Lady Greystoke komentáře u knih

Líbila se mi překrásná islandská příroda, hygge a Alex. Je hezké, že autorka obklopuje své hlavní hrdinky vesměs moc milými a hodnými lidmi (alespoň pokud můžu soudit). V dnešním světě je realita pravda trochu jiná, ale pokud se budeme všichni snažit, svět bude lepší. A než se tak stane, můžeme si o tom číst :)

Co nám tato kniha říká? Že možná ne vše je tak jak to vypadá, že i to největší zlo lze páchat s čistými úmysly, že některé chyby se možná dají napravit, že přátelství je to nejkrásnější v životě ale někdy je složité ... Ovšem bylo to kruté ukončit knihu v tom nejnapínavějším místě.

V první řadě je třeba říct, že česká obálka knihy se mimořádně povedla. Povedlo se i téma. Osobně si myslím, že vědomí je skutečně něco, o čem víme žalostně málo a je fajn, že o tom někdo píše. Pohled Američana na Čechy a Prahu je určitě zajímavá perspektiva. Celkem mě překvapilo, kolik je v Praze míst, která neznám. A to jsem tam (jako turista) celkem často. Ovšem nikoho v masce jsem tam nikdy nepotkala. Neustálé opakování tohoto (podle mě neexistujícího) jevu mě zaráželo stejně tak jako Madelisi níže. A ještě bych si dovolila trochu rýpnout do překladatelů - když už píšu název knihy, tak si snad zjistím, jak se jmenuje správně v českém překladu.

Já dělím sci-fi literaturu na dvě skupiny - do první patří to, co chápu a do druhé to, co nechápu. Obecně mám tento žánr ráda, ovšem pokud je kniha kvalitní a kvalitní je pro mě jen to, co patří do první skupiny. A tahle knížka do první skupiny patří. Místy to bylo docela dobré a místy to bylo úplně krásné. Musela jsem žasnout, co si ten Simak dokázal vymyslet - přesahuje to hranice fantazie běžného člověka a zároveň to není úplně blbé.

Nejsem žádný blázen do módy, ale tohle bylo moc zajímavé a člověk si zase o kousek rozšířil obzory. Vřele všem doporučuji, protože neškodí si připomenout, v jaké úžasné době dneska žijeme, i když spousta lidí stále na něco nadává. Těžko si v dnešním světě přebytků a zbytečností představit, že např. lednice nebo vysavač vůbec nebyly běžnou součástí tehdejších domácností.

Pro ty, kdo ještě nevědí, s velkou lítostí oznamuji, že Bob dne 15.6.2020 odešel do kočičího nebe :-( James by mu chtěl v Londýně vybudovat památník (sochu) a organizuje veřejnou sbírku. Dále byla vytvořena petice adresovaná starostovi Londýna, aby mohla být socha zrealizována. Pokud by se chtěl někdo zapojit (darovat nějakou částku nebo podepsat petici), odkazy viz "Zajímavosti" Vím, že to sem asi nepatří, ale viditelnější místo zde na Databázi mě nenapadlo.

Jsem na to velmi podobně jako Maraiser. Čtyřletá pauza vykonala své a hlavu jsem si lámala přesně s tím samým - kde se vzal buni a kdo to je mi vrtalo hlavou nejvíc :) Ale i tak jsem si putování Duvalským podzemím plným neznáma užila.

Nejlepší Vondruškova knížka. Tady je úplně všechno. Snad má příběh sem tam trhliny, ale kdo by to řešil.

Líbí se mi jaké má Brown zajímavé nápady a někdy mu to do sebe i docela zapadá. A hlavně má neskutečně načteno. Ale jeho styl je občas příšerný. Snad to v originále zní líp. Osobně oceňuji tu informativní stránku románu (Barcelona, Gaudí, Blake, Sedmá říše Technium) a absence brutálně strhujícího děje mi až tak nevadí. Ano, taky jsem věděla drahnou chvíli před oficiálním odhalením kdo byl kdo, ale s tím se, myslím, i počítalo.

Poslouchala jsem jako audioknihu a Veronika Lazorčáková tady odvedla skvělou práci. Nejsem skalní fanynkou ženské literatury, ale tohle bylo prostě krásné. Celkově pohodová atmosféra bez zbytečně vyhrocených dramat a splašených hormonů. Až se někdy do Pažíže vrátím, bylo by mi potěšením potkat lidi jako Nina, Margaritte, Jane, Marcel, Sebastian... Zaujala mě taky ona "fobie" Niny - mám totiž úplně stejnou. A v neposlední řadě člověk trochu pronikl do cukrářského světa a někoho může popadnout náhlá touha zkusitt si doma vyrobit třeba eklérky. Takže bylo pro mě trochu překvapením, že i takový druh literatury může být v něčem inspirativní.

Däniken mě baví. Akorát mě trochu mrzí, že ve svých pozdějších knihách začíná být docela arogantní a nekompromisně čtenáři podsouvá svůj názor. Ze začátku spíš tak trpělivě vysvětloval, teď mi připadá spíš už naštvaný (jako že vy všichni blbci konečně už otevřete oči ať vidíte, že já a jenom já mám pravdu :-D) Co Herr Däniken káže tak v minulosti být mohlo a nemuselo. To už se dneska nikdo nedozví. Ale samozřejmě respekt a 5*, jak jinak :-)

Tento světovně známý příběh mě osobně tedy moc nenadchl...

Možná to bude znít směšně, ale tahle knížka mi ukázala jednu z možných životních cest a pomohla zformovat základní pilíře mého životního postoje.

Knihu jsem si vybrala do ČV pro téma "Kniha, podle které vzniko hudební dílo". A to z toho důvodu, že hudební dílo, které podle ní vzniklo, je muzikál, jehož autorem je můj oblíbený Tim Minchin. Takže jsem na to byla zvědavá. Knížka měla úžasnou atmosféru a i když to Matylda neměla vždy lehké, ohromně jsem se bavila.

To byla moc pěkná pohádka. Některé dětské knížky na mě působí poněkud depresivně (asi proto jsem jako dítě nerada četla a začalo mě to bavit až v dospělosti), ale tady se to naštěstí nestalo. Možná k tomu přispěla i ta krásná fialová barvička v ilustracích.

Že je Bob velmi neobyčejný a chytrý kocourek víme už z prvního dílu. Mě tady zaujala i ta část, která se motala kolem vydání knihy. Že člověk z ulice nemůže jen tak sednou a napsat knihu. Že člověk z ulice nemůže jen tak jít a vystřihnout rozhovor pro televizi. Po přečtení prvního dílu před pár lety jsem se pak podívala na některá ta televizní vystoupení Jamese a Boba na youtube a vůbec jsem si neuvědomila. jak hrozně nervózní a nesvůj musel James tehdy být. V té době byl jeho život asi celkem jízda, z nuly na sto. Ne že bych mu to záviděla. Jediné co by mu mohl člověk závidět (nebo přát) je Bob. Ten už dávno odpočívá za duhou, anebo (a to spíš) pomáhá nějaké další ztracené duši v tomto nebo jiném vesmíru.

Spoiler (možná)
Budu asi za blbce, ale začátek knihy na mě dělal dojem, že se ten příběh skutečně stal. Věřila bych všemu, že se někdo jmenuje podle koupaliště (lidé mají i horší jména), že jde věřit ve 3 náboženství, že lze přežít na loďce s tygrem, i ten masožravý ostrov nebyl problém. Všechno jsem to Martelovi zhltla i s navijákem. Jediná věc, která mě nehrála, byl fakt, že Pí za celou tu dobu na moři netrpěl kurdějemi. To mě mělo varovat. Ale že si to celé autor vymyslel od A do Z, to bylo pro mě hlubokým zklamáním.

Přišlo mi, že kniha má pár mezer v logice a návaznosti, ale jinak mě bavila. Zajímavý námět, mám takové příběhy ráda.

Čtenářská výzva 2017 - Oblíbená kniha rodičů/prarodičů. Díky mami byl to obohacující zážitek. Tato kniha skrývá hlubokou pravdu, lépe řečeno mnoho hlubokých pravd. Zprvu bylo čtení trochu náročnější, protože jsem měla vydání z roku 1968 a sloh úplně neodpovídal tomu současnému. Docela by mě zajímalo, jestli jsou nová vydání přepracována do současné češtiny. Pokud ano, je to skoro škoda, protože lehce archaická čeština dodává dílu patřičnou atmosféru. Již podruhé jsem letos sáhla do knihovny mých rodičů a podruhé mě uchvátily barevné ilustrace. Ne snad proto, že by byly tak krásné, spíš proto, že tam vůbec byly. Miluju barvičky. Když vezme člověk do ruky jakoukoliv současnou knihu, pokud tam vůbec nějaké ilustrace jsou, tak jen černobílé. Podle mě je to škoda. Barvičky jsou dnes asi drahé.

Ano přiznejme si, spousta věcí na tomto díle skřípe. Ať po stránce dějové či po stránce stylistické (což je možná spíš chyba překladu, který nepovažuji za nikterak oslnivý) - na blonďatý culík jsem začala být tak v půlce alergická. Ale to vůbec není podstatné - podstatná je myšlenka, a ta je geniální. Navíc mě velmi baví ta kombinace fikce a kulturně-historických faktů. Další plusové body za čtivost. Pro mě osobně po všech stránkách nesrovnatelně lepší než Ztracený symbol, který jsem četla před Infernem.