lucy.sankova komentáře u knih
Tak tohle mě úplně pohltilo. Jak mě bylo smutno.. držela jsem pěsti Štěpánovi a za to všechno ho obdivovala.
Když se tak zamyslím, může to být příběh každého z nás.
Příběh o dospívání mladého jedenáctiletého chlapce, který ovšem příliš brzy se stal “soběstačný” ..
No teda! Ani nevím jak to shrnout..
Tak tedy postupně..
První část knihy byla zbytečně zdlouhavá, všechno to podstatné by se dalo shrnout na pár stránek.
Ale část druhá. Ta mě úplně dostala. Problematika dárcovství spermií pro svobodné ženy, problematika dospívání, samoty, mateřství .. to mě dostalo.
Je třeba tyto témata otvírat a nebát se o nich mluvit :)
Pro mě to všechno bylo celkem bizarní, celý příběh, osoby, celkové rozuzlení. Takové zvláštní. Ostatní knihy Matkina mě bavily o moc víc.
Občas jsem byla zmatená, všechny jména si byly dost podobná, ale příběh byl pěkný, myšlenka zajímavá. Nicméně mi ze série bude nejspíš stačit pouze tento díl a do dalších se zas tak hrnout nebudu :)
Na to, že je (byla) autorka skoro o mnoho let starší jako já, tak to bylo pěkné čtení :)
Příběhy ze života, místy poučné, příjemně oddechové :)
Tohle byl tak krásný příběh o vztazích v několika rovinách - dcera/otec vdovec, opuštěný senior-seniorka, senior-mladá dívka, apod.
V knize je zachyceno mnoho momentů od nepochopení, po lásku v seniorském věku, pomoc jednoho staříka a vděčnost.
Je málo knih, které hovoří o tématu staří, tato je jedna z těch milejších, které mi utkví v srdci.
Doporučuji.
Tak nějak od začátku jde vytušit, jak celý příběh dopadne. Ovšem i tady mě konec příběhu nezklamal, ale naopak opět pohladil na duši :)
Moje prvotina od této autorky a rozhodně né poslední!
Na pár stránkách tolik moudra.. setkání mládí vs. stáří, očekávání vs. zklamání ..
Téma, o kterém se příliš nemluví a to je .. jaké to bude až my budeme staří? Jací budeme těžko někdo ovlivní, je třeba to přijmout a přistupovat k tomu s respektem..
“Věci se dají zpomalit, ale ne zastavit..”
Opět mě autorka nezklamala.
Beznaděj, strach, bezpodmínečná láska, nenávist, ztracené dětství..
Tohle se Mornštajnové povedlo. Nemohla jsem přestat číst. Fascinující. Nečekané. Lítostivé.
Robert Fulghum je pro mě stále naprostá jednička. Bohužel syn mu nesahá ani po paty. Ani jedna esej mě neoslovila.
Předchozí dvě sbírky se mi líbily o dost více :) tady jsem byla malinko ztracená, sbírka mě začala bavit až zhruba v polovině čtení :)
Ano, hodně mouder známe..
Ale je potřeba se zastavit a zamyslet se, jak moc nás čas na mobilu a na sociálních sítích okrádá o čas s rodinou a přáteli..
Není potřeba chodit s mobilem spát, koupat se, jít na procházku..
Dopřejme si být víc OFF ..
Brooklyn. Místo, které mě osobně moc nezaujalo..
ale ten příběh. Super. Super. Super. A ten konec, to už byla opravdu už jen taková třešnička na dortu.
Povedené.
Krásná obálka! Ale to bylo tak jediné..
Začátek skvělý a poté už to bylo místy až absurdní. Charaktery hlavních postav mě štvaly, jejich nerozhodnost, nezodpovědnost, sobectví…
No ještě, že je to útlá knížka, jinak bych to ani nedočetla.
Jak málo stačí k tomu obohatit tento svět.. Slova svět nemění, svět mění činy.
Mě se povídky líbily moc! Krátké, melancholické, hořkosladké s nádechem naděje. Malinko mi připomínaly povídky Petry Soukupové.
Příjemné pohlazení po duši. Četla jsem ji zachumlaná v dece v těchto podzimních dnech ať už s kávou v ruce, s vínem nebo s dobrým čajem.