lalela
komentáře u knih

Konečně jsem se propracovala od posledního dílu k prvnímu a vím, jak se Caffery seznámil s Rebecou. Mám ve zvyku číst knížky na přeskáčku, zvláště, když je každý kriminální případ jiný. Co na tom, že druhořadá dějová linie se vine popořádku od prvního dílu, teď už třeba vím, co se stalo s Ewanem :) Opět jsem se přesvědčila, že Mo je moje srdeční a nej top spisovatelka. Její knížky s Cafferym jsou opravdu jen o vraždách, a taky o dost velkých nechuťárnách. Ona se opravdu nebojí jít až do takových detailů, kdy nám popisuje průběh vraždy se všemi podrobnostmi, kdy v televizi by to za normálních okolností vypípali a rozkostičkovali. Ale! při čtení takových popisů mrazí, skáčou vám pupínky na pažích a zatahujete žaluzie v oknech, aby vás náhodou nesledoval někdo, komu do vás nic není. A já, jelikož čtu převážně z večera a v noci usínám raději s peřinou pod bradou, těmi zatáhnutými žaluziemi, a zamčenými dveřmi. Co kdyby mi někdo v noci ťukal na okno, jistota je jistota. Jistota je, že bydlím ve čtvrtém patře. Takže hurá na další nechuťárnu od Mo.


Po přečtení knihy jsem přesvědčená, že toto je moje nej autorka, škoda, že už si od ní nepřečtu žádnou novou knížku. Je to něco úplně jiného než její detektivky, ale knížka mě dokázala na konci hodně hodně překvapit.


Skvěle propracovaná detektivka. Kdo unáší děti mi bylo tak zhruba v polovině knížky jasné, ale ani to neubralo na výjimečnosti příběhu. V knížce zažijete strach, překvapení, zhroucení, prázdno, přesně tak muselo být rodinám unesených dívenek. Malé děti jsou zranitelné a pokud je predátorem někdo, koho znají, uvěří mu snáze. V celé knížce sledujeme únos a následné pátrání po dvou malých děvčátkách. Knížka je psaná tak, že vás vtáhne do děje a nepustí, až na konci, ale i pak o knížce budete ještě nějakou knížku přemýšlet. Já jsem musela sáhnout po další knize autorky.


Skvěle napsaná kniha, která vás nenechá ani chvíli v klidu. Prolíná se zde současnost a minulost, obě jsou tak moc zajímavě napsané, že by vydaly za dvě samostatné knihy. Ač jsem ze starší generace, o Nankingu jsem nikdy neslyšela. Po přečtení knihy jsem si musela vyhledat informace a nebylo mi vůbec dobře po těle. Minulost nezměníš, jen bychom na ni měli pamatovat. Ta knížka je napsaná tak, že jsem se viděla, jak se procházím po Tokiu, plížím se tmavými uličkami, spím v rozpadajícím se domě spolu s Ruskami, jezdím výtahem do padesátého patra a sedím vedle těch všech společnic, vedle členů jakuzy. Prostě nečtete knížku, jste přímo v ní, srdce vám buší, když se vydáte kamkoliv v Tokiu, protože máte úkol.


Svým způsobem nádherná a strašně čtivá kniha, ale napsat to o příběhu, který se v této knize odehrává? Kontroverzní téma, o kterém se málo mluví, ale je mezi námi. Ten příběh je tak skvěle propracovaný, a vy musíte číst a číst. Souhlasím s hodnocením ArwenAragorn, protože lépe bych to nenapsala, a jak knížky nečtu dvakrát, tak tuhle si taky přečtu ještě jednou, jen proto, abych lépe pochopila všechny vztahy a vazby, které mi dochází až teď po přečtení.


Překvapivě výborná detektivka. Na to, že jsem to po úvodní pasáži s Monstermatkou chtěla odložit, se to pěkně rozjelo. Je s podivem, jak někteří lidé dokáží manipulovat s druhými lidmi tak, že si připadáte, že jste milovaní, vše děláte z vlastní vůle a věci jsou v pořádku. V téhle knížce mě ale strašně rušila Blecha, měla v příběhu své místo, ale byla jsem z ní rozčilená, kdykoliv jsem o ní četla.


Knížka mě absolutně nenadchla, čekala jsem víc, lepší, líbivější.


Celou knihu sledujeme příběh jedné irské rodiny, kterou rozdělí tragédie, která se odehraje u jezera. Mění se městečko, lidé, domy. Děti dospívají, odcházejí, nacházejí si nové přátelé. Pohodová kniha, která vás ale nenechá v klidu a stejně ji musíte číst dál, protože s každou otočenou stránkou může být všechno úplně jinak, než si myslíte.


Opět jsem u knížky, u které se nějak nedokážu rozhodnout, jestli byla tak strašná, že se to nedalo číst, přesto jsem ji dočetla, nebo tak geniálně krásná, že ji musím nechat trochu v sobě zažít, aby mi došla ta krása té knihy. Stejně jako @Laugar jsem byla nadšená z popisu gruzínské přírody, protože ač jsem nikdy v Gruzii nebyla, tak ji miluji, ráda hltám všemožné příběhy, články, co jen o ní kde může být.


Jelikož jsem se nikdy o geocaching nezajímala, prakticky vím jen povrchně o co jde, tak mě knížka zase až tak nezaujala. Spoustu vysvětlování, o co vlastně jde, jak se to hraje, prostě ne. Věřím, že pro nadšence geocachingu je knížka top, ale pro nás nepolíbené, pro ty, kteří nemají ambice se do tohoto koníčku ponořit asi tato knížka nebude to pravé.


Když jsem knihu začala číst, myslela jsem, že bude úplně o něčem jiném. Ale zasáhla mě. Jazyk je tady vylíčený jako velice důležitá součást života, což si normálně zdravý člověk neuvědomuje. Zasáhl mě hlavně konec knihy, kde bylo vše trochu jinak. Zkrátka, měli bychom si vážit toho, co máme a nebrat některé věci jako samozřejmé a na lehkou váhu.


Takový dokumentární příběh o řeholních sestrách a bratrech za dob normalizace. Je pravda, že to neměli vůbec lehké a pro mě jsou obdivuhodní.


Ne, nelituju Terezu. Je to velké rozmazlené dítě bez empatie. Kouřit od 11 let? Prodávat se za peníze, aby měla na módu? Prostitutka no. Nikdo mi nevymluví, že o těch drogách nevěděla, prostě si jako všichni tito chtěla rychle přijít k pěkným penězům a jak všem, na ni jednoho dne došlo. Za mě si měla odsedět celý trest, zbytek třeba v čechách. Nejvíce mi hnulo žlučí, když několikrát zdůraznila, kolik už toho zažila, dvakrát operaci břicha. Zajímala se někdy o těžce nemocné lidi? těžce nemocné děti, o matky samoživitelky? o staré lidi? Kolik pokračování knih svého zatčení ještě vydá? Číst o tom, jak jí každý říkal, jak je krásná, jak je chytrá, Terezo, neškodilo by trochu pokory.


Knížka byla zajímavá tím, že byla prokládaná rozhovory a doplňujícími otázkami vyšetřujících. Jejich pohled na případ vnesl nové světlo.


Polovina knihy byly případy, které jsou dobře známé a stále o nich slyšíme dokola. Otýlie Vranská, spartakiádní vrah. Očekávala bych opravdu zapomenuté případy, nebo případy, kde se objevila nová stopa.


Po přečtení této knížky snad není co dodat. Snad jen, aby se toto už nikdy nikomu nedělo.


Co skrývá dům na stráni. A co tají obyvatelky domu pod strání? Proč si Tamara nic nepamatuje? A kde je Ben? Kdo je vlastně Tamara? A co se kdysi před lety stalo v domě pod strání? V knize se střídá současnost a minulost a my se postupně dočítáme, kdo je kdo, a co se vlastně kdysi stalo. Do toho, hledáme Bena a Michala, Tamara si nemůže vzpomenout co se stalo a tak s ní rozplétáme složitý a dávný příběh, a že je zapletený až dost. Skvělá detektivka.


Skvěle propracovaná detektivka s bezvadně vykreslenými charaktery postav. Nejhorší je, když se ztratí dítě, nenajde se a vy nevíte, co se stalo, žije? Nežije? A pak se ztratí druhé dítě.... a najednou začínají vycházet na povrch věci, které dlouhé roky spaly. Knížka byla dlouhá, a já se každý večer těšila, že budu číst dál a budeme pátrat. Konec je sice předvídatelný, protože se od půlky naznačuje, ale vůbec to neubírá na hvězdičce.


Olivii docházel čas, mě místy docházela trpělivost, ze začátku se knížka četla celkem dobře, ale v momentě, kdy si šly kamarádky pro narozeninový dárek jsem to pomalu vzdávala, dočetla jsem to s vypětím všech sil a už nikdy více.


Skvěle zpracovaná knížka s autentickými fotografiemi. Nejsou to stokrát omleté zločiny, které se již staly legendami, ale je to něco nového a ne tolik známého.
