(SPOILER) Třetí díl Cizinky pro mě představuje (stále čtu) poněkud nevyrovnané čtenářské putování. První část knihy měla mimořádně dlouhý a rozvláčný rozjezd. Autorka se doslova vyžívá v popisech prvních dní po shledání Claire a Jamieho, které se na stránkách rozprostírají s až obsesivním smyslem pro detail. Ačkoli chápu, že po dvaceti letech odloučení mají oba protagonisté skutečně mnoho co si sdělit, některé scény působí už příliš nataženě.
Velmi matoucím prvkem pro mě je forma retrospektiv. Redakce volí kurzívu, aby oddělila minulost od přítomnosti, nicméně tato konvence je často porušována. Retrospektiva běží dál v normálním písmu, aniž by se cokoliv skutečně změnilo, a čtenář se tak ztrácí v časových rovinách téměř nevyhnutelně. Několikrát jsem až po odstupu několika řádků pochopila, že stále čtu vzpomínku, což zbytečně narušovalo plynulost příběhu.
Co se týče erotických scén, zde si dovolím drobný povzdech. Ne že by byly vyloženě špatné, ale jazyk v nich použitý je občas opravdu těžkopádný. Některé formulace mi způsobily téměř fyzickou grimasku, a pokud je tohle druh literární vášně, který má být vzrušující, pak musím uznat, že jsem zřejmě nepolepšitelný puritán. :-)
Zároveň ale nelze upřít, že Diana Gabaldon má velký dar pro detail. Umí vykreslit prostředí, atmosféru i tělesnost světa tak, že máte pocit, jako byste byli jeho součástí. Jenže někdy je toho opravdu mnoho. Osciluji mezi obdivem nad její schopností popsat úplně všechno a tichým zoufalstvím nad tím, že její knihy by mohly mít klidně o třetinu méně stran, aniž by příběh cokoli ztratil. Její grafomanství je fascinující…a zároveň vysilující.
Nelze nezmínit ani kvalitu redakční práce, která je — diplomaticky řečeno — nedostatečná. :-)
Chyby nacházím poměrně často, podobně jako v předchozích dílech (a to jsem je četla vydané jiným nakladatelem). Začínám mít podezření, že tahle série je v Česku redakčně prokletá.
Aktuálně jsem na stránce 643 a jedna zápletka mě už několik stovek stran vyloženě zneklidňuje. Jamie se stále nezmínil o tom, že má biologického syna. Po všech těch scénách a slzách kvůli tomu, že je ženatý a má dvě nevlastní dcery, absolutně nechápu, jak může tak zásadní skutečnost dál zamlčovat. Každou další kapitolou mám velmi silné tušení, že až tohle konečně praskne, bude to průšvih jak Brno. :-)
Na začátku mi příběh připadal až příliš rychlý, zvláštní, chvílemi téměř nereálný. Čekala jsem (vlastně spíš doufala) že to jednání dané postavy bude mít své vysvětlení. A ono opravdu mělo. Pomáhalo mi i vědomí, že se jedná původně o divadelní hru, což přirozeně ovlivňuje jak rytmus, tak způsob, jakým jsou postavy a situace předkládány. Ta určitá zkratkovitost a svižnost se tu prostě nevyčítá.
Přiznávám, že detektivky běžně nečtu, vlastně si skoro nejsem jistá, jestli tahle nebyla vůbec první. Proto to možná budu hodnotit trochu jinou optikou než někdo, kdo má načtené desítky krimirománů. Ale musím říct, že mě příběh opravdu příjemně překvapil. Přečetla jsem ho prakticky na jeden zátah během jediného dne, což se mi nestává často. Děj mě vtáhl natolik, že jsem se od něj nedokázala odtrhnout, a tenhle pocit jsem u knih nezažila už docela dlouho.
O postavách se toho sice mnoho nedozvídáme, nejsou propracované do hloubky a zůstávají spíše u náčrtů, ale v tomto příběhu mi to vůbec nevadilo. Na dlouhé vykreslování není čas a vlastně to ani není potřeba.
Finální rozuzlení mě opravdu překvapilo. Přiznám se, že jsem ho nečekala a o to víc jsem si ten moment vychutnala.
Rozhodně to nebylo mé poslední setkání s Agathou Christie. Myslím, že mě čeká objevování úplně nového světa.
„Nakonec existují jen dva druhy lidí: ti, kteří řeknou Bohu ‘buď vůle tvá’, a ti, kterým nakonec řekne Bůh ‘buď vůle tvá’. Všichni, kteří jsou v pekle, si to vybrali.“
Musela jsem vrátit do knihovny a moc mě nemrzelo, že jsem posledních 40 stran nestihla dočíst. Jaksi mě to vůbec neoslovilo, a to mám normálně Kunderu docela ráda…
Netušila jsem, že Lutherovy reformační myšlenky nevzešly primárně z intelektuálních podnětů, nýbrž z hlubokých existenciálních úzkostí.
Klášterní život, s veškerou svou přísností a řádem, v něm nebudil pokoj. Během své první mše takřka zcela oněměl – zapomněl slova eucharistické modlitby a chtěl uprchnout. Pocítil bázeň, snad až hrůzu z Boží přítomnosti. Únik nehledal v sobě, ale v Písmu, zde započalo jeho opravdové a hluboké studium Bible.
Byla jsem docela zasažena Lutherovým pojetím svobody svědomí
(asi parafrázuji): Svědomí není svobodné proto, že je nezávislé, ale protože je zajato a ukotveno v pravdě evangelia.
Velmi mě oslovila i část věnovaná jeho překladatelské práci. Jeho cit pro jazyk, jeho touha přeložit Boží slovo tak, aby bylo srozumitelné lidem v jejich každodennosti, svědčí o úctě ke slovu i posluchači. Obzvlášť krásné mi přišlo jeho přesvědčení, že skutečnost, že máme dvě uši, ale jen jeden jazyk, je jasným znamením toho, že máme dvakrát tolik naslouchat, než mluvit.
Zajímavá byla také kapitola věnovaná jeho rodinnému životu. Luther zde vystupuje nejen jako teolog, ale i jako manžel a otec.
Jak je psáno níže v jiném komentáři, je škoda, že nebylo věnováno více pozornosti tomu nejdůležitějšímu, jeho teologii...
Mrzí mě to víc, než bych čekala. Na Ortodoxii jsem se upřímně těšila. Ale zhruba na devadesáté stránce jsem musela s pokorou uznat, že nadešel čas knihu zavřít a (snad) se k ní vrátit někdy v budoucnu.
Objevila jsem v ní sice několik myšlenek, které mě oslovily, ale jako celek jsem ji nedokázala uchopit. Text na mě působil mimořádně hutně, obtížně jsem se v něm orientovala, a třebaže bylo zřejmé, že má co nabídnout, nedokázal mě v tuto chvíli oslovit tak, jak bych si přála.
Doufám, že je to podobné jako tehdy, když jsem se v počátcích druhého stupně základní školy snažila číst Fukse. Tehdy mi jeho próza nedala zhola nic, a přesto se o pár let později stal mým nejoblíbenějším autorem, jehož dílo jsem studovala na mnoha rovinách, jak na vysoké škole, tak mimo ni.
A při každém návratu objevovala něco nového.
Věřím, že každá kniha má svůj čas. A ten, kdy ke mně Ortodoxie promluví naplno, snad teprve přijde.
V posledních dnech jsem se intenzivně modlila za to, abych lépe porozuměla samotné modlitbě. Jak předstupovat před Boha s větší pokorou, jak naslouchat jeho hlasu, jak utišit své myšlenky, aby nepřehlušovaly jeho slova, jak otevřít své srdce… V jeden konkrétní den byly právě tyto otázky středobodem mého rozjímání. A pár hodin nato jsem – aniž bych něco takového vůbec cíleně vyhledávala – narazila na tuto knihu.
Nejprve jsem byla skeptická. Obávala jsem se, aby nešlo o nějaké pokřivené učení, vzdálené pravému křesťanství. Ale když jsem zjistila, že ji vydalo nakladatelství Návrat domů, které dobře znám a vážím si jeho tvorby, rozhodla jsem se dát jí šanci. A musím říct, že jsem nadšená.
Autor přistupuje k tématu s pokorou, zastavuje se, vybízí čtenáře k zamyšlení a modlitbě za porozumění. A především – nacházím v ní odpovědi na otázky, které mi v poslední době víří v mysli. Zodpovídá mi je autor jak vlastními slovy, tak i poukazováním na konkrétní biblické pasáže.
Cítím, že právě toto je ta kniha (snad jen kromě Písma), kterou jsem v tuto chvíli potřebovala vzít do rukou. A věřím, že její nalezení je odpovědí na mou vlastní modlitbu o hlubší, upřímnější rozhovor s Bohem.
Problém bolesti je pro mě dosud nejnáročnější knihou od C. S. Lewise – nejen svými hutnými filosofickými úvahami, ale i způsobem, jakým se noří přímo k jádru věci. Často jsem se musela vracet, číst pasáže znovu, někdy i nahlas, a doslova si rukama ve vzduchu vysvětlovat, co vlastně Lewis říká. Jsou to opravdu složité formulace a ještě složitější myšlenky… nebo jen nemám dostatečnou mozkovou kapacitu na jejich plné pochopení? :DD
Lewis se v knize zabývá otázkou utrpení v kontextu víry – ukazuje, jak bolest souvisí s Boží láskou a jaký smysl může mít i to, co vnímáme jako nespravedlivé. „Láska může působit bolest tomu, komu je určena, avšak jedině za předpokladu, že se tento objekt potřebuje změnit tak, aby se stal hodným této lásky“ – tahle myšlenka je tak jasná, a přesto tak znepokojivá.
Zaujala mě i jeho úvaha o tom, jak jsme jako lidé ztratili ponětí o vlastní hříšnosti. Zlo se dělo odjakživa, ale dříve si lidé alespoň (většinou) uvědomovali, že to, co dělají, není žádoucí (existovala společenská stigmata, jak jednotlivec přistupoval k tomu či onomu, se mohu leda domnívat).
Kdy se stalo, že se určité hříchy začaly společensky vnímat coby ctnost?
Autor dokáže vystihnout přesně to, pro co já sama ve svém nitru nemám žádné pojmenování. A i když je to náročné čtení, skoro každá stránka stojí za to.
Rozdílné světy chudých a bohatých - téma staré jako lidstvo samo, a přesto stále aktuální. Němcová ve své době vnímala sociální nerovnosti s neobyčejnou citlivostí, povídka je prodchnuta sympatiemi k těm, co se ocitají na okraji společnosti.
Jak by však nahlížela na současný svět?
Přijde mi, že (globální) kapitalismus prohlubuje majetkové rozdíly, avšak zároveň celkově snižuje počet těch nejchudších. Může se zdát paradoxní, že bohatí dnes často vystupují v roli těch, kdo chudým pomáhají – zakládají nadační fondy, organizují benefiční akce, věnují se filantropii.
Na první pohled se jedná o ušlechtilý projev solidarity, avšak nabízí se otázka, do jaké míry je tato činnost vedena opravdovou dobrotou a do jaké míry je spíše prostředkem k upevnění společenského statusu či k očištění svědomí.
Samozřejmě je dobře, že lidé pomáhají – ať už z jakýchkoli pohnutek.
Ať už je vede opravdová láska k bližnímu, nebo třeba jen touha po společenském uznání, výsledkem je zmírnění utrpení těch, co pomoc potřebují. Jádro mé úvahy však leží právě v motivaci k dobrodiní.
Nakolik je naše laskavost opravdová? Konáme dobro proto, že je to správné, nebo proto, že se chceme cítit jako lepší lidé?
A pokud je výsledkem pomoc, záleží na tom vůbec?
Vlastně ani sama nechápu, že jsem to opravdu celé dočetla.
Bylo to poutavé, o tom není sporu, ale přece jen – tisíc stran je tisíc stran... Autorka má nepochybně sklony ke grafomanii, a přestože jsem si u mnoha scén říkala, zda jsou skutečně nezbytné, většina z nich děj alespoň o krůček posunula.
Kdyby však nebylo všechno popisováno s takovou až úmornou důkladností…
Trojice dvanáctiletých dětí zachraňující svět…
Mohlo by to znít naivně, ale ve skutečnosti se jedná o dobrodružství plné napětí, humoru a svěžího vyprávění, které dokáže pohltit nejen mladší čtenáře. :-)
Knihu jsem poprvé četla téměř ve věku hlavních hrdinů (trochu starší), a proto pro mě nese zvláštní nostalgickou hodnotu. I po letech mě však dokázala upoutat. Řecká mytologie mě sice nikdy příliš neoslovovala, ale i přesto jsem se nechala strhnout dějem natolik, že už netrpělivě vyhlížím další díly.
Percyho sarkasmus a smysl pro humor mě bavily, přestože na dvanáctiletého chlapce působily poněkud neuvěřitelně.
„Spoléhal na Boha, ale ten se postavil na stranu jeho nepřátel.“
Jak bolestivé a zdrcující je číst o tom, jak zlo dokáže připravit člověka o víru.
Jak bolestivé a zdrcující je číst o chvílích, kdy i zbožný kněz, pevně věřící v Boha, začne pochybovat o Jeho existenci.
Jak bolestivé a zdrcující je číst o naprosté bezmoci, o ztrátě důstojnosti a lidskosti v tom nejzákladnějším slova smyslu.
Kladivo na čarodějnice je podle mého soudu románem nesmírné síly, jehož autor se svého díla zhostil s obdivuhodnou precizností, a to jak po stránce literární, tak obsahové. Nelze neocenit množství práce věnované rešerším, což je patrné nejen z pečlivého vykreslení historických reálií, ale také z doslovu, který prozrazuje, že k napsání knihy inspiroval autora čtenářům návrh.
Atmosféra, kterou Václav Kaplický dokázal vytvořit, je nesmírně sugestivní. Výběr slov, střídmé, avšak působivé používání latiny, to vše nejen dokresluje dobové církevní prostředí, ale zároveň nabízí čtenáři možnost připomenout si či objevit krásu tohoto klasického jazyka. Kniha se rovněž vyznačuje vytříbeným slohem – knižními výrazy, přechodníky a stylistickou uhlazeností, což dodává textu mimořádnou eleganci.
Zprvu se mi příběh jevil jako jasně vymezený zápas mezi dobrem a zlem, černobílý konflikt bez hlubšího rozměru. Časem jsem však byla mile překvapena jeho vrstevnatostí a hloubkou. Kaplický neidealizuje své hrdiny – děkan Lautner, coby zástupce „dobra“, není bezchybným vzorem ctnosti, což jeho postavě dodává autentičnost a lidskost. Tento přístup navíc celý příběh pozdvihuje na vyšší úroveň.
Na druhé straně stojí inkvizitor Boblig, který je téměř archetypálním ztělesněním zla. Nepamatuji si jediný moment, kdy by projevil kousek cti nebo jakoukoli formu sebereflexe. Libuje si ve své nadřazenosti a mocenském postavení, rád se kochá strachem, který vyvolává.
Zajímavou otázkou, kterou kniha nepřímo klade, je povaha zla v širším kontextu. Boblig je bezpochyby hlavním představitelem zla, ale co ti, kteří se na těch hrůzných událostech podíleli? Jednal každý z nich ze stejného důvodu? Věřili skutečně v pověry a ve svou misi boje proti ďáblu? Nebo je poháněl strach z mocného a nemilosrdného Bobliga, který neváhá zničit kohokoli, kdo by se mu postavil do cesty – včetně těch, kdo mu byli blízcí?
Četba mě několikrát přivedla k úvaze, zda si Kaplický nezvolil téma procesů s čarodějnicemi záměrně, aby jím mohl kritizovat politické procesy padesátých let. Po dočtení jsem již neměla pochyb – paralely jsou zřejmé, a právě tento kontext činí román stále aktuálním a naléhavým.
(SPOILER) Vlastně docházím k tomu, že nevím, co si myslet, lze se pouze domnívat, zda to byl autorův záměr.
Novela se ke mně dostala čirou náhodou, než jsem ji otevřela, nevěděla jsem, co mě na té stovce stran čeká. Ironické je, že jsem to dočetla a stále si nejsem jistá, čemu jsem se to vlastně ty dvě hodiny čistého času věnovala.
Bezejmenný muž, jemuž jsem v hlavě říkala týpek, na mě působí jako dospělý ztracený muž. Má v hlavě chaos, přerušovaný a chaotický vyprávěčský styl jako kdyby zrcadlil jeho vnitřní stav. Jeho myšlenky jsou rozervané, přeskakující od jedné emoce k druhé, svědčí o jeho neklidu.
To samozřejmě nenapomáhá autenticitě vyprávění, z čehož plynou četné otázky.
Je to, co říká, pravda? Dopouští se vědomě lží, aby se zbavil před ostatními (či sám před sebou) břemena v podobě pocitu viny, nebo si toho vědom není?
Či se snaží dobrat se malými krůčky k pravdě?
V tomto je holt zrádné vyprávění v první osobě.
Škoda nevyváženosti ve vyprávění, kdy je vypravěč jediným zdrojem informací o tom, co se dělo. Jeho ženu, která je součástí onoho vyprávění, vlastně známe pouze skrze jeho interpretaci.
I sebemenší prostor, který by jí byl poskytnut, by mohl poodhalit kousek z jejího nitra.
Nepochybně, minimálně na počátku, působí týpek jako manipulátor, jako někdo, kdo vědomě zneužil křehkosti a zranitelnosti mladé šestnáctileté dívky, jež se ocitala v nuzných a tragických poměrech. To je přece naprosto učebnicová ukázka oběti někoho, kdo touží vlastnit a kontrolovat, ne?
Jedná jako psychopatický despota, jenž by své ženě bez dovolení vyčetl i nadechnutí či zakašlání, ale já mu svým zvráceným způsobem lásku k jeho ženě věřím. Což opět bují otázky, tentokráte toho charakteru, co je to vlastně láska, jakých může být povah, zda je její definice exaktní, univerzální. Jeho láska (ať už to láska byla, či nikolivěk) se mi jevila jako láska někoho, kdo neví, jak milovat, i přes sebevětší snahu. Klidně se ale mohlo jednat právě o podobu lásky, jež je mi cizí, s níž jsem se já sama nikdy nesetkala. A možná jsem se jen stala další obětí jeho manipulace a skočila mu na lep, kdo ví.
