Lexand komentáře u knih
Rád jsem si to přečetl. AS fandím, je to ústřední postava slamového obrození v poslední letech u nás. Ale mám-li odpovědět, zda knihy unesou texty vytvořené cíleně jako slam poetry, odpovídám: spíše ne.
Skvěle vystavěné. Některé peripetie jsem vytušil, ale stejně se pak vyvinuly mimo moje očekávání. Německá rodina v Amazonii krátce po válce. Může se stát cokoliv.
Kniha je vždy lepší než filmová/seriálová adaptace. Možná najdeme nějaké výjimky v řádech 1:1000, ale jinak o tom nemá cenu diskutovat. Já teď například chápu, proč mne tak nebavil, ba iritoval průvod Černých za Zeď. V seriálu se Jon chová jako fracek (kromě toho že třicetiletý hraje patnáctiletého), motivace postav jako Quorin nebo Mormont je dost nepochopitelná. V knize to funguje.
Čekal jsem něco jiného, něco víc. Hvorecký je pozorovatel, glosátor, ale fabule svých próz seká podle jedné šablony. Kniha mi přišla téměř identická s románem Plyš.
Kniha pro dospělého čtenáře. Od šíleného a geniálního básníka.
Tu figuru, kdy postava na ulici potká postavu jinou a vypravěč na ni přeskočí, aby posléze zase provázel postavu třetí, čtvrtou a tak dále, jsem viděl v několika filmech a reklamách. Zajímalo by mne, zda VW byla první. I kdyby ne, novátorských věcí je tam i tak dost. Chápu autorčinu slávu a její vliv.
Jako pozdní osvojitel módních trendů mám zajímavou čerstvou zkušenost. Na jaře 2018 jsem poprvé shlédl seriál a o několik měsíců později se odhodlal přečíst si knihy. Dosud, pokud jsem mohl, jsem si šetřil filmovou adaptaci až po přečtení knihy. A samozřejmě nadával třeba u Harryho Pottera, když důležité a skvěle popsané věci byly kráceny a škrtány. Teď to bylo obráceně. Pří vší úctě k seriálu, ta hluchá, nahozená místa tam jsou, ty chybějící silné motivace činů i slov... Musí to tak být, už takhle je dostatečně doslovný, takže OK. Ale pochválím se, že jsem správně tipoval jedno takové místo: Věděl jsem, že Sansa se "jen tak" nedozví od Malíčka tajemství Ohařova znetvoření, že jí to řekne nejspíš někdo jiný a za jiných okolností.
Řadím si autorku k dalším dobrým vypravěčkám v současné české próze čili k dámám Bolavá, Vybíralová, Žuchová, ze starších např. Tajovská, Nosková, Bělohradská. A myslím, že je to kniha čistě žánrová: psychologický román. Možná tohle slovní spojení už nikdo nepoužívá, ale pro mne to je psychologický román.
Zastal bych se autora. Vytvořil si žánr, který musíme brát hodně s nadhledem a pak je to zábava i poučení. Literárně je dílo přece jen kapánek zdařilejší než Da Vinciho kód, o kravině jménem Andělé a démoni se nezmiňuji... Líbilo se mi, mám rád moderní umění i futuristické vize...
Prvních čtyřicet stran jsem úpěl. Působí to jako plagiát Topola, Hůlové či Denemarkové s jejich pervezním naturalismem, syrovou necitelností a tak dále, bla bla bla. Naštěstí se pak příběh pohne (spolu s hrdinu, když odejde do hlavního města) a na konci jde vlastně o realistický příběh, snad i sociálně a ekologicky kritický. To co je na něm tak říkajíc archetypální včetně hledání matky, mne nudilo, dobrodružná a angažovaná stránka knihy mne strhla. Epilog nejapný, už si na to u českých a evropských neanglofonních autorů asi zvykám.
Velmi čtivé. Nevím proč se autor nezmiňuje o zásadním zdroji a zpracování příběhu - o filmu Atentát. A také mne mrzí, že při psaní asi neznal bádání a psaní Marka Tomana, když pracoval na Chvále oportunismu. Nejspíš tak činili oba ve stejný čas a leckde se jejich díla až překrývají. Porovnávám třeba scénu s řeznictvím. Tomanova kniha samozřejmě není jen o atentátu a o Heydrichovi, ale myslím, že by se Binetovi mohly líbit i další témata souvisejícím s hlavním hrdinou, například smrt Jana Masaryka.
Náš miláček David si střihnul horror. Nic míň nic víc. Ale je to náš miláček David, takže je to dobrý horror.
Vynikající kniha. V závěru gradující, příběhy a psychologické portréty spoluvězeňkyň jsou napínavější. Dlouho jsem se knize vyhýbal, protože si pamatuji na seriál-blamáž. Podíval jsem se nyní na několik minut přístupných na YT a je to zřejmé: Adaptace se chopil mizerný režisér ve špatný čas. Explicitní antikomunismus, který v knize téměř není, nebo o něj nejde v první řadě a který tu předvádějí herečky první socialistické ligy, dopsané mužské postavy (výslechy, kde se filozofuje!), patetický vypravěč, předevím ale neuvěřitelnost, neautenticita! Seriál je opravdu škvár, i když kniha je dobrá.
Přesně jako u sitcomů: nejlepší jsou vždycky první díly (kapitoly).
V podstatě to je plagiát stylu Bohumila Hrabala. Ale originality pořád zůstane dost. Nebo jinak: Jak by Hrabal asi psal o listopadu 1989 z pohledu vojáka základní služby nebo o zkušenostech Čecha v Austrálii? Takhle.
V knize je vyslovena jakási obhajoba klišé v tvůrčím procesu, autor jakoby se už dopředu bránil kritice. Právem, protože těch schematismů ve fabuli opravdu pár je. Dlouho se mi nestalo, abych některá překvapení uhodl dopředu, tady ano. Přesto dávám vysoké hodnocení pro čtivost a napínavost, popis "mezikultury" bohatších a liberálních Afgánců a kvůli dalším věcem. Určitá narůžovělost příběhu se dá také vyložit odkazem na středoasijskou tradici - při četbě jsem si občas vzpomněl na Swarupa a Rushdieho, kterým to také odpouštím.
Na prvotinu samozřejmě výborné. Jediné co bych vytkl, je nezkrocená imaginace ve třetí části Zbytky životů.