
Příspěvky

Patetické, ale velmi zdatné. Poezie staré školy, ale nevyčpělá, prožitá i zaumná. Velká část básní je truchlivou vzpomínkou na právě zesnulou Růženu Svobodovou (1920), kterou Š. miloval. Znovu a znovu se vrací oslava jejího slavného a krásného posmrtného života, v sepjetí s Bohem a vesmírem.


Jde o druhý díl volné trilogie o Loudálkovi. První díl Princ v zeleném království je trochu zmatečný, ale poetický, vtipný, fantaskní. Třetí díl, Princ a malá princezna, je hodně slabý, bez děje i vtipu. Ale druhý, Princ ve Velké Cintánii, je vrcholné dílo. Pro dospělého čtenáře dost věcí navíc. Slovní humor, silná filosofická teze o možnosti jak porazit zlo, přirozený proud děje i mimovolné motivy hodné imaginace dobrého básníka.


Příběh jsem nepochopil, Capote nejspíš zůstane na okraji mého zájmu. Nicméně velmi jsem si oblíbil Florabelu a Idabelu. Chtěl bych si přečíst román o nich (tak skvěle byly napsané).


Působí to hodně autenticky.


Hakl umírněnější, pokornější, přitom mi připadá jazykově lepší než v povídkách a románech.


Taktéž jsem viděl dřív film a dost na mne působil. Při četbě jsem byl sice ochuzen o překvapivá rozuzlení, ale nejsem zklamán. Je to dobrý příběh.


Čekal jsem víc. Ale nejsem výhradní fanoušek Iana McEwana. Kromě Pokání, samozřejmě...


K některým údajně dětským knihám si člověk najde cestu až v dospělosti a vůbec to není špatně.

Je to vlastně zklamání. Takovouhle krutosatiru bych čekal od lecjakého současného (průměrného) autora. Ale tohle je autor románu Matky! Mám v knihovně Legendu o jazyku, tak se těším, že to bude iné kafe...


Rozhodně to není moralitka ve smyslu Indiáni hodní, bílí zlí. Občas jsem si představoval místo indiánské rodiny rodinu romskou...

Není to nepříjemné čtení, ale také ne strhující. Věřím, že se autorovi povede i něco většího.


Roald Dahl je podivuhodný autor. Takový ten profík, co všechno dělá levou zadní. Co?

Těžké, úmorné, náročné čtení. Silné a impozantní, ale přepsychologizované.


Zase trochu jiný Coetzee. Kdybych měl tohoto autora doporučit, doporučím ho. Ale vůbec nevím, jakou knihu by si dotyčný měl přečíst jako první...


Začínám číst. Bavím se, jsem generačně cílovou skupinou. Hodně to připomíná Patrika Ouředníka. Opravdu hodně. Což mi nevadí. Ale hned v první kapitole je ošlivá faktická chyba. Na konci osmdesátých let neumíraly lesy v Lužických, ale v Jizerských horách, částečně i v Krkonoších a samozřejmě v Krušných horách, jak je uvedeno. Z ekologického hlediska to ani nedává smysl, Lužičky jsou nižší a mají větší výskyt listnáčů... Když se autor takhle drsně splete a redaktor to opomene a nezachytí, jak potom věřit zbytku knihy založené na faktech? Co když uvěřím nějakému dalšímu blábolu? Doufám, že to dočtu a bude to dobré, ale začátek mám zkažený...

Autorská terapie. Nemyslím to zle, i takový bývá smysl literatury. Čtěte rychle, jen tak na pohodu, na záchod či do tramvaje...


Chlapi tady dostavájí na prdel. Jako autoři jsou zastoupeni pouze dva a jejich texty jsou slabé, pod jejich úroveň. Chlapi jako postavy v povídkách ženských autorek jsou zbabělci, sráči a slaboši, případně tam vůbec nejsou. Jedinou výjimkou je otec a manžel Michal v Morčeti od Ireny Hejdové. Normální chlap. Jinak dobré, Dvořáková, Soukupová, Myšková a Mornštajnová jsou opravdu současné prvotřídní autorky a Hejdová a Geislerová s nimi drží krok. Jen vyznění je často až příliš podobné a bolestínské.

Nechce se mi věřit, že tohle je výkvět současné dánské povídky. To tam opravdu nemají nic lepšího? Zřejmě to je čistě trénink překladatelů. Nemělo cenu to číst.


Nebudu bádat, co je imaginace a co autobiografie. Oboje, myslím, zastoupeno v hojné míře. Jazykově skvělé. Jen mám pocit, že přechod k velkému nakladateli zatím nesplnil očekávání. Ohromně vtipná videa a zejména Američané jedí kaktusy jsou lepší knihy.