Legens

Příspěvky

KyticeKyticeKarel Jaromír Erben

Nebudu zde opakovat různá vysoce kladná hodnocení, souhlasím se všemi, je to prostě náš český literární poklad, doslova nám Čechům zažraný pod kůži. Dokud budeme, bude i Erbenova Kytice.
Několik neliterárních asociací.
1. Záhořovo lože. Velmi pravděpodobně psáno podle dispozice Hospitalu v Kuksu. (Erbenův rodný Miletín je od Kuksu vzdálen asi 25 km). Kříž na pahorku - střed špitálu Kuks s kostelem. Na východ cesta do nebe - sochy ctností na východě, na západ cesta do pekla - sochy neřestí směrem západním. Poutník jde na západ a dojde k Záhořovi - socha Garina.
2. Symfonická báseň Polednice Antonína Dvořáka. Při notoricky známém textu tuto skladbu vnímáme skutečně jako malý hudební horor.
3. Symfonická báseň Vodník Antonína Dvořáka. Hudba zde téměř doslova mluví. V textu vodník začíná skoro laškovně, až mile, teprve během několika veršů si uvědomujeme, jaká hrůza přijde. Stejně tak začátek Dvořákova Vodníka. Kdo znáte víte, kdo neznáte poslechněte na Youtube, budete zírat, a to již v prvých vteřinách hudby.
4. Kantáta Svatební košile Antonína Dvořáka op. 69. Absolutně fascinující skladba. Kromě zcela strhujících scén, kdy je posluchač bezprostředně uchopen a vtažen spojením geniality textu a hudby (A on tu napřed skok a skok, scéna v umrlčí komoře) zde upozorním na dvě méně nápadné, ale hudebně psychologicky skvělé záležitosti: Jednak jak se temná hudba na dvou místech úžasně rozjasní při zjevení panny Marie na začátku (text Na stěně nízké světničky...) a před závěrem (modlitba Maria panno při mně stůj), jednak jak se mění atmosféra v hudbě, když dívka náhle přestává být jen pasivně vlečena, ale sama se ujímá aktivity (Však jsi ty byl vždy přede mnou). Kdo neznáte poslouchejte, nebudete litovat. (Na Youtube je to celé.)

15. června


Mistr a MarkétkaMistr a MarkétkaMichail Bulgakov

Pokusím se zde upozornit na jednu záležitost, která ve mně zrála během opakovaného čtení této skvělé knihy, vrcholného románu světové literatury, záležitost o jejíž pravdivosti jsem přesvědčený čím dál tím více. A úplně nejvíce v současnosti.
Ďábel je zlo. Zde je prezentován jako dobro, to ale je alegorie. Tím, že autor ho označil jako ďábla, dal jednoznačně najevo, že se jedná o zlo. To že se zde zlo zdánlivě trestá a odměňuje dobro, je pouze kamufláž. Ve skutečnosti si ďábel s každým udělá naprosto co chce. Všimněte si, že jeho potrestání lidiček za jejich prohřešky (kdo z nás je nemá?) je mnohdy neuvěřitelně kruté - např. to, co udělal ze zbytku života bufetáři Šťávinovi je opravdu strašné. A nedejme se mýlit tím, že Mistra i Markétku odměňuje. On si s nimi pouze hraje jako kočka s myší (stejně jak to dělal Stalin s Michailem Bulgakovem). On je zabije a oni mu za to ještě poděkují. Alegorie je zde hodně skrytá, a když si ji uvědomíme, tak pěkně děsivá. Mistr v závěru knihy se dokonce ptá ďábla, zda má jít za Bohem! Ďábel mu řekne, že pro něj připravil něco lepšího a on ho poslechne! Skutečně si myslíte, že mu poskytne klid? Vždyť je to lhář! Klid bez Boha (s velkým B)? A bůh (s malým b) ďáblovi dokonce jakoby jeho jednání doporučuje! Nepřipomíná Vám to situace ve všech těch odporných ruských režimech? Nepřipomíná Vám to ty nepochopitelné davové adorace těch jejich bestiálních vládců, to obdivné vzpomínání na masového vraha Stalina a jemu podobné, kteří se chovali a chovají jako by byli bohem i ďáblem zároveň?

24. dubna


Boj o ostrovBoj o ostrovArthur Ransome

Tento příspěvek se týká všech ransomovek, které ilustroval Kamil Lhoták. V mém dětství byly ransomovky velmi populární a nesehnatelné. To už nyní neplatí - sehnal jsem si přes antikvariáty všechny "lhotákovské" i některé jiné. Zvláštní je ale, že se do těch "nelhotákovských" nějak nemohu začíst. Prostě mám dojem, že ten Lhoták je s Ransomem natolik srostlý, že bez něj to není ono.
Jinak dle mého názoru pro dětskou dobrodružnou literaturu je to naprostá špička. Co zde velmi cením (srovnávám naším Jaroslavem Foglarem):
1. Je tam více generací.
2. Jsou tam i děvčata, a to velmi akční a různých povah.
3. Perfektní zaintegrovanost dospělých. Prostě k dětem patří rodiče. Přestože jsou tam velmi dobrodružné scény, ochranná ruka dospělých je zde patrná, děti mají správnou míru dobrodružné volnosti a dospělí se jejich dobrodružství s tak akorát přiměřenou aktivitou účastní.
4. Dětská fantazie nemá chybu. Představa mořské pustiny u přiměřeně velkého jezera jehož pláže jsou pokryty turisty je vyřešena tím, že turisté jsou tuleni. Není to skvělé?

19. dubna


BabičkaBabičkaBožena Němcová

Domnívám se, že dokážu ocenit literaturu tak, abych pochopil kontext doby, kdy vznikla. Prostě co vzniklo v 19. století bude mít punc 19. století. Proto budu Babičku vždy obdivovat, je to opravdu vrcholné dílo, bez něhož si českou kulturu nelze představit.
Stran ilustrací: Jistěže obdivuji nádherné ilustrace Adolfa Kašpara, ale dovolím si upozornit na jejich záludnost. Zkuste se zamyslet nad následujícím názorem, než ho zcela zavrhnete: Pokud čtu babičku z knihy ilustrované Adolfem Kašparem, mám někdy tendenci se spíše dívat na obrázky a text vnímat jako vysvětlení k nim. Z tohoto hlediska mám daleko raději ilustrace Petra Dillingera, které skutečně doplňují ("ilustrují") text, na který je zaměřena hlavní pozornost. Není to zde procházka galerií, ale četba knihy. Je to velké umění pro ilustrátory opravdu jen doplnit text tak, aby obrázky na sebe nestrhávaly hlavní pozornost a při tom zůstaly vysoce umělecky hodnotné.

15. června


Sto roků samotySto roků samotyGabriel García Márquez

Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."

30. června


Bratři KaramazoviBratři KaramazoviFjodor Michajlovič Dostojevskij

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává - (a zde je otázka - co s ní mělo být ve druhém díle?). Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší...
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

29. června


Kouzelný vrchKouzelný vrchThomas Mann

Vynikající kniha, jsem v pokušení souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že je to od Thomase Manna to nejlepší. (Osobně mám totiž raději Doktora Fausta, ale asi to není kvalitou románu, ale tím, že je to tam o hudbě.) Jako u každé hodnotné literatury je žádoucí omezit komentář, aby si čtenář mohl dělat názory sám. Nicméně jednu svou myšlenku uvedu (Opravdu mne napadla, nekontroluji, zda to už někdy někdo jinde napsal, pokud ano, tak se omlouvám.)
Settembrini a Naphta jsou symbolické postavy. Odmyslete si ten omílaný výklad postkomunisticky promytých mozků (mimo jiné je i na Wikipedii), že ten prvý je humanista a demokrat a ten druhý cynický jezuita a fašistický demagog. (Slovo "jezuita" je jako obvykle uvedeno s automaticky pejorativním významem. Mně konkrétně je Naphtova filosofie sympatičtější - pokládám ji pro vážně nemocného člověka oproti tvrzením Settembriniho za podstatně výhodnější.) Ve skutečnosti oba představují extrémní názory, kterým je velmi žádoucí nepodléhat, jejich prosazování vždy vedlo k průšvihům. Thomas Mann na nesmyslnost lpění na takovýchto extrémních názorech krásně poukazuje - při posledním setkání Settembriniho a Naphty oba tím, co udělají totálně popřou to, co celý život hlásali. Settembriniho sice pochopíme, ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme s překvapením, že se vlastně jedná o analogii Naphtova šokujícího činu.
Čtěte, stojí to za to.

25. dubna


Tyrolské elegieTyrolské elegieKarel Havlíček Borovský

Jeden detail a myšlenku k této skvělé básni, kde se kombinuje humor s tragikou a sarkasmem:
Prvý verš básně (Sviť měsíčku polehoučku) není původní Havlíčkův. Je převzat od nyní téměř zapomenutého českého básníka Josefa Jaroslava Kaliny (1816-1847) z jeho balady "Hadrnice". Celé čtyřverší je tam takto:
Svěť, měsíčku, polehoučku,
Svěť mi po dráze,
Zjitra mi slunéčko bude svítit
Z rána ku Praze.
Básník Kalina byl ve své době dost známý, zemřel mladý, podobně jako Karel Havlíček na tuberkulózu. Jeho pohřeb na olšanských hřbitovech byl velmi honosný. Když si čtu jeho básně, mám pocit, že jeho dílo patří spíše do dekadence 90. let 19. století než do jeho prvé poloviny. Živé recitaci těchto básní brání básníkovy četné neologismy, které nejsou vždy srozumitelné.
Nicméně vrátím s k Tyrolským elegiím. V době jejich vzniku (1852) byl Josef Jaroslav Kalina ještě dost známým. Dle mého názoru se tudíž jedná o citaci, nikoliv plagiát. Zde uvedený názor je jistě trochu přitažený za vlasy, ale uvedu ho. Když se podíváte na závěr Tyrolských elegií, je jakoby nedokončený, nezdá se Vám? Jen trochu sečtělým dobovým čtenářům se při přečtení prvého verše musel Kalinův text vybavit. (Kromě prvého jsou všechna čtyřverší Tyrolských elegií psána ve stejném rytmu jako uvedené čtyřverší Kalinovo.) Nebylo pro ně problémem si doplnit toto Kalinovo čtyřverší jako závěr Tyrolských elegií. Báseň tím získá méně chmurný charakter s poukázáním na naději návratu do Čech. Pro Havlíčkovy přátele to mohla být taková trochu vtipná nápověda, že přece je zde trocha optimismu. Plné vypsání toho verše by totiž už mohlo opravdu být cítit plagiátem. Ale s takovouto hádankou určitě ne.
Takže zkuste si dopsat za Tyrolské elegie uvedené Kalinovo čtyřverší na závěr (Jenom tam místo Kalinova Svěť napište Havlíčkovo Sviť.) Celé si to přečtěte nahlas. Nezdá se Vám, že báseň se tím stává dokonalou?

17. května


Egypťan SinuhetEgypťan SinuhetMika Waltari

Výborná kniha, čte se sama. Do málokteré knihy jsem byl při čtení tak ponořen jako do této. Nicméně napadla mne jedna otázka:
"Přeji si, aby člověk jako Sinuhet byl v okruhu mých důvěrných známých?"
S překvapením jsem si totiž hned dal odpověď:
"Raději ne."

27. června


Devadesát třiDevadesát třiVictor Hugo

Na této skvělé knize je strašné to, že člověka napadá, že neřešitelné pocity, jaké v závěru románu zažíval Lantenac, Gauvain a Cimourdain, ty hrozné rozpory mezi lidstvím a odlidštěnou tupou politickoválečnou ideologií, musely a musí ve válkách řešit ve skutečnosti spousty lidí, kteří byli a jsou do těchto situací doslova vmasakrováni.

29. dubna


Šifra mistra LeonardaŠifra mistra LeonardaDan Brown

Kniha mi byla doporučena, jak prý je skvělá. No teda! Hlavní protagonista je posílán od jedné hejble ke druhé hejbli a když má přijít konečně vrchol, nedostaví se nic. Jinak pokud se chcete dovědět proč na sebe Bůh přijal tělo a stal se člověkem, tak si přečtěte křesťanský katechismus a nenechejte si nalít do hlavy blábolivé nesmysly, které jsou zde prezentovány jako objevená geniální fakta, a to jen proto, aby se to dobře prodávalo.

01. květnaodpad!


Zápisky mladého lékařeZápisky mladého lékařeMichail Bulgakov

Vynikající kniha a pravděpodobně velmi pravdivá. Autor byl totiž sám lékařem, nepochybně zde popisuje své vlastní pocity. Například ten červ v mozku po ne zcela zdařeném zákroku... dejte pokoj. Když o tom tak uvažuji, tak bych tuto knihu dal jako povinnou k přečtení každému mladému člověku, který chce jít studovat medicínu.

04. května


Úvod do křesťanstvíÚvod do křesťanstvíJoseph Alois Ratzinger

Této knize vděčím za dokonání mé konverze ke křesťanskému katolicismu. V prostředí na jedné straně ryze materialistickém a na druhé straně přeplněném četnými kusými, zmatenými, často velmi suverénně podanými informacemi či pseudoinformacemi stran duchovna, jsem si při její četbě uvědomil, že jsou mi zde postupně a nenásilnou formou dávány zřetelné a vyjasňující odpovědi na skutečně všechny otázky, které se mi dříve při pokusech o zorientování se a nalezení cesty v náboženství vybavovaly. Je to kniha pro hledající k nalezení.

01. dubna


Píseň o BernadettěPíseň o BernadettěFranz Werfel

Franz Werfel stále váhal a odkládal, zda se nemá dát pokřtít. Nakonec to neudělal, protože prohlásil, že v tak strašných chvílích (zemřel v r. 1945) nemůže svůj národ opustit. Jednak toto tvrzení, a jednak to, že napsal tuto nádhernou knihu Píseň o Bernadettě, jsou pro mne důkazy, že u něj došlo ke křtu touhy. (Kdo nevíte, co je to křest touhy, najdete to na Wikipedii.)

20. dubna


BlouděníBlouděníJaroslav Durych

Máte-li zájem o můj komentář k Bloudění, tak si prosím nejprve přečtěte to, co píši o Jaroslavu Durychovi obecně - najdete ho přímo v sloupci Jaroslav Durych, autor.
K Bloudění bych uvedl jen některé z mých poznatků, kterých jsem si při četbě tohoto skvělého románu uvědomil.
1. Jaroslav Durych tento román opakovaně přepisoval, většinou škrtal, někdy opravoval chyby. Nejraději mám prvé vydání, je nejméně seškrtané a nejvíce srozumitelné. Jenom je třeba si v závěru posledního dílu změnit nesprávné jméno Dikast na správné Dismas (což Jaroslav Durych od třetího vydání udělal sám).
2. Stran hlavních postav. Jiří je hříšník, který je Andělkou veden a doveden ke spáse. Andělka již svým jménem zde symbolizuje strážného anděla. Kajetán (moje oblíbená postava) již spasen je. Během života stále něco ztrácí, není schopen si udržet majetek, postavení, mezilidské vztahy, to ale není tak podstatné. Na rozdíl od Jiřího je morálně a vírou zralý již na počátku a přes různá zaklopýtnutí prochází životem z čistým štítem. Domněnku, že je Kajetán je totožný s kurýrem z povídky Kurýr z menší valdštejnské trilogie Rekviem můžeme a nemusíme přijmout. V závěru románu je věta která to naznačuje, tuto větu ale Jaroslav Durych v posledním vydání škrtl. V tom případě je osud Kajetána typický - ve válce se ztratí. Pokud ztotožníme Kajetána s kurýrem z povídky Kurýr, tak před svou tragickou smrtí zešílí.
3. Jiří je vyvíjející se postava. Na počátku vystupuje většinou jako neukotvený, nezralý člověk. Hloupě a cynicky vtipkuje (připomíná v tom starého Karamazova z Dostojevského románu), vůbec si neuvědomí, že tím může přivést své známé do neštěstí. Jeho cíl života je nesmyslný, jakoby zoufale dnešní - smyslem jeho života je stát se milencem zimní královny. V páté kapitole přivede katolického Kajetána do společnosti nekatolicky smýšlejících dívek aniž si vůbec připustí myšlenku, že je tím může přivést k nejpřísnějšímu potrestání. (Nedojde k tomu díky Kajetánově ušlechtilosti a tolerantnosti.) Stěžejní je, že je jednou z dívek proklet (v kritickém vydání z r. 2015 to je na straně 106, řádek 11-13). Pravděpodobně proto, že si toho skoro žádný čtenář nevšiml (asi pouze Pavel Eisner), autor opakovaně přepisoval a měnil zhruba stránku předtím, a to tak, aby tu situaci sice jakoby objasnil, ale přece jen nechal durychovsky ne zcela zřetelnou. (Stojí za to si pomocí dotyčného kritického vydání tyto změny rekonstruovat a seznámit se s nimi, dobře si tím dá ilustrovat autorův styl psaní.) Čtenářův dojem je, že se zde muselo stát něco závažného. Také že stalo, bylo to Jiřího prokletí. "Ať tvé tělo roztrhnou, než tě některá obejme!" Proto Jiří nebyl schopen Andělku políbit, proto s ní mohl zplodit dítě až po svém těžkém těžkém zranění, které tuto kletbu naplnilo a zlomilo, krátce před svou smrtí. K definitivnímu obratu v životě Jiřího dochází během dobytí Magdeburku a zmasakrování jeho obyvatel, což popíši v dalším bodu, je to jedna z nejkrásnějších durchovských reminiscencí.
4. V prvých vydáních 4. kapitoly prvého dílu (kterou počínaje čtvrtým vydáním dle mého názoru ke škodě knihy autor velmi proškrtal, a to včetně níže uvedeného textu), je citována modlitba, kterou před bitvou na Bílé hoře na císařské straně pronesl mnich Dominik, modlitba, která údajně vedla k zázraku vítězství císařského vojska: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos. Monstra te esse matrem!" Překlad do češtiny je: "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům. Ukaž, že jsi matkou!" Upřímně řečeno, oslovit takto pannu Marii vyžaduje značnou odvahu, skoro bych řekl, že to hraničí s rouháním. Jaroslav Durych (uvědomme si, že byl jedním z významných katolických teologů) ale v Bloudění reminiscencí tohoto textu v kapitole o vyvraždění dobytého Magdeburku (známého historicky pod názvem Magdeburská svatba) tuto modlitbu nejen že obhájil, ale dal jí tu pravou náplň. Jsme v Magdeburku, který právě dobyla císařská vojska generála Tillyho. Vedení do poslední chvíle čeká, že městu přijde na pomoc švédský král Gustav Adolf a vše se změní ve společné vítězství Švédů a obránců Magdeburku. Nejbohatší občané Magdeburku se shromáždí v kostele, kde je zapomenutá socha panny Marie (neznalým zde sděluji, že nekatolící neuznávají pannu Marii). Mezi touto smetánkou se ocitá i Jiří. Všichni v kostele ještě nevědí, že je vše ztraceno a stále doufají, že přijdou Švédové a zachrání je. A v této situaci Jiří poklekne a nahlas pronese prvou část modlitby: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos!" "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům!" Jiří se okamžitě ocitá v nepřátelském prostředí pohrdavých pohledů, hlavně dómského kazatele. Vtom se otevřou dveře a vchází vítězný Tilly. Jen několik jeho ironických připomínek a odpovědí dómskému kazateli dává tušit, jaký bude osud všech v tom kostele. Atmosféra textu zde přímo dýchá jejich hrůzou. A náhle Jiří nahlas pronese druhou polovinu té modlitby: "Monstra Te esse matrem!" "Ukaž, že jsi matkou!" V typicky durychovském zmatení se náhle mění atmosféra. Ironie zbožného katolíka Tillyho je pryč, jakoby si uvědomil, že je prostřednictvím modlitby k Matce boží vyzýván k milosrdenství, nejistá atmosféra strachu se mění v nejistou atmosféru naděje. Jaký byl osud oněch lidí v kostele v knize není uvedeno. Každopádně teolog Jaroslav Durych zde krásně ukázal pravý význam bělohorské modlitby. Prvou částí se modlíme o odvahu v nepřátelském prostředí. Druhou částí jsme vyzýváni k milosrdenství a toleranci vůči poraženým a slabším, než jsme my.

09. dubna


Křest svatého VladimíraKřest svatého VladimíraKarel Havlíček Borovský

Karel Havlíček měl ideje, kterým obětoval svůj život, naprostá většina jeho literárních prací jsou četné novinářské články a politické komentáře. Jeho vize se ukázaly hrůzně pravdivé - budeme-li mít samostatnost, tak nemáme šanci se udržet, schlamstne nás buďto Německo nebo Rusko. Naději viděl pouze v Rakousku (důležité pro nás - Evropská unie), které si ovšem představoval jinak uspořádané, v čemž se nesmírně zklamal. Jeho konec života musel být velmi smutný. Jakoby to předznamenal v jednom ze svých čtyřverší, které napsal jistě na základě své opakované trpké zkušenosti a pocitů zmařené práce. Je z páté kapitoly básně Křest svatého Vladimíra:
Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.

08. června


Kámen a bolestKámen a bolestKarel Schulz

Pročítám si všechny pozitivní komentáře na tuto knihu, souhlasím se všemi, je skvělé, jak jednotliví čtenáři nacházejí různé klady v této knize. Nebudu zde tyto klady znovu uvádět, opakuji, že jsem si jich dobře vědom a tuto knihu mám velmi rád. Nicméně si dovolím ubrat jednu hvězdu z následujících dvou důvodů (jedná se vlastně o jeden důvod - vyzdvižení kladu jedné postavy tím, že je popsána jiná postava negativně bez ohledu na to, jaká tato postava v historii skutečně byla):
1. Dehonestace Girolama Savonaroly. Jakoby zde autor vytvořil tuto postavu cíleně jako protipól ke zdůraznění nesmírně sympatického fra Timotea. Opravdu si historický Savonarola zasloužil, aby byl takto negativně vylíčen? Pokud vím, tak dominikáni se k Savonarolovi dodnes hlásí. Dle mého názoru kdyby se svou reformou aspoň částečně uspěl Girolamo Savonarola, nenastoupil by po několika letech Luther.
2. Vyzdvihování Michelangela tím, že jsou snižováni jeho současní ostatní umělci. Byl jsem ve Florencii a schválně jsem tam vyhledával díla autorů, kteří jsou v knize Kámen a bolest kladeni na druhořadou, ne-li ještě horší pozici, a byl jsem překvapen. Zkuste se třeba podívat na Googlu na sochy Pietra Torrigiana. Je to nádherná směs expresivity a realizmu. Při tom v Schulzově knize je vylíčen jako primitiv, který byl pouze schopen Michelangelovi zlomit nos. Nebo se třeba podívejte na Googlu na obrazy Francesca Granacciho. Máte z nich dojem, že si opravdu zaslouží, aby byly postaveny jako negativní protipól ke zdůraznění Michelangelovy geniality?

21. června


IdiotIdiotFjodor Michajlovič Dostojevskij

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

14. července


Román o věrném přátelství Amise a AmilaRomán o věrném přátelství Amise a AmilaJulius Zeyer

Krásná velká romantická pohádka pro dospělé. Po přečtení jsem si uvědomil jednu myšlenku, kterou pronesl tuším Alfred Hitchcock: "Nemám rád realismus. Představte si ženu, která celý den drhne schody. Večer jde do kina a co tam uvidí? Ženu drhnoucí schody."
Zeyerův román nás nádherně přenese od reality drhnutí schodů do pohádkového světa. Stojí za to se tomu poddat.

07. dubna


Doktor FaustusDoktor FaustusThomas Mann

Náročná, skvělá kniha se spoustou originálních myšlenek. Píši zde s pocitem, že když rozvedu jednu, ošidím tu, kterou jsem neuvedl. Nicméně není možno zde psát dizertační práce, takže skutečně jen několik dílčích poznámek k usnadnění a vysvětlení:
1. Dost důležitou podmínkou toho, aby si čtenář tuto knihu oblíbil je láska k hudbě, a asi vůbec nejvíc k Beethovenovi. Pokud nemáte rádi hudbu (myslím tu, které se dost nešťastně říká "vážná hudba"), budete zde mít velké potíže.
2. Do Karlachova překladu jsem jen nahlédl a zůstal jsem u Eisnerova, čili Karlachův překlad nemohu hodnotit. U Eisnera jsem totiž ocenil kapitolu, kde jsou popisovány dojmy z Beethovenovy hudby, konkrétně poslední klavírní sonáty op. 111. Tam totiž je dáván melodii druhé věty (Arieta) pomyslný text. Thomas Mann zde výslovností textu dodržuje rytmus Beethovenovy hudby, což v překladu Pavel Eisner respektuje (a pokud si vzpomínám tak Hanuš Karlach ne). Textem " luh i háj" skutečně můžeme podložit Beethovenovu melodii - rytmus hudby i slov je zde totožný. V autorově knize "Jak jsem psal Doktora Fausta" Thomas Mann uvádí slovo Wiesengrund - což má stejný rytmus, a toto slovo je v německém originále zde uvedeno. Jedná se o nepřímé poděkování hlavnímu Mannovu hudebnímu poradci při psaní této knihy, který se takto jmenoval.
3. Závěrečný dovětek, jakési P.S. o tom, že dvanáctitónová soustava je ve skutečnosti principem skladby Arnolda Schönberga, byl autor nucen dopsat právě z popudu Arnolda Schönberga, jinak by byl obviněn z plagiátorství. Hlavně kvůli tomu napsal Thomas Mann knihu "Jak jsem psal Doktora Fausta", kde tuto záležitost uvádí a okolnosti vysvětluje. Zde bych dodal, že tomu kdo slyšel dodekafonickou Schönbergovu hudbu by mělo být jasné, že Thomas Mann popisuje oněch dvanáct tónu chromatické stupnice jako čistě literární princip, který nemá z Schönbergovou dodekafonií nic společného. Neexistující hudba Adriana Leverkühna je líčena tak, že kdyby skutečně zněla, tak bude znít zcela jinak, než dodekafonické Schönbergovy skladby.
4. Pro reprodukční umění (hudba a herectví) podává kniha velmi důležitý pokyn - i ty nejsložitější hudební pasáže nebo dramatické texty je třeba interpretovat tak, že v reprodukovaném díle vyzdvihujeme prvky primitivismu. Čili i nejkomplikovanější Bachovu fugu hrát s podobným pocitem, jako kdybychom si zpívali tu nejjednodušší lidovou písničku. Skutečným interpretačním talentům je toto dáno, vůbec o tom nepřemýšlejí. Pro přemýšlivé hledače způsobu interpretace tento nedostatek primitivismu (Thomas Mann: "Nebylo jí dáno v oblasti primitivní...") může být hlavním důvodem jejich neúspěchu. Pro mnohé to může být dosti šokující informace, když se nad ní zamyslíme, tak s překvapením zjistíme, že vysoce pravdivá.
5. Z duchovního hlediska přináší tato kniha nesmírně optimistickou myšlenku: Kdo miluje, nedostane se do pekla, protože ďábel lásku nesnáší. Během celé knihy je Adrian Leverkühn líčen jako vysoce inteligentní člověk, který žije v oparu nadřazenosti, zaujat hlavně sám sebou a svým dílem. Ďábel si ho získá hlavně tím, že mu pomůže v jeho umělecké tvorbě rozřešit otázku rozpornosti mezi citovou a racionální složkou díla (co je emocionální bývá často primitivní a plytké, co je racionální postrádá emoce). Má ale podmínku, jeho "klient" nesmí milovat. Kdo pozorně knihu četl až do místa, kdy Adrian s ďáblem hovoří, tak ví, že s touto podmínkou nebude problém. Najednou se ale objeví postava chlapce Nepomuka (Echo) - nepochybně symbolická - evokuje malého dětského Ježíše - kterého si Adrian skutečně zamiluje. Více nebudu prozrazovat, snad jen to, že v málokteré knize je možno najít tak fascinující vyvrcholení, jako když krátce před závěrem knihy po ďáblovi Adrian doslova zařve.
6. Ve vydání překladu Pavla Eisnera z r. 1961 je v kapitole věnované hudebním přednáškám Wendella Kretzschmara vynechána důležitá stať Beethoven a fuga. (Dále jsem to z tohoto vydání nečetl, takže nevím, zda nechybí i něco dalšího.) Proto pokládám za lepší vydání z r. 1948, kde tato stať je - toto vydáni u nás vyšlo již rok po prvém německém vydání.

18. dubna


Knoflíková válkaKnoflíková válkaLouis Pergaud

Zvláštní je, že nejslavnější citát z Knoflíkové války je z filmu, v knize není - je ta věta (necituji asi přesně):
"Kdybych to byl věděl, tak bych tam nechodil."
Tato věta bohužel zlikvidovala vůbec nejlepší větu z Knoflíkové války, totiž tu úplně poslední, ta zase není ve filmu, je pouze v knize. Říká ji jeden ze členů lovernské armády, která je zrovna těžce zdevastována mohutným kolektivním rodičovským výpraskem (opět necituji asi přesně, jen po paměti):
"A nejhorší je na tom to, že až my vyrosteme, budeme stejně pitomí jak jsou oni teď."

09. června


Jeho královstvíJeho královstvíMika Waltari

V této knize se autorovi povedlo něco neuvěřitelného. Kdykoliv se tam objeví a promluví Ježíš Kristus, tak se ta kniha jakoby rozzáří. Nemáte stejný dojem?

09. června


Tři mušketýři 1. dílTři mušketýři 1. dílAlexandre Dumas, st.

Právě jsem dal palec nahoru jednomu komentáři, ze kterého cituji a se kterým souhlasím: "Autor je podle mě vykreslil jako totální zabedněnce bez mozku, kteří se opíjejí, hrají hazardní hry a neustále střídají milenky a k tomu navíc umí používat meč. "
Skutečně se nemohu zbavit dojmu, že tato kniha je způsob povrchní zábavy, která má v naší době obdobu v tuctových akčních filmech. Úplně vidím autora jak to píše (či reviduje to, co napsali jiní a dává to dohromady) jsa veden ideou: to zabere, to se bude dobře prodávat. Nicméně opravdu se to čte dobře, dobře se podle toho filmuje a určitě se to vždy dobře prodávalo.
Moje čtyři detailnější připomínky:
1. Paní Bonacieux je předem odsouzena k smrti - nelze nechat d´Artagnana ženatého, protože by to překáželo v dalších pokračováních. Její osud je typický a v podobných dílech hojně uplatňovaný (např. viz všechny sympatické muže, kterým se náhodou povedlo vyskytnout se ve vzdálenostech menších než deset centimetrů od Angeliky.)
2. I když jsem četl jen prvý díl (ty další jsou po já nevím kolika letech), viděl jsem poslední stránky toho úplně posledního dílu - d´Artagnan je jmenován maršálem Francie, odněkud přiletí kule a zabije ho. Jak upozorňuje historik Vít Vlnas ve své skvělé knize o Evženu Savojském - tato smrt byla naprosto nezbytná, protože dotyčný přece nemohl žít v následujících letech, kdy Francii stíhal jeden vojenský průšvih za druhým.
3. Začátek je plagiátem začátku románu Prospera Merimeého "Kronika vlády Karla IX" (vyšlo 1829). Tři Mušketýři vyšli v r. 1844.
4. Když občas do této knihy nahlédnu, okamžitě se mi vybavuje Bloudění Jaroslava Durycha. Oba romány se odehrávají ve stejné době. Jejich atmosféra je nesrovnatelná. Současná doba mi bohužel evokuje myšlenky, které bych raději neměl, a sice že ve Třech mušketýrech je to nakašírované pozlátko, v Durychově Bloudění tvrdá krutá realita.

29. dubna


Rady zkušeného ďáblaRady zkušeného ďáblaC. S. Lewis (pseudonym)

Užitečná knížka. Z mnoha poučení bych upozornil na jedno: Ďábel nechce úvahy, chce fráze. Například až uslyšíte větu: "To chce změnu!" , vzpomeňte si. Je to typická nic neříkající fráze, která se ale tváří, že nachází jednoduchá řešení na vše.

20. června


Kámen a bolestKámen a bolestKarel Schulz

Hobo: Musím uznat, že na Vašem argumentu o nedokončenosti díla je hodně. Michelangelo zemřel několik měsíců po ukončení tridentského koncilu - a to již byly společenské a církevní poměry na zcela jiné úrovni, než v době líčené v závěru románu, který z důvodu autorovy smrti zůstal torzem.

22. června


Slezské písněSlezské písněP. Bezruč (pseudonym)

Slýchávám názor, že autor již po Slezských písních nic pořádného nenapsal, že Vladimír Vašek není autorem Slezských písní a podobně. Četl jsem ale knihu Verše starého ještěra, obsahující básně, které nejsou ve Slezských písních. Mé dojmy z obou knih, které nikomu je nevnucuji, ale já osobně jsem o jejich pravdivosti přesvědčen, seřadím níže podle čísel (V mírně pozměněné podobě píši skoro stejný komentář ke knize Verše starého ještěra.):
1. Autor knihy Verše starého ještěra je Vladimír Vašek.
2. Autor knihy Verše starého ještěra je totožný autorem Slezských písní.
3. Autorem Slezských písní je Vladimír Vašek.
4. Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem.
5. Vladimír Vašek napsal i po Slezských písních hodnotné verše. Jsou v knize Verše starého ještěra.

20. června


FimfárumFimfárumJan Werich

Výborné. Dovoluji si zde dvě poznámky, z nichž druhá se sice netýká Fimfára, ale pana Jana Wericha ano a jaksi mne napadá, že bych ji tu měl uvést, když popisuji tu prvou:
1. Pohádha O třech hrbáčích z Damašku se odehrává za doby panování kalifa přemoudrého Wattika Billaha. Dobovým cenzorům uteklo (a asi i mnohým čtenářům), že se jedná o zkomolení jména jednoho z nejnenáviděnějších dobových komunistických politiků Vasila Bilaka.
2. Jeden můj známý mi dal k přečtení dopis, jehož obsah si již nepamatuji, který Jan Werich rozeslal několika stům svých známých ku příležitosti snad jeho životního jubilea. Bylo to v době, kdy se v souvislosti s jeho prezentací při podpisu anticharty konečně začal objevovat a režim mu občas i něco toleroval, takže se mu dotyčný dopis v nákladu několika set výtisků podařilo i v nějaké tiskárně vytisknout. Ten dopis tak, jak byl vytištěn neměl vlastně žádný smysl a dobový cenzor si asi jen řekl, starý pán si blbne, ale on teď může, tak mu to vydáme, nic se nestane, národ bude mít pocit, že je to tu volnější atd. Stěžejní je, že v tom dopise byla věta asi takto:
"Ve svém životě jsem se měl opakovaně možnost přesvědčit, že všechna prohlášení jsou vlastně prohlášení".
Takto byla ta věta tištěná. Jan Werich ale v posledním slově (v tom druhém prohlášení z uvedené věty) škrtl čtvrté a páté písmeno a místo nich napsal nad toto slovo ona písmena opačně. Takto pozměněný potom ten dopis rozeslal.

Zkuste si takto opravit to sami a hře se slovíčky pana Wericha se budete určitě obdivovat jako já, jistě i díky Wattiku Billahovi.

08. srpna


MasopustMasopustJaroslav Durych

Dle mého názoru vynikající román. Jaroslav Durych si ho údajně cenil jako jedno ze svých nejlepších děl. A na takové dílo by si měl dělat čtenář názor sám bez předchozího ovlivnění. Proto zde nebudu psát žádné podrobné komentáře, jen upozorním na několik detailů a mých vlastních dojmů, se kterými jiný může i nemusí souhlasit.
1. Při četbě se mi zdálo, že krátké kapitoly tohoto románu jakoby na sebe navazovaly jako nějaký řetězec. Napadl mne růženec. Spočítal jsem kapitoly, a skutečně, je jich 53. Přesně tolikrát se totiž při modlitbě růžence pomodlíme modlitbu Zdrávas Maria. Pro tento dojem růžence je dobré, když knihu čteme z vydání z r. 1938 - tam kapitoly navazují jedna na druhou - následující kapitola začíná na stejné stránce, na které předchozí kapitola skončila. Typograficky méně vhodné je vydání z roku 1969, kde každá kapitola začíná na nové stránce, čímž je dojem řetězení narušen.
2. Prvá kapitola geniálně spojuje zdánlivě nespojitelné: s maximální možnou mírou taktu a cudnosti má maximálně možný erotický náboj.
3. Při četbě pokládám za vhodné od začátku sledovat popisy světla. Postavy jsou jakoby tímto světlem vedeny k tomu, co se v knize stane.
4. Jeden ryze můj názor: Pater Martinez věděl o tom, že Šimon Vlk cestuje do Svaté země pravděpodobně proto, že mu to dříve uložil jako pokání po zpovědi.
5. Jako u všech knih Jaroslava Durycha - je třeba nehledět na své zaujetí, ale prožívat vlastní dojmy, které se shodují s tím, co zrovna prožívá popisovaná postava. Například že pokud se něco nedovíme, tak se to dovědět ani nemáme, protože to neví ani ten, koho se to v knize týká. Tato naše neznalost je součást našeho dojmu. Blíže o tom píši v komentáři k Jaroslavu Durychovi obecně.

10. dubna


Krvavý románKrvavý románJosef Váchal

Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.

12. května


ProměnaProměnaFranz Kafka

Viz můj komentář k Franzi Kafkovi jako autorovi.

06. června


1