Sarkastická až brutálně cynická zpověď mladého amerického lékaře popisující roční stáž na interně v sedmdesátých letech. Hodne vtipná, někdy absurdní, ale často taky velmi vážná úvaha o hranicích lékařského řemesla z různých úhlů pohledu. O tlaku, zodpovědnosti, morálních a etických otázkách, limitech medicíny a o tom, jak v tom všem neztratit lidskost a sám sebe.
Pokud chcete něco něžného, laskavého, milého, ale ne hloupého a alespoň trochu s přesahem, sáhněte po téhle knize. Oddechovka, místy trochu naivní, ale nenudila jsem se a děj, který se zdál předvídatelný, nakonec nabral překvapivé rozuzlení. Tento příběh dívky hledající identitu a kořeny, vlastní cestu a zažívající zdrcující ztrátu se mi moc líbil. Hlavně protože k nalezení sama sebe není třeba jen nezdolnost a odvaha, ale především naděje, že to za to stojí.
Tři strhující životní příběhy z válečného pohraničí. Jeden odpornější, smutnější a beznadějnější než druhý. Pocit hnusu budu mít asi ještě dlouho. Napsaná je nicméně skvěle.
Vdechnutá na jeden zátah, to se mi roky nestalo. Moje první kniha této autorky, určitě si ráda přečtu další. Rodinné a milostné drama z hudebního prostředí na pozadí normalizace, která byla vykreslena vší své odpornosti. Velmi dojemná, ale bez přeslazenosti a patosu, drsná až syrová. Mam chuť si pustit něco od Boccheriniho.
Tahle kniha byla intelektuální blaho. Neskutečně propracovaná hra se čtenářem, ve které se stírají hranice mezi fikcí a skutečnosti, mezi pravdou a úhlem pohledu. Dotýká se samotné podstaty prózy a nechává prostor pro vlastní úvahy a interpretace. Postupné podléhání manipulaci a psychologický rozklad osobnosti v přímém přenosu bylo odporný, ale nešlo se odtrhnout. Delphine opět nezklamala.
Se čtením jsem dlouho otálela, takže jsem měla docela problémy navázat na předchozí děj. První čtvrtina mi přišla chaotická a neuspořádaná, těžko se mi orientovalo v postavách a byla jsem z knihy zklamaná. Romantická linka mi přišla ohraná a předvídatelná, vývoj hrdinů nedostatečný a děj by se místo na více než šest set stránek mohl vejít na třetinu. Zajímavé to začalo být až ve střední části, ale že bych se od toho nemohla odtrhnout říct nemůžu. Otevřený konec a ječí brutálně nevhodné načasování s příliš velkým množstvím nezodpovězených otázek mě vyloženě nasral. Pro mě nejslabší díl ságy. Očividně ne poslední?
Druhý díl příběhu z lékařského prostředí odehrávající se v polovině předminulého století. Oddechovka plná zajímavých faktů o vývoji medicíny i společnosti té doby. Jsem ráda, že žiju tady a teď.
Na téhle knize je obdivuhodné, že ji psaly dvě autorky. Neumím si přestavit ten tvůrčí proces, přestože ho na konci popisují. Za zmínku určitě stojí velmi přesný popis historických reálií ze zákulisí medicíny kdy bylo běžné pouštění žilou, anestezie byla v plenkách a ženy neměly ve společnosti, natož akademickém prostředí žádné postavení. Samotný příběh je spíše odpočinkový, nějaká ta klišé a stereotypy, ale musím uznat, že vrcholná scéna kdy se hlavní hrdinka musí postavit patriarchátu a odhalí své výjimečné vědecké a chirurgické schopnosti byla velmi strhující.
Tuto skvělou a odvážnou knihu nechci hodnotit jako beletrii. Dovolím si použít závěrečná slova autorky.
Rusko je schopným manipulátorem skryté nenávisti vůči ženám v našich společnostech a neexistuje důvod předpokládat, že by se tento výhodný nástroj nechystalo zúročovat stále intenzivněji. Proto je potřeba o celém repertoáru ruské misogynie mluvit v širším měřítku než doposud a na její budoucí využívání je nutné se lépe připravit.
Během uplynulého roku jsme mnohokrát slyšeli, že Ukrajina bojuje i za naši demokracii.
Kolikrát jste slyšeli, že Ukrajina tím bojuje za budoucnost žen a menšin? Že Ukrajina bojuje za vaše dcery, sestry a partnerky. Že bojuje za ženy a dívky všech budoucích generací?
Díky této knize jsem lépe pochopila kontext ruské brutality a agrese. Nemůžu říct, že by se mi žilo lépe. To ostatně ale nebyl její záměr.
Přečtěte si ji.
Asi nejslabší kniha, kterou jsem dočetla za posledních několik let. Klišé a patos přímo odkapávají z každé druhé stránky. Autorem je sportovní reportér ze středozápadu a tomu odpovídá prudérnost, stereotypy, patriotismus a předsudky prostupující celým poměrně banálním příběhem. Vsechno špatně, otravný a zbytečný... Ale cosi těžko definovatelného mě nutilo knihu číst dál a na konci ze mě vymáčklo dokonce nemálo slz. Možná za to může ta krásná obálka. Nicméně tuhle knihou s klidným svědomím vynechte.
Slupla jsem ji za dva dny. První půlka byla pro mě dost smutná, bylo mi Almy a jejího osudu líto. V druhé části se to překlopilo přes rozčarování, kdy jsem si říkala, holka už bys se sebou mohla něco dělat, k averzi a nakonec smíření. Takže psychologie hlavní hrdinky skvělá, což bohužel neplatilo o vedlejších postavách, ale zas tak zásadně to nevadilo. Pohltil mě především naprosto fascinující příběh ženy, které se navzdory nesnadným životním okolnostem podařilo brilantně vytěžit potenciál schopností, doby a místa kde žila. Postupným budováním kontaktů, kapitálu, odhadem rizika, neuvěřitelnou prozíravostí a odhadem na lidi, ale i poctivosti a důvěryhodností vybudovala monstrózní impérium. Stala se královnou veksláků a příběh s dokonalou přesností popisuje mechanismy jak k tomu došlo. Velmi čtivě a do detailu vykresluje celý paralelní ekonomický vesmír vekslu sedmdesátých a osmdesátých let a následný rozkvět z dnešního pohledu totálně absurdního byznysu v devadesátkách. Nejsmutnější a nepřekvapivý je fakt, že šťastnou ji to neudělalo.
Během léta, které bylo intenzivní jsem moc neměla na čtení chuť. Tahle docela smutná kniha by rozhodně měla potenciál na schrupnutí za tři dlouhé večery. Často mám problém najít lehčí knihu, která není hloupá. Tahle splňuje všechna kritéria. Čte se lehce, velice jsem ocenila sarkastický a černý humor i silné emoce. Dotýká se ale i těžších témat, která dodávají příběhu hloubku. Chvílemi se děj trochu táhl, hlavně v první polovině, ale možná mi to tak připadalo jen protože jsem ji četla nesmyslně dlouho.
Oddechovka, která ale není úplně hloupá je jedním z mnoha důvodů proč mám ráda fantasy literaturu. Občas je fajn ponořit se do světa hrdinů, fantastických bytostí, romantických příběhů a nemilosrdných bojů. Murthag mě ale bohužel nedokázal strhnout, ačkoli je napsaný dobře a námět má potenciál. Chvílemi se děsně předvídatelný a nepříliš zajímavý děj táhnul tak, že jsem uvažovala nad tím, že knihu odložím. Předchozí čtyři díly o Eragonovi jsem před lety přečetla jedním dechem. Celá kniha je výhradně o Murthagovi, Trnovi a jejich zranění z minulosti. Chyběly mi vedlejší postavy, které by daly příběhu větší hloubku a strukturu. Charaktery Uveka, Alín ani Bachel byly ploché, takže interakce s nimi ve mě nevyvolaly žádné zásadní emoce. Zkrátka mě to moc nebavilo no. Jsem z toho zklamaná.
Jako vyloženou oddechovku bych to neoznačila, ani jako Delphiny nejlepší knihu. Bylo znát, že je to kniha více než dvacet let stará. Težce se mi formuluje o čem to bylo. Spíše než příběh, byly důležité emoce. Převládající pro mě byla síla touhy a její devastující potenciál, propojení mezi autorem a dílem, velmi přesvědčivě popsaný rozklad osobnosti, tíživá a paralyzující úzkost a nakonec snad i naděje. Jazykově jako vždy naprostý porno.
No tak tohle bylo odporný a strašně smutný čtení. Několikrát jsem chtěla vzteky mrsknout knihou do kouta, chtěla jsem to vzdát a proklínala jsem se, že jsem se do ní vůbec pustila. Ale ona mi to nedovolila, zaryla se mi pod kůži a nepustila do poslední věty. Naštěstí to celý netrvalo víc než dva večery. K ději mám jediný, někteří lidé by nikdy neměli mít děti. Marně přemýšlím, jestli v tomhle příběhu bylo vůbec něco správně…
Velice intimní, odvážná a otevřená kniha. Originální svou vizuální identitou a geniálním epilogem, ze kterého mi spadla brada. Moc ráda jsem ji četla, ale ještě raději jsem, že vůbec vznikla. Za to patří autorce velký obdiv a respekt. V neposlední řadě mám radost z toho, že jsem schopna porozumět vidění a cítění světa o půl až generaci mladších lidí a v mnohém s nimi sdílet stejné názory a hodnoty.
První co mě zaujalo, byla naprosto fenomenální obálka, která ale může vyvolat příliš vysoké očekávání od obsahu. Přestože je hlavním motivem knihy misogynie, zařadila bych ji spíš mezi lehčí čtení s náznakem magického realismu. Příběh tří žen žen téhož rodu v různých časových liniích, které mají společný silný až tajemný vztah k přírodě. Sama jsem tak trochu Weywardová, takže ideální oddechovka.
Knihu vzdám opravdu málokdy, ale tohle nešlo. A to nemám nic proti romantickým příběhům, nebo oddechovkám. Vágní, plytký a naprosto předvídatelný děj bych tomu ještě odpustila, ale tu uvzdychanou formu “Ach Dejve má lásko, tolik tě postrádám…” to se nedalo snést a kousek za půlkou jsem to vzdala. Jednu věc k dobru tomu ale přičítám, začala uvažovat o roadtripu na Hebridy.
Více než 700 stran epického příběhu o přátelství, lásce, nezlomnosti, hranicích lidskosti a nesmírném utrpení odehrávající se v 90. letech v Gruzii. Nebylo to lehké čtení, trvalo mi dlouho se do děje ponořit. Mnoho postav, velmi obšírný popis, dvě dějové linie, později gradující hrůzy nejen uvnitř Gruzie, ale především uvnitř hlavních postav. A možná hrála roli i moje určitá neochota se do tématu vžít. O většině politických událostí jsem měla povědomí, co jsem ale netušila byly dopady postsovětské doby na duši národa. O mafiánských praktikách trvajících v určitých kruzích zcela jistě dodnes, o postavení žen a jiných specifikách tehdejší gruzínské společnosti také ne a jsem moc ráda, že se ke mě tahle kniha dostala. Napsaná je velmi emotivně, postavy mají vynikající psychologii, čte se, co se týká jazyka velmi dobře. Obsahově od začátku víte, že přijde něco velmi těžkého, ale jak příběh graduje ke konci, drtí vás na prach… alespoň na mě to tak působilo. Rozhodně stojí za přečtení!
Naprostá pecka! Šest hvězdiček z pěti a určitě zatím nejlepší kniha letošního roku. A to má slušnou konkurenci. Jen upozorňuju, že při čtení budete mít vztek a pokud jste žena, budete mít sakra velkej vztek. Pokud jste žena ve vědeckém prostředí, budete vyloženě nasraný a budete mít chuť tou knihou někomu ublížit. Obzvlášť když si uvědomíte, že by se toho u nás od Kalifornie na konci padesátých let mohlo změnit klidně i krapet víc.
Autorka je mi více než sympatická, protože kloubí zkušenosti z biotechnologie, marketingu, umění a dálkového plavání. Tomu říkám match! Lekce chemie je skvělý příběh s velmi zajímavými postavami, kterému nechybí humor a laskavost. Co mě ale bavilo nejvíc? Jazyk hlavní hrdinky. To s jakou samozřejmostí popisuje svět ve vědečtině, protože to je přeci úplně jasný ne, je naprosto dokonalý. Trochu se v tom vidím…s mužem si taky nepodáváme sůl, ale nácl, čaj pijeme v kádinkách a dělicí nálevka je běžnou součástí domácnosti. Nicméně je důležitý říct, že nemusíte být přírodovědci. Tuhle knihu bude milovat každej, na to bych dala ruku do kahanu!
