Lili komentáře u knih

Nikdy by mě nenapadlo, že dám pět hvěz.
Hrozně nerada melu dohromady film a knihu, protože obojí je něco jiného, ale tady se tomu prostě neubráním. A víte proč?
Film měl osm nominací na Oscara a když jsem ho před časem dokoukala, vůbec jsem nechápala, co na něm všichni vidí. Nijak se mi nelíbil. Obsazení dobrý, Jennifer mám jako herečku moc ráda. Ale jestli mělo být z filmu cítit to samé co z knihy - a že mi hezky zahrála na struny - pak naprosto chápu tu nadšenou většinu shlédnuvších.
Pat působí sice jako nevyrovnaný blázen, ale není to náhodou proto, že je tak citlivý a že si najednou uvědomil co měl a nevážil si toho? Mně ta jeho citlivá duše naopak dojala. A když se potkají takový zbloudilý osamělý duše dvě, nemůže to být náhoda. Ten nahoře je - jak ta oblaka - žene k sobě, aby se přes všechny strasti našli, ač si skoro denně šlapají na paty.

Taky chci věřit na stříbrný lemování! - to, když skrz temný mrak prosvítá slunce a on pak na okrajích stříbrně září - protože kde je světlo, je i naděje.

6 13.05.2019

Ze života, od srdce, kus každého z nás.

2 11.05.2019

PCT mě moc baví, už proto jsem se na knížku tak těšila. Plánovala jsem si ji koupit, ale vykoukla na mě mezi novinkami v knihovně a tak jsem si ji půjčila.
Myslím, že Monika neplánovala udělat touhle knihou díru do světa. Chtěla "jen" vyprávět svůj příběh, podělit se o něj a možná trochu víc osvětlit jak to na hřebenovce CHODÍ. Smekám před ní, jak fyzicky nepřipravená a s jakou psychikou, se odvážila na jeden z nejnáročnějších treků světa! Cesta za štěstím chce odvahu a právě tu najde málokdo. Monika ji našla.
Knížka je psána docela úsečně, původně jsem jí chtěla dát tři hvězdy, ale jelikož jsem ji sfoukla za den, popírala bych, že mě bavila. Zaslouží si víc.

Klobouk dolů, Sleepy!

7 10.05.2019

Útlá malá knížka, která mě ale ohromně bavila! Nejvíc se do mě zakousl Prám, ale i další tři. Úžina mi přišla nejslabší, ne ovšem špatná. Všechno tak sugestivně vylíčené jak to King dokáže.

5 10.05.2019

Mám z Thoreaua rozporuplný pocity. Rozhodně dokázal přemýšlet jako málokdo. Cit k přírodě nepěstoval, narodil se s ním. Byl dobrý vypravěč a úžasný pozorovatel.
Dost často jsem z něj ale měla pocit, že se řadil někam výš, „kázal vodu a pil víno.“ Nebyl takovým poustevníkem, za kterého se vydával. Svoje obydlí si postavil co by kamenem dohodil od nedalekého města. Viděl projíždějící lokomotivy, slyšel lomozit povozy. Lenošení převlékal za meditaci, liboval si v citování uctívaných velikánů. Byl zván na večeře, které s radostí přijímal. Často se za děním sám vypravil: „Každý den nebo ob den jsem procházkou zamířil do Concordu, abych si poslechl nějaké klípky...“
Ale nakonec jsem mu tu jeho nadutost odpustila, protože si uvědomoval to podstatné, a to, že příroda je lék, na tělo i na duši. Nebál se udělat krok z pohodlí a vyzkoušet si to na vlastní kůži.

13 27.04.2019

Potřebovala jsem sáhnout po něčem jiném a udělala jsem dobře. Děj hezky utíkal, ale ta doba byla hrozně upjatá! Četla jsem, ale nesoucítila. Spousta zbytečné pýchy, která kdyby se spolkla, ušetřila by se hora trápení a promarněného času.
Sestry Brontëovy píšou hodně podobně, pokud bych si jejich jméno nepřečetla na obálce, nerozeznala bych je od sebe. Nevím proč zrovna Anne je tak opomíjenou a druhé dvě vyzdvihované. Jejich proslulé romány mi nepřijdou i nic lepší než právě Anniny. Zřejmě nálepka, tehdy jako dnes.

3 20.04.2019

Copak „Milionová“ , ta nebyla špatná, ale u zbytku povídek se na Twainův humor ne a ne napojit.

12.04.2019

Uf. Myslela jsem, že to snad nedočtu, a to ze začátku vypadalo tak napínavě! Ke konci jako by autor lepil – jako vlaštovky na hnízdo – tu i onde ještě kousek „domazat“, aby byl příběh ještě nabalenější a konec ještě víc vzdálený. A nevím, jestli to bylo překladem, ale hrozně se mi protivily některý hlášky a dialogy. Zkrátka historicko-politický témata nejsou pro mě.

Ale ať jen nehaním, tady jsem se viděla...

„...ležel kriminální rada Berthold Prangel skutečně už hodinu v posteli a četl si. To byl pro něho ten nejkrásnější stav! Ležet a číst, dokud se mu nezavřou oči.“

A ještě dvě věty, který bych podtrhla...

„Vždycky musíte znát Včerejšek člověka, než začnete posuzovat jeho Dnešek.“

„Nejstrašnější nepřítel člověka – člověk.“

1 12.04.2019

Narozdíl od první přečtené Krasojezdkyně, měla tahle kniha jedno velké plus. Měla atmosféru a já jsem jí věřila. Je to sice klasický román pro ženy, v kterých si moc nebažím, ale o to víc je jiná. Moc mě bavil příběh o Sophii; doba, v které se odehrával i ta těžkost života a co je všechno potřeba překonávat. Současnost jsem začínala nerada. Najednou to bylo jako číst docela jinou knihu a tu, která mě tolik bavila, nechat rozečtenou. Nakonec mě ale začal bavit i příběh o Olivii zvané Liv a závěrem na sebe oba hezky navázaly.
Jojo Moyes má asi ráda happy endy, navíc takové dokonale vyumělkované. To mi konec nějak pokazilo, ale kdo by nechtěl, aby i v životě vše dobře dopadlo? Nemám jí to za zlé.

8 05.01.2019

Knížka, která mě hodně bavila. Při čtení mi naskakovaly tituly jako Čapkův R.U.R., 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho, McCarthyho Cesta a My od Zamjatina. Nemám co vytknout, všechno mi sedlo tak jak bylo, i ten konec se povedl.
Zkusím ještě Kroky slunce, kdo ví, třeba to od Tevise nebyla výjimka.

10 05.12.2018

Kentaur, už svojí mýtickou atmosférou, se mi opravdu líbil, ale pokračování O farmě bylo o dost slabší. Ceněná poetičnost tu sice byla, jenže dialogy mě jednoduše nebavily. K žádné postavě jsem se nepřimkla. A úplně nejvíc mi asi vadilo to, že příběh byl hozený někam doprostřed – o dvacet let později – kdy měl Joey už svou druhou ženu. Líbilo by se mi číst o tom, jak se seznámil se svou první ženou, jak se stal otcem svých třech dětí, proč si zvolil to zaměstnání, které měl atd. Mně to takhle přišlo nějak uťaté z obou stran a nemohla jsem se do příběhu vžít.
Ono s pokračováním čehokoli je vždycky problém, protože zkrátka čekáme něco dost podobného, ale zároveň něco, co se nebudu úplně opakovat.

„V roce dva tisíce jedno sto,“ řekl Richard, „připadne na každého člověka asi tak jeden čtvereční yard země, zrovna aby se měl kde postavit, včetně všech pouští a horských vrcholů.“
- Vize, který Updika napadaly byly děsivý, ale možná v roce 2100 nebude ani ten někdo, kdo by nějaký představy mohl mít.

- A pak je tady spousta pravd...
„Příroda, ta se nikdy neopakuje; tenhle srpnový večer ještě nikdy nebyl a už nikdy nebude.“

20.11.2018

S Tennesseem se dlouho neznáme, jde teprve o druhou přečtenou knihu, ale už teď vím, že tenhle autor, který má co říct, mi vletěl pod kůži přímou linkou. Jeho knížky pořád vypovídají, příběhy Vás vtahují hned po pár řádcích a tak mile hřejou, že je znát, že Tennessee psal srdcem a z duše to miloval. Jeho slova ta moje jenom podtrhnou: „Já tvořím postavy z lásky.“

Musím taky říct, že styl Tennesseeho Williamse mi dost připomíná Saroyana, možná už pro tu dobu, ve které oba žili.

1 18.11.2018

Dlouho jsem se na Wellsova Neviditelného těšila, ale nijak mě neohromil. Je jasný, že v roce 1897, kdy poprvé vyšel, bychom se na to dívali docela jinak a byli možná dočista paf, jenže dneska je dneska a vychází překvapující a podivné kdeco. Zklamaná nejsem, jsem ráda, že mi přibyla do sbírky a budu doufat, že další od Wellse zabere.

A jen tak na okraj - ve filmovém zpracování Zlodějky knih je to právě Wellsův Neviditelný, kterého Liesel vytáhne z doutnajícího popela, ovšem v Zusakově knize si Liesel pod kabátem odnáší knihu s názvem Pokrčení ramen.
Mám ráda když v knížkách nacházím odkazy na stará kultovní díla. Pokud už je nemám přečtené, vždycky si je poznamenám a dohledávám o čem jsou a budou mě bavit?, jestli byly vůbec přeložené do českého jazyka a jestli je v nějakém zapadlém antikvariátu můžu sehnat.

3 17.11.2018

Knížka mi byla dána do rukou s tím, že jestli se mi líbil Král Krysa, tak tohle bude zrovna tak. Ale už cca po třech stránkách jsem tušila pravý opak.
Motýlkův neobyčejný způsob vyprávění (podle úvodu v knize) mi naopak přišel dost chladný a úsečný, jakoby vypravěčem nebyl sám autor, ale nějaký novinář, který to neprožil, uváděl jen fakta a lehce nastiňoval děj. Chyběla mi atmosféra, která takovouto knihou měla být přeci nasáklá. Postavy jsem poznala jen podle jmen, nikdo jim nepřiřadil hloubku, nevykreslil jejich povahy. Když emoce, tak letecky. Přese všechno co Motýlek prožil jsem k němu necítila náklonost ani obdiv. Samozřejmě nemluvím o tom, že to, že byl neprávem odsouzený k doživotí byla krutá nespravedlnost!
Na druhý díl nespěchám, ale chtěla bych si ho přečíst a znát Motýlkův příběh od A do Z.

3 13.11.2018

Murakamiho dobře znám, ale rozhodně ne jako svý boty - umí překvapit, tak jako tady. Kafka na pobřeží je nesourodá směsice, ale když se začtete, zjistíte, že i takovýhle mišmaš může tvořit celek a v Murakamiho podání nakrásně fungovat. Najednou berete všechno tak jak přichází, ať je to déšť z pijavic nebo rozmluva s kočkami. Vždyť svět je plný překvapení a neobjevených labyrintů!

„Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám.“

„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

„Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka.“

13 07.11.2018

Dívka ve vlaku mi vběhla do cesty sama. Nijak jsem po jejím přečtení netoužila už proto, že jsem viděla filmové zpracování, zápletku jsem si mlhavě pamatovala, ale řetězec událostí už vůbec ne. Dlouho mi trvalo než jsem se začetla, vpravila se „tam k nim“ a začala alespoň trochu akceptovat nepříjemnou Rachel, která se mi oblíbenou nestala ani ke konci. Ale časem mě ten příběh začal opravdu zajímat, co která postava viděla a jak si vyložila. Přečtená byla natošup!
Nemám ráda nálepky typu bestseller, kniha roku aj. Většinou se jim skoro záměrně vyhýbám a pokud na ně přeci jen narazím, jsem často v menšině, která nejásá. Nejásám ani tady, nemyslím, že je to něco velkomyslného, ale od určitý chvíle se stala neskutečně čtivou, napínavou, a ač jsem se nesžila ani s jednou z postav, pro jednou mi to nevadilo. Konečné vyústění mi přišlo trochu přehnaný, ale buď jak buď. Tohle byl příjemně strávený čas.

5 28.10.2018

Nemám naprosto co vytknout. Už ten napínavý začátek, kdy se Bill probudí a nemůže nic vidět, ale tuší, že se rozhodně něco děje.

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“

Wyndhamova myšlenka konce světa se mi líbila, nebyla tak docela nereálná, o to víc byla děsivá. Seděli mi klaďasové i záporáci, celý děj byl hezky čtivou formou poháněný dál. Lidstvo vs. Příroda. Kdo říká, že my máme navrch?

„Zahnuli jsme za roh a spatřili, že ulice je nějakých sedmsesát metrů před námi zaplavena lidmi. Klopýtavě, s rukama nataženýma před sebou, se rychle přibližovali. Jejich výkřiky a ustrašený jekot doléhaly až k nám. V okamžiku, kdy se dostali do našeho zorného pole, upadla právě jedna žena v čele; další o ni zakopli a vzápětí zmizela pod kopající, zapasící hromadou těl. Za zády davu jsme zahlédli příčinu toho všeho; tři dlouhé stonky s temnými listy, divoce máchající nad vyděšenými hlavami. Přidal jsem rychlost a prudce jsem strhl vůz do postranní ulice. Josella ke mně obrátila hrůzou staženou tvář.
„Viděl jste to – viděl jste to? Oni je HNALI JAKO DOBYTEK!“

31 25.10.2018

Přečtena podruhé a znovu nad ní žasnu. Tohle je moje bible, dokonalost sama. Nádherně poskládaný příběh, který v sobě nese tolik poselství a nutí se zamýšlet. Postavy kladou otázky, na které někdy odpovídají a někdy si lámej hlavu, Ty čtenáři, vždyť Tobě je psána.
To co mě hodně oslovilo jsem si začala poznamenávat, ale pak jsem si uvědomila, že bych si ji musela poznamenat celou, sakum prásk, protože vše na sebe různě navazuje, prolíná se. Naprosto mě dostává jak Steinbeck – jeden z mých nejoblíbenějších – dokonale vystihuje povahy a city. Naše strachy, obavy, ale i lásku. Jak něco nějak vypadá, ale zdání může klamat: „Nenávist však nemůže existovat sama o sobě. Potřebuje lásku – jako spoušť, ostruhu nebo dráždidlo.“

***
„Dělej aspoň, že se pohybuješ, Adame!“
„Jak pohybuju?“
„Dělej aspoň, že žiješ, jako by sis na to hrál! A za čas, třeba za dlouho, to bude zas pravda.“

„Když člověk ví, že má přítele, tak se za ním ani nepodívá. A pak přítel najednou zmizí a člověk si krvavě vyčítá, že si pro něj neudělal čas.“

„Víš, moc jsem si toho v životě nepřál,“ začal. „Brzy jsem se to odnaučil. Když si člověk moc přeje, kouká z toho leda zasloužené zklamání.“

„Přehrady mezi lidmi jsou někdy tak tenké, že se jich stačí dotknout, aby padly.“

„Jako dítě si člověk připadá středem všeho. Všechno se děje jenom kvůli němu. Ostatní lidé? Ty vidí jen jako přízraky, stvořené proto, aby měl s kým mluvit. Ale když vyroste, zaujme ve světě svoje místo a stane se sám sebou, má určitý rozměr a tvar. Něco z něho vyzařuje k ostatním lidem a z nich zase k němu. Je to tak těžší, ale zároveň daleko lepší.“

***
A biblickým timšel (můžeš) nám připomíná, že jsme to, ČÍM CHCEME BÝT, volba je jen na nás. Máme možnost se rozhodovat, konat nebo naopak nekonat.

Cesta za poznáním sebe sama. Román o síle, odvaze a lásce. Možná je to trochu naivní pohádka, ale nechceme někdy právě to? Nedoufáme všichni v dobré konce? Příběh mi utíkal, zajímal, ke konci trošku váznul, ale nic to výzarně nezkazilo. V knížce je spousta námětů k zamyšlení, mně ale brnkla až ta úplně poslední věta:

"...ještě nikdy nepotkala člověka, se kterým by se jí mlčelo tak hezky."

Člověk toho může s druhým spoustu napovídat, to ale ještě neznamená, že si opravdu rozumí. Moje vydání mělo jednu zvláštnost - název na pevných deskách byl opačně - na konci a vzhůru nohama. Omyl, který mám jen já nebo dalších 100? :-)

1 08.10.2018

Ač jsem ji před lety sama vybírala, netušila jsem, že bude tak hezká. Úžasně čtivé, hezky formované myšlenky, vše dávalo smysl a do sebe zapadalo. A atmosféru rozhodně má, vtáhla mě do děje okamžitě!
Autorčina prvotina, která rozhodně stojí za přečtení.

1 29.09.2018