohrožení vaše spodní prádlo. S Dolores Claibornovou je to podobné. Obyčejná žena se rozhodne pro čin, který vybočí z rámce jejího stereotypního, všedního a nudného života a po letech o něm vydá svědectví i se všemi následky, s nimiž se musela vypořádat tehdy a s nimiž se musí potýkat nyní. Jednolitý tok textu bez kapitol připomíná rozvodněnou řeku, která bez milosti smete všechno, co jí stojí v cestě. Je to zpověď smutku, ale i naděje, která se díky mistrovskému stylu čte jedním dechem.
Laila
Josef Rubáš
Elitní právník Adam Baxa si přál dokonalou ženu a zdá se, že se mu jeho přání splnilo. Ani ve snu by ho však nenapadlo, že o ni bude muset svést boj na život a na smrt v podivné hře, od níž nezná pravidla. Josef Rubáš se pokusil napsat vzrušující thriller o lásce, smrti, úspěchu a dokonalosti. Dal dohromady lehounký sci-fi motiv s, adrenalinovým psychodramatem, okořenil to milostnou zápletkou a prostředím high society, a pak to celé zabalil do rubáše podivna. Na první pohled vysoce přitažlivé ingredience, které mají svůj nezpochybnitelný potenciál, na druhý pohled se však do dobře promazaného soukolí někudy dostal písek a drhne to víc, než by bylo zdrávo. Zásadním problémem je délka, která jde ruku v ruce se spoustou berliček, pomáhajících udržet spádovost děje. Některé pasáže jsou tak nevyhnutelně hluché a nepomáhá tomu ani snaha udělat příběh tajemnější než je tajemství samo. A pak ty nesrovnalosti jako např. když si Adam Baxa díky výmazu paměti nevzpomíná na svou zemřelou ženu, ale do dotazníku ji popíše do všech podrobností fyzických i psychických. Nebo proč všichni konzumují taková kvanta psychofarmak (na což jsme neustále upomínáni), když to v konečném důsledku nehraje žádnou roli? A motivy doktora Wanga hrát se svými figurkami hru smrti? Jestli je dokážete rozklíčovat, smekám před vámi. Román je na prozaickou prvotinu hodně ambiciózní, a pokud se autorovi podaří vychytat mouchy, mohlo by být příští setkání hodně zajímavé.
Mickey7
Edward Ashton
Mickey Barnes je člověk pro ty nejnebezpečnější, život ohrožující, úkoly. Jestliže při jejich plnění zemře, je reinkarnován v novém těle se starými vzpomínkami a připraven na další misi. Jenže teď, po sedmém zmrtvýchvstání, se situace tak trochu vymkla ze zavedeného řádu věcí. Edward Ashton napsal dobrodružnou kolonizační sci-fi s poměrně zajímavým nápadem „postradatelného člověka“, který však podle mého vytěžil jen z poloviny. Ve snaze po dramatičnosti totiž namísto toho, aby myšlenku rozvíjel a budoval, zabředl do Mickeyho duality a hra na peška, který chodí okolo, ho natolik uchvátila, že to začalo být místy až nudné. Utajování dvojčat v uzavřené komunitě bylo až dětsky úsměvné, ale těžce nevěrohodné (zvláště vezmeme-li do úvahy, že velitel stanice byl podezřívavý, paranoidní ras). Ono těch naivních momentů je v knize ostatně více než dost, a tak jsem hodně přemýšlel, zda je Edward Ashton takový neumětel, nebo si ze mě jen dělá srandu a není třeba ho brát vážně. Vlastně jsem se doteď nerozhodl, co z toho je správně...
Let do nebezpečí
Arthur Hailey
Rutinní let 714 Kanadské společnosti příležitostných letů z Winnipegu do Vancouveru se vinou špatného jídla proměnil v dramatický boj o život. Otravou jsou postiženi jak cestující, tak posádka a do pilotního křesla čtyřmotorového kolosu musí usednout bývalý válečný pilot, který však seděl v kokpitu bojové stíhačky naposledy před dvaceti lety. Odborník na letectví John Castle dodal specifikace a technické podrobnosti, bestsellerista Arthur Hailey přidal charaktery, dramatickou zápletku a vlastní příběh. Výsledkem je jeden z nejúžasnějších katastrofických thrillerů všech dob. Úderný, realistický, přesvědčivý, krystalicky čistý, úsporný v použitých výrazových prostředcích, přesto s neuvěřitelnou vypovídací schopností. Pánové se s ničím nepárali a zaměřili své úsilí na autentickou reportáž. Okamžitě jste na stejné vlně a přímo na palubě onoho nešťastného letu 714. Společně s Georgem Spencerem, doktorem Bairdem a letuškou Janet Bensonovou prožíváte všechny dramatické chvíle jejich nočního dobrodružství. Tohle je slabikář všech katastrofických příběhů, dokonalý a i po letech neuvěřitelně čtivý.
Vzducholoď Nine
Thomas H. Block
Díky zkratu v odpalovací soustavě jaderných střel se svět propadl do absolutní zkázy. O jediné nezasažené místo - jižní pól - teď soupeří poslední skupinky přeživších. Jedna operuje s gigantickou komerční vzducholodí, druhá s motorovou lodí a dvěma bitevními vrtulníky. Autor bestsellerů Thomas Block rozehrává v Antarktidě sovětsko-americký duel se vší pompou a černobílým viděním světa. Postavy v tomto díle jsou totiž bezvýhradně archetypy a jejich vývoj (pokud k němu vůbec dojde) se děje formou kotrmelců. Jistě mi dáte za pravdu, že k tomu, poznat kdo je tady za zlého a kdo za hodného, člověk mnoho důvtipu nepotřebuje. Karty jsou rozdány hned zkraje a málokdo v následující hře dostane trumfy navíc. Na druhou stranu proč chtít víc, než může kniha nabídnout? V tomto případě je k mání jednoduchý, bezelstný a přímočarý příběh, který se dá bez mrknutí oka zařadit mezi napínavé kovbojky, v nichž jsou akorát honáci dobytka, předáci, pistolníci a indiáni nahrazeni inženýry, piloty, vědci a vojáky.
Konec všech věcí
John Scalzi
Tajemné uskupení nespokojenců Ekvilibrium rozsévá v řadách Koloniální unie, stejně jako ve Shromáždění, pochybnosti a nejistotu. Jejich diverzní akce jsou stále drzejší, odvážnější a směřují k jedinému cíli: totálnímu rozvratu. Dokáží zástupci napadených mocností odvrátit zkázu, nebo podlehnou? John Scalzi dovedl sérii Koloniálních válek ke svému závěru, ale při vší úctě k němu, tohle je už opravdu jen labutí píseň, která si neví rady ani sama se sebou, natož aby přinesla ještě něco zajímavého a podnětného. Už to vlastně ani není souvislý příběh, ale jakési střípky, které spadly pod stůl a teď se tváří jako plnohodnotné vyprávění. Všechno, čím tahle série na začátku ohromovala a poutala pozornost je nenávratně pryč. Zbylo jakési mnohomluvné rétorické cvičení, které postrádá jakýkoli pevný bod a cíl, ke kterému by směřovalo. Chybí napětí, gradace i smysl toho všeho. Je to nablýskané a opulentní, ale dokonale prázdné. Nad hladinou tuhle knihu drží jen Scalziho vybroušený styl a jeho dar vyprávěčství. Bez nich by to byl propadák non plus ultra.
Rozkol
John Scalzi
Koloniální unie doplácí na rozhodnutí, která v minulosti udělala, a ocitla se na samé hranici zhroucení. Namísto vojenské síly teď spoléhá na diplomatická jednání. Jenže ani ty často nejsou bez nebezpečí, že strhnou čekající lavinu, která pohltí všechno a všechny v dosahu. Tím spíše, že na scéně se objevila nová neznámá síla. John Scalzi si pro své páté pokračování Koloniálních válek ponechal z předchozích dílů jen základy a začal stavět nový příběh s novými hrdiny a ve zcela jiném duchu. Kniha nabobtnala, ale bohužel pouze slovy, ne hodnotou. Vyprávění ztratilo mnohé z toho, co bylo vlastní jeho předchůdcům: napětí, drive, humor, emoce. Rozkol působí nemastně, neslaně, jako nastavovaná kaše, u níž je důležité jen to, aby jí bylo hodně. A tady jí je tolik, že doslova přetekla z hrnce a v zárodku zadusila všechny zajímavé momenty. Sem tam se ještě blýskne střípek zlata, ale jinak je to jen zoufalé hledání východiska ze slepé uličky. Nebýt tradičně skvělého finále, pohřbil bych Rozkol ještě hlouběji ke dnu knihovny.
Příběh Zoe
John Scalzi
Jmenuje se Zou Boutin-Perryová a je modlou pro jednu rasu mimozemšťanů, kteří se od ní učí, jak být sami sebou. Teď se však rozhodla, že s tím, co představuje, je konec. Nyní bude záležet už jen na tom, kdo doopravdy je. A John Scalzi nám předkládá její příběh, její verzi Poslední kolonie, to, jak viděla boj o roanockou kolonii ona sama. Převyprávět už jednou řečené tak, aby to bylo stále atraktivní a poutavé, je bezpochyby náročné a pro mnohé spisovatele věc, do níž by se nepustili ani za zlaté tele. John Scalzi to riskl a ještě si to ztížil tím, že svůj příběh vypráví z pohledu dospívající dívky, vystavené zásadním životním rozhodnutím. Tenhle druhý vstup do stejné řeky mu vyšel, i když musím přiznat, že zpočátku jsem nevěřil, že to dokáže. John Scalzi je však mistrem finálových partů, a tak i v Příběhu Zoe mě dostal posledními kapitolami. Díky nim jsem mu odpustil i některé hluché pasáže při onom obracení sena z Poslední kolonie. Každopádně pořád mi dává smysl sérii Koloniálních válek číst, pořád je to skvělé dobdrodružství, pořád mě to baví...
Poslední kolonie
John Scalzi
Kolonie na Roanoke měla být podle plánů Koloniální unie postradatelnou vějičkou na zdánlivě nezastavitelnou flotilu Shromáždění. John Perry se svou ženou Jane, bývalou členkou zvláštních jednotek, se rozhodli tyhle plány změnit, a co víc, otočit zbraň proradného střelce proti němu samotnému. John Scalzi pokračuje ve své spanilé jízdě Koloniálními válkami. Zpočátku jsem si sice myslel, že to bude jeden další tuctový příběh o osídlování ztracené varty kdesi na konci vesmíru, o slastech a strastech hrstky lidských kolonistů v nehostinném prostředí planety, jejíž flóra a fauna nebude příliš přátelsky nakloněna lidským vetřelcům, jenže všechno bylo nakonec jinak. Scalzi vytáhl těžký kalibr a do hry zapojil oba hlavní hrdiny předchozích dílů, kteří sešlápli plynový pedál nebezpečně blízko podlaze. Dojímavé finále, které má i přes svou slzotvornost daleko do kýčovitosti, už bylo jen třešničkou na dortu. Podle mého se Poslední kolonie povedla a neztratila nic z napínavosti svých předchůdců.
Brigády duchů
John Scalzi
Existují lidé, kteří jsou ochotni zaprodat vlastní rasu, zradit všechno, v co věřili a vydat nepříteli všechna vojenská tajemství, která znají. Pochopit důvody takového zrádce, může být cesta k záchraně lidstva. Pokud už není pozdě. John Scalzi nepokračuje v rozvíjení příběhu hlavního hrdiny Johna Perryho z předchozího dílu, přestože jinak využívá všechny ostatní nástroje a výdobytky ze svého vesmíru. Pozornost místo toho upřel na zvláštní jednotky Koloniálních obranných sil, tak zvané brigády duchů, především pak na jejich nového člena Jareda Diraca, který má ve svém mozku ukryty znalosti a vzpomínky zrádce Charlese Boudina. Na pozadí připravovaného konfliktu se tak rozehrává partie, která má atributy napínavého souboje myslí. Oproti předchůdci ubylo bojových scén i sarkastických hlášek, což však neznamená, že by četba ztratila dramatický náboj nebo nadhled. Na první pohled je kniha vážnější, zadumanější a více než na jedince se zaměřuje na celá společenství, ať už lidská nebo mimozemská.
Válka starého muže
John Scalzi
Poté, co se lidstvo vydalo ke hvězdám, stalo se i jednou z válčících stran ve vesmírném konfliktu, v němž nejde o nic méně než o planety, vhodné k osídlení. Boj je brutální a neúprosný. John Perry ve svých pětasedmdesáti napřed navštívil hrob své ženy a potom narukoval do Koloniálních obranných sil, aby se na této válce podílel. John Scalzi, jak připomíná noticka na obálce, následuje tradici Roberta A. Heinleina a jeho Hvězdné pěchoty. Činí tak v duchu velkého mistra, ale je přitom dostatečně sám sebou, aby to nebyla jen obyčejná kopírka. Tam, kde Heinlein používal technokratickou psychologii velkých slov, pojmů a myšlenek, Scalzi nasadil emoce, lehkost a nadhled. Jeho Válka starého muže má drive a solidní odpich, zrychlení přitom udržuje konstantní od začátku až do konce. Sarkastické hlášky koření vojenský dril a dokáží udržet hladinu čtenářových endorfinů na vysoké úrovni, i když se zrovna nebojuje. Kniha se čte nadmíru dobře, nikde neškobrtá ani se nezastavuje. Těším se na další pokračování.
Karneval světů
Malcolm McLaren
Nový Eden byl kdysi výletní oázou, kam jezdili zámožní a vlivní občané Města relaxovat. Jenže pak se přechodové brány mezi světy uzavřely a ráj se ze dne na den proměnil ve vězení, v němž jednotlivé frakce obyvatel sváděli boj o poslední zásoby potravin. A když začalo vyhasínat slunce, připravili mocní Nového Edenu genocidu. Kanadský spisovatel Malcolm McLaren měl v případě Karnevalu světů vskutku šťastnou ruku při volbě vstupních parametrů: prostorové brány, dva podivuhodné světy, záhadné labyrinty, opředené tajemstvím a nad tím vším apokalyptická vize. Je až trestuhodné, jak tohle všechno promrhal v honbě za pochybnou originalitou. Namísto úchvatného dobrodružného příběhu nám předvádí nemastnou, neslanou ekonomicko-politickou štvanici na muže, který toho ví až příliš mnoho (navíc je možná nejbohatším mužem na světě, aniž by z toho měl jakoukoli výhodu). Příběh se třepotá jak vlajka na stožáru za silného větru a nic pozoruhodného z toho nevzejde. Až na samém konci, kdy se otevřou další prostorové brány, se blýskne na lepší časy, ale jedná se už jen o labutí píseň přípravy na další, v Česku nevydané, díly.