láskyplnáTerez komentáře u knih

Na Žítkovské bohyně jsem měla spadeno dlouhá léta, jejich čas nadešel až teď, a to zcela spontánně.

Času stráveného s touto knihou rozhodně nelituji, přestože mě některé části natolik nebavily, ba dokonce vytáčely, že jsem měla co dělat, abych knihu nezaklapla a neodložila na dobu neurčitou. Jedná se zejména o zhruba druhou třetinu knihy - četné a zdlouhavé vzpomínky po ještě četnějších archivních záznamech už zkrátka nedokázaly udržet mou už tak dost roztříštěnou pozornost.

Hodně to však zachránila poslední třetina, kdy příběh, dle mého, začínal nabírat rychlého spádu. O závěru knihy nemluvě, samozřejmě.

Prošlo mi rukama něco, co si nejspíš budu muset nechat projít hlavou. Sama si v tuhle chvíli nejsem jistá, zdali jsem všechno důležité pochopila a dala si to správně do souvislostí. Stojí přede mnou úkol, s nímž se musela vypořádat i samotná Dora. Musím ze střípků sestavit mozaiku.

23 22.03.2024

(SPOILER) Je to zcela jiná Mornštajnová než ta, na kterou jsem byla dosud zvyklá.
Žádné dějinné pozadí, žádná spletitá rodinná historie, sledování jejích osudů napříč generacemi. Alespoň zdánlivě.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu Mornštajnovou.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu knihu.
Nepamatuji si, kdy naposled mě něco až tak moc pohltilo. A jestli vůbec.
Knihu jsem přečetla během 24 hodin.

Přijde mi zajímavé, jak se vlastně ani nedozvíme, jak se hlavní hrdinka, nám známá jako Cácora, jmenuje. Jako kdyby to korespondovalo s jejím postavením v rodině. A ve světě obecně. Nač potřebuje jméno, když nemá kamarády a doma je pouze jakýmsi "hej ty", o nějž nikdo nestojí. Jako kdyby přítěž, jakou ona pro své "nejbližší" představovala, nestála za to, aby ji někdo vůbec pojmenoval. Naopak babiččino jméno v kontextu toho, co se o ní dozvídáme, vyznívá poněkud ironicky.

Jelikož jsem si matně pamatovala na kontroverze po vydání knihy, tušila jsem, kam bude děj spět. A jaké bude to velké tíživé tajemství. I přesto mě s každou další přibývající stránkou, jež nám odhalila další fragment minulosti, víc a víc mrazilo.

Ona zmiňovaná kontroverze týkající se provolání, že AM příběh sexuálního zneužívání dítěte vykradla, mi trochu vztah k autorce kalí, jelikož mi přijde, že je ta podobnost opravdu do nebe volající, ale vzhledem k tomu, že nevím, kde je pravda, se k hodnocení knihy snažím přistupovat čistě řemeslně, a v takovém případě nemohu paní Aleně nic vytknout.
Ať už je ta pravda kdekoli, myslím si, že je jedině dobře, že o tom někdo píše.
A když už je ta kniha napsaná, doufám, že v někom, kdo se v ní, želbohu, našel, nastartuje odvahu mluvit. Jako jednoho dne začala mluvit i Cácora...

22 11.10.2024

(SPOILER) Nemohu říct, že by to byl díl, který nemám ráda, jelikož miluju celou sérii, nicméně vždy, když se mě někdo zeptal, jaký díl by skončil v mém žebříčku oblíbenosti na posledním místě, byl jím právě Ohnivý pohár.

Na jednu stranu mě těší, že už se jedná o poněkud obsáhlejší díl, díky čemuž mohu v Bradavicích strávit více času, na stranu druhou mě nikdy nebavil popis oněch samotných úkolů.

Harry Potter je moje nejoblíbenější knižní série, i přesto jsem se rozhodla pro trochu kritičtější komentář. Nejsou to vyloženě výtky (něco jsou pouze postřehy) - je možné, že MNĚ něco uniklo, nicméně jsem se během čtení pozastavila nad následujícím:

1. Nepřijde Vám nefér a neobjektivní, že úkoly hodnotí porota složená (mimojiné) z ředitelů samotných zapojených škol? Nejedná se třeba tak trochu o střet zájmů? Neměl by tam sedět někdo neutrální?

2. Přijde mi zvláštní, ale vlastně svým způsobem roztomilé, že Dursleyovi posílají Harrymu každý rok do Bradavic "dárky" k Vánocům. O to víc, když jsou to takové ptákoviny. Prakticky by vyšlo nastejno, jako kdyby nic neposlali, ostatně ani nemusí, Harry by se jistě bez ponožky nebo kartáčku na zuby obešel. Svazuje je konvence a ta jejich soustavná paranoia z toho, co by si o nich pomysleli ostatní, kdyby se to dozvěděli? Nebo tak činí proto, aby se sami před sebou ve vztahu k synovci polidštili?
Vím, že je to nepatrný nedůležitý detail, nad nímž se nikdo asi nepozastaví, ale přijde mi při nejmenším zajímavé se nad tím na chvilku zamyslet.

3. Vím, že byl Pytloun vykreslován jako takový natvrdlý trouba, ale jak si může sakra zaměstnanec ministerstva dovolit rozebírat důvěrné informace s ČTRNÁCTILETÝM studentem na VEŘEJNOSTI, kde je může kdokoli slyšet? O to spíš, když sám na Harryho naléhá, že se to nikdo nesmí dozvědět.

4. Po skončení druhého úkolu se na Harryho lehce oboří Ron, že je hlupák, pokud si vážně myslel, že by se někdo mohl doopravdy utopit, přitom mi ty katastrofické úvahy zas tak iracionální nepřijdou. Studenti byli hned na začátku obeznámeni s tím, že byl před 200 lety turnaj zrušen pro jeho nebezpečný ráz, všichni šampioni utrpěli zranění, zároveň ty úkoly byly vážně nebezpečné, ČŠI by si na pedagogickém vedení Bradavic jistě smlsla. :-)

5. Skrk starší je vykreslován jako schopný kouzelník, předpokládám, že tedy ani úplně hloupý nebude, a on není za takovou dobu schopen zapamatovat si Percyho jméno? No tak...

15 03.11.2024

Jeden z nejlepších dílů série, ne-li nejlepší. Skvělá zápletka, skvělé postavy, rovněž snad jediný díl, v němž není v rámci strany “zla v popředí Voldemort, což vítám jako příjemnou změnu.

Líbí se mi, jak hate to love vztah Hermiony a Rona získává výraznější obrysy, nikoliv napřímo, na sílu, ba právě naopak.

Zároveň je to poslední díl (vyjma závěrečného), který skončí dobře, tak se připravuji na to, že to bylo v rámci tohoto mého re-readingu na dlouhou dobu naposled, co jsem se po dočtení uculovala.

15 20.10.2024

Milá povídka, jež mě svou atmosférou vtáhla, a já měla pocit, že jsem sama součástí. Není to nic světoborného, ale je to krásné. Ukazující na lidské vlastnosti, předsudky, na lidskou blbost...
Ale také v sobě implicitně nese spoustu dobových informací (pověry, tykání a vykání, společenské postavení...), které čtenáři napomohou představit si, co doba, v níž Božena žila, obnášela. Na závěr musím poukázat na krásně archaický a čtivý jazyk, který mi učaroval, přestože jsem se nesetkala s Boženou poprvé. Vždycky mě okouzlí.

Od samého začátku, co jsem Malého prince (již asi po sedmé v dosavadním životě) otevřela, mi v hlavě zněl známý úryvek z Markova evangelia (10:14) - „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“
Z mého pohledu perfektně vystihuje jedno ze stěžejních poselství knihy.

V posledním roce jsem si velmi oblíbila dramata, troufám si říct, že mi jich prošlo rukama poměrně hodně, a s klidným svědomím mohu podotknout, že Bílá nemoc je jedním z těch dramat, která jsou vážně kvalitní a na světové úrovni.

Karel Čapek byl génius s velkým literárním záběrem a Bílá nemoc není výjimkou skvělého díla z jeho pera. Je velmi nadčasové, alegorické, skrývá plno symbolů, které člověku dojdou jen za předpokladu, že je obeznámen s událostmi 20. století.

Mimo obsah je drama velmi čtivé, živé dialogy umožňují poznat pravé charaktery postav, což pro divadelní hru nebývá až tolik příznačné.

„Spoléhal na Boha, ale ten se postavil na stranu jeho nepřátel.“

Jak bolestivé a zdrcující je číst o tom, jak zlo dokáže připravit člověka o víru.
Jak bolestivé a zdrcující je číst o chvílích, kdy i zbožný kněz, pevně věřící v Boha, začne pochybovat o Jeho existenci.
Jak bolestivé a zdrcující je číst o naprosté bezmoci, o ztrátě důstojnosti a lidskosti v tom nejzákladnějším slova smyslu.

Kladivo na čarodějnice je podle mého soudu románem nesmírné síly, jehož autor se svého díla zhostil s obdivuhodnou precizností, a to jak po stránce literární, tak obsahové. Nelze neocenit množství práce věnované rešerším, což je patrné nejen z pečlivého vykreslení historických reálií, ale také z doslovu, který prozrazuje, že k napsání knihy inspiroval autora čtenářům návrh.

Atmosféra, kterou Václav Kaplický dokázal vytvořit, je nesmírně sugestivní. Výběr slov, střídmé, avšak působivé používání latiny, to vše nejen dokresluje dobové církevní prostředí, ale zároveň nabízí čtenáři možnost připomenout si či objevit krásu tohoto klasického jazyka. Kniha se rovněž vyznačuje vytříbeným slohem – knižními výrazy, přechodníky a stylistickou uhlazeností, což dodává textu mimořádnou eleganci.

Zprvu se mi příběh jevil jako jasně vymezený zápas mezi dobrem a zlem, černobílý konflikt bez hlubšího rozměru. Časem jsem však byla mile překvapena jeho vrstevnatostí a hloubkou. Kaplický neidealizuje své hrdiny – děkan Lautner, coby zástupce „dobra“, není bezchybným vzorem ctnosti, což jeho postavě dodává autentičnost a lidskost. Tento přístup navíc celý příběh pozdvihuje na vyšší úroveň.

Na druhé straně stojí inkvizitor Boblig, který je téměř archetypálním ztělesněním zla. Nepamatuji si jediný moment, kdy by projevil kousek cti nebo jakoukoli formu sebereflexe. Libuje si ve své nadřazenosti a mocenském postavení, rád se kochá strachem, který vyvolává.

Zajímavou otázkou, kterou kniha nepřímo klade, je povaha zla v širším kontextu. Boblig je bezpochyby hlavním představitelem zla, ale co ti, kteří se na těch hrůzných událostech podíleli? Jednal každý z nich ze stejného důvodu? Věřili skutečně v pověry a ve svou misi boje proti ďáblu? Nebo je poháněl strach z mocného a nemilosrdného Bobliga, který neváhá zničit kohokoli, kdo by se mu postavil do cesty – včetně těch, kdo mu byli blízcí?

Četba mě několikrát přivedla k úvaze, zda si Kaplický nezvolil téma procesů s čarodějnicemi záměrně, aby jím mohl kritizovat politické procesy padesátých let. Po dočtení jsem již neměla pochyb – paralely jsou zřejmé, a právě tento kontext činí román stále aktuálním a naléhavým.

11 25.01.2025

Tento (ne)příběh mě dost zaujal. Jak po stránce formální, tak i obsahové. Je to něco svým způsobem dost jedinečného. Na vulgární jazyk jsem si chvilku zvykala, ale rozhodně chápu volbu oněch jazykových prostředků. Krátké věty tvořily dynamičnost, to se mi velmi líbilo. Hlavní hrdina vzbuzuje ve čtenáři dojem siláka, vojáka, který se chrání ocelovým štítem. Vyzdvihuje důležitost fyzické síly, ospravedlňuje násilí. Považuje za slabinu projevit emoce. Ve skutečnosti ale pomaloučku odhaluje, že vevnitř zas tak silný není. Ale chce být. A chce být vojákem. Ba dokonce vojevůdcem. Chce být tím, kdo nastolí řád a sjedná pořádek. Protože to jest základ všeho. Je zajímavé nahlédnout do nitra někoho takového. Někoho, koho zdeformovala rázná výchova. Někoho, kdo je dočista ztracen. Ztracen v lese stejně jako jeho rodiče.

9 28.10.2022

Nevím, jestli je dobře, že píšu o svých pocitech bezprostředně po dočtení. Tohle je zrovna jedna z těch knih, která v člověku dlouho rezonuje.

Absolutně nepobírám, jak mohl tohle někdo někdy vystavět, propojit, napsat. Co k tomu dodat, Čapek byl génius - mistrný spisovatel, mimo to je třeba vyzdvihnout i jeho schopnost číst v lidech.

Obyčejný život musím nějak vstřebat, už teď vím, že mi to nějakou dobu potrvá.

8 22.04.2023

Mám k tomu jediné (nemám, ale to by bylo na dlouho):
Anna s Vronským představují vše, co je mi lidsky odporné.

Na ruské literatuře miluji to, že nádherně zrcadlí tamní společenské klima. Což je teda stěžejní vlastnost takřka každé národní literatury, ale čím dál jsem přesvědčena o tom, že (klasičtí) Rusové to umí zkrátka ještě o několik levelů lépe nežli kdokoli jiný.

7 24.10.2024

I když je to kniha smutná, tak ji prostě miluji :)
Anne mi opravdu přirostla k srdci, a kdyby jsme se osobně znali, tak by jsme si určitě hodně rozuměli. Knize uděluji plný počet hvězd :-*

7 19.01.2016

vysloveně špatné to nebylo, ale nic moc to ve mně nezanechalo, kvůli čemuž zde budu šetřit slovy - takřka měsíc po dočtení už si pomalu nic nepamatuju

6 01.09.2024

Četla jsem podruhé a jsem tomu ráda. Nahlížím na to drama jinak, než když jsem to dočetla prvně před nějakými dvěma lety.

Hned na začátku mě zaujalo to, že když se referuje o sousedkách coby vedlejších postavách, tak u jedné je prozrazeno jméno (je to běloška), zatímco u druhé ne (je to černoška) a je oslovována svou rasou. Možná uniklo něco mně, ale nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to není do hry implicitně vložený detail, jenž ilustruje společenské klima v USA té doby.

Co se Blanche týče, musím říct, že jsem se do ní dokázala mnohem lépe vžít nežli před těmi dvěma lety. Její životní příběh bych orámovala názvem jedné z nejznámějších Kunderových knih. Na konci mi bylo tak nějak smutno.

V příštím roce se chci na Williamse zaměřit víc, jelikož věřím, že toho má hodně co nabídnout.

5 21.12.2023

Absurdnímu dramatu zatím příliš neholduju, třebaže jsem tolik děl nečetla, mám tendenci v něm hledat smysl, ale Audience je jedno z dramat tohoto typu, které mám opravdu moc ráda. Četla jsem jej již potřetí a rozhodně ne naposled! Na několika málo stranách zvládl Havel bravurně navodit patřičnou atmosféru, která jen podtrhla můj dojem z oné aktovky.

Rozhodně se chystám i na jiná jeho dramata, nejen ta absurdní.

5 16.12.2021

Hluboké a pokorné dílo, v němž se každý verš stává zrcadlem lidské nicotnosti tváří v tvář Boží vznešenosti.

Čtenář se noří do slov a s každým dalším řádkem mu dochází, jak nepatrný je člověk a jak nesmírný Bůh.

4 02.02.2025

Trojice dvanáctiletých dětí zachraňující svět…
Mohlo by to znít naivně, ale ve skutečnosti se jedná o dobrodružství plné napětí, humoru a svěžího vyprávění, které dokáže pohltit nejen mladší čtenáře. :-)

Knihu jsem poprvé četla téměř ve věku hlavních hrdinů (trochu starší), a proto pro mě nese zvláštní nostalgickou hodnotu. I po letech mě však dokázala upoutat. Řecká mytologie mě sice nikdy příliš neoslovovala, ale i přesto jsem se nechala strhnout dějem natolik, že už netrpělivě vyhlížím další díly.

Percyho sarkasmus a smysl pro humor mě bavily, přestože na dvanáctiletého chlapce působily poněkud neuvěřitelně.

4 30.01.2025

(SPOILER) No, nevím, co si o tom ve finále myslet.
Příběh to je velmi čtivý a poutavý, jakmile jsem si k tomu sedla, věděla jsem, že se od toho jen tak nezvednu. Téma budiž rovněž zajímavé, nic podobného jsem zatím asi nečetla.
Nicméně mi to celé přišlo takové… přitažené za vlasy? Takové až moc.
Nechci říct, že byl třeba takový Asa hloupý, je dost zřetelně znát, že ho formovaly životní okolnosti, ale jeho filosofování a užívání intelektuálních obratů v poslední třetině knihy mi v kontextu celého příběhu, kdy nazíráme, jak mluví, jak myslí, přišlo krapet neuvěřitelné.
Rovněž jsem si kladla otázku, zda někdo, jako je Sloan, může být takový jaký je, i navzdory tomu, že ho “vychovávala narkomanka, otce nikdy nepoznala a navíc se musela starat o své dva postižené bratry. Netroufám si tvrdit, že z člověka z nuzných poměrů nemůže vzejít mimořádně inteligentní a čestný člověk, jen se mi to taky zdá až moc. Kdyby byla vykreslovaná jako průměrná, věřila bych tomu více.
No a Carter? Nechápu, jak ho kdy mohl někdo s čistým svědomím zaměstnat.
Hodný člověk on je, ale ve své práci byl fakt strašně neschopný.

Oceňuji ovšem, že autorka otevírá důležitá témata, o nichž není na škodu mluvit, naopak.
A nemyslím tím pouze explicitní domácí násilí a drogy, nýbrž i psychologický aspekt knihy.
Na Asově lince jde dobře vidět, že “zlý se člověk nerodí a že každé dítě si zaslouží lásku. Bezpodmínečnou. A že vlastně “zlý bývá ekvivalentem k “nemilovaný.
V pohádkách pro děti by dobro a zlo mělo být jasně oddělováno, protože děti nejsou schopné pojmout, že zlo je vlastně nedostatkem dobra a že málokterý záporák se takový narodil.
Ve všech ostatních případech naopak velmi oceňuji, když se někdo snaží ukázat, že nic není černobílé.
Protože ono není.

4 03.01.2025

Komiksy běžne vůbec nevyhledávám. Je to formát, který mi nemá pořádně co nabídnout.
Na kresbu si nepotrpím, grafický um nejsem s to příliš ocenit, navíc mi obrázky kradou pozornost, v důsledku čehož mi činí potíže užít si příběh. Vůbec se do něj vžít.

Pochopitelně jsem se toho obávala i v případě Mausu. Přítel mě nějakou dobu ponoukal, abych si jej přečetla, že to bude záležitost na jedno odpoledne. Vzpouzela jsem se, komiksy přece nečtu.
Nakonec jsem po něm přece jen sáhla a po několika stranách se nestačila divit, jak moc mě to vtáhlo do vyprávění.

Po celou dobu čtení jsem nabývala dojmu, že hltám obyčejnou prózu. Normální knihu. Po velmi krátkém čase jsem zcela zapomněla, že v rukách držím komiks.

Komiks úžasně alegoricky zpracovává velice poutavou formou politické a válečné události 30. a 40. let v Evropě. Moc mě zaujalo kompoziční zpracování, kdy se v podstatě prolínají časové linie se “současností, tedy s nějakými 70. lety. Dodávalo to některým popisovaným událostem kontext.

Jak jsem již psala (a je to z textu samotného více než patrné) – jsem velmi nadšena a s velkým očekáváním se těším, co bude skýtat druhý díl.

Doporučila bych každému druhostupňaři, jemuž to perfektně přiblíží ne až tak dávnou minulost, navíc (pro něj) vcelku atraktivním způsobem.

Doporučila bych každému, kdo si chce čas od času připomenout hrůzy, jimž museli čelit lidé relativně nedávno.
Pokory ve společnosti je snadno jako šafránu, jakmile nám začne šednout paměť.

4 20.09.2024

Naprosto geniální koncept, za nějž smekám svůj elegantní dámský klobouček. Lidský boj s hříchem, z pohledu pokušitele, do toho implicitně podané informace o Boží lásce a milosti...
Je tam tolik klíčových podnětů, že jsem přesvědčená o tom, že jsem nebyla (ani zdaleka) s to všechno vstřebat. Jistě to bude kniha, k níž se budu velmi pravidelně (a velmi ráda) vracet.
Věřím, že při každém čtení zapůsobí na trochu jiné místo ve mně.