Legens komentáře u knih

Hudbu J. S. Bacha mám velmi rád. A přestože je tato kniha fikcí (nejedná se o autentické vzpomínky Bachovy druhé manželky) je zde hudební upozornění, které jsem si plně uvědomil až poté, co jsem tuto knihu přečetl - zdůraznění mimořádné hodnoty Bachových saraband.

2 01.02.2024

Autor napsal podstatně lepší věci, než tento román. Viz můj komentář k Juliu Zeyerovi jako autorovi.

26.01.2024

Tuto Molierovu hru znám již léta. A léta jsem si nevěděl rady jak ji chápat. Klíčem k mému názoru na ni bylo jedno její divadelní provedení.
O co se jednalo: Když Alcest v závěru hry oznamuje: „půjdu hledat kout – má-li ho vůbec zem – kde člověk smí zůstat poctivcem,“ Filint na to reaguje: „Hned za ním pospěšme! Snažme se ze všech sil, ať neprovede to, co si zde umínil.“ Tím hra sice končí, ale v onom scénickém provedení byla doplněna tak, že Elianta gestem ruky Filinta zadržela, aby za Alcestem neběžel.
Od té doby ve mně uzrál názor, že Misantrop je ojedinělá hra v tom, že může vyznít naprosto odlišně podle toho, jak se zahraje.
S postavou Alcesta nic dělat nejde – je autorem hned úvodu označen jako vztekloun a také se tak chová. Ale ostatní postavy... Vezměme si Celimenu. Filint nám v prvém výstupu prvého dějství oznamuje, že má „koketnost a jazyk pomlouvavý“. Ale jestli to tak opravdu je, záleží na hereckém provedení. Přečtěte si začátek druhého dějství od prvého do čtvrtého výstupu. Celimenina slova se dají pronášet kňouravým opovržlivým tónem a gesty povrchní kokety, která zcela přezírá Alcestovy výtky. Ale při dobrém pročtení Celimenina textu zjistíme, že ho lze chápat i jinak. Celimena se dá zahrát stejně dobře i tak, že mluví tiše, rezignovaně a skutečně jemně dává svému milovanému Alcestovi najevo, že jí křivdí. Tím, že přijímá i jiné návštěvy ho nezrazuje, pouze se nezříká společenského života. A závěrečná třikrát opakovaná výzva, aby Alcest zůstal a neodcházel, může být vyslovena jako opravdu prosebné přání, kterému Alcest z pozice své domýšlivé moralistní pózy není schopen ani naslouchat, ani vyhovět. A následný ohňostroj pomluv, který Celimena zpustí v pátém výstupu lze rovněž zahrát z více pohledů – na jedné straně jako skutečné pomluvy povrchní kokety, ale nabízí se rovněž jiný způsob. Herečka zde může nasadit provokativní ironii, jakoby to dělala Alcestovi naschvál za to, jak s ní v předchozích čtyřech výstupech jednal. Vždyť těmi pomluvami vlastně nedělá nic jiného než sám Alcest, který obecně nadává na všechny, a ona jen přesně cíleně vypichuje nedostatky jednotlivých lidí. K perfektnímu obratu může dojít poté, co se Filint zmíní o Damisovi, což prý je řádný muž. To, co následně Celimena o Damisovi říká, vypadá jako velmi přesná kritika samotného Alcesta. Herečka zde může zvážnět a pronášet ta slova přímo Alcestovi do očí a tím dá najevo koho tím vlastně myslí.
Souhrnně řečeno: jedná se o stejné texty, které různým provedením mohou vyznít naprosto odlišně.
Vezměme jiný příklad – scénu druhého výstupu prvého dějství, kde Alcest kritizuje Orontovu báseň. Toto se dá zahrát rovněž rozlišnými způsoby. Pokud tam Oront suverénně vpadne a s určitou dávkou naivní nabubřelosti se bude snažit Alcestovi vlichotit, následně přednese svou báseň s nesmyslnými gesty a patosem, tak nám nezbyde nic jiného, než jen přikyvovat následné Alcestově kritice a sledovat uražený odchod nabubřelého Oronta. Ale stejný text je možno přednést tak, že Oront svá slova pronáší tiše, skromně, takže ony lichotky Alcestovi nejsou lichotkami, ale skutečné oslovení někoho o kom dotyčný předpokládá, že dovede zhodnotit báseň. Co se týče Orontova sonetu - opakovaně jsem si ho zkusil nahlas zarecitovat bez patosu, a byl jsem překvapen, jak výstižně vyjadřuje pocity muže, který naznačuje své vyvolené, jak málo pro něj znamená pouhá naděje. A vůbec nemusím věřit Alcestovi, že ta báseň je špatná. A protikladná Alcestem citovaná báseň o tom, že svou dotyčný by svou milou nevyměnil s králem za celou Paříž – ta se klidně dá chápat jako omílaná frázovitá odrhovačka jak si milý cení své milé, podobného typu jakým Jeník v Prodané nevěstě odbývá Kecala „ Vám svou Mařenku neprodám ani za milión!“
Opět – záleží jen na hereckém provedení, která verze se zvolí.
Nechávám na fantazii čtenáře, zda podobným vícerým způsobem jdou hrát i postavy Klitandra a Akasta. Osobně si myslím, že ano. Arsinoe ale asi jde zahrát jen jediným způsobem. Na rozdíl od Celimeny ji opravdu není možno chápat jinak, než jako zapšklou drbnu.
Ze hry je možno vystihnout, pod jak obrovským přímo vyděračským tlakem (zejména Alcestovým) je Celimena. Příslušným hereckým provedením se toto dá velmi dobře zdůraznit a to, že napsala své dojmy o jednotlivých postavách do dopisu, který je čten, může také znamenat, že už má těch povrchních ctitelů dost a ve skutečnosti se jich chce zbavit tím, že je tím dopisem sama přesvědčí k tomu, aby uraženě odešli a dali jí pokoj. Následně sebestřednému Alcestovi nabídne sňatek, což ovšem on z polohy své moralistní pýchy zcela přehlédne. Nakonec je to tedy nejen Alcest, ale i Celimena - oba zůstávají osamělí. Stejný dopis ale je možno chápat i jako dokreslení charakteru povrchní pomlouvačné kokety a vyznění stejného textu bude opět zcela jiné.
Skutečně hereckou chuťovkou může být Filint. Toho je možno brát jako opravdu řádného člověka, který dobře dokáže odhadnout, jak s čistým štítem projít rozmanitým životem stran projevů dobra a zla. Ta postava se dá ale zahrát i tak, že jako pokušitel s ďábelskou inteligencí jemně ale důrazně Alcesta ponouká k tomu, aby se svými nabubřelými projevy moralistní pýchy co nejvíce znemožnil, a tím znechutil Eliantě, o kterou vlastně Filintovi celou dobu primárně jde.
Závěrem: hra je to vynikající a je pro Pány režiséry, Pány herce a Dámy herečky, kteří se dokáží plně vžít do role kterou hrají a zahrát ji rozmanitě. Bylo by skutečným zážitkem, kdyby příslušný herecký tým stejnou hru v jednom večeru zahrál dvojím, a možná i trojím způsobem po sobě, kdy dokreslenými gesty a odlišným přednesem by dojem z Misantropa byl pokaždé jiný. Podezírám Moliera, že tu hru s tímto úmyslem i napsal. Geniální na to byl dostatečně a herec byl více než zkušený.

2 11.01.2024

Perfektní, dokonalé. Velmi cenné je to, že četné skvělé fotografie nám umožňují vidět detaily Reinerových fresek. Normálně je totiž většinou můžeme v kostelích vidět jen z velké dálky. Pro každého milovníka barokního výtvarného umění skutečný nenahraditelný skvost.

1 11.01.2024

Velmi cenná podrobná reprezentativní monografie včetně katalogu děl. Je velkou zásluhou vydavatelů, že toto dílo, za kterým autor musel vynaložit obrovskou práci, vydali posmrtně. Kniha je plně hodna toho, že pojednává o jednom z největších světových umělců.

1 11.01.2024

Výborná přehledná monografie o našem malíři světové úrovně. Krásné reprodukce. Perfektně doplňuje monografii Jaromíra Neumanna.
V této knize mám jednu malou osobní radost. Je zde publikován na str. 88 maximálně pro knihu možný záběr na jeden z mých nejoblíbenějších obrazů vůbec - Smrt svatého Josefa od Petra Brandla. Najdete ho v Praze v kostele Panny Marie Vítězné na oltáři hned za Pražským Jezulátkem. Celý je v katalogovém svazku dvojknihy Jaromíra Neumanna na straně 608, na estetický dojem v knižní reprodukci je pochopitelně malý.

11.01.2024

Můj dojem z knih Jana Čepa a zvláště z tohoto jeho jediného románu je zvláštní. Mám pocit, že sleduji příběhy autorových postav přes jakousi mlhu, kdy se třeba o něčem autor jen lehce zmíní, přejde k něčemu jinému, pak se k to u v náznaku vrátí nebo třeba i nevrátí. Při tom osobitost těchto letmo zmiňovaných postav tušíme a pohled na ně pomáhá vytvářet osobnost a vlastnosti pozorujícího. Hodně zde je jen v náznaku, a při tom toto málo stačí autorovi k tomu, že si já jako čtenář mohu leccos předem nebo zpětně domýšlet. Např. Terezka Roubalová je zde zmíněna jen několikrát, jakoby okrajově, a přece k ní nemůžeme necítit sympatie, které v nás stejně jako v Prokopovi postupně zrají a uvědomujeme si je. Nebo letmé zmínky o Prokopově kolegovi, z kterých vyplývají spíše negativa, ale jen okrajově si je uvědomíme až koncem románu a spolu s Prokopem nad tím mávneme rukou. Románem je prosáklá božská ctnost naděje např. na vylíčení příběhu Eustacha Randy, který si postupně uvědomoval své negativní vlastnosti a v závěru svého života zde došlo s velkou pravděpodobností k jakémusi obrácení a pokání. Na vztahu jeho syna Prokopa ke svému otci si člověk uvědomí vysokou hodnotu božího přikázání "Cti otce svého a matku svou..." zde zvláštním způsobem tak, že negativní vlastnosti otce se mohou změnit k lepšímu již prostě tím, že je tento otec svými dětmi ctěn. Oproti tomu je zde kontrast hasnoucí naděje u Jiřiny a Andreje, u kterých již od prvých zmínek cítíme, že zde něco není v pořádku. Postupně si stále více uvědomujeme, že záměnou lidské lásky za zvířecí pudovost se dopouštějí chyby, která ponese následky. Postavy, se kterými se hlavní protagonista Prokop setkává častěji, se nám odkrývají více již z toho prostého důvodu, že Prokop je s nimi častěji. Tím pádem např. krásně vnímáme neusazenost a neurčitost Jana Šimona, které on si byl vědom, přejeme mu, aby se nějak dokázal zkonkrétnit, aby z cíle jeho daleké cesty, až se z toho "tam" stane "tady", nebyla pouze honba za iluzí (ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), ale skutečné naplnění života. A postava starého Zavadila - neuvědomuji si, že bych se někdy v literatuře setkal s dokonalejším vylíčením a uvědoměním si pomíjivosti v tomto světě. Souběžně ale se mírně vnucuje myšlenka, že Bůh tuto pomíjivost nechává pouze pro tento svět, protože osobitost a kvalita dobrých lidských vlastností prostě nemůže pomíjet - projeví ve věčném životě - opět božská ctnost naděje.

4 03.01.2024

To, co činí tuto knihu tak výjimečnou je to, že je skutečně psána formou deníkového záznamu Čili je zde popisováno to, co dotyčný v dané chvíli pokládal za vhodné zaznamenat. Tím jakoby pokulhává děj knihy, ale to je vedlejší. Je zde totiž maximální možný prožitek okamžiku, ať se to týká čehokoliv - víry, rozhovorů, prožívání nemoci, setkávání se s nejrůznějšími lidmi různých charakterů, a jiné. Skvělá jsou setkání s farářem z Torcy. Během dlouhého hovoru s hraběnkou můžeme rozpoznávat jak nalézat cestu ven z pekla na zemi. Fascinující je závěr, kdy vážně nemocný kněz jde na radu k lékaři, následně ke svému příteli a jeho družce a čtenář zjišťuje, že všichni tito lidé jsou vážně nemocni a pravděpodobně zemřou velmi krátce po protagonistovi knihy. Knihu dle mého názoru zde nejlépe vystihl svým komentářem uživatel mirekturbak.

Perfektní úzce zaměřená monografie na dílčí velmi významný úsek z varhanní tvorby J. S. Bacha. Pokud k tomu máte zpěvník protestantských chorálů a jste bachovský fajnšmekr, tak spolu s nahrávkami na Youtube máte postaráno o zábavu a detailní poučení na roky.

1 11.12.2023

Perfektně napsané, čtivé a nabité informacemi. Napsal bych to i takto: Pokud u Římské říši nic nevíte a začnete číst tuto knihu, tak se nesmírně pobavíte a poučíte, kniha Vás sama donutí si ji přečíst několikrát a za několik týdnů máte nadstandardní vědomosti o stěžejní části starověkých dějin. Nedovedu si představit zábavnější formu získávání informací než je četba této knihy. Je to skutečná "škola hrou - schola ludus". A to, že to je psáno s občasným jakoby nadhledem komunistické ideologie - to je dáno obdobím kdy kniha vznikla a o to je to obdivuhodnější, že současnému čtenáři nedělá problém si tuto dobovou "úlitbu bohům" velmi snadno odmyslet.

4 29.11.2023

V těchto velmi osobitých a vskutku čapkovských pohádkách je spousta jakýchsi detailních šperků, kterými se knížka nesmírně rozmanitě blýská. Dovolím si na některé upozornit:
1. Klasifikace dopisů poštovních skřítků. Vzpomenu si na ni dost často, např. když mi přijde nějaký formulář nebo faktura.
2. Ve Druhé loupežnické pohádce je perlička češtiny: Nadávky podle abecedy od A až po Ž.
3. Doporučení loupežníkovi, který chce být slušný a uctivý a při tom splnit otcovu vůli aby pokračoval v jeho loupežnickém řemesle, že se má stát výběrčím mýta. Geniální.
4. Perfektní charaktery v ptačí pohádce. Vrabec z Dejvic migrující do Kardašovy Řečice, americká vlaštovka, která doporučuje stavět hnízda z betonu, atd.
5. A spousta dalších podobných perliček, které si každý najde sám.

12 02.11.2023

Tuto vynikající knihu bych nejlépe charakterizoval takto: Představte si, že příběh analogický Erbenově baladě zbavíte nadpřirozených bytostí, ale ponecháte mu všechny lidské vlastnosti a vášně, od těch nejlepších po ty nejhorší, na rozdíl od Erbena ho občas okořeníte trochou humoru (pozor, opravdu je trochou), převedete ho do prózy a velmi poutavým způsobem ho rozepíšete na nějakých +-760 stran. Kromě skvělého čtení je to navíc i poučné stran dobra a zla, ale blíže to prozrazovat nebudu. Čtenář, který si to poučení najde sám na tom bude podstatně lépe než kdokoliv, kdo by se zde mými názory nechal předem ovlivňovat.

3 29.10.2023

Michael Heinrich Rentz vydal toto své dílo až po smrti svého hlavního mecenáše a zaměstnavatele - hraběte F. A. Šporka. Žil stále v Kuksu a zažil pokles jeho slávy a nádhery. Čili do atmosféry knihy, ve které si každý uvědomí, že všechny bez rozdílu stavu nás čeká stejný konec, nepochybně přenesl své vlastní pocity, a to vskutku mistrovským způsobem, hodným toho, že v těchto rytinách zanechal špičkový umělec vrcholného baroka své vrcholné dílo. Současné vydání knihy je doprovázeno dobovými verši z Bonreposké knížky (jedná se o jedno z pouhých dvou v češtině vydaných sporckian - knih, které financoval hrabě Špork).
Dovolím si upozornit na dva detaily:
1. Správný název knihy je Tanec smrtí (nikoliv Tanec smrti, pod kterýmžto názvem je kniha vydána).
2. Citace - Smrt oráče. Málokdy jsem četl tak empatický text k uznání pracovitého neoceněného člověka (naučil jsem se ho, píši z paměti, takže se omlouvám za případné nepřesnosti):

V potu tvého obličeje chleba´s sobě dobýval.
A když co síti nebylo, ani žně jsi nemíval.
Měj naději, neb bída tvá též zajde když ty zajdeš.
Tak který´s neměl na zemi, pod zemí pokoj najdeš.

1 24.10.2023

Tato kniha (podobně jako i ostatní autorovy knihy) by byla naprosto dokonalá, kdyby se autorovi podařilo ji sepsat podle následujících dvou pravidel:
1. Prvé dvě pětiny nechat zcela nepozměněné, tak jak jsou napsané.
2. Místo posledních tří pětin sepsat na třech až čtyřech stránkách stručný souhrn co se děje dál a jak to dopadne.
Jednu hvězdu dávám za určitou míru ironického nadhledu, který je dávkován tak perfektně citlivě, že si toho čtenář dávající přednost Dostojevskému všimne a čtenáři, který o Dostojevském napíše komentář "odpad", to nemá šanci zkazit dojem, který od knihy očekává.

1 05.10.2023

Jelikož jsem se sám zařadil v klasifikaci lidí dle doktora Vlacha do prvé kategorie - to je ten člověk, který se na ty koblihy pouze tupě dívá, potom zaplatí a odejde - dovolím si v souladu s tímto mým povahovým rysem k této skvělé knize zde napsat několik asi poněkud neobvyklých připomínek:
1. Kniha byla psána za války. Nedovedu si představit, jak v době přídělového systému potravin někdo popadne koblihu a začne jí házet po sousedovi. Kdybych byl ten soused, asi bych ji chytl a dotyčnému vrhači za těchto okolností poděkoval. Čtenář ve válečné době musel při seznámení se s touto klasifikací buďto asi zaslzet nad ztracenými časy nebo se na autora naštvat, v jakém to myšlenkovém oparu on žije.
2. Asi jediným bodem, kde můžeme poznat, že kniha je skutečně psána za války je, že ve vyprávění protagonisty (o domě Aloise Brudíka) je poznámka o nutnosti dodržet zatemnění.
3. Milouš je dle mého názoru nejméně literárně propracovaná postava. Zkuste si představit jen trochu myslícího osmnáctiletého mládence, který je o sobě přesvědčen, že má šanci na úspěch u sebevědomé slečny Barbory proti muži v nejlepších letech - svobodnému třicátníkovi. To opravdu asi nejde.
4. Velmi mne zaujal názor paní Jany Synkové, herečky, která hrála ve filmu tetu Kateřinu. Ona v jakémsi rozhovoru řekla, že tetu Kateřinu obdivuje. Když se nad tím zamýšlím, s určitou mírou překvapení musím připustit, že na tom něco je. Teta Kateřina byla totiž ochotna pro své dítě udělat naprosto cokoliv, včetně svého totálního znemožnění se. A to je opravdu obdivuhodné.
5. Kouzelná je scéna, kdy protagonista o sobě tvrdí, že se nedívá dámám po nohách a to přesto, že se dostal do situace, kdy si nohy slečny Barbory bez jakéhokoliv rizika mohl prohlédnout. Z následujícího textu a popisu vyplývá, že této situace využil naprosto dokonale.
6. Účetní Sláma osloví továrníka Mikulku místo věty "Jste padouch!" slovem "Setapouch!" Toto slovo (setapouch) pokládám coby neologismus (nově vytvořené slovo) za ideální pojmenování pro něco pevného co z něčeho trčí, je možno se za to chytit, něco na to pověsit nebo se o to praštit.

(SPOILER) Řekl bych, že jakýmsi společným jmenovatelem těchto povídek je poukázání na to, že lidé zažívají různé více či méně nepříjemné situace, které tím, že jsou řešeny, posouvají dotyčné lidi na jinou úroveň. Přičemž východisko z problémů není v úniku z něho, ale naopak v jeho zapojení do života a ve svém důsledku znamená zkvalitnění života jak pro dotyčného, tak pro jeho okolí.
V povídce "Příbuzenstvo" vnímáme zpočátku rozpor v manželství vzdělaného středoškolského profesora s prostou venkovskou ženou, kdy on má pocit, že je nucen žít s primitivní osobou se sklony k "buranství", a ona že žije s nepraktickým větroplachem. Během návštěvy u širšího příbuzenstva manželky jsou postupně odkryty nejrůznější lepší i horší povahové vlastnosti a mezilidské vztahy mezi dotyčnými lidmi, jejichž uvědomění si dokáže vztahy v manželství a v rodině posílit a já jako čtenář překvapivě poznávám, že manželství takto odlišných lidí je vlastně v pořádku.
V povídce "Tvář pod pavučinou" zasáhne do života rodiny drastická událost, kdy jeden z jejích členů přežije pokus o zavraždění. Toto působí jako impuls u všech členů rodiny, kdy následné zamýšlení se nad sebou vede dotyčné k nalezení účelnějšího způsobu následného života. Dovolím si u této povídky upozornit na drobný ale významný detail - v knize vydané v roce 1941 je narážka na perfektně a ochotně provedenou mobilizaci v září 1938. Je to tak mistrovsky napsáno, že si to uvědomí jen vnímavý čtenář, při povrchním pročtení (cenzor) se to snadno přehlédne. Dobový čtenář (opakuji, rok 1941) zde nachází návod k východisku z tehdejší zoufalé situace v obrácení se k náboženské víře. Povídka může mít i symbolický význam, onen pokus o vraždu (provedený zákeřným způsobem) s přežitím oběti může být symbolem jak se u nás v roce vydání knihy vyrovnávat s událostmi v letech 1938 a 1939.
V krátké povídce "Proměny" je řešena otázka nemoci, další krátká povídka "Variant" zpracovává s mimořádným účinkem na čtenáře problematiku smrti.
Paradoxně je asi nejčtivější poslední povídka "Oldřich Babor" dle mého názoru nejobtížněji interpretovatelná. To, že si nejsem jist zda jsem ji plně pochopil ukazuje na její kvalitu, neboť mne nutí přemýšlet. Líčí život člověka, kterého vnímáme jako sobeckého, hříšného až zvrhlého a jaksi mimochodem i život jeho ženy která ho velmi milovala, oddala se mu a přestože s ní neuzavřel sňatek (což si velmi přála) tak s ním žila, psychicky se zhroutila po smrti dítěte na tetanus v kojeneckém věku (drastické téma tehdy velmi časté kojenecké smrti Jan Čep zpracovává opakovaně a mimořádně působivě) a následně umírá. Teprve po této smrti jde (snad) Oldřich Babor jakoby do sebe, usazuje se pracuje jako polní hlídač. A já jako čtenář si zpětně uvědomuji, že jeho život nebyl zcela promarněný - on totiž se sice choval jako sobec, ale podstatnou část svého života fyzicky pracoval na stavbách železničních tratí, takže mohl ve svém usebrání se v závěru povídky vycházet i z toho, že za jeho životem nezůstala jen prázdná vypitá sklenice od piva a lidská neštěstí, ale i kus poctivé práce.

5 06.09.2023

Tuto knihu jsem četl opakovaně a měl jsem a mám ji velmi rád. Nicméně bavil jsem se o ní před mnoha lety s jedním známým, který který měl Čapka "v malíčku", kupodivu až na tuto knihu, kterou zatím nečetl. Doporučil jsem mu ji a po čase jsem se ho zeptal zda ji četl a na jeho názor. Četl ji, a to co mi odpověděl mne překvapilo a musel jsem uznat, že na tom něco je. Jeho odpověď mi uvízla v paměti natolik, že této knize nedokáži dát plný počet hvězd. Řekl mi asi toto:
"Prosím Tě, můžeš mi vysvětlit proč ten Čapek toho Foltýna tak nenáviděl? On na všech svých postavách vždycky našel něco dobrého, vždyť on miloval i ty svoje vrahy. A najednou tohle?"
A já mu nedokázal odpovědět. Nedokážu to dodnes. Pouze si myslím a věřím, že se snad něco pozitivního mohlo objevit v té části, která zůstala nedopsána.

6 31.08.2023

Skvělá široce koncipovaná kniha, která nejenže objasňuje zdravotní problémy Bedřicha Smetany, ale zároveň seznamuje čtenáře s celou historií vlastně až dodnes trvajících sporů o to, jakým onemocněním jeden z našich největších hudebních skladatelů trpěl. Pro to, co je výše v popisu knihy popsáno uvádí autor (špičkový lékař, specialista na čelistní kloub se zkušenostmi z oblasti antropologie) celou řadu perfektně do sebe zapadajících fakt a argumentů. Bohužel vědecky podložená fakta i dnes musejí čelit fámě těch, kteří prostě vědí...

2 30.08.2023

Pokus jak seznámit děti s problematikou smrti. Je ale velkou otázkou jak staré děti. Pohádkový příběh by skutečně mohl ukázat na věk 8 let, ale dle mého názoru takto starým dětem tato kniha nic neřekne. Říci může snad až někdy v prepubertálním věku, to už ale současní čtenáři čtou spíše Harryho Pottera. Takže to nakonec bude číst spíše někdo pozdně dospělý, který při tom bude vzpomínat na dětství, přestože v dětství by asi tuto knihu nečetl. To se to krásně motá, že?

1 28.08.2023

Do svého komentáře z 18.4.2022 dopisuji odstavce očíslované 7. a 8.. Opakuji, že není možno zde psát dizertační práce, ani uvádět všechny myšlenky. Nicméně po seznámení se s komentáři uzivatel5137 a hanpari pokládám za žádoucí ještě dvě z četných dalších myšlenek vyplývajících z románu Doktor Faustus doplnit.

1 17.08.2023