los komentáře u knih

tak tuhle einsteinovskou monografii bych rád vypíchl jako (nejen metodologický) vzor moderního způsobu psaní o historii: kouzelnými zaklínadly v ní jsou
(1) KONTEXT v tom nejširším možném pojetí = středobodem pojednání je známá osobnost zasazená do konkrétního místa v určitém čase a od něj se odvíjí další tematicky strukturovaný výklad, zaměřený na zevrubné objasnění souvislostí
(2) POUZE OVĚŘENÉ či OVĚŘITELNÉ INFORMACE = ideálně aspoň ze dvou nezávislých zdrojů a s ohledem na povahu archiválie: opravdu si cením Gordinova striktního přístupu vyhnout se "drbům ze života génia" (naopak naše česká popularizace vědy stále těží ze "šokujících odhalení", co kdo rád jedl, koho nenáviděl a co komu kam strkal)
(3) ŽÁDNÁ HAGIOGRAFIE = Gordin nepotřebuje velebit Einsteina vzletnými adjektivy tesanými do mramoru ani zamačkávat slzy dojetí nad každým bebíčkem, a přesto čtenář chápe, o jakém borci čte (bohužel naše česká biografická tradice stále žije prastarou potřebou vyrábět národní mučedníky, kteří nedělají nic jiného, než trpí a obětují se pro národ, ideu, pravdu atd.)

v neposlední řadě oceňuju příležitost podívat se na českému čtenáři blízké téma Z JINÉHO ÚHLU POHLEDU = Praha před Velkou válkou, národnostní otázky habsburské monarchie (Češi - Němci - Židi) a jejich projevy v kulturním a uměleckém životě soudobé společnosti, ale třeba i podrobný výklad o fungování Karlovy univerzity od jejího počátku popisovaný a uvažovaný americkým historikem a slavistou, princetonským profesorem je jedinečný

doporučuju všem
(nepřátelé matematiky přece mohou kapitolu o fyzice přeskočit)

7 20.04.2024

Matějčková je obdivuhodná česká filozofka, která vyjadřuje své názory explicitně, bez ohledu na ty aktuálně považované za správné

recenze, eseje a rozhovory z posledních dvou let jsou čtivé, promlouvají k nejžhavějším společenským problémům a kontroverzním tématům a vybízí k zamyšlení, cílem není vše odsouhlasit, ale srovnávat různé postoje, názory a argumenty a vzájemně se respektovat, protože - jak říká Matějčková - "součástí tolerantní společnosti je diskuse"

doufám, že kniha dnes večer dostane Magnesiu Literu, doporučuju!

8 18.04.2024

už dlouho jsem nečetl dílo s názvem tak přesně vystihujícím obsah, trochu jako cesta sv. Kryštofa = s každým dalším krokem se břemeno stává těžší a těžší, a za tmy je to už tíha celého světa, protože nedokážeme jiné podepřít a samy sebe pozvednout

pro čtenáře, kteří ví své o bojích se závislostí, bolestivá léčba a mrazivá katarze

2 14.04.2024

tak kočka Linda u nás totálně pohořela, holt nejsme kočičí

3 07.04.2024

srovnávat Chadimova Posledního kacíře se Jménem růže Umberta Eca, no fuj, pane nakladateli, to tedy ne (Jméno růže je postmoderní román o sémiotice, se vším, co k tomu patří, historická detektivka je jen maska, ale to je na dvouhodinovou přednášku...)

Posledního kacíře bych přirovnal spíše k přehypovaným povídačkám Dana Browna, i když zpočátku se Ondřej z Ježova tvářil jako Waltariho Mikael Karvajalka z Krvavé lázně

Chadima předvedl čtenáři svou bezesporu extenzivní fundovanost v oboru historie a teologie husitského období v českých zemích, nicméně - jak také dokládají komentáře níže - udělal velikou vypravěčskou chybu: rozsáhlé náboženské disputace použil pro retardace děje (ba co hůř, pro luštění záhad vlastně vůbec nejsou důležité, neobsahují klíče ani nápovědy) - a to mu čtenář bažící po akci, a ne po dějepisném výkladu nemůže odpustit

jako oddechovka a pro posilování bicepsů - proč ne, ale už tak polovině se z dobře rozehraného příběhu stává PC adventura s odporně hollywoodským koncem

banální příběh hromadou reálií a oborovou terminologií supluje popularizující historickou práci a čtenáři neuspokojení příběhem tak aspoň mohou podlehnout iluzi poučení a sugesci, že čas strávený nad knihou nepromarnili zbytečně, nicméně zájemcům o historickou platformu románu bych raději doporučil skutečně mistrné a skutečně odborné práce Petra Čorneje, zejména jeho Jana Žižku (2019)

Poslednímu kacíři ještě vytknu odfláknutou korekturu a Chadimovi kromě marcipánu taky ty kukuřičný placky (kukuřice v Evropě roku 1420?)

10 07.04.2024

zcela souhlasím s komentářem sgjoli a markej: dobrý začátek s "postupným uvolňováním" a promarněným koncem

oceňuju Kašpárkovu snahu aspoň trochu relativizovat a problematizovat typizované postavy, zastupující extrémní projevy v jednotlivých generacích, takže se každé v určité chvíli dá přitakat, anebo přinejmenším pochopit její úhel pohledu, ale závěr "z budoucnosti" mě otrávil: zatímco současnost dokázal kriticky analyzovat a poukázat na slabiny, generálně na mezigenerační komunikační šum, tak najednou v budoucnosti líčí babičku, která moudře a shovívavě - jak ze Starého bělidla - přikyvuje "pravdivé naivitě" vnučky a obdivuje se jejímu odhalování hlubokých pravd o starém a novém světařádu = žádná dystopie, ale utopie - v ekobudoucnosti si i generace porozumí

4 03.04.2024

právem je Srdcovka oceňována jako dlouho promýšlený a prokreslovaný komiks, v němž Jislová analyzuje zdroj traumat vlastního dětství a dospívání, svou názorností, jednoduchostí a prostou sdílností tak umožňuje mladému čtenáři, aby se s jejím příběhem snadno identifikoval a dokázal obdobně pochopit a "poznat sám sebe"

možná by příběhu neškodilo více řádu, jednoty, tematické sevřenosti a kauzality, držet se dvou tří hlavních linií a myšlenkově je dovést do konce

myslím, že komiks se spíš hodí pro znázorňování akce a děje, nebo pro vymalovávání exotického či jinak neznámého prostředí než pro přemýšlení a prociťování - typologie špatných rodičů v závěru je sice názorná, ale výrazně vybočuje z celkové koncepce atd. = mnoho stran je věnováno individuálním duševním stavům a hnutím (detailně Štěpánky i Michala), ale závěr je až behavioristicky nalinkovaný (za všechno mohou rodiče a kultura/prostředí, v němž dítě vyrůstá)

mimochodem, fakt takhle probíhá život většiny dnešních young adult? nedokážu to posoudit, tak jsem se aspoň poučil...

7 30.03.2024

jak píší čtenáři "jitrnic" a "3497299" níže, nevystihl bych to lépe...

(jako "pražský chodec" vnímám žabomyší válku auta versus bicykly v městských ulicích většinou přitisknut na omítku domu, právě když si třeba vtipně v Melantrišce (!) razí cestu SUV a potká hejno elektro-koloběžkářů, nebo když cyklista ignoruje "svůj" pruh na silnici a kličkuje po chodníku mezi lidmi a kočárky)

...jen ještě přidám ten druhý plán, který v textu čtu:

Vyhoření se mi - podobně jako Kontinuita parku - četlo obtížně - snad pro ty absence řešení?, milostný i aktivistický příběh poslíčka "Platformy s kostkou na zádech" je ztlumen variacemi jeho stále se opakujících úvah a reflexí, symbolický konflikt mezi dvěma a čtyřmi koly tak vlastně zobecňuje na konflikt sociální, a propast chudí vs. bohatí pak kope přehlubokou:

přesto se pokusí "něco změnit": nejprve sám sebe, ale na výletu do přírody s přáteli brzy poznává, že už není schopen přežít mimo infrastrukturu města, její nejmodernější technologické inovace a služby dostupné 24/7; přidá se tedy k aktivistické "EKO buňce Akademie", vnitřně však cítí, že její bytové schůze i veřejné demonstrace jsou jen okázalým divadlem generace dětí oněch zbohatlíků, kteří ho denně míjejí (a ohrožují na životě) v luxusních autech, a uvědomuje si, že ani drobný vandalismus, ani přilepování se k silnici v plném provozu k ničemu nevede (s hořkostí si přiznává, že i jeho milá aktivistka je zbohatlický pokrytec, když jí dováží bio-eko-veganské pohoštění rozporcované do obrovského množství plastových obalů, a všichni jím opovrhují jako buranskou pracující! sockou)

a závěr? poslední pokus o řešení mocenské nerovnosti: pomstychtivá agrese... která se zvrtne... v nenávist

8 29.03.2024

Odeon prostě umí obálky: tolik interpretačních možností = obrázek ledovce v opozici názvu románu (oheň jako touha po vášni a lásce vs. led jako reálný stav partnerských citů?), ledovec vyvedený v dvojitém zrcadlovém převrácení (nikoli odraz ve vodě) jako dvouhlavé karty (další opozice, snad jako protipóly povah hlavních postav?), špička ledovce jako aluze na vše, co je skryté pod hladinou (v manželském i mileneckém vztahu, v nejvyšších patrech bankovních ředitelství..., ale i v hlavě - samomluvě postav)

Oheň je prvním románem Pourchetové přeloženým do češtiny, ale šestým vydaným, doufám, že to u nás brzy napraví, protože autorka si mě získala svou vypravěčskou zkratkou a výstižným zachycením myšlenek postav, aniž by se topila v emocích nebo sáhla k vulgaritě

velmi mě překvapila téměř nonsensová pointa (nebudu spoilerovat), naopak vůbec ne vývoj Véřiny postavy (od revolty ke konformitě) = vztah matky Laury s dcerou Vérou mi mimochodem připomněl Nejvyšší kartu Petry Hůlové

román z nejčerstvější přítomnosti o rezignaci generace 40+ cokoli cítit, dělat, tvořit, prožívat... a o podobách kompenzace těchto impotencí

9 27.03.2024

raný experimentální román, který mi námětem připomněl Nerozlučné Simone de Beauvoirové, zatímco motivicky a marionetizací postav zase Weinerovy prózy; Amor a Psyché mi třeba oproti ironickým Zakladatelům přijdou spíš deziluzivní

není to čtení pro zábavu a odpočinek, vyžaduje čtenáře aspoň trochu obeznámeného s evropskou meziválečnou literaturou a metaliterárními postupy, kdy psaní reflektuje sebe sama

"Jistě je již čas, aby tato kniha skončila. Jistě je již čas, aby mladistvé nerozvážnosti a blouznění byly spoutány pevnou formou. / Nechť při tomto zasnoubení Amora a Psyché, konci právem oblíbeném každým čtenářem, vystoupí Múzy, Poezie a zvláště Próza, nechť zapíská Satyr na píšťalu a Paniscus na šalmaj."

7 26.03.2024

přidávám se k čtenářům s nejvyšším hodnocením knihy, přesně jak to vystihuje níže marlowe:
nejde o biografický dokument, Barnes nastudoval spoustu pramenů (za nejdůležitější sám vytyčil studii Elizabeth Wilsonové "Šostakovič: vzpomínky na život" a kontroverzní autobiografické "Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče" Solomona Volkovova), ale románové zpracování mu licencí literární fikce otevírá prostor pro univerzální zobrazení života umělce zničeného totalitním režimem

ve stalinském Rusku byly dva druhy skladatelů: ti živí a plni strachu - a ti mrtví... víc není třeba komentovat, nutno číst!

11 25.03.2024

tak mě tento druh "školního a školáckého" humoru neoslovuje vůbec; anotace slibuje haškovskou, montypythonovskou či woodyallenovskou tradici, mně Mikušovy texty připomínají spíš pokus přiblížit se šimko-grossmannovské, ale výsledek je jaksi prvoplánový a na první dobrou, typickou pro humoristické časopisy devadesátých let (Trnky Brnky, Srandokaps... nevím, jestli ještě vycházejí): ponejvíce těží ze starých provařených stereotypů jako střelená úča, prsatá blbá blondýna, růžovoučký jémináčku buzerant (viz "pravidelné filologické okénko pro mládež Jazykem proti srsti: hulibrk ke kuřbuřtu sedá"), nebo že na výstavě chameleonů nejsou exponáty vidět...

formálně nepřináší nic nového, všechny ty parodie na životopis, návod, koláž, dopis, rozhovor, slohovou práci, reportáž, vysílání rozhlasu, sportovní přenos, zprávu o konci civilizace, otázky a odpovědi... kolují ve stovkách verzí s nápadem zaměnitelným, užívání vtipného nomen omen se vyčerpalo v 19. století (u nás je po Nerudovi většinou už jen trapné, tak jako zde)

závěrečný díl trilogie je nejvíc dějový a v závěru přinese několik nečekaných rozuzlení, které objasňují původ elektronického deníku i jeho "pisatelky" z roku 2038, a to perspektivou badatele a jeho inteligentního robota z roku 2099 (nechci spoilerovat, ale vše do sebe pěkně zapadne)

celá dystopie alarmuje před alternativou budoucnosti, v níž západoevropská společnost s humánními úmysly bezprecedentní rovnosti a tolerance, ve snaze odčinit viny dřívějších generací dospěla falešnou interpretací hodnot k totalitě, civilizace zapřela sama sebe dezinterpretací hodnot a popřením vlastního duchovního základu = tolerujeme všechno možné vnější jako vzhled, pohlaví, sexualitu, náboženství, zvyky a rituály, ne však způsob myšlení a vyjadřování!!!

jednou snad za nás "racionálně" analyzuje veškeré lidské pinožení umělá inteligence

7 21.03.2024

Hand na mnoha názorných příkladech ukazuje, jak důležité je brát při analýze v úvahu data, o nichž víme, že nám chybějí (protože nikdy nemůžeme shromáždit všechna), abychom eliminovali chybná rozhodnutí a nesprávné závěry; taky že data nejsou jen čísla, grafy a statistiky, ale veškeré informace, a zejména že korelace není totéž co kauzalita

"temná" data dělí do patnácti kategorií: o nichž víme, že chybějí - o nichž nevíme, že chybějí - pouze vybrané případy - subjektivní výběr - nepodstatná - potenciální - zastaralá - chybné definice - chyby souhrnů - nepřesné měření - gaming - informační asymetrie - podvodná - smyšlená a uměle vytvořená - extrapolace za hranicemi dat

uvítal bych širší záběr do digitálního světa, nicméně i tak poučné čtení

7 20.03.2024

hodně nesourodé příspěvky ve sborníku (na Palackého v Olomouci asi nutný grantový výstup), jehož sjednocujícím tématem je tělesná bolest: příspěvek Dvořákové o anorexii je zkrácená diplomka, Rychlíkův o skalpování upravená kapitola z rozepsané monografie, Soukupův o kyborzích a Soukupové o body hackingu jsou hodně obecné souhrny známých informací, které už hrozně zastaraly, Dudziakové o extrémních modifikacích v ČR je asi nejpřínosnější z celého sborníku (viz více na hell.cz)

5 16.03.2024

půjdu proti proudu, ale tento konkrétní způsob osvěty považuju za nešťastný, protože dítěti před nástupem puberty v problematice biologické pohlaví vs. společenský gender udělá spíš zmatek; jasně "svobodná volba, kým se cítím", ale v tomhle věku se dítě identifikuje v podstatě s kýmkoli/čímkoli, co mu kultura předloží, od princezen a Spidermanů po elfy, hobity, čaroděje, vlkodlaky a upíry atd., a přesto do 15 let nemůže samo rozhodnout o pohlavním styku, do 18 let si koupit alkohol nebo si vyzdobit tělo tetáží atd.

sdělení v komiksu je dost zmatečné: už název evokuje nebinárnost, ale Lukáš se cítí dobře, když se obléká jako dívka a chodí na dívčí toalety; příběh je prokládán příklady, kdy se muži v jiných než západoevropských kulturách převlékali a chovali jako ženy, okrajově je však zmíněna i Johanka z Arcu a Toyen v mužské roli, ale dávat dítěti za vzor Aboridžince, indické hidžry, albánské burneši nebo mexické muxes je opravdová pitomost (multikulti nádhera rozmanitosti je fajn, ale sociálněkulturní kontext a postavení jedince v dané společnosti je diametrálně jiné, než jak se tu líčí, a opravdu nespočívá v krásném oblečení a "hlavně v podpatcích" = citace), didakticky není zrovna nejlepší ukazovat, že kolektiv spolužáků přijme Lukášovu transexpresi teprve po jeho pokusu ukrást spolužačce kabelku atd., takhle fakt ne...

budiž, každý má právo bavit se podle svého naturelu, ale proč to nemůže zůstat na blogu?

původní Collodiho Pinocchiova dobrodružství, tedy žádná zkrácená ani převyprávěná či jinak idealizovaná verze, jsou (pro konec 19. století) typický výchovný román (s pikareskními prvky) pro menší chlapce

nejen díky ilustracím Zmatlíkové ("moje" české vydání z 60. let) jsem si Pinocchia vždycky nějak propojoval s Aškenazyho Pitrýskem

mimochodem český překlad vyšel ještě před první světovou válkou pod názvem Oříškova dobrodružství a české překlady z doby druhé světové Pinocchia jmenují také jako Otesánek nebo Nosáček

...a ty upálené nohy hned na začátku jsou fakt na dnešní děti drsné

9 15.03.2024

dobré tipy pro jednotlivce i instituce, jak efektivně a efektně popularizovat výstupy moderního výzkumu, žel výhradně z prostředí věd přírodních; kniha je zpracována podobným způsobem, jaký sama pro prezentaci doporučuje, tedy samé velkoformátové, digitálně upravené fotografie a minimum textu, a ten členěn do krátkých, graficky různorodě odlišených bloků a popisků; bude zastarávat v závislosti na rychlosti vývoje podpůrných technologií

7 15.03.2024

(SPOILER) shoduju se s hodnocením čtenářů níže: myslím, že rozumím autorčinu poselství, které chtěla popisem nebývale brutální šikany ve školním kolektivu vyjádřit, avšak symbolicky složité a myšlenkově náročné podobenství zásadně oslabuje věrohodnost a realističnost vyprávění (zejména v přímé řeči školáků a pak ta závěrečná scéna v parku), byť je japonská mentalita a mezilidské vztahy od západního modelu v mnohém odlišná, považuju (snad oprávněně) povědomí o hranicích lidské důstojnosti za univerzální napříč kulturami

vedle šikany Šilhavce, který trpí ponižováním pro svou vrozenou tělesnou vadu, je tu šikana Kodžimové, která si svou "odlišnost" zvolila dobrovolně, trochu jako pózu, sama si "nastavuje pravidla" sebeponižování, aby tím, že se bude chovat jako nemajetná (což není, na rozdíl od Šilhavce) a nebude se mýt, vyjádřila svůj soucit se skutečně chudým biologickým otcem = Kawakami tak na poměrně malém prostoru inscenuje různá morální dilemata, jež není vůbec jednoduché posuzovat, např. Šilhavec se nakonec rozhodne pro operaci, vyhoví tedy společenskému tlaku na "normalitu" jedince, na druhou stranu je to korekce v jeho vlastní prospěch (viz úplný závěr a pointa příběhu = sejmutí obvazu a omamující pocit z prostorového vidění, tedy doslova "prozření"), u Kodžimové jsem se zamýšlel, kdy má společnost respektovat svobodné rozhodnutí jedince nakládat se sebou samým a kdy přestat podporovat jeho sebeklamy (má vůbec právo zabránit jí v sebetrýznění?)

opět mě ve východoasijské literatuře překvapilo líčení mezigeneračních vztahů, myslím to, s jakou úctou se děti (nejen -náctiletí, ale i -cetiletí) chovají k rodičům, že třeba i přes zjevné konflikty a averze striktně respektují autoritu

7 13.03.2024