Leona333 komentáře u knih

Nikdy nic nebývá jednoznačně černobílé, bezstarostně vzletné, nebo půvabně idylické..., jako je zde, znázorněné na knize, její obálce...
Život, životy lidí, jejich zemí, kultury, i s náboženskými rozdíly..., to vše ruku v ruce společně prochází staletími a činí nás tím, kým jsme, nebo bychom aspoň chtěli být... Se všemi těmi velkolepými vzlety a i bolestnými pády. S hřejivou hrdostí, či s potoky útrpně frustrujících slz. S deprimujícím studem, nebo s optimistickou nadějí... Tak o tom všem jsou právě dějiny.
Fjaka, je přesně ta kniha, která mnohému tady tomu... odpovídá.
Za to, že jsem si udělala čas a přečetla si velice zajímavé věci, postřehy a fakta, které nám Aleksandra Wojtaszeková zde předkládá jsem ráda. Člověk si tím pádem více uvědomí, že Chorvatsko není pouze Jaderské moře a lidmi k prasknutí, v letních měsících, přeplněné pláže...

"Skryté obrázky, tak trochu okatě v příběhu naznačovaly, jak, kterým směrem se vše vyvine..."
Kniha byla docela čtivá. Ten určitý druh napětí a mrazení... nepostrádala. Každopádně za úplnou pecku bych ji nepovažovala. Měla tam i chvílemi dosti nelogická vyústění..., stejně jako zmatečného chování hlavních postav, především Mallory..., kterou bych za to, potažmo autora "praštila."
V závěru, když se celá záhada, "ve své přirozené nahotě odhalila..." jsem byla vážně ráda, že jsem knihu už dočetla.
Za mě to byla taková hororově detektivní pohádka, která neurazila, ani extra nenadchla.

Golda? Tak tohle bylo chvílemi silné, místy drsné, pro dnešního - moderního člověka, Evropana..., třebas i nepochopitelné chování, doba... Ač ne zas toliko vzdálená...
Každopádně Golda Meirová, rodným jménem Golda Mabovyčová, narozená v carském Rusku - dnes to jest židovská čtvrť Kyjeva..., dle jejích vzpomínek a popisů..., pro tamního Žida, žádný med, či výhra.
Právě i díky tomu, v pozdějších letech..., svou odhodlaností, neústupností a neočekávanou razantností... všem dokázala, že své místo v dějinách Izraele, nejenom Izraele..., tahle Železná lady, bezesporu má. A předvedla to o řadu let dříve, než v Británii, Margaret Thatcherová.
Musím uznat, že tohle byla vážně velice zajímavá kniha.

Mě tohle dost bavilo. Místy to tam pořádně zajiskřilo, zablikalo, potemnělo, zaskřípalo, odletělo... Psáno s notnou dávkou nadsázky, ironie, grafologie a záhadologie... Takže ano, tenhle soubor povídek, vážně čtivý je.
Tudíž 6000 miliard, aspoň v téhle knižní formě..., ; ) pro zasmání a odreagování, klidně doporučuji, hodnotím velice kladně.

Ne nadarmo příběh vypráví sám čas. A vypráví ho o sobě - o nás. Značně věrohodně o tom, nejen o tom..., co dokáže věk s naší mladou tváří..., jak to vše špatně naše lidská ješitnost, krutost a pomstychtivost snáší... Jak ani dlouhé roky neobměkčí sílu pomsty a prokletí...
Ano, okázale vzletně, poeticky, melodramaticky, pro dnešní mladší generaci, možná až archaicky působící divadelní hra, Radúz a Mahulena.
Svého času povinná četba, která mi díky tomu kouzelně pohádkovému zakončení, dodnes zůstala milá.

Místy lechtivá, provokativně peprná, bezostyšně uvolněná, je Nelly Černohorská a její poezie - Čuňazie. Pobavila mě řádně... Bez skrupulí a ironie, tohle čtení zábavné je. To vše navíc podtrhují i velice vtipné, černobílé ilustrace...
Všem milovníkům humoru, nadsázky, jenž nemají zapotřebí puritánské přetvářky..., s klidem doporučuji. ; )

Kosmonaut

Kdyby byl šulin mocná tryska,
zmizel by dům i rodná víska.
Své milé bych se na díru,
podíval leda z vesmíru.

,,Ti, co nás nejvíce naučí o lidskosti, nejsou vždy lidé."

Co k tomuto příběhu dodat víc...? Snad jen to, že pokud děláme věci naplno, s otevřeným srdcem a s respektem k té druhé straně, ač to může být třebas mladý pes - štěně... Pozitivní reakce, výsledek se dostaví zaručeně...
Autorce téhle knížky se sluší poděkovat nejen za to, že nás více obeznámila se zákulisím natáčení Harryho Pottera..., ale především za to, že si k této práci, spoluúčasti na natáčení, vybírá ty nejméně upřednostňované... Odložené, nechtěné, smutné, zbědované..., kteří si po všech těch útrapách..., naši velkou lásku a uznání, bezesporu zaslouží.
Moc hezká knížka, mohu jen doporučit k přečtení.

"Vrtošivě neomalená, ostrá, urputná, chladná, nevyzpytatelná," je kniha R. A. Heinleina - Měsíc je drsná milenka.
Od příběhu jsem dostala vše, v co jsem doufala. Jasné rozdělení rolí, tedy kdo je kdo... a co tím pádem od těch ostatních očekávají, chtějí..., "neboť s těmi technickými vymoženostmi oné doby..., byli k tomu jasně předurčeni." ; ) Celým dějem se pak nese nadpozemsky komické žertování, zakápnuté jedovatě kousavou, lidskou ironií...
S literární tvorbou tohoto autora, to mám vždy tak padesát na padesát. Někdy jsem knihou nadšena a někdy ji považuji za totální zmar... Vzhledem k tomu, že tuhle jsem četla již třikrát..., tak z toho důvodu, nebo právě proto, se jí nebojím, vysoký počet hvězd dát.

I z pohledu dneška, to je stále silně nepochopená doba, kdy jedni by udělali to a ti druzí zase ono...
Každopádně se celkově jedná o jednu velkou tragédii. Tragédii jednoho národa..., kterého okolní státy nechaly, až na pár malinkých výjimek..., padnout na kolena.
Ústup z hranice, je plný lidské frustrace, bezmoci a hořkého pláče.
Knížku jsem našla ve vlaku pod sedadlem. Možná zapomenutou, možná odloženou... Každopádně se domnívám, že bychom neměli své dějiny někam odkládat, nebo na ně dokonce zapomínat...
Vladimír Pazourek, uměl v téhle knížce mnohé..., velice dobře popsat.

Svého času mohl být tenhle bojovník..., pro mnohé velký hit. Ale mě bohužel Taras nechytl ani v oné době, povinné četby na škole... Byl z mého pohledu, dnes by se také dalo klidně říci, že "Taras Bulba je - působí silně nehodnotově."
"Velcí chvastouni byli tihle kozáci. Nenávistní rasisti, rozeštvávači, opilci, rváči, samolibí prospěcháři. "A co teprve jako muži - velcí milenci..." Hmm, tak to vše bylo samozřejmě na denním pořádku, měli jako svoji práci.
K celkovému vylepšení, nepomohlo ani filmové zpracování z roku 1962, kde hrál Tony Curtis, nebo Yul Brynner.
Knihu - příběh úplně nezatracuji, ale s kozáky, s jejich charaktery..., to mám tak nějak vlažněji...

,,Každý si sám určuje svůj osud, ale i sám za to platí."
Euripidés

Hezká, trefná slova Euripidésova, která se nesou v podobném, známém duchu toho; "Co si kdo - Pavlíček zasel, to si i sklidil..."
Za mě se jedná o velice zdařilou českou science-fiction, ke které se ráda vracím, se stále a znovu v ní utvrzuju v tom, že je úplně jedno, kdo vlastně jsme... Pán, nebo kmán...? Mesiáš, nebo outsider...? Pokud to máme předem dané..., vždy - vše povede do pekel...

,,Castaneda napsal:

Tito volové mají velikost i barvu našich býků... Mají dlouhou srst na plecích a jest jí více na předku nežli na zadku a podobá se vlně. Mají také dlouhou koňskou hřívu na páteři, a dlouhou srst, která jim zejména od kolen visí dolů. Také na hlavě a krku visí dlouhá srst, která vyhlíží jako vousy, poněvadž jim visí od stran hlavy a zespodu čelisti. Býci mají velké ohony se silným chvostem na konci, takže se jistou měrou podobají lvu a jistou měrou velbloudu. Celkem je to divoké a ošklivé zvíře, svým vzezřením i tvarem těla.

Coronado a Castaneda se svou tlupou lidí neohroženého ducha byli prvními bělochy, kteří spatřili amerického buvola."

Tak tuhle Greyovku jsem jako náctiletá měla nejvíce ráda. Všechny ty přestřelky, bitky, intriky, lovy, mezilidské - milostné vztahy mezi hlavními postavami... Tak to vše na mě tenkrát působilo velice silně, až pohádkově...
Hřmící stádo je příběh plný dobrodružství, objevování, sebezpytování, odpírání, nadějí, ale i bolestí, které k době osídlování amerického Západu bezesporu patří.
K téhle knize po mnoha letech, z pohledu dospěláka, přistupuji s určitou nostalgií... ; )

Záludnost Zrádce mě místy nadchla, překvapila a i mírné napětí ve mně vyvolala... Každopádně paní autorka nepřišla s ničím extra novým... Nakonec ten, kdo se zajímá a čte detektivky od Agathy Christie, tak ví, že je velice těžké, "téměř nemožné," po této královně detektivek, přijít s něčím mimořádně výjimečným, či progresivním...
Ač příběh z dnešní doby..., obohacen o mnohé komerční, televizní reality..., tak to stejně zavání detektivními příběhy, jako je třeba Opona, Hadí doupě, Deset malých černoušků, nebo Pastí na myš...
Příběh byl z mého pohledu určitě čtivý. Bohužel na plné bodové hodnocení, to u mě není.

,,Grónsko není jen ostrov, je to jiný svět, kde led mluví a vítr zpívá."

Tak tady se "mluvilo - zpívalo opravdu fest!" Sice nijak vesele, poeticky, vzletně, ale naopak dosti brutálně, agresivně, až zoufale bolestně...
Dost výstižně k tomu všemu sekunduje fantasticky vytvořená kresba pana Velíška. Ta nám na první dobrou odhaluje, že každá země, kultura může být, je jiná. Tahle byla obzvláště krutá, nechutná! Ovšem v zajetí zimy a ledu, v rámci přežití...?! Zřejmě nezbytně nutná...
Silnějším náturám Grónské mýty a pověsti doporučuji. Jeden si hned více váží našich mýtů a pověstí... Jaké jsme to vlastně my Češi, měli svého času velké štěstí... ; )

,,Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet..., se nacházel zcela jiný svět." Nevlídný, nepřátelský, temný, z pohledu kulturního, civilizovaného člověka..., barbarsky krutý - nepochopitelný.
Pojídači mrtvých jsou - je tou útlou knihou, která mě bavila. Neměla dějově žádná pravidla, přitom se o ně z historických pramenů opírala... V hlavní roli nebyla žádná láska. Maximálně tak lidská touha žít a přežít...!
A to vše se halí, v závoji ledově dusivé, husté mlhy, která paralyzuje vše živé kolem sebe... S neochvějnou jistotou toho, že nejeden člověk - bojovník v ní, navěky zůstane...
Michael Crichton mě utvrdil v tom, že je čtivý, i v krátkých příbězích.

Hmm, tak asi takhle...! Kniha, příběh s prvky z Černého korzára..., taktéž Sandokana s přidáním hlavní, nepostradatelné hrdinky, okouzlující Perly Labuanu - Marianny... Do toho se nějako připletli i Piráti z Karibiku..., aby vše nakonec ponechali tajemnu..., záhadě - Záhadnému dobrodružství velrybářské lodi, kterou kdysi napsal, stvořil J. Verne.
Za mě to byl takový fantaskně úsměvný, rotující - podmořský vír, který se mi v reálu docela dobře četl a i líbil.

Ani síla denního slunce, natožpak síla měsíčního jasu, skrze Poslední měsíční dívku, mě neovlivní - neumožní dát nejvyšší bodové hodnocení...
Příběh mně přišel místy zbytečně natahován... Z mého pohledu mohl být klidně kratší, nemusel mít tolik stran. Hlavní postavy se mně párkrát ve svém jednání zdály dosti zmatečně nelogické... Ale?! Co se mi na knize, v knize líbilo nejvíce, byl popis krajiny a chování místních starousedlíků..., i s jejich předsudky a emočními výlevy... Ty občas s lecčím vážně zamávaly...
Z možného "magického realismu" jsem měla ze začátku trošku obavu..., která se mi postupem času - čtením, naštěstí nepotvrdila.
Takže mi to v závěru dalo na hezké tři a půl hvězdy.

Na Tvrz, respektive na její komiksové vydání z roku 1980 - 1981 jsem zcela náhodně narazila před pár lety v mém městě, v Technických službách - sběrném dvoře, kam jsme z našeho domu odváželi staré elektrospotřebiče...
Časopisy ležely převázané šňůrkou na hromadě s dalším papírem, připravené k likvidaci... A ač nejsem z ABC Tvrze přeživší pilot Martin Hrubý, rozhodla jsem se taktéž Tvrz, tohle časopisové vydání zachránit.
Díky tomu jsem si rozšířila obzory o jiné příběhy, s dalšími hrdiny z časopisu ABC. Nakonec nejen krásné kresby z husitské doby, ale i hlavní postavy v podobě zbrojnoše Matouše, půvabné Johanky, chrabrého pana Jindřicha, zlověstného pána Menharta..., nebo skvělému nápadu Martina k sestavení a použití k záchraně rogala..., je - jsou tím důvodem, proč se ke komiksům z téhle éry, tak ráda vracím.

"Taková vesmírná Noemova archa," v podání od hvězdného spisovatele Stanislawa Lema. A ač je kniha staršího data..., tak za mě není špatná. Je stále dosti čtivá, s pár zajímavými postřehy + myšlenkami protnutá.
Autorovi jeho zápal pro jistou propagandu oné doby, kterou do této knihy vepsal - vsadil, nikterak nevyčítám. Nakonec ti co ji zažili, se z ní jistě poučili... A ti mladší, co o ní jen slýchají..., "nás snad zpět svými názory a myšlenkami do ní nevrátí..."
K mrakům Magellanovým, je kniha, která za ta léta mnohé díky dnešním objevům a moderním technologiím z oné autentičnosti a tajemna ztratila... Každopádně své místo u mě v knihovně stále má.

Málokdy se mi víc líbí film, nežli kniha. A tentokráte tomu přesně tak je. Filmové zpracování, kde hlavní postavu Hany ztvárnila Lída Baarová, se mně zamlouval, emočně dotkl mnohem více.
Příběh o krásné, chudé, bezradné dívce, která udělá vše, se obětuje pro zdraví svého "milence...," je nejen mistrně natočen, ale i díky hereckým hvězdám své doby..., ztvárněn.
V knize jsem tu osobitost, rozhodnost, frustraci, malost a bolestivou lítost nad tím vším zmarem..., tolik nepociťovala. Škoda. Jinak kniha svou hloubku, i s jistými vhledy, do určité společenské vrstvy má.