Legens komentáře u knih

Dovolím si upozornit na geniální esej "Vodník a Rusalka". Publikována je rovněž ve výboru s názvem "Poutní zboží".

1 16.08.2023

Pod názvem Vejtažní naučení vyšly tyto komentáře k novozákonním biblickým textům, které jsou čteny o nedělních mších, jen v prvém vydání v roce 1740, další vydání již s názvem Postylla. Vyšlo to několikrát, komentuji vydání z roku 1756.
Člověk, který zná autora pouze z Jiráskova Temna (kde je mu zcela mylně připsáno autorství Písně o mukách pekelných), je vlastní literární tvorbou Antonína Koniáše překvapen. Je velmi mírná, krásně spojuje přesvědčivou argumentaci pro křesťanský katolicismus s vysokou estetickou hodnotou textu. Spisovatel jinověrcům nevyhrožuje, on s nimi velmi soucítí. Lituje je, protože svým životním zaměřením se odchýlili od víry, která vede ke spáse. A on chce aby spaseni byli. Pozdně barokní emotivita je zde podávána velmi jemně, vůbec ne bojovně. Dovolím si ukázku - z výkladu evangelia o nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámě z třetí neděle po Třech králích:
" Ó jak veliká ztráta jest ztratiti Boha a s Bohem všecko, coby duši, coby tělu právě potěšitelné a prospěšné býti mohlo. Tak veliká škoda jest ztratiti Boha, jak veliká dobrota jest sám Bůh. Bůh jest nesmírná dobrota, ztratiti tedy Boha jest nevyslovitelná škoda. Kdo Boha nalezne, nalezne všecko, kdo Boha ztratí, ztratí všecko."

16.08.2023

Dovolím si upozornit na geniální esej "Vodník a Rusalka". Publikována je rovněž ve výboru s názvem "Kněz a baba".

16.08.2023

Invenito commentarium meum ad librum "Latina pro vysoké školy":
https://www.databazeknih.cz/knihy/latina-pro-vysoke-skoly-114993?orderBy=new

02.08.2023

Mea opinione liber hic pro incipiente ad discendum non optimus est. Ad explanationem grammmaticae alterum librum "Latinská mluvnice" auctorum Zdeněk Quitt et Pavel Kucharský uti debemus. Eae explanationes uno loco pro incipiente complicatae, alio loco repentine simpliciores sunt (exemplo descriptio gerundii). Pro progrediente autem libros ambos ad repetendum et scientias augendum excellentes esse invenio.

2 02.08.2023

S myšlenkou tohoto dialogu nesouhlasím, dovolím si zde napsat jakousi opoziční mikropovídku s názvem "Antisokrates".
Zemřelý Sokrates po své popravě přichází do světa idejí. Uvidí tam cosi jakoby tvaru člověka, ale s pravoúhlými rozměry, z nichž se končetiny, ústa, oči a hlava dají jen druhotně vytušit. Více než člověku je to podobné nalinkovanému formuláři. V čemsi, co by mohla být hlava se otevře obdélník a zazní neutrálním hlasem: "Sokrates, zemřel přesně dle zákona, toto je v pořádku, možno jít dál." Sokrates pocítí úder na hruď, všimne si a s potěšením pochopí, že je to otisk razítka. Takto uspokojen, že vyhověl ideji zákonů, které sám pomáhal vytvořit se změní v cosi pravoúhlého, a s ještě větším spokojením se usazuje na přesné místo v jemu vyhrazené kolonce. Vedle sebe uvidí jiné podobné jedince a všichni jsou spokojeni, že se ve světě idejí změnili ve vzorně vyplněný a zařazený formulář.
Když tak nějakou dobu správně zařazen ze svého usazeného místa pozoruje okolí, zjistí najednou, že ne všichni mají stejný tvar jako on. Vidí a cítí, že zároveň blízko i nekonečně daleko od něj jsou jiné bytosti lidských tvarů, smějí se, druží, zpívají, tančí, baví se o kráse, dobru, poslouchají hudbu, vedou různé rozhovory. Kupodivu se mu podaří je i oslovit:
"Co jste Vy vlastně zač, jak je to možné, že nejste zde se mnou a já s Vámi, vždyť přece je jasné, že jsem dodržel vše co je správné a je mi zde blaze. Vy žijete v nějakém hrozném omylu. Ano, vidím, že Vám chybí to razítko potvrzení idejí zákonů. Musíte s tím hned něco udělat, začněte s tím, že se postavíte támhle do fronty."
A ony bytosti se nezařazují do fronty před ideje zákonů, ale trochu ustoupí stranou a Sokrates uvidí krásného muže a ženu, kteří se šťastně usmívají na bytosti kolem sebe. Když tito dva uvidí Sokrata, nepřestávají se usmívat, Sokrates si ale všimne, že jejich úsměv se stává velmi smutný. Promluví oba dva:
"Sokrate, my jsme ideje přátelství a lásky, vůči kterým Ty tím, že jsi neposlechl Kritona a neprchl z vězení, ses těžce prohřešil. Nechceme Ti dávat život zde ve světě idejí bez naděje, ale i kdybychom chtěli sebevíce, nemůžeš se k nám dostat pokud zůstáváš rád a ochotně tam, kde jsi nyní. "
(Jako pokračování tohoto minipříběhu doporučuji knihu C. S. Lewise "Velký rozvod nebe a pekla".)

25.07.2023

Můj komentář se vztahuje na soubor povídek Polní tráva, vydaný v roce 1946 (čili povídky Polní tráva, Staník, Host, Lístky z alba, Setkání, Svatojanská pouť). Jedná se o krásný, jemně, neagresivně a nevtíravě podaný vysoce umělecký vhled do starostí i radostí obyčejných lidí (polní tráva, která roste na pokraji našich zaprášených cest). Některé z uváděných problémů jsou běžné i v současnosti (nenaplněná láska, vážná nemoc), jiné méně časté (dědičná řemeslná profese, která donutila člověka vzdát se realizace v oblasti, ve které byl talentován). Cenné je to, že si při četbě těchto povídek můžeme uvědomit, že jsme ušetření hrozného problému našich předků, a sice vysoké kojenecké úmrtnosti, se kterou bylo nutno se vyrovnat, naučit se s ní žít, ale zvyknout si na to nešlo v žádné době (v povídkách Polní tráva a zejména povídka Host). Z povídek velmi mírně a nevtíravě prosvítá autorův katolicismus. Dobře je zde ukázáno, jak je kvalitní život s vírou, přičemž na tuto záležitost není poukázáno primárně, vyplývá to nějak z průběhu zde líčených životů jakoby samo sebou. Poslední povídka (Svatojanská pouť) líčí vhled do psychiky hříšného člověka, který si je své viny vědom, chce se z této situace dostat a asi se z ní i dostane. Řešení tohoto stavu je ale celoživotní záležitostí, ve zmíněné povídce je ukázán jen časově jen asi jednodenní či dvoudenní úsek života, avšak cítíme, že psychika tohoto člověka je zcela jinak zaměřena, než např. průběh života Tomáše Suchomela z povídky Polní tráva, který prochází životem s nemalými problémy, ale s hříchem a vinou nezatíženou myslí.

3 18.07.2023

Paradoxně jsem si na tuto knížku skvělých humoristických povídek vzpomněl při četbě knihy Polní tráva Jana Čepa. Tato kniha totiž z úplně jiné úrovně zpracovává jakoby podobné téma ze zdejší povídky Život Johna Smithe. A uvědomil jsem si, že v průběhu těch let, co Leackokovy povídky znám, se mi tato dílka (spíše jako celky než glosy z nich) vybavují během nejrůznějších životních situací. Např. když uvidím děravý kýbl, vzpomenu si na chudáka C z povídky A, B a C aneb matematika z lidské stránky. Když zjistím, že někde v horách se staví hotel, vzpomenu si na Návrat k divočině, když probíhá poněkud delší návštěva (nejen někoho u mne ale i moje u někoho) - Halucinace pana Wlezleyho, když sleduji kariéry některých politiků - Hrdina z Horákova atd., atd.. Ale že dojde k takové asociaci, jakou popisuji hned ze začátku s knihou Jana Čepa, to bych opravdu nečekal. A trochu jsem se zastyděl, že tento komentář k tomuto vynikajícímu souboru Leacockových perliček píši tak pozdě, přestože se mnou tyto povídky žijí vlastně trvale.

5 18.07.2023

V české literatuře má tato kniha pro děti naprosto rovnocenný význam jako Erbenova Kytice či Nerudovy Balady a romance pro dospělé. Vynikající a nádherné po všech stránkách.

14 09.07.2023

Perfektní kniha. Když máte pocit, že je to vážné, tak po chvíli zjistíte, že si z Vás autor dělá legraci. Když se té legraci začnete spolu s autorem smát, tak najednou Vám dojde, že se nemáte čemu smát, jelikož je to vážné. A tak se to nádherně střídá a motá, vyvrcholí to v kapitolách mezi smrtí císaře Fridricha a přicestováním Baudolina do Cařihradu, kde pitoreskní fantasmagorie nemá chybu. A vůbec největší čtenářskou chuťovkou je, že když se snažíte vzít si z knihy nějaké jakoby filozofické poučení, tak právě v tom si z Vás autor dělá tu vůbec největší legraci, protože ono tam žádné není. Třešničkou na dortu je závěrečná věta, která je ve zdejších komentářích i citovaná, ale, pokud jste to nečetli, tak se nesnažte s ní seznámit dříve, než román dočtete.

6 29.06.2023

Vynikající fakty nabitá monografie o skvělém člověku. Nezapomenu na dojem, který ve mně vyvolala informace, když jsem se v roce 2002 dozvěděl, že soustava jihočeských rybníků zadržela při tehdejší strašné povodni podstatně více vody, než celá vltavská kaskáda. A pokud byla skutečně pravda, že Jakub Krčín za to, co udělal svým současníkům skončil v pekle, tak vůbec nepochybuji o tom, že vděčnost lidí po letech 2002 a 2013 ho musela z těchto míst doslova vykopnout přímo do Nebe.

27.06.2023

Nedovedu si představit stručnější, zábavnější a výstižnější poučení o filozofii, než jakým způsobem je to popsáno v této velmi originálně pojaté knize. Pokud Vám filozofie nic neříká tak neváhejte a dejte se do čtení této knihy. S překvapením zjistíte, že to má hodně co do sebe.

10 26.06.2023

Tajemné, místy i trochu strašidelné pohádky. Jakoby romantičtější a tajuplnější než pohádky od K. J. Erbena či B. Němcové. Psány kouzelnou češtinou 19. století. To, že nemám se čtením literatury psané archaickou češtinou problémy, připisuji mimo jiné i této knize, se kterou jsem byl seznámen již v předškolním věku.

1 14.06.2023

Krásná reminiscence na mé dětství, byly to jedny z pohádek které mi byly v předškolním věku čteny. Ne všechny příběhy zde končí happyendem, spolu s Karafiátovými Broučky to bylo takové mé prvé seznámení s tím, že konec vyprávění může být i smutný (např. pohádka Stříbrný albatros). Přičemž ty smutné konce jsou zde podány jaksi šetrněji, než je tomu v Broučcích. Pod názvem Jak Honza pásl motýly se skrývá pěkná poučná pohádka o štěstí pracovitého člověka.

14.06.2023

Plný počet hvězd nedávám z čistě osobních důvodů - špionážní žánr nemusím. Komentář píši z důvodu zveřejnění jedné myšlenky, která mne při čtení napadla:
Kniha nemá ucelený příběh, to mi při jejím čtení vadilo, ale jen do té chvíle, než jsem si uvědomil, že právě proto, že to jsou jakési útržky různých situací, které dle aktuálního stavu a nápadu musel hlavní protagonista řešit, je s největší pravděpodobností kniha psána dle skutečných událostí. V běžném životě totiž přicházejí různé starosti, radosti, průšvihy, úspěchy jaksi jeden po druhém a vše je vlastně jakýmsi souhrnem dílčích příběhů. Tvůrce románu by vybral jeden příběh, příslušně ho dle pravidel psaní zkonstruoval a vygradoval. Tady ne. Ony recepty, pro které je kniha tak vychvalovaná, jsou zde jistě kvůli zaujetí milovníků dobrého jídla, ale hlavně proto, aby se knize dodalo jakési pojítko, které má dodat zdání jednoty.

30.05.2023

Zvykl jsem si se dívat na Ecovy knihy jako na apriorně dobré. A když se mi na nich něco nezdá, tak hledám chybu spíše v sobě, než v té knize. Tento přístup ke knize je hodně náročný, vyžaduje trpělivost, ale vrací se to čtenáři (mně) v nápadech a myšlenkách, které třeba autora při psaní ani nenapadly. A to je dle mého názoru známka kvalitní knihy - nutí čtenáře přemýšlet a ty kvality nalézat sám. Pokusím se zde napsat několik myšlenek, které mne napadly, aniž bych tvrdil, že je to to "co tím chtěl básník říci".
1. Rozpor mezi tím, že Yambo je profesí antikvář, který se evidentně vyzná v historii literatury, tudíž i té nejkvalitnější, ale svou paměť si oživuje tím, jak v dětství a mládí četl hlavně brak. Nejkvalitnější uvedenou knihou je asi v této souvislosti Dumasův Hrabě Monte Cristo a de Amicisovo Srdce. Nejhodnotnější literatura je zmíněna pouze jako objekt obchodu, (Dílo Wiliama Shakespeara je hodnoceno hlavně proto, že kšeft s jeho prvým vydáním je reálný. Gutenbergova bible je zmíněna s povzdechem, že její cena je tak astronomická, že je pro běžného antikváře obchod s ní nerealizovatelný. Renesanční vydání Ciceronových děl z 16. století jsou zmíněna jako dobrá pro kšefty s hlupáky, kteří si myslí, že v tom mají něco hodnotného. A popis antikvářem probírané knihovny z pozůstalosti připomíná supa na mršině.) Vím, že Umberto Eco po sobě zanechal velmi hodnotnou knihovnu se sbírkou prvotisků. Jedná se o jeho osobní zkušenosti s antikváři? A proč ten brak? Snad mi dá na tento rozpor odpověď autorovy knihy Skeptikové a těšitelé a Knih se jen tak nezbavíme, které jsem zatím nečetl.
2. Ať se již Yambovi vrátila aspoň částečně paměť jakýmkoliv způsobem, za svůj prožitý život se opravdu nemusí stydět. Epizoda z odboje proti fašistickému režimu - klobouk dolů.
3. Když se Yambovi aspoň částečně vrátila paměť, jsou v knize vylíčeny dost odporné kriminální zločiny, kterých se lidé dopustili krátce po válce a které s válkou již neměly nic společného. Na to bylo opravdu lepší nevzpomínat. Zdá se mi, že pod dojmem tohoto návratu paměti se Yambo jakoby rozpomněl na své objevování paměti z komixů a řekl si, že v tomto světě je přece více krásy a hodnot, než v tom reálném. Závěrečný text tudíž nevidím jako předsmrtnou agonii, ale jako návrat do vysněného světa, který během hledání své ztracené paměti znovuobjevil, ve kterém si dokonce dal i nějaký cíl - rozpomenout se na tvář dívky, do které se jako student zamiloval, neměl odvahu s ní promluvit, ona se odstěhovala a po několika letech zemřela. Vidím určité poselství románu zde v tom, že při nějaké znechucenosti životem a mezilidskými vztahy může člověk utéci do různých zájmů, které mu mohou od těchto potíží (ať již skutečných nebo jako v Yambově případě spíše domnělých, on svou rodinou byl milován) odvrátit pozornost. Anebo jsou skutečně poslední řádky líčením předsmrtné agonie? Nevím, nedokáži si dát odpověď. A právě tyto otázky tím, že člověk o nich musí přemýšlet, dělají knihy jako je tato tak kvalitními.

4 30.05.2023

Dopisuji nový komentář. Ten předchozí ze 14.7.2022 jsem psal na základě přečtení knihy před asi dvaceti lety a následně po seznámení se s komentářem kardinála Špidlíka a krátce po přečtení Bratrů Karamazových. Nyní jsem Idiota opět přečetl a pokládám za vhodné dopsat pár postřehů, které vyplývají nejen z tohoto nového přečtení, ale i z komentářů zde na Databazi.
1. Někteří uživatelé zde hodnotí jako pozitivní začátek knihy s tím, že zhruba druhé dvě třetiny jsou nepřehledné a nudné. Svým způsobem mají tito uživatelé pravdu. Ono totiž je opravdu nudné číst o tom, jak se kolem knížete Myškina shromažďuje značné množství lidí za jediným účelem obrat ho o jeho peníze. A je neuvěřitelné, jak on sám je vůči nim empatický a snaží se vycházet dobře i se zjevnými podvodníky a nalézat v jejich jednání dobré pohnutky. Čili on je pro své okolí skutečně užitečný idiot, který se zdánlivě přímo nabízí k tomu, aby byl oškubán.
2. Vnímavý čtenář ale může nahlédnout přímo do psychiky knížete Myškina. Je zde opravdu možno pochopit, proč on je empatický i vůči zjevnému gaunerovi.
3. Jsou zde dva jedinci (Hypolit a Nastasja Filipovna), ve kterých jejich zoufalý stav odhalil sklony k hysterii (teatrálnímu demonstrativnímu jednání s nezbytnou nutností publika). Hypolit je k demostraci těchto svých sklonů dohnán svým zdravotním stavem a Nastasja Filipovna děsivým případem jejího celoživotního zneužití, kdy si z ní bohatý zvrhlík od osiřelého děvčátka vypěstoval efektní milenku. Empatie knížete Myškina se zde zcela míjí účinkem. Bez ohledu na jejich skutečně smutný stav nedokáží totiž tito dva lidé být empatičtí vůči nikomu. (Pro hysteriky to bývá dost charakteristické.)
4. Je velmi smutné sledovat, jak bezskurpulózní jednání lidí s knižetem Myškinem vede k jiným závěrům, než oni by si představovali, a jak kníže Myškin v těchto neúspěších hledá vinu sám v sobě. Osobně se domnívám, že jeho definitivní zhroucení vyplynulo z toho, že si sám sobě kladl za vinu smrt Rogožinem zavražděné Nastasji Filipovny.
5. Zvláštní je postava Aglaji. Ona je velmi krásná a lidé obecně mají tendenci spojovat krásu s dobrem a moudrostí. Během čtení jsem sám měl tendenci této představě podlehnout. Její krása jakoby přímo leze z řádků knihy a během skoro celého románu jsem si vůbec neuvědomil to, co mne napadlo až při samém závěru knihy, že ona je vlastně hloupá. A pokud s tímto mým názorem někdo nesouhlasí, tak to tím více svědčí o Dostojevského genialitě představit krásnou dívku tak, že si čtenář její hloupost vůbec neuvědomí.
6. Kníže Myškin je tolerantní vůči všem lidem, se kterými se potká. O to více je před závěrem knihy překvapivý jeho až výbuch nenávisti vůči Římskokatolické církvi. Jak je to možné, že tak vnímavý a empatický člověk, který všude hledá a nachází dobro (asi i tam, kde není) najednou vybuchne do takovéto přímo splašky nenávisti? Kardinál Špidlík říká, že Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského. Takže já v tom vidím prorocké varování Evropanů před rusofilstvím. Prostě je třeba si vůči jistým lidem zachovat velkou míru obezřetnosti, nevíme, co z nich vyleze a to i zcela nečekaně bez ohledu na to, jak se nám jeví. Paradoxní je závěr, kdy opětovně zhroucený kníže Myškin se na svou léčbu odebírá tam, kde působí ona jím tak proklamovaně nenáviděná Římskokatolická církev - do Evropy.

Závěrem si pro sjednocení dovolím zde kopírovat můj původní komentář ze 14.7.2022

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

15 15.05.2023

Sice méně známé, ale naprosto stejně hodnotné jako Erbenova Kytice. Ne zcela odkrytý poklad národa, mělo by se to číst a recitovat více.

3 05.05.2023

Obě povídky s kocourem Websterem pokládám za asi to nejlepší z humoristické literatury co jsem četl.

03.05.2023

Nevzpomínám si, že bych četl jinou knihu, kde hlavní protagonista je taková s...ě, jako v této knize. Přičemž nelze plně říci, že by byl tím, čím v naprosté většině knihy je, zcela od začátku. Prostě přijal určité názory, nějak se zapletl a začal se vézt na něčem, co se stále rozjíždělo a jen obtížně se to dalo zastavit. Problém byl ten, že se to zpočátku zastavit dalo, ale on zjistil, že mu to tak vyhovuje, že se z toho dá hmotně těžit, a tak je z něho postupně čím dál tím větší bestie. Je zde náznak, že nějaké svědomí tam přece jen bylo a je otázkou, zda jeho osud (který si z posledních dvou až tří stránek musí čtenář domyslet sám) byl či nebyl více či méně vědomý.
Měl jsem při čtení dva smíšené spolu související pocity, které bohužel ve svém důsledku nebyly vůbec veselé. Na jedné straně mi kniha potvrdila některé názory, ke kterým jsem v průběhu života dospěl, a sice, že se musím stavět s maximální možnou obezřetností ke všem konspiracím, radikalismům, jednoduchým řešením složitých problémů, poukazování na viníky (To jsou ti, kteří za všechno můžou!!!) a podobně. Na druhé straně bohužel vidím, kolik prostých lidí je těmito způsoby individui podobnými hlavní postavě této knihy manipulováno, jak rádi a ochotně přijímají nabízená rádoby jednoduchá řešení, a jak to vede k osobním a následně přispívá i k celospolečenským tragédiím. Za všechny si dovolím upozornit v této knize na postavy Bronteho a Diany a jejich osudy. Přičemž právě s pomocí podobných jednodušších lidí (a je jich opravdu hodně), kteří jsou zmanipulovaní šiřitelé i oběti uvedených demagogií, dochází k děsivým důsledkům, jako byl např. holocaust.
Hlavní postava je sice smyšlená, ale autor ji vytvořil jako jakýsi jednotící prvek mezi událostmi které se opravdu staly lidem, kteří skutečně žili. (Viz doslov knihy Jiřího Pelána)
Citace (hovoří o francouzském císaři Napoleonovi III.) ze strany 176:
"Rozumíte? Uskutečnit despotismus díky všeobecnému hlasovacímu právu! Ten ubožák provedl autoritářský státní převrat s podporou blbého lidu! Dává nám na vědomí, jak bude vypadat zítřejší demokracie." (Konec citace.)
Smutné, smutné...

11 30.04.2023