Lodja komentáře u knih

"Právnické žvásty" mne kupodivu ani moc neobtěžovaly, přestože je mi tento obor skryt a zatajen. Ocenila jsem ale náhled na poměrně kontroverzní vztah a sondu dovnitř staršího člověka (protože mám pocit, že mladší generace - včetně mé osoby - mívá o té starší občas tendence si myslet, že city, emoce a vztahy jdou úplně mimo ně). A zdaleka nejhodnotnější shledávám etické problémy, před které byla Fiona nezřídka stavěna. Zachovala se správně?


"Obrovské štěstí, když přijdete na svět s náležitě zformovanými tělesnými orgány na správném místě, když se narodíte rodičům, kteří jsou láskyplní, nikoli krutí, nebo když se díky nějaké geografické nebo společenské náhodě vyhnete válce nebo chudobě. A jestliže to všechno naleznete, je mnohem snazší být bezúhonný a počestný."

3 07.01.2018

Ge-ni-ál-ní!
Celé je to tak roztomile absurdní, jak tu spolu tři postarší přátelé rozprávějí a připadají si při tom ohromně důležitě. A kouzelník Arnoštek je tak kouzelná postava!

Pravda, trošku mi uniká důvod, proč je do nás jako už do několikáté generace v hodinách literatury vtloukáno toto dílo jako taková hvězda na českém knižním nebi. Subjektivně jsem si ale tuto děvkařskou snobárničku užila velice!

"Tím lépe," odpověděl mistr, "nehněvej se, avšak pokud jde o moje chyby, jsou nenapravitelné. Viděl jsem dnes pradlenu, jež stála po kolena v Orši. Byla daleko ošklivější než Anna, a přece mi bylo jasné, že jsem se nepolepšil. Vezmi si tedy svoje nádobí a jdi za Arnoštkem, je to vzorný kouzelník a řádný manžel."
"Když tě slyším tak hovořiti," pravila paní, opásavši se starou zástěrou a vyškrabujíc hrnec,"zdá se mi, že ses s ním smluvil, abymě odvlékl."
"Nutíš mě, abych se vyjadřoval určitěji," děl Antonín,"nuže, jsi záletná ženská a spala jsi dnes v noci u Arnoštka. Dobrá, nevyčítám ti těla, aškoliv je tučné a škaredé, ale potrestám tě za pomlouvačný způsob omluv.
Ticho," dodal, když paní chtěla odpovídati, "připouštím, abys zůstala, ale nestrpím tvé řeči."
Potom si mistr vykasal rukávy a vykonal, co naznačil.

10 07.01.2018

Zamjatin se živil jako konstruktér lodí - překvapuje vás to? Mě teda rozhodně ne! Ne, protože ta posedlost matematikou, logikou a rozumností je tu téměř hmatatelná. Žádná láska, ale jenom iracionální √-1 způsobující kompresi srdce.
Řekla bych, že to bude možná ten důvod, proč 1984 má mnohem větší slávu a čtenost než My, přestože inspirace je do očí bijící. Moje vlastní hypotéza je tak, že D-503 na rozdíl od Winstona v režimu vlastně spokojený a celou dobu je takový rozpolcený mezi Jednotým státem a I-330. Jeho odbojová činnost není dána vlastním přesvědčením nežít v nesvobodě, ale zaslepenou zamilovaností. Což pravděpodobně není pro čtenáře zrovna inspirující...

Fascinuje mě taky množství narážek na křesťanství a takových, že režim ho nevnímá jako nepřátelskou ideologii (jako to praktikovali soudruzi třeba v 50. letech), ale v mnohém se na něj odkazují. Dává to smysl, křesťanství je přece levičárna jako řemen. Naskýtá se proto otázka, jestli náboženství přinášejí svobodu, nebo otroctví... A líbí se mi, že na ni Zamjatin nedává jasnou odpověď, protože je to příliš zásadní věc, než aby na ni stačil pohled jednoho spisovatele. Jsem ale ráda, že téma jakoby pootevřel.



Ti dva v ráji dostali na vybranou: buď štěstí bez svobody - nebo svobodu bez štěstí. Ti ťulpasové, si vybrali svobodu - a pochopitelně pak celé věky toužili po okovech. Po okovech, chápete - v tom byl celý jejich světobol. Dlouhá staletí! A teprve my jsme přišli na to, jak znovu přivolat štěstí... Ne, jen poslouchejte, poslouchejte dál! Starověký Bůh a my za jedním stolem. Ano! My jsme Bohu pomohli definitivně přemoci ďábla - vždyť to byl on, kdo lidem našeptal, aby překročili zákaz a okusili zhoubnou svobodu, on - ten jedovatý had. Ale my jsme mu botou rozdrtili hlavu - rrup. Hotovo - zase máme ráj a jsme zase prostomyslní jako Adam a Eva.

6 26.11.2017

Po zkušenosti (a nekritickém odivu) s Nesnesitelnou lehkostí bytí a Směšnými láskami jsem očekávala něco podobného rázu, ale chvílemi měla jsem pocit, že z existenciální a filosofické děvkařské melancholie zůstalo jenom to děvkařství. A vlastně nevím, zda je to dobře, nebo ne.
Kundera jako by to rozehrával ještě na úplně jiných frontách a vy jako čtenář rozhodně nemáte nedostatek témat na přemýšlení. Ale zatímco Tomáš s Terezou v Nesnesitelné lehkosti jako by se vznášeli na pomysleném obláčku důstojnosti a vážnosti, i když jezdili s kamionem a pracovali v JZD, závěr Žertu je ohromně cynický a vlastně dost tragikomický.
Mohli zemřít dva lidé, přesto hlavní zbraň, která je na vás na posledních stránkách vytažena, je ta prázdnost celé slavnosti. Jaroslav se sice kdesi v polovině knížky ohání tím, že komunismus sice sebral hudbě jazz, ale zato se může rozvíjet moravská lidová píseň. No a my vidíme, že ta moravská lidová píseň vlastně zůstala něčím neosobním, co zakrývá nespočet puklin v tom komunistickém ráji na zemi. A nejde o hudbu, to ani v nejmenším. Jde o principy. Chtěli zamezit pokroku, aby vynikla opravdovost a lidovost, ale bez pokroku to tady prostě nefunguje a i "opravdovost" působí tak nějak křečovitě. (A bohužel mám pocit, že tohle moravskému folkloru zůstalo doteď a všechno je to jenom záminka pro co největší chlastání...)

Taky mě Žert (mimoděk) donutil zamyslet se nad tím, kolik mladých lidí na přelomu 40. a 50. let opravdu věřilo v komunismus. Mezi prospěcháři bylo nemálo i těch, kteří opravdu z celého srdce milovali stranu a vzhlíželi ke Stalinovi. Lidstvo by se nemělo vykašlat na studium historie, jinak z naší země vznikne Yes republic nebo podobná parodie na demokracii podobná prostředí tohoto románu.


Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a útočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají, jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší - a hrají.

Měla jsem velká očekávání. Po kamarádčině doporučení, že to "četla snad desetkrát a pořád v tom nachází něco nového" jsem si představila úplně jiný knižní žánr, což byla asi hlavní chyba. Protože její definice na Pěnu dní sedí, Vianovy imaginace nepřestávají udivovat a jeho svět je opravdu líbivý - i ze zbraní tu rostou květiny.
Kromě té surrealističnosti (což je asi slovo, které se k Pěně dní hodí úplně nejvíc a ne nadarmo se tu vyskytuje v každém druhém komentáři) jsem tam nespatřila žádnou hloubku. Béčkový příběh o naivní lásce zasazený do hodně originálního světa. Jenom Alisino vraždění a pohřeb Chloé moji cynickou duši uspokojil, abych z celé knihy neměla zase tak tupě sluníčkový dojem.

1 08.09.2017

Hodně motivů se tam opakuje. Takže Robinin nářek na to, jak Matthew neoceňuje její práci uslyšíte osmsetkrát, Strikovo přemítání o tom, že všichni tři podezřelí jsou opravdu, opravdu, ale opravdu nebezpeční psychopati minimálně dvakrát tolik. Opět jsem z toho měla trošku pocit, že celou knížku se točili kolem pár nedůležitých stop a potom to Strike ex machina vyřešil úplně z plezíru.
Ocenit musím pár dost dobrých motivů - jako krytí hlavního padoucha a jeho vlastní psychopatické vsuvky (i když masturbaci nad uříznutými ženskými ňadry bych možná do příště oželela) nebo zmínky o nemoci BIID (člověk se aspoň dozví něco nového).
Takže za Kukačkou, ale před Hedvábníkem. Asi tím, jak je to nenáročné, se to čte dost samo.

2 08.09.2017

Už asi začínám senilnět. Fénixův řád jsem četla tak asi desetkrát (a pro jednou fakt nekecám) a zatímco poprvé to bylo jo, dobrý, teď už prožívám každou větu a Tichošlápkovu smrt celou probrečím a protrucuju. Harry Potter prostě není jen tak ledajaká knížka. Ona je to Knížka a snad každý, prostě každý si v ní musí nutně něco najít. Ať jsou to testrálové, Obrtlá ulice, Pobertův plánek nebo vztah Harryho k Cho, Harryho Pottera bych vnutila povinně prostě všem!

1 08.09.2017

Ach jo, co já bych dala za tom, abych mohla popravě prohlásit, že Snapeovi jsem věřila od začátku...

3 08.09.2017

Mám spíš pocit, že to byla taková letní ženská záležitost, řemeslně zvládnutá, s dobrými postřehy a originální perspektivou. Docela mě fascinovala postava Wolfgaga.
Ale pořád mi přišlo, že nejzávažnějším tématem bylo to, že Kristina ještě neměla kluka. A to je k knihu této pověsti a uznání trochu málo...

1 07.08.2017

Nejraději bych ji omlátila o hlavu některým svým spolužákům, kteří si v hodinách literatury zacpávají uši, aby jim neušel příběh. "Vždyť podstatou klasické literatury není příběh," chce se mi na ně vykřiknout. Mají zacpané uši, tak nic...

Přijde mi, že kdyby člověk svůj život okleštil na příběh, vzniklo by z toho "Olivie se rozešla s Janem, rok na to začala chodit s Pavlem, kterého si následně i vzala, měla s ním dvě děti, pak se rozvedla a umřela." Zní to nudně, ale troufl by si někdo o Olivii tvrdit, že je nudná, že nestojí za zmínku? Jsme bytosti plastické, které mají city, emoce, rozum, víru, své sny, strachy a naděje, a to všechno se v nás někdy snoubí, někdy pře. A tohle Kundera vypichuje - fakt, že Tomáš s Terezou zemřou je vlastně takový okrajový, nezáleží na něm a dozvídáme se ho už někdy uprostřed.
Všichni se tu tisíckrát poznáme, analogicky to přirovnáváme ke svému životu a zkušenostem a přece je každá postava úplně vevnitř jiná. Nejedná se však o karikatury typu "blbá sekretářka, přísný šéf", ale o uvěřitelné bytosti.

Celá Nesnesitelná lehkost bytí je hrozně samozřejmá. No vždyť jo, říkáte si, poznávajíce se v něčem na každé straně. Ale zatímco u běžných smrtelníků je to někde hluboko v podvědomí, Kundera s tím nekompromisně přichází ven, tahá naše niterná tajemství na světlo. Někdy jste rádi, někdy úplně ne, každým pádem, kvůli tomuto je pro mě Nesnesitelná lehkost bytí úplně výjimečná a příběh je v ní poslední příběh, který by vám musel zajímat.


Měla strašnou touhu mu říct jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: "Jsem strašně ráda, že jsem s tebou." Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říct.

5 15.06.2017

Jojo, té síly díl. Wolandovi a jeho nohsledům se nedá upřít, že mají styl a že jejich popichování celé pokrytecké Moskvy stojí za přečtení. Musím říct, že krutě satirickou kritiku jsem si přečetla s chutí a ráda, zároveň jsem už byla celá na trní a čekala nějaké to faustovské vygradování, kdy se teda konečně "dozvím", co je zlo a co je dobro, jak fungují a proč jednoho bez druhého nelze.
A namísto toho jsem si přečetla jeden fantaskní příběh o létající holce, odpuštění a pravé lásce. Tuhle zápletku bych ale radši přenechala Saxáně nebo jiné pohádce s menšími ambicemi... Vztah Mistra a Markéty je popsán hezky, ale velká láska se jako červená nit vine literaturou už pěkně dlouho a sama o sobě dech úplně nevyrazí. A tu filosofickou část jsem tam nějak neodhalila. Takže fantazárna dobrá, ovšem nemyslím si, že takovýto kult by kolem MaM byl kvůli fantasy prvkům a jedné velké a trochu divné lovestory. Cítila jsem se docela podvedeně...

4 11.06.2017

Víceméně všechno při starém, ale ve srovnání s Kukačkou jsem měla pocit, že to trošku ztrácelo tempo a člověk se nic nového nedozvídal. Ideální detektivku si představuju tak, že se to postupně bude rozplétat (a na konci to sice možná dopadne úplně podle očekávání), člověk nicméně může nějak sledovat kontinuitu. U Hedvábníka jsem měla pocit, že Strike 400 stran tápe a pak najednou bum! Hurá, máme vraha!
Jsem ale příliš velký rejpal, jak člověk od detektivky nečeká nic moc hlubokého, v "strikovkách" mně hrozně baví to prostředí (ať už módy nebo teď literární) a občas je i nucen se nad něčím zamyslet. A čte se to hlavně úplně samo, jak už je tak u JK zvykem.

2 18.04.2017

Nějak mi celkově uniká kult této knihy... Přijde mi skvělé, že se odehrává v Alžírsku, takže člověk načichne k trošku jinému prostředí. Jo a to je tak všechno.

29.01.2017

Jakub Vágner by mohl závidět :)
Jinak se mi nechce opakovat to, co tu vystihli mnozí přede mnou. Krásné, dojemné a poučné.

8 28.01.2017

Mám pocit, že tu šlo o dvě věci. Jednak si tak trošku vystřelit ze svého mladšího já (podle povahy většiny hlavních hrdinů asi nebude těžké uhodnout, jaký býval Kundera za mlada) a zároveň předat, i přes odlehčenou formu, nějaké závažnější myšlenky (třeba Eduard a Bůh a i Symposion, z toho jsem byla zvlášť nadšená). A z hlavně toho druhého poslání jsem měla obrovskou radost. Vzhledem k věcem, které jsem v té době řešila i ve svém osobním životě, sedly Směšné lásky jako prdel na hrnec a už dlouho se mi nestalo, abych se děsila, že nějakou knížku dočtu.

3 18.01.2017

70 % obsahu knížky odtušíte z názvu. Člověk, který propadl moci a analýza jeho života od bývalého přítele. Děj jako by nebyl ani tak důležitý, nějaké ženské, to ano, ale hlavní je postupný přerod z nadšeného regionálního revolucionáře na alkoholickou trosku.
Ladislav Mňačko se jakožto žurnalista nezapřel a celé je to věcné, rázné, stručné. Otázkou je, jestli je to dobře, či nikoli.

2 18.01.2017

Zweig prostě ví a ze způsobu, jakým si bere na mušku netrpělivost, strach vzepřít se davu a hlavně přehnaný soucit, prostě zamrazí.
Tragický, byť sám o sobě trošku patetický béčkový příběh, beru jako podkres pro výbornou psychickou analýzu hlavní postavy (napsat "hrdiny" by bylo doat zavádějící). Popis toho, jak se Toniho dílčí omyly a zbabělosti na sebe nabalují a stupňují, je fakt vynikající.

8 26.09.2016

Můžu napsat - hezká kniha. Ano, večery u kamen na chalupě, víno a slané tyčinky, na to je ideální. Nějak mě to ale nepoznamenalo do budoucna a ani jsem nebyla nucena se nějak více zamýšlet. To mě trochu mrzelo.

Ale hrozně se mi líbilo označení "sirotčí epopej", které jsem četla v doslovu Petra Matouška, to jo!

3 01.09.2016

Pro mě zbytečně rozvláčná knížka s jediným překvapením, kolem kterého se odvíjelo všechno ostatní. Vše podstatné se víceméně odehrává v Michaelově nitru a působilo to na mě hrozně truchlivě a pesimisticky. Chápu, že knížka o holocaustu by asi neměla být komedie, ale i přes vlastně dobře vystavěný příběh ve mě zůstává taková zvláštní pachuť.

1 20.08.2016

Jelikož na této planetě asi neexistuje člověk, který by neviděl film FG, začnu srovnáním. Prakticky všechno, co na tomto filmovém majstrštyku naprosto zbožňuju, knížka postrádá. Takové to, jak Forrest čirou náhodou naučí Elvise jeho tanečky anebo spustí aféru Watergate, je výmysl filmařů a knižní verze hlavního hrdiny je jenom továrna na geniální schopnosti a průsery. A co mě snad ještě více mrzelo, je knižní Jenny, která mi přišla hrozně chladná a navíc RIP happyend. Vzpomínky na večery, kdy jsme s Barunkou sledovaly Forresta Gumpa pořád dokola a u toho ronily slzy nad každou větou, kterou si ti dva vymění, jsou nenávratně poskvrněny vědomím, že takhle kýčovitě to dopadnout nemělo. Škoda.
Ale i tak se musí nechat, že "zadání" Winston Groom splnil, je to kvalitní humoristický román, ale ve srovnání s tou profesionální dojímárnou působí dost bledě.

Zavrtěla hlavou a zašeptala to je strašný kam nás ta vietnamská válka dostala.
Měla pravdu. Vona je to vážně tragédie když se beznohej musí nejdřív vychcat do klobouku a pak to teprve vylejt do mísy.

1 02.08.2016