le-se komentáře u knih

Absence potřeby zalíbit se dělá s postojem vůči světu divy a ochota dělat nekomfortní rozhodnutí, jako by dohromady říkaly "Nelíbí? No a co."
Potřeba nepodřozovat se ho zavedla do exilu (vlastně si nejsem jistá, že to sám označoval za emigraci) kde něco budoval, ale stále držel směr.
Velkou pravdu vidím v postoji, že i můj kandidát potřebuje konstruktivní kritiku, nejen nehynoucí obdiv, který dýchal celým obdobím 90. let. Jenže to tehdy nikdo nechtěl slyšet a máme co máme (patrně to byla nějaká africká rozvojová země, kde se dávno událo, že po nevrácení knížky do knihovny odstoupil politik, považte, to se tady nestane), ve smyslu atrofovaného svědomí a dvojích měřítek co můžu já a co oni.
Jedním z důvodů, proč se od tohohle rozhovoru v kterékoliv chvíli špatně odchází, je krásná plynulá a jakoby mimochodem vybroušená čeština, která se dnes už moc nevidí.
A přesně sem sedí: (vypůjčeno bůh ví kde) "Nestrkej mě do škatulky, jestli nenabízíš škatulku s mým jménem, raději nechci žádnou."

Nezaujala, tak mimo moje preference ta kniha je.

Dala jsem si pozor, abych začala prvním dílem, a i přes to mi hodně věcí unikalo.
Nevyhovoval mi rytmus plynutí děje, přeskakování mezi různými obdobími mi přišlo někdy až násilné, ikdyž vysvětlovalo aktuální problematiku.
Autorovu prvotinu a následná pokračování mám ráda, protože jsou jako pohlazení. Tady se téma míjí se stylem a moje očekávání byla jiná.

Myšlenka manipulace světem, není ničím převratná, ale tohle pojetí mi vyhovovalo.
V první chvíli mě trochu překvapilo množství stran, ale autorovi se rozhodně nedá upřít, že ty knihy mají spád a na nějaké úrovni logické řešení všeho co se tam objeví.

Je osvěžující se podívat na místní legendy optikou někoho, kdo nemá výklad fixovaný na filmové pohádky a dokáže z příběhu vytáhnout jen esenci a obléknout jí do nových kulis uvěřitelným způsobem.
Manipulace s názorem na postavy už od autora známe, ale rozuzlení bylo stejně překvapivé. Do poslední chvíle držel linii tak striktně, že vás odhalení donutí na chvíli odložit knížku a vstřebat změnu paradigmatu. Ale jen na chvíli protože bažíte po zbytku příběhu, a ano vybavím si i jednu (opravdu jen jednu!) narážku, která byla pro bystré hlavy, já jí jen přešla v domění, že to bylo nedopatření protože ty kusy tam do té chvíle figurovaly dva (dvě).
Záchranný plán v knihovně a pozdější odkaz na tak zjevně popkulturní záležitost, ohledně čísel, dost pobavil.

Návod jak docílit světového míru, tady byl prezentován tak nějak mimochodem, ale dokáže přimět k zamyšlení. Stejně jako pohled na sobecké chování, kde si řenete: "Aha, na tom něco bude." Místní ne až tak úplně záporná postava jedná jen ve jménu ochrany toho co je mu drahé a zdaleka "nejde přes mrtvoly" jak by se na začátku mohlo zdát.

Pod zdánlivě jednoduchou konstrukcí neprovdatelné, názorově vyhraněné dcery a jejích svárů s rodiči a sourozenci se pomaličku odhaluje víc. Úskalí sudet a těžkostí z dozvuků hospodářské krize na průmysl jako takový hezky vystihuje jak se továrníci snaží zuby nehty udržet se zachováním životního standardu pro své blízké, bez propouštění zaměstnanců a zavírání provozů. Optika vyobrazení ekonomických potíží původně protěžované, nyní zatracované skupiny dává nahlédnout i do nadčasové problematiky volby menšího zla, kvůli neexistenci jiné alternativy dostatečně silné, aby se prosadila.

Zajímavost: V Jetřichovicích skutečně byla přádelna lnu (cca před 15lety už byla jen zbytky ruin, s informační tabulkou) a opravdu to jsou stejné Jetřichovice podle názvu povědomé široké veřejnosti z požáru v Českém Švícarsku, kde končila uzavírka. Přádelna se nacházela v těsné blízkosti silnice v ostré zatáčce mezi zastávkami Jetřichovice a Dloní Chřibská (při cestě tímto směrem je vlevo CHKO vpravo nikoli), kde je mimochodem dnes továrna na výrobu nití společnosti Amman (včetně nejběžnějšího typu pro domácí stroje Aspo) zabírající dva pozemky přes potok cca 5km daleko.

Snadno srozumitelný děj a orientace v postavách.
Trochu bizarní křestní jména, ale proč ne, myslím že při pohledu do dnešní matriky,...
Citlivé líčení kterak se na vsi připlíží revoluční převrat a ovládne celý kraj, protože tomu nebudu říkat pokrok, pokrok by to byl, kdyby obyvatelům najednou dovoloval dřív neproveditelné a to by nebyla pravda.
Nemyslím, že to byl autorův záměr, ale hezky nastiňuje otázky zda byla průmyslová a technická revoluce vlastně k dobru, jestli nezničila hodnoty co by dnes stály za návrat. Protože často prstíčkem hrabeme pro pochopení přírodních zákonitosti i duše a těla obraceje se k východní medicíně, moudrosti šamanů a nepřebernému množství alternativních směrů. Vůbec nám nepřijde na mysl, že tady už všechno bylo, všechno bylo přijaté (ne nutně pochopené, protože víra nepotřebuje protokol o zázraku) a fungovalo. Jen honba za lepším nás vrátila zpět na strartovní čáru a bylo by potřeba několik kontinuálních generací pro návrat.
Nám zbyla jen ozvěna vzpomínek a mokré boty.

Milá oddechovka, kde má děj hlavu a patu a všechno je nakonec vysvětleno.
Rodiče se prostě občas pletou do života, ale obvykle to nemyslí zle.

Léto, láska, exotika? Ano prosím!

Líbí se mi celková forma jak hlavní hrdina opustí rozvíjející se skupinu a i přesto že je stále teenager, vlastně jen nesedí a nefňuká (většinou) učí se dělat rukama.

Ano nejsem úplně cílovka, ale už mám po krk hrdinů youtuberů a IT zázraků kteří nastupující generaci snad až podsouvají, že když nebodou mít úspěch a slávu zboří se svět, jako by práce rukama byla něco podřadného.

Dramatické změny paradigmatu k tomu věku prostě patří a mít dobrou kamarádku/kamaráda, která si nechá líbit hodně, ale má brzdu, je k nezaplacení. Zvlášť když ta brzda motivuje k zamyšlení, ale nijak nevyčítá.

Všichni můžeme ustrnout ale ego a hrdost nesmí být nepřekročitelné.
Pohřeb může změnit kde co.

Milá, praštěná, místy roztomilá, odvážná a spoustu dalšího. Je jedno jestli si sem dosadíte knihu obecně, nebo Evie.
Příběh působí, jak by původně vycházel po kapitolách a autorka se nechala ovlivnit reakcemi čtenářů, ale vlastně mi to tady nevadí.
Konec zůstává otevřený, tak uvidíme.
Jediná věc, která mě vytáčí skoro k nepříčetnosti je množství překlepů zejména v druhé polovině...

Někdo mi kdysi řekl, že asi 97% beletrie vykrádá Bibli (nevím nečetla jsem), tak proč by se s dostatečným rozhledem o filmech a jejich obsahu nemohlo dít totéž, aspoň v knížce?
Autorku mám ráda, sice sklouzává ke klišé, kdy dobro vítětí nad zlem, ale její kladní hrdinové nejsou černobílí a záporáci už vůbec.
Dá se tam najít spoustu promyšlených detailů a když se to nedá vysvětlit hodíme to na Pearl, ale i ta má havu a patu.
Podraz, který bude nakonec odhalen, vám přijde podezřelý od první čárky.
Sourozenci mají vlastní pospolitost a dynamiku, která fakt není kontinuální, takže působí víc realisticky, ustojí kde co. Stačí trocha času, nebo táta.

Laskavé vyprávění o trampotách se vztekem s dobrým koncem.
Kdyby náhodou nestačil příběh sám, ilustrace ho dokreslují tak věrně, že by malým nezbedníkům často stačilo stačilo sledovat jen je, připadně porovnat se zrcadlem.

V minulosti jsem od autora četla jen úryvek, který zanechal dojem, že až od něj něco potkám, stojí za přečtení.
Vystřídáte tady nespočet prostředí a s konečnou platností se ujistíte, že ambice, plány, sny, touha po děditctví, otroctví, štěstí, neštěstí, zklamání, intriky a mnoho dalších pojmů získá jiný význam a zcela irelevantní hodnotu pokud k tomu nejsou zrovna ty správné okolnosti. To všechno v kulisách, které vám zároveň osvětlí, proč se někdy o Americe mluví jako o zemi trestanců. Setkáte se s pár letopočty, které ale víc zařazují příběh do správného období, než stojí za zapamatování a ilustrují kolik je ještě potřeba ujít.
Autor měl dobře nastudované historické období včetně mnoha detailů, které ale čtenáři velmi dobře sděluje jen tak mimochodem, místo otravné manifestace jak je chytrý.

Ke knize jsem se dostala omylem (po měsíci od odručení jsem otevřela zásliku a tohle tam být nemělo).
Plno sebelítosti podané v poloze "Já vím že si za spoustu z toho můžu sám." Tím se kniha stává slušně, ne-li dobře stravitelná pro širší publikum. Kovářovic kobyla je smutný příklad, jak společnost není tak daleko jak se všichni snaží tvrdit, protože když ani oběti/poškozenému/raněnému nedochází, že on sám je důležitější, než "Co řeknou lidi?" jak má být taková pomoc dostupnější, bez ohledu na počet pomáhajících?

Už nejsem cílovka, ale mám tyhle příběhy ráda. Autorka hezky líčí všechny možné varianty rozhodnutí které vedou k podobnému konci

Sebeobětování v přímém přenosu, tak aby ta nejmladší měla co nejnormálnější kulisy dětství.
Dá se to vůbec zvládnout z pozice starších sourozenců?
Navíc když se projeví snaha i o ochranu té prostřední?
To všecho se zcela vzorovým strachem požádat o pomoc, který najdeme u obětí? Na scénu vstupuje minulost ze sousedství nabízeje podporu.
Nejstarší dělá špatné rozhodnutí, ale jeho následkem se mladším dostane pomoci. A sousedsví stále stojí opodál jako pevný bod a kdo ví, třeba jednou...

Když si nedáte pozor nevíte čí pohled zrovna čtete, leda podle rytmu vyprávění, ale je to jedna z mála knížek kde to nevadí, naopak to ještě přidá tajemna.
Záhadné případy, církev, orientace, sádrový trpaslík a uklízeč. Jako by to bylo cvičení na pět "slov."
Je to sakra zamotaná historie, kde se nikdo nestaral jestli je pravda pravdou, stačilo, že to zapadá do veřejného obázku o jednotlivcích. Viník bude potrestán ikdyž ne vždy světskou mocí, příčiny chorob nejsou vždy jen genetika.
Zkrátka zmíněný sádrový trpaslík zůstane jako memento lží: blízkým, vzdáleným, ale hlavně sobě sama.

Hezky vykreslené kulisy, nepříliš originální námět, pár napínavých stránek a jinak vlastně nic, co by stálo za řeč.
Přihodit do kufru jako nenáročné čtení by bylo fajn.

Může se vůbec něco, co osvětlí události z části časové osy prvního dílu označit jako díl druhý?
Samotnou informaci o shledání po 20letech už máme, ale co všechno tomu předcházelo a sem tam i konkrétní vysvětlení hezky dokreslí celý příběh.
Část odehrávající se v Paříži jako by říkala: tohle všechno se v dějinách světa stává, na jiném pozadí, včetně židovského původu s těžkostmi 20. století, může z toho být tragedie a často bývá.
Ale jestli je hloubka oboustranná...
Možná, když pominou závazky a všechny překážky společenských konvencí, můžeme toužit po chopení se znovunalezeného konce přetržené nitě emocí a citů. Možná ta nit nikdy přetržená nebyla a strach z překonávání nového uzlu pozbývá smysl, protože uzel není k nahmatání, nikdy nebyl, jen hladká struktura časů minulých přítomných a budoucích konstantně měnící okolní svět ale ne nás.
Hledání pozbývá význam, protože proč hledat někoho, kdo už čeká.

Stejně působivý překlad jako u prvního dílu.

No, do... háje!
Tak asi takhle jsem se cítila na konci, čekala jsem nenáročnou beletrii a světe div se 50. a 60. léta v přírodní verzi. Hned vysvětlím: přírodní verzi, myslím jako prosté konstatování situace tehdejší doby včetně všech pozdějších úskalí vlastních rozhodnutí "Tady a teď" se jediným gestem změní na "V jiném životě."
Zároveň vám ale autorka nedává návod, jak se k problematice postavit, jako by říkla "Tady jsou fakta, názor si udělejte vlastní."
Nestačí žít dobrý život a mít úspěch, protože ze dne na den budete nepřítelem státu a v lepším případě jeho dělníkem. Najít zalíbení v krutosti a netečnosti nestačí pro lepší život, stačí změnit kulisy vlastního života a nemáte nic. A vždycky se najdou jedinci až masy ochotné převléct kabát. Víra v ideologii se často zdá pevnější než je (setkala jsem se s teorií která ve zkratce říká 30 let diktátu a neznáš nic jiného, 50let svobody a vlastní odpovědnosti a zapomeneš na totalitu) a taková výra dokáže přijít příliš rychle.

Film byl fajn. Kniha mě vytáčela věčnou a četnou poznámkou o věcech které autorka rozebírat nebude, rozumím že se do některých rozborů nechce pouštět, ale tohle bylo jako by si potřebovala přesně označit místa kde se nic nedozvím (do toho momentu nevědíc, že bych chtěla).
Zůstává nedočtená, protože na mě udělala dojem jako pragmatické poznámky z vlastního duševního rozvoje, zkrátka styl mi nesedí k obsahu.