lendinka.k
komentáře u knih
Záhada domku číslo devět
Claire Douglas
Myslela jsem, že to bude mnohem nudnější, obálka se mi sice líbí, ale k příběhu se moc nehodí. Já to totiž vidím jako lehčí thriller. Ze začátku se to táhlo, ale to bude spíš můj problém, předtím jsem totiž četla Černočerné srdce a musela se k tomu v myšlenkách stále vracet... Brzy mě však příběh zaujal a konec jsem fakt nečekala, i když to k tomu logicky spělo. Bylo to zas něco jiného, neotřelého. Lesbický vztah mě nevadil, naopak byl důležitý, jinak by vše mohlo dopadnout úplně jinak. Jediný, co mě zarazilo, že v Anglii dávají těhotným ženám antibiotika... Tak to se snad autorka spletla, ne. Knihu jinak určitě doporučuji, stojí to za přečtení.
Černočerné srdce
Robert Galbraith (p)
Minulý díl mě tolik nezaujal a ke všemu to téma: sociální sítě, internet. Byla jsem úplně zdrcená tím, že mám číst nějaké chaty a komentáře, které ze zásady na netu nečtu, abych si nezkazila den. Jaké ale bylo moje překvapení, když po nějaké době jsem se vracela a četla je znovu a pozorněji, a ještě jsem si dala záležet na tom, kdo tam co píše. Postupně jsem zjišťovala, jak moc mě baví přiřazovat jednotlivé přezdívky ke skutečným lidem a zápletka byla o to zajímavější a tak trochu i děsivější. Vrahem mohl být kdokoliv - protože neznáme jeho totožnost, může si klidně chodit po ulici kolem nás (myšleno kolem Robin a Strika). Bylo tolik možností, jak kniha dopadne a já nemohla přestat číst - četla jsem i přes migrénu a přes nedostatek spánku. Sama jsem chvíli žila virtuálním životem, a proto musím pochválit i to, jak přesně umí autorka popsat chování lidí na chatu. A nenávistné komentáře jsou už nedílnou součástí každé sociální sítě. Také mě zaujal zmiňovaný seriál, kolem kterého se vše točí, a je jasné, že zde využila autorka zkušenosti s fandomem a chováním fanoušků Harryho Pottera.
Takže jediné, co je na této knize špatné, že se vám bude při čtení blbě držet! ..PS: Ještě posílám svůj velký obdiv překladateli, za to že odvedl velmi dobrou práci.
Zabíjení
Štěpán Kopřiva
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo zvracet. Můj problém je, že se snažím za každou cenu pochopit děj, a pokud mi něco unikne, musím se vrátit a přečíst znovu. Tak tady to jsem po nějaké době vzdala, a raději si nechala některé detaily uniknout :-) Jinak se mi ale moc líbil svět budoucnosti, který tu autor stvořil, myslím, že byl velmi dobře promyšlený. A hodně překvapivý. A docela uvěřitelný - alespoň, co se týká politiky a vlády. Technickým věcem nerozumím, takže to nehodnotím. Je to taková ztřeštěná sci-fi plná humoru. Některé hlášky si budu pamatovat dlouho.
Má mě ráda, nemá mě ráda
* antologie
Povídky nejsou můj oblíbený žánr, většinou je okamžitě zapomínám a málokterá mi utkví v paměti. Tady si jich určitě budu pamatovat víc: ty nejlepší za mě byly Důkaz (pobavila jsem se) a Najdisvujosud.cz (úplně si to umím představit) a také se mi docela líbila povídka Švihák, která měla výbornou pointu. Nejhorší za mě byly Vypisovači (úvahy hlavní hrdinky mě vůbec nebavily) a Sofi (nedokázala jsem jí uvěřit). Provence z Florence jsem zapomněla hned po přečtení, neudělala na mě žádný dojem a Pohádku jsem asi špatně pochopila - té bych měla dát ještě šanci. Ale celkově hodnotím soubor povídek kladně, je to takový relax mezi čtením románů.
Bez duše
Martin Stručovský
Detektivka z drsné školy. Chvílemi jsem si připadala jako v Americe. Ale to se mi právě líbilo. I u nás se najdou grázlové a zločinci, se kterými si neví policie rady a pak musí nastoupit někdo, kdo si prostě nebude brát servítky. Hlavní hrdina byl proto úplně podle mého gusta. A i když ho to někdy táhlo na temnou stranu, naštěstí vždy uměl rozpoznat tu správnou. Ocenila jsem, že kniha nabízí zamyšlení nad dobrem a zlem a jak vlastně tu dobrou stranu poznat. Další body dostal ode mě autor za výběr povolání hlavního hrdiny - knihkupce a zároveň soukromého detektiva. Jediný, co mi nesedělo, byl jeho vztah s dcerou. Nevím, proč, ale nějak jsem těm jejich dialogům nedokázala uvěřit. Bohužel jsem se také neubránila srovnání s Goffou, jehož humor mi je mnohem bližší. Jinak ale pro mě objev roku a můžu vřele doporučit.
Drak spí
Michaela Klevisová
Kniha ze série s detektivem Bergmanem mě prostě nemůže zklamat a nebylo tomu tak ani u tohoto dílu plného tajemství. A vůbec nevadilo, že mezi díly jsem měla dlouho pauzu. Při čtení jsem začínala mít pocit, že tu vesničku znám, i ty lidi tam, tak dokonale jsem se s nimi sžila, až mě mrzelo, že jeden z nich bude označen za pachatele. Toho jsem neuhádla a dokonce ho z nejmenovaných důvodů jako podezřelého vyloučila. Naopak jsem měla tip na jiného a myslela jsem i mnohem záludnějšího člověka a chvílemi mě z toho i mrazilo. Bála jsem se, co by mohlo být motivem a představovala si něco hodně temného. Nakonec jsem byla dost překvapená. Co mě ale moc potěšilo, bylo to, jak se vyřešily některé vztahy, zvláště ty mezi bratrem a sestrou. Přečteno jedním dechem.
Rychlopalba
Štěpán Kopřiva
Někdy se stane, že hned na první stránce poznáte, že se vám bude kniha líbit. A právě to se mi stalo u Rychlopalby. Myslela jsem, že Goffu nelze překonat, ale teď vidím, že to možné je. Nebo se mu alespoň přiblížit. Hrdina mi připadal jako starý známý, i když se mi postupně měnil před očima, nicméně jsem mu dokonale rozuměla a fandila mu. Sama se považuji za humanistu, ale od svých knižních hrdinů požaduji vymáhání spravedlnosti za každou cenu. Opět jsem se tedy musela zamyslet nad dobrem a zlem. Aby mohlo být dobro, musí být i zlo. I sám slavný Sherlock přiznal, že aby mohl zločince dopadnout, musí být horší než on. Příběhu nechybí humor ani napětí. Často se mi stane, že před sebou při čtení příběh nuceně tlačím dopředu a těším se, kdy už bude konec. Tak tady naopak, čtení jsem schválně brzdila a mrzelo mě, že to tak rychle utíká. Konec jsem nečekala, přestože mi jinak tipy na vraha dost vycházejí, tak tady jsem byla vedle. Dokonce jsem věřila v happy end... Jediná postava, která mi moc nesedla, byla manželka - přišla mi nějaká divná. Něco chtěla, ale nikdo nesměl vědět, co to je. Tedy hlavně manžel to nesměl vědět, ten to měl vytušit. Nakonec se ukáže, že chce to, co chtějí všechny manželky, nebo ne?..:-) No nevadí, to je přece jasné, že ženy nevědí, co chtějí. A taky mě zaujal pohled chlapa na vztah, že je to jako ve videohře, když dosáhneš určité úrovně, už ji máš jistou a nemusíš se dál o ni snažit. Tak to mě teda nenapadlo! Knihu vřele doporučuji všem, kdo se chtějí při čtení dobře pobavit.
Kopírák
Sam Holland
Nechala jsem se zlákat obálkou, ale to je na knize to nejhezčí. Autorka se vyžívá v brutalitě, sadismu a tomu všemu jen přihlíží neschopní detektivové, což se, bohužel, POZOR SPOILER: ukáže jako záměr. Je to to největší klišé v detektivkách, kdy detektiv - vrah honí sám sebe (v tomto případě dokonce 2). Celou dobu jsem měla na vraha tip a ukázalo se, že to nebyl on, pak se zase ukázalo, že to byl on. Jediné co jsem na celém příběhu ocenila, jsou krátké kapitoly a rychlý spád. Ještě mě trochu zaujala postava Griffina. Nedoporučuji slabším povahám a také těm, kdo mají rádi dobré detektivky.
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Hned od začátku mě kniha zaujala. Čím víc jsem ale četla, tím víc jsem se ztrácela v příběhu. Nakonec jsem část příběhu vzdala a užívala si jen ty úžasné dialogy a některé postavy, které se pro mě staly nezapomenutelné. Biblický příběh, kterému jsem věřila víc, než tomu současnému, kde nic nedávalo smysl. Wolanda jsem si nejprve označila za padoucha, ale postupně na něj měnila názor, až jsem si nakonec uvědomila, že mě nejvíc ze všech zaujal a donutil zapřemýšlet nad dobrem a zlem. Mistra jsem litovala a Markétku obdivovala. Ostatní postavy mi splynuly a nebyly důležité. Epilog jsem nepochopila, ale celkový dojem překvapivě, na to že to není můj oblíbený žánr, skvělý.
Kde jsi, když nejsi
Radka Třeštíková
Nedokázala jsem hlavní hrdinku pochopit, přišlo mi, že neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Přestože manžel je zde líčen jako ten špatný, tak já to neviděla tak jednostranně a místy jsem ho i chápala. Strašně, ale opravdu strašně mi vadila sprostá slova, feťácký způsob života a všechno to kolem. Nedokážu si představit, že bych něco takového vyměnila za rodinu... Na druhou stranu, autorka umí úžasně psát, příběh mi běží před očima a nemůžu se odtrhnout. A neustálé vtipné hlášky, které mě vždy rozesmějí, mě nutí nakonec změnit názor na knihu.
Po západu slunce
Linda Howard (p)
Konečně vím, co je to ten Blackout..., myslím tím - co všechno to obnáší. Bohužel nemáme doma ani jednu konzervu, agregát už vůbec ne, tak leda kousek té zahrádky by se našlo. Ačkoliv prvoplánově je to romantický příběh, při čtení jsem neustále myslela na to, co bych dělala já, jak by to bylo u nás a pod. Snad by to tu nedopadlo tak špatně, jak je v knize Evropa naznačena. Bez elektřiny si to tedy neumím vůbec představit, ale asi by si člověk brzy zvykl. Nejvíc by mi teda asi chyběla sprcha... :-) Potom pračka... A v zimě teplo... Nejsem technik, takže jsem nepochopila, proč výpadek trval celý rok, to opravdu nešlo systém nahodit dříve?
Mrtvá v knihovně
Agatha Christie
Slečna Marplová je prostě moje srdcová záležitost a Mrtvou v knihovně jsem ještě nečetla. Podtrženo, sečteno - perfektní kniha do letošní výzvy. A jako audiokniha skvěle načteno panem Brouskem. Takže lahůdka.
Poslední interview
Sandra Brown
Četla jsem kdysi a vůbec jsem si děj nepamatovala, tak jsem si ji v rámci výzvy dala znovu. A myslím, že brzy už zase nebudu vědět, o čem je. Tahle kniha nepatří k těm lepším od Sandry, ale jako oddechovku ji číst lze. Ovšem jiné knihy této autorky, zvláště ty s detektivní zápletkou, to je jiný kalibr. Ty vřele doporučuji.
Vrať mi můj sen
Julie Garwood
Snad nejlepší díl série. Nejvíc mě bavil ten dobrodružný, napínavý útěk nesourodé dvojice. I nájemný vrah měl své charisma. Vtipné dialogy. Prostě dobrodružná romantická pohádka se vším všudy, co k tomu patří.
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Toto dílo mě velmi překvapilo. Očekávala jsem něco jako Janu Eyrovou, kterou jsem v pubertě milovala, ale teď už by mě asi moc nebrala. A musím říct, že Lizzie byla mnohem lepší, a hlavně i vtipnější a ačkoliv děje bylo pomálu, dalo se to číst. Dokonale jsem poznala život společenské smetánky v Anglii v 18. století. Nejprve jsem se musela zorientovat, co se vlastně tehdy mohlo a co už bylo faux-pa. A přišlo mi, že nedělali nic jiného, než pomlouvali a klevetili, hlavní hrdinku nevyjímaje. Asi neměli co na práci. Nejvíc sympatický mi byl pan Bennet - ten prostě neměl chybu :-), zatímco paní Bennetová byla podle mého názoru praštěná. Nejmíň oblíbená postava pro mě ale byla Lydia, která se chovala sobecky a nebrala ohledy na rodinu. Elizabeth to vyčítá otci, že ji dával volnost ve výchově, ale tu měli i ostatní, včetně jí. Jen jsem si ověřila, že rodinné vztahy byly stejné jako dnes, v tom se nic nezměnilo. Jsem ráda, že jsem se díky výzvě k této knížce dostala.
Děvčátko
Martin Goffa
Tak mě již po dočtení další z knih pana Goffy docházejí všechny kladné superlativy! Opět musím přiznat, že jsem knihu nemohla odložit, dokud ji nedočtu. Příběh mi trochu připomněl knihu Dítě v mlze, která mě velmi zasáhla, ale ani Děvčátko mě nenechalo chladnou. Velmi silně jsem prožívala zoufalý boj hlavního hrdiny s drogovou závislostí jeho dcery. Nejprve měl můj obdiv, všechno jsem mu ale nakonec schválit nedokázala, a i když jsem s ním soucítila, neměla jsem pak už k němu pochopení. Jinak opět mi kniha dala námět na přemýšlení - jak hrozné musí být sledovat své dítě se postupně ničit a zabíjet a nemít možnost mu pomoci. Zmíněnou píseň od Nightwish jsem si samozřejmě poslechla, ale více se mi líbí zpěv Emmy Rossum. To ale jen proto, že ji mám už naposlouchanou a každá jiná úprava této písně pro mě prostě není ono. Uznávám ale, že i v tomto podání je skladba krásná.
Muž z chatrče
Martin Goffa
Je těžké najít sympatie k člověku, který skončil, jak si zasloužil. Přesto mi ho chvílemi bylo i trochu líto. Sám si to vlastně vybral, takže nakonec to dopadlo tak, jak mělo. Kauzy devadesátých let jsem vůbec nevnímala, pro mě byla tato léta plná euforie ze svobody a nadějí do budoucnosti. Že se republika úspěšně rozkrádala, to mě ale vůbec nepřekvapuje, tak naivní zase nejsem. To se ale dělo vždycky, kradlo se ve velkém kradlo se v malém. Pamatuji ještě heslo: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Nejvíc jsem obdivovala jednoho policajta, který tam měl snahu to řešit. A samozřejmě hlavního hrdinu, Terence, který dokázal alespoň po letech trochu posunout váhy spravedlnosti správným směrem. Můj obdiv proto patří všem takovým policistům, novinářům a podobným lidem, bez nich by pro mě možná ta léta nebyla vůbec taková.
Přiznat vinu
Martin Goffa
Po menší pauze jsem začala novou sérii M. Goffy a musím říct, že to pro mě bylo jako vrátit se domů. Hned od začátku jsem se ponořila do děje a nemohla se odtrhnout. Nedávno jsem četla knihu s podobnou zápletkou (zmizení mladé dívky), ale to se nedalo srovnat. Z mé strany to ale není fér, srovnávat s ostatními autory, protože pan Goffa pro mě nastavil laťku, kterou nikdo jiný jen tak nepřekročí. A že byl příběh krátký? - Vše podstatné jsme se dozvěděli a k tomu jsme ještě dostali jako bonus něco k zamyšlení. Například mě kniha donutila zamyslet se nad karmou a osudem, zda je všechno náhoda... a tak podobně. Tentokrát se pěkně ukázalo, že špatné svědomí je velký nepřítel a že jedna nešťastná událost může zasáhnout do životů dalších a nadělat při tom obrovskou spoušť. A ještě chci ocenit možnost nahlédnout do prostředí žurnalistiky, což bylo pro mě opět něco nového a neotřelého.
Čest nade vše
Sandra Brown
Trochu dobrodružný a hodně romantický příběh, který se moc dobře četl. Autorka mě vždy dovede něčím překvapit, tentokrát to byl výběr hlavního hrdiny - indiána. On i hlavní hrdinka byly sympatické postavy, každý z úplně jiného světa a přesto k sobě dokázali najít cestu. Přestože mám raději Sandru v detektivním žánru, kde je větší napětí a nečekaný konec, i tato milá oddechovka mi přišla k chuti.
Tajnůstkáři
Sandra Brown
Tak jsem se zase nechala nachytat! Sandře Brown se to zase povedlo. Ještě teď to nemůžu pochopit. Když už si myslím, že se mi něco takového stát nemůže, považuji se totiž, vzhledem k tomu, kolik knih s detektivní zápletkou jsem již přečetla, za pozorného čtenáře, tak mě takhle dostane. :-) Musela jsem se vracet zpět a číst určité pasáže znovu, protože jsem tomu ani nechtěla věřit... Jinak příběh je nový neotřelý, líbily se mi záblesky do minulosti pohledem jednotlivých členů - pachatelů loupeže, které zároveň vysvětlovaly leccos v přítomnosti. Je to celé prostě výborně vymyšlené. Po knize V žáru lásky, která mě nebavila, se Sandra propracovala zase do čela mého pomyslného žebříčku nejlepších autorek tohoto žánru.