LideCtete komentáře u knih

Když jsem poprvé četla Párala (Radost až do rána), chodila jsem do prváku. Jeho lehce ujetý styl mě iritoval a bavil zároveň. Proto mi přišlo docela milé, že se na svá tehdejší stará kolena vrhl na sci-fi - nějak mi ty jeho nadsázky a prazvláštní slovní obraty k fikci pasovaly líp. Už jen ta jména! Takže Aranka a Šarlík mě neskutečně bavili. Taktéž náměstek Navara a Juna Jandeková, co se opíjela vermutem. Jen tak na okraj podotýkám, že popis řeckého ráje a všech tamních radovánek a jeho srovnání s uplakaným československým koncentrákem mi na tehdejší dobu přišly velmi odvážné a velmi silné - už jen proto, že cestovat z hodiny na hodinu na taková místa bylo prostě za socíku nemyslitelné. Zápletka se celkem povedla a konec byl docela dramatický, i když návrat po letech byl pro mě trochu zklamáním.
A když jsem zavalena úkoly, zatímco ostatní mají leháro, vždycky si vzpomenu na litinová kolena Miloška Zvěřiny.

3 02.10.2020

Jeden z mých prvních čtenářských zážitků. Bavilo mě to tak, že jsem o prázdninách na chalupě přesvědčila svoji sestřenici a bratrance, abychom první příběh inscenovali pro publikum. Sbírala jsem sádrová zvířátka, takže slona nebo lva nebyl problém obsadit.

Knížka se čte jedním dechem, hledání ztraceného černouška jménem Paví Očko je napínavé až do překvapivého konce. Sice jsme v Africe, ale potkáme tu i obrovské strašidlo zpívající tenkým hláskem. Další dva díly jsou snad ještě napínavější, a pro menší děti (téma nemoci a smrti - "neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a zvířatech") možná i trochu děsivé.

Tohoto Cooka jsem četla v původním znění, všechno jsem pochopila a dobře jsem se bavila, z čehož vyplývá, že jde o literaturu dosti jednoduchou :-) Na zabití času ideální.

1 13.03.2017

Přečetla jsem ji ve dvanácti letech na prázdninách u dědečka, četla jsem bez přestávky od odpoledne až do rána; do světla na stropě narážela veliká můra a já měla hrozný strach, že za dveřmi číhá Zelená příšera... V žádné jiné knížce jsem nenašla tak reálně popsanou touhu městského dítěte opustit civilizaci a vydat se do své Sluneční zátoky.

Čtenářský požitek umocnil fakt, že šlo o vydání z roku 1941 s dokonalými ilustracemi Zdeňka Buriana.

4 13.03.2017

Poprvé jsem knihu četla v pozdně telecím věku, takže jsem například konec povídky Velká rošáda zcela nepochopila... :-D Asi to musí přijít s věkem. Ale už tehdy se to četlo prakticky samo - Roald Dahl je bez debaty mistr slova a pointy.

Proč tak nízké hodnocení? Moje srdeční záležitost! Ale asi to chápu. Romantika bez sexu a sex bez romantiky, nic jiného v knize nenajdete, takže to nemusí uspokojovat. Já se v tom naopak vidím :-) Je to hodně syrové a mnohdy z toho čiší beznaděj. Představuju si to jako černobílý film ze šedesátek a nezlobila bych se, kdyby to chtěl někdo natočit. Trochu to připomíná http://www.databazeknih.cz/knihy/leto-s-monikou-44124, ale tohle je více stylizované, zatímco Léto s Monikou je čistě sociální drama. Dle mě je nejlepší povídka Lingula - jednodenní roadmovie, samozřejmě bez happyendu.

1 09.03.2017

"nejlepší pes je čuba"

1 09.03.2017

Pamatujete si, že ukázka byla v čítance - snad pro 4. nebo 5. třídu ZDŠ? Asi proto jsem se k přečtení rozhoupala až o mnoho let později. Je to poezie psaná ve větách, jsou to dějiny dobývání Marsu v kostce. Jakmile s někým začnete soucítit, přijdete o něj. A stejně jako děti nových osadníků se budete ptát, kdy už konečně uvidíte nějakého toho Marťana.

7 08.03.2017

Nejpovedenější analýza paradoxu smrti: truchlení versus hrůza.

5 08.03.2017

Vlastně jediná kniha, kterou jsem od Forsytha přečetla - špionážní a polické thrillery nejsem schopná číst, prostě mě nebaví. Přečetla - jedním dechem. Anglosaská povídka v nejlepší formě, závěr vás spolehlivě uzemní.

2 08.03.2017

...Sychravý podzimní večer rozprostíral svá šerá chapadla nad Spojenými státy žižkovskými. Hustá a neproniknutelná mlha, pověstná mlha žižkovská, sestupovala ze skalistých úbočí Židovských Pecí a ploužila se hýřícími boulevardy i zatuchlými uličkami, dosahujíc až k západní hranici žižkovské republiky, k viaduktu `U Bulhara`, kde z ní vyčnívala toliko bronzová, hrdě vztyčená socha žižkovské Svobody, stojící na rozhraní mladé republiky a dohasínající západní civilizace..." :-) 100%

1 08.03.2017

Naprosto geniální dílo, perla české literatury. Pozoruhodná jak obsahem, tak formou. Za zápletku by se nemusela stydět žádná moderní sci-fi, a není vyloučeno, že někteří opisovali. Petr Brok musí zachránit princeznu Tamaru a v labyrintu obludného Mullerdómu vypátrat a zneškodnit domácího pána, ale hlavně se musí vypořádat s tím, kdo je vlastně on sám a proč byl pro tuto misi vybrán.

8 08.03.2017

Přiznávám, nemám ráda Krkonošské pohádky. Je mi vzdálený ten primitivní pohled na nepřítele pracujícího lidu. Miluji knížku Přišel z hor. Totiž nečouhá z ní propaganda jako sláma z bot.
Je opravdu ten zvláštní pán, který se najednou ocitl v malém podhorském městečku a nechal si oholit plnovous, sám Krakonoš? To přece odporuje zdravému rozumu. Jenže okolo se začínají dít zázraky a nějaká vyšší moc dává průchod spravedlnosti. Zlo je potrestáno, dobrota odměněna, bezohlední boháči se začínají bát, otrhané děti dostanou na hraní zlaté kuličky. A je tu taky láska v té nejčistší a nejromantičtější podobě - sice zatím nenaplněná, ale opravdová, takže jí musíte držet palce.

1 08.03.2017

Jedna z prvních "západních" mainstreamových knih, co vyšla po revoluci. Koupila jsem si ji na dovolenou k moři do Chorvatska a za ten týden jsem ji přečetla já, můj manžel a náš soused z kempu. Bohužel mi ji už nevrátil, tak jsem si po letech pořídila druhou. V porovnání s dalšími romány JF je to nové, neokoukané. Další spisovatelčiny knihy už jsou víceméně na jedno brdo.

Téma manželem "milované" ženy, kterou je třeba "ochránit" před nepříjemnými pravdami pomocí psychofarmak, se pak v knihách i ve filmu objevilo víckrát. Tohle bylo ale pro mě první a téměř dokonalé, a tak to tak i zůstane.

2 08.03.2017

Třikrát sláva Púovi - pánovi.

3 08.03.2017

Tak tohle je klasika mého dětství a zaujímá čestné místo v knihovně. Od té doby pro mě život ve Francii vypadal tak, jak byl popsaný v knize - včetně ilustrací Dagmar Berkové. Jako dítě jsem si vůbec neuvědomila, že kniha byla napsaná na začátku druhé světové války. Vlastně to ani nepoznáte, tak moc jste pohlceni všedními i svátečními radostmi a starostmi sourozenců Dupinových. Snad jen v momentě, kdy maminka odjíždí do Toulonu, protože zahynul její bratr, a rodina se těžce skládá na lístek na vlak.
Teta Mimi je synonymem pro upjatost, bezcitnost a nespravedlnost. Jak já ji nenáviděla! Každý má přece právo na svoje bzí-bum.

9 08.03.2017

Padouch není padouchem, původce všeho zla je osvícený zachránce planety, hlavní zabiják je beránek, pronásledovatel se téměř ve všem shodne s pronásledovaným - čili není důvod někoho zavírat, natož zabíjet. Po dočtení (pokud jste se prokousali až na konec) máte chuť praštit s knihou o zeď a pak si s ní zatopit. Inferno byl mohlo hořet docela dobře. Komedie. Božská. (Ano, přiznávám, že mě to inspirovalo k přečtení informací o Alighierim a Božské komedii, pedagogický přínos Browna je nesporný, a za to ta jedna hvězda.)

Nádherná knížka, dostatečně útlá na to, aby se do ní pustil i největší škarohlíd, je kompilací fejetonů dvou významných českých novinářů. Zatímco Rudolf Křesťan představuje "střední proud" české žurnalistiky, František Gel je mezinárodně uznávaná osobnost, zocelená světovou válkou a pobytem v cizině. Pánové se střídají v decentním servírování životních mouder. Věřte, že vám ukápne i slza, až si přečtete, jak Pan Novinář telegrafoval z válkou zničené budovy zprávu z Norimberského procesu. A stejně tak se dojmete, až se dozvíte, jak při cestě k Severnímu moři novinářský učeň sám a bolestně došel k největšímu profesnímu moudru viz můj profil :-)

1 08.03.2017

Hodně překombinované - nedovedu si představit, že by pachateli/pachatelům takový plán vyšel. Ovšem po přečtení před mnoha a mnoha lety jsem měla chuť uvázat si šátek, nasadit brýle, vlézt do kabrioletu a vyjet na trasu Paříž - Fontainebleau - Clermont-Ferrand - Marseille.

3 07.03.2017

Vsadím se, že autor psal (či měl promyšlenou) knihu od konce, protože poslední tři slova poslední věty jsou jako rána kladivem. A musel se u toho pekelně smát. Hra se slovy je pro něj typická, třeba ve Vražedném létu je rozluštění naopak hned na první stránce. Ale stejně jako zde je nutno přečíst celou knihu.

Jinak není od věci nechat si pravidelně kontrolovat plynový spotřebič, zvlášť pokud si myslíte, že vám může někdo něco závidět.

5 07.03.2017