Lucienka220 komentáře u knih

(SPOILER) Od knihy Jako tygr ve sněhu jsem čekala romantickou love story z Koreje. To jsem se docela přepočítala, přečetla jsem docela drsný příběh. Osudy několika hrdinů knihy sledujeme v průběhu padesáti let dvacátého století.

Příběh začíná v roce 1917, kdy je dívenka Jade prodaná rodinou jako učednice na kurtizánu. Pro ni je to docela štěstí, zatímco její rodina hladoví, ona má dostatek jídla a může se vzdělávat. Navíc se spřátelí se stejně starou Lotos, dcerou majitelky školy Silver.
Po docela drsném zvratu se dostává Jade i Lotos do Soulu k sestřenici Silver, Dani. Pokračuje ve výcviku na kurtizánu, stává se docela slavnou herečkou, zamiluje se do mladého rikši a studenta Kim Han Čchola.

Jade mi byla svou laskavostí a cílevědomostí nejvíce sympatická z celé knihy.

Druhou hlavní postavou je prchlivý sirotek Nam Džung Ho, který také přichází do Soulu ze severní Koreje. Jeho otec, lovec divokých zvířat Džung Hoa naučil, jak přežít. Tyto znalosti se mu hodí i v městské džungli, stane se hlavou gangu malých žebráků. Potkává Jade jako velmi mladou dívku, a ta se stává jeho nedosažitelnou celoživotní láskou.

V knize se potkáváme s mnoha dalšími postavami, levicově zaměřeným intelektuálem Lee Mjung Boem a oportunistickým podnikatelem Kim Sung Sooem, japonskými důstojníky Item a Jamadou, kurtizánami Silver, Lotos a Lunou a chlapci z pouličního gangu. Všechny postavy jsou vypodobněny uvěřitelně, s dobrými i špatnými vlastnostmi.

A tomu všemu vládne injon - víra v lidský osud, v to, že veškeré vztahy a setkání mezi lidmi jsou předem dané.
Takže osudy všech postav se proplétají, ovlivňují i opakují. (Milostný a vztahový trojúhelník Dani - Mjung Bo - Sung Soo se v knize obměňuje a prolíná mezi zúčastněnými do trojúhelníku Jade - Džung Ho - Han Čchol).

Celkově na knize velmi oceňuji, že má pouhých 360 stránek a že nás mezi řádky seznámí s historií Koreje ve 20. století. Bylo to pro mne příjemné čtenářské překvapení.

3 17.04.2024

Nějak jsem se s příběhem míjela.
Kei žije v domě s matkou a šestnáctiletou dcerou. Manžel, kterého velmi milovala, před třinácti lety beze stopy zmizel. Kei v jeho deníku objeví několik poznámek, které by jí mohly pomoci zjistit, co se s Reiem stalo. Jednou z poznámek je i Manazuru, jméno letoviska u moře.
Kei se několikrát do Manazuru vypraví, o Reiovi nic nezjistí, cesty jí však přinesou vyrovnání se s Reiovým zmizením i sebou samou.

Kniha mi přišla hrozně nevyvážená. Poprvé, když se Kei zmiňuje o pronásledování, jsem si pomyslela, že má psychické problémy. Ač mám prolínání světů a japonské podivno ráda, v této knize mi nesedělo.

Líbilo se mi ale, jak jsou popsané vztahy Kei s matkou a dcerou Momo, vztah Kei a jejího ženatého milence Seidžiho i odhalování vztahu s Reiem. A i možné důvody, proč od Kei a malé dcerky odešel.
Také mne v určité chvíli připadalo, že je naznačená možnost, že ho mohla i Kei zavraždit.

1 02.04.2024

Po třetí jsem se vydala na cestu s Raynor a Mothem.
Raynor a Moth bydlí na farmě v Cornwallu. Mothovo zdraví se kvůli neurodegenerativní chorobě pomalu zhoršuje. A tak se s Raynor rozhodnou vydat na cestu, pěší túru do Skotska, jít naději naproti.
Putují ze severozápadního Skotska, z Sheigra až domů do Cornwallu. Cesta je neplánovaná, urazí kus a navážou další cestou, 1 500 kilometrů jdou čtyři měsíce.
Potkávají se s různými lidmi, Raynor poutavě popisuje přírodu, proměny denní doby i počasí.
Kráčí cestami, kterými před nimi putovali jiní lidé.
Zaujala mne myšlenka jinych světů, světů, do kterých se nám nikdy nepodaří proniknout, světů ptáků ve vzduchu a ryb ve vodě, které existují vedle toho našeho. " Všude kolem nás existují jiné dimenze, ne jako paralelní světy, ale jako jiné způsoby prožívání toho našeho. Tihle ptáci cítí vzduch tak, jak ho já nikdy cítit nebudu. Já zase cítím zemi tak, jak oni nikdy nedokážou, a ryby znají vodu tak, jak ji my znát nemůžeme ".
Je to kniha, která musí oslovit každého, kdo někdy někam šel, na výlet, s otevřenou myslí. Kdo byl na cestách promoklý, měl nohy odřené do masa, trápil ho průjem. "Chodec a cesta splynou v jednom on dosáhne cesty bez cesty." Cesta jako cíl, jako meditace.
Tak nějak se mi při četbě vybavila kniha, kterou jsem kdysi četla, jmenovala se Neuvěřitelná pouť Harrolda Frye. Románový Harrold šel v opačném směru, ale myslím si, že někde by se na cestě, pouti k sobě samému, s Raynor a Mothem mohl potkat.

5 23.03.2024

Kniha o pozitivním myšlení, o tom, jak myšlenky ovlivňují naše skutky a ty potom nad charakter a osud.
Jak už komentáře přede mnou zmiňovaly, v knize je určitá škrobenost, která může lézt na nervy. Dokonalá, zvídavá dcera, matka, co ví vše a umí vše vysvětlit.
Jenže kniha má klasickou strukturu filozofického spisku, kdy zkušený učitel vede inteligentního žáka. Takže proto je tam určitá názorná a modelová umělost. Jako třeba setkání s vyhořelou právnickou Christinou, které podtrhuje to, co bylo řečeno. Možná je to tím, že je motivační text zasazený do skutečně existující krajiny. Tím je jeho umělost ještě zdůrazněna.
Jednu hvězdu dávám, protože motivační knihy je dobré vnímat jako mantru. Všechny se zabývají tématem, jak žít lepší a plnější život, a čtením a opakováním se můžeme sami posunout dále.
Druhou hvězdu dávám za pěkné ilustrace a názorné obrázky mozku a za vysvětlení, jak mozek reaguje na emoce a stres.
A ta třetí je za to, že bychom se měli stát nejlepší verzí sebe samé.
A pokud nás k tomu tato knížka aspoň popostrčí, tak svůj účel splnila.

2 07.03.2024

Ty čtyři otázky nejsou špatné a je v životě důležité si je klást. Trochu mě rozčiloval ten sluníčkový závěr, ale proč ne?
Uvažuji o tom, co bylo v knížce zmíněno. Lidé se mohou cítit spokojeně, jen když mají nějaké stabilní zázemí. A pak si mohou i v klidu klást tyto otázky.
Opravdu uvědomělý, probuzený člověk dokáže podle otázek žít i ve velmi nejistých podmínkách...

2 02.03.2024

(SPOILER) Tato kniha se mi moc líbila. Je to druhá kniha Jiřího Klečky, kterou jsem četla a přišla mi lepší než Papírové domky.

V Zurčí, malé vesnici kdesi v Jeseníkách, je v bývalé invalidovně a hospitalu pro raněné vojáky nyní umístěno zařízení pro klienty s kognitivními poruchami, Dům paměti. Právě v tomto zařízení se setkává po více jak půl století Pavel a Božena. Kdysi se velmi milovali, ale jejich život se rozdělil po příchodu spřátelených vojsk v roce 1968.

Božena se rozhodne odejít do Domu paměti, jak se zařízení nazývá, po té, co zjistí, že její výpadky paměti mohou ohrožovat její blízké, Pavel, slavný scénárista, se tam léčí po mrtvici, po které ztratí schopnost číst a psát.

Dům paměti, místo se zvláštní, působivou architekturou a ještě podivnější historií, dokáže některým klientům jejich ztracené schopnosti vrátit, paměť obnovit, ale na druhou stranu za vše se musí platit...

Bavilo mne vyprávění a odhalování osudů dalších lidí - klientů Světlany, Eduarda, malířky porcelánu Tran Anh, dále ředitelky domu paměti Ilony, správce Lukáše a jeho sestry Sáry, Boženiny a Pavlovi rodiny.

Vše se točilo kolem paměti a vzpomínek, mnohdy velice bolestných, skoro všechny postavy byly nějak vnitřně zraněné a bolavé. Všechny měli za sebou něco, co by bylo lepší a příjemnější zapomenout.

První dvě třetiny knihy jsou spíše společenským románem, s občasným náznakem nějakého tajemna, postavy jsou velmi dobře vykreslené, i se svými horšími stránkami (zde bych vyzvedla postavu Lukáše - ten člověk mi na začátku byl hrozně nesympatický, ale člověk postupně zjišťoval, proč je takový, jaký je), v poslední třetině se kniha stává thrillerem s okultními a hororovými prvky.
Možná, pro určitou nevyváženost, strhávám jednu hvězdičku.

3 01.03.2024

(SPOILER) Bylo to velmi zvláštní čtení. Zajímalo mne, jak vypadá japonská populární kniha, detektivka, thriller, zvlášť proto, že o mém oblíbenci Murakamimu se říká, že píše příliš západním stylem.
Pan Sódži Šimada je vrstevníkem Haruky Murakamiho.
A nyní k ději knihy:
V Japonsku se i po čtyřiceti letech snaží vyřešit záhadné a hrůzné tzv. astrologické vraždy.
V první části jsou deníkové zápisky. Seznámíme se s malířem Umezawem a jeho rodinou. Malíř vyznává západní astrologii a touží vytvořit nejmocnější alchymistickou esenci, jakéhosi ženského Frankensteina či Sirael, Azoth, z těl šesti mladých dívek. Jenže Umezawa je zavražděn a my jsme postaveni před záhadu zavřeného pokoje.
Dále se dovíme, že po smrti malíře bylo zabito i sedm mladých žen, dcer, nevlastních dcer i neteří malíře. Podle zápisků jich šest mělo posloužit k vytvoření Azoth. Jejich mrtvá a znetvořená těla se nachází různě po Japonsku...
Více světla do případu vnáší zápisky policisty, který byl do tohoto případu tak trochu nedobrovolně zatažen.
Astrolog a věštec Mitarai s přítelem Išiokou mají týden na to, aby případ vyřešili.
Celkově jsem se nechala příběhem unášet. Kdo by mohl být vrahem mi začalo být jasné po přečtení zápisků policisty. A jako čtenářce Agathy Christie mi bylo jasné, že vražda se nejlépe schová mezi jinými vraždami a tělo mezi dalšími těly (přičemž zcela správně jsem případ nerozlouskla).
Na začátku jsem se musela soustředit na spoustu údajů, kterými jsem byla skoro zahlcena: jména, rodinné vztahy, data narození mladých žen, souřadnice nálezů, hloubku pohřbení.
Celkově to nebylo špatné. Knihu nedokáži ohodnotit, ale při čtení jsem se rozhodně nenudila.

(SPOILER) "Zlu se nedá vzdorovat. To je na světě, který jsme vybudovali, ze všeho nejnesnesitelnější. Zlo se nedá vymýtit, nedá se zamknout, čím víc se uchylejeme k násilí, tím neodbytněji se line podá dveřmi a klíčovými dírkami. Nikdy nezmizí, protože roste v nás..."

Po třetí do Medvědína a Hedu. Děj knihy se odehrává dva roky po událostech, o kterých nám vyprávěl díl druhý, My proti vám, během deseti dnů na začátku hokejové sezóny.
Ničivá vichřice, která se prořítí lesními městečky za sebou nenechá jenom vyvrácené stromy a poničené domy, ale převrátí i osudy obyvatel.
Ústředním motivem je stínový, paralelní příběh jedné rodiny, která prožila to samé jako Anderssonovi v prvním dílu.

Musím přiznat, že jsem knihu ani nechtěla hodnotit. Prvními 200 stranami jsem se musela doslova pokousat. Pak dostával příběh spád a posledních asi 150 stran bylo krásných, strašlivých a dojemných a bohužel musím napsat, že po 21. prosinci minulého roku i děsivě aktuálních.
Osobně se domnívám, že rozsah románu byl spíše na škodu.

4 07.02.2024

(SPOILER) Španělsko. Píše se rok 1938. Víctor je student medicíny, ale ve službách republikánů ošetřuje zraněné vojáky.
Roser studuje hudbu, je zasnoubená s Víctorovým bratrem, který v občanské válce padl, navíc je těhotná.
Oba dva se po porážce vydávají na vlastní pěst do Francie, kde se opět shledají.
Díky chilskému básníku Pablovi Nerudovi se jim naskytne možnost odejít z uprchlických táborů na jihu Francie do Chile. Má to ale háček, musí být manželé. Takže ze zcela praktických důvodu se Roser a Víctor vezmou.
Sledujeme jejich životní pouť po více jak padesát let od nalodění na loď Winnipeg, která je do Chile zaveze, to, jak se zabydlí a zařídí, seznamujeme se s jejich láskami i přáteli. Po mnoha letech jsou nuceni po puči opět emigrovat, a pak se zase vrací zpět do Chile, kde si vybudovali domov.
Kniha je především o lásce a vztazích, o lásce mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, lásce milenecké, manželské, přátelské, nezištné, sobecké i nesobecké.
Přijde mi, že kniha naplňuje citát, že domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.
Tato kniha vypráví zajímavě nejen o historii Chile, ale i o občanské válce ve Španělsku, navíc se dotýká stále aktuálního tématu uprchlíků z válkou a politickými změnami zmítaných zemí.

5 11.01.2024

Příběh mne zaujal. O Vietnamu a jeho historii jsem četla Saigon od Anthonyho Greye, přesto příběh vyprávěný vietnamskou autorkou pojednával o historii z trochu jiného úhlu. Jednak příběh vypráví dvě ženy, babička Dieu Lan a vnučka Huong, každá popisuje část historie. Babička vypráví o svém dětství a mládí na venkově ve středním Vietnamu, o okupaci Japonci, hladomoru a pozdějším nástupu socialismu - pozemkové reformě v roce 1955, vnučka líčí život v Hanoji za války a posun společnosti po válce, návrat rodinných příslušníků z války. Vypráví o jejich traumatech, zraněních, které si z války přinesli.
Více mne zaujalo vyprávění babičky, zejména strastiplná cesta rodiny do Hanoje po pozemkové reformě - muselo být strašně těžké nechat děti u cizích, mnohdy nepřátelsky naladěných lidí a nevědět, zda se pro ně dokážu vrátit.
Kniha je psána jednoduchým jazykem, možným důvodem je to, že autorka knihu psala v angličtině, která není jejím mateřským jazykem. Knihu ozvláštňují vietnamská přísloví, která používá hlavně babička.

8 28.12.2023

(SPOILER) Kniha o přátelství sedmdesátileté uklízečky ve Vodním světě a chobotnice velké. Pěkně se četla, příběh je sice dojemný, ale není zbytečně sentimentální.

Tova už dlouho uklízí ve podmořském světě - expozici akvárií v městečku Sowell Bay. Je vdova a kdysi zmizel její osmnáctiletý syn, který měl podle všeho nehodu na moři. Tova navzdory všem smutným událostem nezahořkla. V mořském světě se spřátelí s chobotnicí Marcellem.

Mladého muže Camerona vychovávala teta. Jeho matka je narkomanka. Cameron je i ve svých třiceti zcela neukotvený, není schopný dokončit to, co začal, udržet si práci, vztah. Od tety dostane školní prsten a fotografií matky s mladíkem. Rozhodne se, že vypátrá, kdo je jeho otec. Proto se vydává do Sowell Bay.

V knížce není překvapením, že Tova je babička Camerona. Předvídatelný, ale příjemně napsaný příběh ozvláštňuje třetí hrdina knihy, chobotnice Marcellus, kterému dojde, že Tova a Cameron jsou příbuzní a bude se snažit je dát dohromady.


Některé kapitoly jsou psané právě z jeho pohledu, jako deníček chobotnice chované v zajetí.
Kdysi jsem v časopise Koktejl četla článek o chobotnicích. Opravdu jsou to pozoruhodně inteligentní tvorové. Nedávno jsem právě četla článek o tom, jak chobotnice komunikovala s potápěčskou. Ve světle toho se nezdají Marcellovy schopnosti jako příliš přitažené za vlasy.

6 18.12.2023

Bylo to hodně dobré. Moc pěkně vystavěný román, ani jedna ze sedmi set stránek mi nepřišla nudná.
Příběh tří japonských žen, jejichž osudy se protínají a doplňují. Nejen, že jsou tyto ženy stejně staré, ale podle toho, co vím o Japonsku, jsou to pravděpodobně i lidé, kteří tak trochu stojí na okraji společnosti. Mořská bioložka Sára má smíšený původ, její matka je Češka, Juka je po těžkém úrazu a Miju je lehce mentálně retardovaná.
Navíc všechny tři ženy mají nevyrovnaný vztah s matkou, a všechny mají nějaký vztah k vodě.
Celý příběh se odehrává v několika časových rovinách.
Vše odstartuje novinový rozhovor, který poskytla Sára Jučinu kolegovi Tojamovi o mizejících úhořích. Tojama se o problematiku začne zajímat a beze stopy zmizí. Vypadá to, že jeho pohřešovaní souvisí s třicet starými zmizeními členů ekoteroristické skupiny. A Sára s Jukou se vydají pátrat po těchto souvislostech, zatímco Miju se pokouší zjistit, co se stalo její matce.
Detektivní linka se prolíná s osobními příběhy hrdinek a s Mezisvětem, zvláštním fantastickým místem, kde ožívají vzpomínky (osobně si ho představuji jako animovaný svět z Mijazakiho filmů).
A vše se točí kolem úhořů, vymírajícího rybího druhu, který podle japonských pověstí je poslem bohů a průvodcem mezi světy. A zároveň je kulinářskou delikatesou.
Bylo mi ale líto, že konec byl takový trochu uťatý a do ztracena.
A také mi bylo líto, že Masato si až příliš pozdě uvědomil, že mu na Juce hodně záleží.

************
Úhoři jsou opravdu neobyčejně zajímavé ryby. Na závěr přidávám své dvě vlastní vzpomínky na úhoře.
1) pokud jste v Praze, můžete se jít podívat na jednoho unagiho do budovy České pojišťovny ve Spálené ulici. Plave si tam v krásném secesním bazénku. Říkají mu Pepík, měl by být toho jména třetí.
Já si pamatuji jako malá holka na Pepíka I. Což byl úhoř, kterého v bazénku pojišťovny obdivoval už Jan Werich jako malý chlapec. Tento úhoř si v bazénku plaval úctyhodných 65 let.
2) sousedé měli úhoře doma v kuchyni v dětské vaničce. Koupili si ho jako zajímavost jako monté na burze ryb. Akvárium přerostl, tak ho přemístili do té vaničky. Dcera se na něj chodívala koukat. Dožil se asi 25 let.

8 09.12.2023

(SPOILER) Kniha mne velmi bavila. Anna a Petr se se synem Vašíkem stěhují z Hradce do Ostravy, protože Petr získal angažmá v ostravském divadla. A rovnou v roli Fausta. Ne nadarmo se o této roli říká, že je prokletá...
Anna i Petr mají za s sebou krušné dětství sirotků v dětském domově. Právě tam se Petr seznámí s písničkami polozapomenutého ostravského zpěváka Richarda Roučného. A jaká je to šťastná náhoda, když si může pronajmout dům, v kterém Roučný tvořil.
Je to zvláštní dům, se zvláštními schopnostmi, s tajemnou komnatou. Ale to, co poskytne těm, kteří jeho tajemství odhalí si bere zpátky i s úroky. Ne dům, ale nečisté síly, které dům používají jako návnadu na lapání duší.
*****
Motiv tajemných dveří jako portálu se objevuje v Alence v kraji divů, tajemnými dveřmi se dá vstoupit do Narnie, motiv dveří je i ve filmu Faunův labyrint.
Také tajemný dům, který v pravidelných intervalech krade duše, není úplně originální, objevuje se třeba v knize Dům za zdí od Davida Mitchella.

V příběhu Jiřího Klečky se motiv tajemného domu propojuje s faustovskou pověstí. Zároveň je pěkně využitá folklórní cikánská linka, líbí se mi i zasazení děje do Ostravy.
A jedna hvězdička je za opět velmi zdařilou grafickou úpravu z nakladatelství Vyšehrad.

7 13.11.2023

Kdysi, v devadesátých letech, jsem viděla film a velmi se mi líbil. Bohužel kniha byla pro mne trochu zklamáním. Je to pro mne jeden z případů, kdy film byl lepší než kniha. Tak nějak jsem nedokázala s hrdiny příběhu souznít a plně se vžít do jejich osudů.
Celkově hodnotím třemi hvězdičkami: ta první je za kaleidoskopické vyprávění. Z příběhů, které v pečovatelském domě vypráví obtlouslé Evelyn, ženě v krizi středního věku, vypráví šestaosmdesátiletá Ninny Threadgoodyová, z výstřižků ze zpravodaje z Whistle Stop i vypravování dalších hrdinů příběhu, si sami skládáme příběh o rodině Threadgoodyových a jejích přátelích a sousedech.
Druhou hvězdičku dávám za optimistické vyznění příběhu. Příběhy nejsou nijak zbytečně sentimentální a i přesto, že většina příběhů nemá úplný happy end, cítím, že celkově jsou spíš laskavé a vyjadřují radost ze života.
A třetí hvězda je za to, že kniha posloužila jako předloha pro krásný film.

2 04.11.2023

(SPOILER) První jsem viděla film, proto jsem byla zvědavá na knihu.
Příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi a přátelství. Kniha odhaluje minulost Pietrových rodičů, vysvětluje i proč měli zájem, aby Bruno šel s nimi na střední školu do Milána, poodkrývá vztah mezi Brunem a jeho matkou.
Dojímalo mne, jak hlavní hrdina Pietro se v dospělosti díky přátelství s Brunem sbližuje i se svým již mrtvým otcem. Jak dochází k pochopení, proč jeho otec byl takový jaký byl.
A díky podobné tragédii, smrti přítele v zimě v lavině, jsou Pietro i jeho otec odsouzení poznávat svět přechodem osmi hor a osmi moří a nikdy se už nevrátit na tu jedinou, osudovou horu.

5 23.10.2023

(SPOILER) Velmi zajímavá kniha. Knihkupec Sultán Chán u sebe a své početné rodiny ubytuje norskou novinářku Asne Seierstad. Ta popisuje, jak vypadají všední dny v kábulské rodině, jejich zvyky i to, jak vypadá svatební obřad, pouť do Mazáre Sharifu k hrobu Alího. Vypráví s porozuměním příběhy jednotlivých členů rodiny, matky Sultána Chána, jeho sester, dětí i dvou manželek. Autorka neposuzuje, neodsuzuje, závěry si udělá čtenář sám.
Musím přiznat, že mi Sultán Chán byl docela protivný. Sice byl zřejmě na afghánské poměry velmi liberální, ale už ten začátek, kdy si za druhou manželku vzal asi v padesáti letech šestnáctiletou dívenku připadal docela děsivý. Pak jeho přístup k synům a jejich vzdělání mě rozčiloval. A naštval mě, jak vyhodil svého synovce, protože ho přestal bavit.
Kupodivu jeho postup v kauze s tesařem jsem tak nějak chápala - asi musel dokázat ostatním prodejcům, že není dobré ho šidit. Ale stejně jsem si říkala, že mohl projevit trochu milosrdenství.
Zajímalo by mě, jak to v Afghánistánu vypadá dnes. Přeci jenom se děj knihy odehrává před dvaceti lety.
A přemýšlím, zda se někdy může stát Afgánistán demokratickou zemí i zemí, kde nebudou ženy považovány za méněcenné. Skoro jsem si při četbě knihy říkala, že asi nikdy, zvyklosti a kmenová nevraživost jsou tam příliš hluboce zakořeněné.

4 14.10.2023

Kniha zpracovává zajímavou kapitolu dějin, kdy komunistické Československo přijalo uprchlíky z občanskou válkou sužovaného Řecka.
Na příběhu je vidět, že autorka si dala velkou práci se sháněním podkladů.
Sledujeme životní osudy Řekyně Sotirie, od doby, kdy jako malá holčička bez rodiny prchá z Řecka až po její stáří. Seznámíme se s jejím rodiči, manželem Janisem a kamarádkou Koulou.
S tatínkem Miltiadem jsem si několikrát vzpomněla na film Moje tlustá řecká svatba. Také byl přesvědčený, stejně jako filmový tatínek, že v Řecku je vše lepší.
Při četbě jsem si několikrát vzpomněla i na dokument o dětech z Namibie, které v Československu našly azyl před válkou v osmdesátých letech. Na jejich pocity vykořenění, rozkročení nad dvěma rozdílnými světy.
Bohužel toto téma je aktuální stále.

15 04.10.2023

Tracyho tygr, to je jako když se potká Benjamin Braddock z filmu Absolvent s Robertem Parkerem z knihy Pí a jeho život.
Knihu jsem četla kdysi dávno, v osmdesátých letech, když mi bylo asi tolik jako Tomovi Tracymu. Knížečku jsem si tehdy půjčila v knihovně, protože mě zajímalo, proč se kapela Laura a její tygři jmenuje tak, jak se jmenuje. Tehdy mi příběh přišel jako nějaká Prevértova báseň v próze.
Na příběh jsem pozapomněla.
Nedávno jsem byla trochu skleslá, prohlížela jsem si výlohu knihkupectví. A tam najednou byl Tracyho tygr. Vypadal úplně stejně, stejný formát, stejné bláznivé ilustrace Jiřího Šalamouna... k nákupu mě jistě poňoukla má poněkud už opelichaná tygřice.
Trochu jsem se bála knížku číst, abych nebyla zklamaná, ale byly to marné obavy. I teď po letech mne zaujala skotačivá nálada knihy.
Tygrů je v literatuře dost: strašlivý, kulhavý Šerchán, lidožrout z Noci ve znamení tygra, který je spíš zosobněním mstitele za mizející přírodu, nádherný tygr, božské dílo, z básně Williama Blakea. Myslím, že Tracyho tygr (i když to vlastně tygr není , ale je to černý levhart) má blízko k právě k Robertu Parkerovi a potřeštěnému Tygrovi z Medvídka Pú. Zosobňuje podle mého hravost, radost, lásku, touhu vybočit že všednosti.

4 25.09.2023

Knížka o tom, že je možné se stále něčemu učit, zkoušet nové věci a že je důležité se stále radovat ze života.
Jak říká jedna z postav: "Zařídit si život, v kterém se budu cítit šťastný."
V některých pasážích byla kniha až příliš návodná, připomínala mi motivační knihy Suzanny Kubelky Konečně přes čtyřicet a Začínám znovu, které jsem kdysi četla.
Nevím, jak se budu cítit, až mi bude sedmdesát ( jsem zatím ve věku, kdy moje maminka šla do důchodu), ale mám tak trochu obavy, že nebudu tak vitální jako sestry Nell a Molly. V podstatě jak pozoruji, tak asi málokterá sedmdesátnice má tak málo zdravotních potíží jako tyto sestry.
Knize dávám tři hvězdičky: jednu za optimistickou náladu, druhou za to, že člověk by se měl podle svých možností ze života radovat, třetí za to, že nikdy není pozdě zkusit něco nového či začít znovu a lépe.

24.09.2023

(SPOILER) "...Rodiny si takhle navzájem pomáhají - skrývají pár nepříjemných pravd, dovolí si pár sebeklamů. Malé laskavosti."
"A malé krutosti..."
Knížky Anne Taylor nemohou zaujmout všechny. Zdánlivě se v nich nic neděje a zároveň se v nich odehrává moc věcí. Takových obyčejných, běžných věcí, co se dějí ve všech průměrných rodinách, se kterými se asi většina z nás setkává. Nečekejte v příběhu žádné dramatické zvraty (z celé knihy se jeví jako nejdramatičtější výlet do New Yorku), děj plyne poklidně a příběh popisuje radosti i starosti úplně všedních lidí. Někdo může takovou knihu o běžné rodině považovat za nudnou, pro mne je to určitý zdroj útěchy, že i lidé jinde mají to svoje.
Tentokrát se v knize seznámíme s rodinou Garrettových, Robinem a Mercy a jejich třemi dětmi, Alicí, Lilly a Davidem, a potom i s jejich detmi. V několika epizodických kapitolách s nimi prožijeme více než šedesát let. Poznáme zručného Robina, Mercy, která prožije dva životy ( i když tím, co provedla Desmondovi ztratila mé sympatie), nejprve život matky a manželky a potom život umělkyně, impulsivní Lilly a jejího druhého manžela Morrise, moc příjemného člověka, schopnou a velitelskou Alicí i citlivého Davida a jeho ráznou manželku Gretu. S Alicinou dcerou Kendall a babičkou Mercy se vydáme na osudový výlet do New Yorku.
Situace se v rodině opakují, pozměňují a proměňují, proplétají a zase uvolňují jako při pletení francouzského copu.

1 12.09.2023