Ladis777
komentáře u knih
Flaubertův papoušek
Julian Barnes
(SPOILER) Jo, tak tuhle knížku jsem si užil. Román o tom, jak se sbírá materiál pro vědeckou práci, jak se píše vědecká práce včetně toho, jak dosáhnout nudy ve vědeckém textu. Vlastně krásná postmoderní mozaika všeho. Kde je umění a kde je život? Kde je skutečnost a kde je fikce? Kde je hranice faktů a výmyslu o životě Flauberta? A je vůbec třeba je poznat dokonale? Poznat povahu autora, jeho způsob života, jeho lásky, jeho vášně, jeho nemoci, jeho pohrdání, jeho pózy? Celým dílem se táhne jeden z ústředních motivů - který z vycpaných papoušků je pravý, ten, kterého měl na stole Flaubert při psaní jednoho z textů. A ve výsledku docházíme k tomu, že vlastně je to jedno.
V románu se střídají i styly a žánry, ale rozhodně je to pro náročnějšího čtenáře. Vypravěč Geoffrey Braithwaite putující za fenoménem Flaubert je lékař, který vlastně svým osudem představuje určité alter ego Flauberta. Říká-li Flaubert, že Madame Bovary, c'est moi, může Braithwaite s klidem říct totéž o Flaubertovi (ale i o panu Bovarym) a vlastně jistým způsobem J. Barnes o Braithwaitovi (viz i shodné iniciály ve výslovnosti). Celá koláž působí dost přesvědčivě, i když asi zcela záměrně jsou tam místa velice svižná a vtipná, ale i místa velice statická, zamotaná a nudná. Jak říkám, užil jsem si to, určitě si to užije každý, kdo se nebojí náročnější četby. Zahleďte se do ní a ztraťte se v ní jako v očích Emy Bovaryové.
Putování skřítka Vltavínka po Vltavě
Zuzana Pospíšilová
Četl jsem to teď s dcerou podruhé, přišli jsme tomu víc na chuť. Je to milý příběh, je to dobrý nápad, je to sympaticky poučné, je to nedotažené, bohužel chvílemi ten text působí jako slohovka na střední, ale jako ano, hvězdičky si to zaslouží. Kdyby bylo aspoň takových pokusů o nenásilný zeměpis víc...
Tramvaj č. 1852
Edward Lee
Kniha mi přišla do rukou někde v knihobudce, kde nic moc jiného nebylo a já moc nezkoumal, oč půjde. Nakonec mě kniha mile překvapila. Propojení erotiky, která ale vlastně je hodně upozaděna a spíš působí jako karikatura erotické literatury (co chceme od postavy prudérního spisovatele-intelektuála) a je vlastně spíš vtipná, ale ne směšná, s mýty, bájemi a fikčními světy, sci-fi žánrem i sociální tematikou nakonec vyšla nečekaně zajímavě. Je dost na nás, kde si postavíme hranici parodie tohohle díla a ostatních, ano, chybí mi tu i pochopení některých zjevných aluzí, ale musím říct, že je to docela svěží dílko s hutným dějem na poměrně málo stránkách, prostě novela na to, když má člověk málo času a chce si něco přečíst.
Malé ženy
Louisa May Alcott
O Malých ženách jsem poprvé slyšel na přednášce z literatury pro děti a mládež a přednášející se o knize vyjádřila dost pohrdavě. Když jsem teď nějak na ni v českém kontextu posledních pár let narážel, že tu o ní někdo píše, tu někdo něco zmiňuje, tu někde zazní, jako by knihu znal každý, a když jsem zjistil, že se mi hodí do čtenářské výzvy a že v Levných knihách ji mají za celkem rozumný peníz, hmátl jsem po ní.
No, upřímně řečeno, nevím. Opět se mi hlavou honí, že americké literatuře kulturně nerozumím (to tu píšu skoro pokaždé). Stejně tak si kladu s autorkou předmluvy otázku, proč to je po generace takový hit. Jedině snad bych to vnímal jako zajímavou sondu do myšlení, morálky a hodnot americké protestantské společnosti devatenáctého století.
Tak nějak se dílo vymyká autorce z rukou. Celkem ironické a vtipné momenty střídá hrůza mravokárnosti a kárající zdvižený prst, aby je převálcovala levná romantika a patetická vyznání. Postavy se chvíli chovají celkem normálně, ovšem jejich rozpolcenost mezi polohou "příkladná seriózní dívka" a "dynamická a veselá holčina" se střídá jak aprílové počasí. V duchu mravoličné literatury, nás autorka dovede k tomu, že hodné děvče se dostane do nebe, tj. do příkladného šťastného života manželského, kam musí hrdinky narvat, kdyby na sůl nebylo. Kormidlováním hrdinek do přístavu manželství tak dívky mění povahu a charakter, "aby to vyšlo, jak čtenář očekává". S proměnou charakterů postav se také dost proměňuje míra sympatií či antipatií k jednotlivým postavám... bylo by asi dobře, kdyby autorka zůstala pouze u prvního dílu, průšvihy a příhody dospívajících dívek byly přece jenom snesitelnější a uvěřitelnější než naplněné osudy ve druhém dílu. Co se týče hlavní mužské postavy Lauríeho... toho bych nejradši nakopal nebo nechal zemřít na spálu - pokud možno hned v prvním díle, nejlíp na začátku. Něco tak nemožného aby v literatuře člověk pohledal.
Vydání je navíc příšerné graficky, což ubírá celkem solidnímu překladu (i když ani ten není bez chyb). No, asi bych se mohl rozčilovat ještě chvíli, ale nechám tu už jen průměrné hodnocení.
Válečné obrazy sevastopolské
Lev Nikolajevič Tolstoj
Jedna z věcí, které jsem se při studiu vyhnul - a o nic jsem nepřišel. Jsou to příběhy s prvky reportáže, celkové vyznění je na jedné straně protiválečné, na druhé tu je taková ta ruská adorace služby v armádě a radostné smrti za Rusko, v tomhle případě ještě carské. Celkově se v ní bije pohled na válku z bojiště až s naturalistickým vybarvením boje, zranění a smrti, na druhou stranu jsou tu ideály a romantické vidina války, hrdinství i smrti, jak ji vidí ti daleko od Sevastopolu. Postavy tu nejsou moc propracované - ani nemusí, když jich většina přijde o život, navíc u nich je důležité spíš to semletí válkou, která se stává rutinou a lidé se kvůli ní stávají neteční vlastně ke všemu.
Knize hodně ubírá i příšerný překlad. Evidentní chyby v syntaxi, kde se autor až otrocky drží ruských konstrukcí, zbytečné rusismy (pochopím reálie typu šči nebo boršč - co s tím jiného, překousnu slova, kde překladatel prostě nevymyslel české adekvátní pojmenování, ale vadí mi slova, která tam mají být jenom na dokreslení ruské atmosféry, ale spíš tu atmosféru ubíjejí). Není to kniha, ke které bych se chystal vrátit, ale mám aspoň nějaký pocit, že jsem ji dlouho po studiu přece jenom přečetl.
Kočka, která uměla číst pozpátku
Lilian Jackson Braun
Já nevím. Před lety, když byla série Kočka, která hit, jsem dvě četl a tehdy se mi líbily. Tahle mi přišla taková upocená, nastavovaná, ukecaná. Vlastně moc uvěřitelný příběh to nebyl, ubíraly tomu i zjevné chyby v překladu. Takže takový průměr až lepší průměr,
Kdyby prase mělo křídla
Petr Skoumal
Jo, tohle bylo moc milé čtení, nápadité, klidné, veselé. Díky.
Dobrodružství báječných kamarádů
Jeff Kinney (p)
Ty dvě perspektivy vyprávění byly slušný nápad, jinak nenadchlo ani mě, ani dítě. Řekl bych, že jsme to spíš spolu přetrpěli.
Případy šité horkou jehlou
Philip Ardagh
Bylo to víc než hloupé, vtipné to nepřišlo ani mně, ani dítěti. Příšerná je i grafika.
Záludná přání
Linda Chapman
Druhý díl je srovnatelný s prvním, chci tím říct, že rozhodně není horší. Pořád jsme se dobře bavili. Jdeme rozhodně i do třetího (teda já už do něj nakoukl, dcera zatím ne).
Začarované zrcátko
Linda Chapman
Jo, byli jsme spokojení. Dcera měla konečně knihu, kterou ochotně četla, já si ji přečetl dřív než ona - byl jsem zvědavý na vývoj událostí. I když teda jasně, tuším hlavního představitele černé magie, ale rád se nechám překvapit. Má to ale spád, celkem dobré nápady a je to solidně přeložené.
Fiesolské nymfy
Giovanni Boccaccio
Já jsem s četbou spokojený, očekával jsem antické téma, dočkal jsem se, má chabá znalost antické literatury a o trochu lepší středověké literatury mě jasně vede k tomu, proč je to psáno, jak je to psáno. Každopádně je to originální zpracování starých folklorních syžetů, modernizované, při kterém se i člověk pobaví - ať už jistou naivitou dobové literatury, tak třeba popisem sexu. Je vidět, že Boccaccio prostě věděl, co a jak píše. Pravda, z dnešního hlediska je něco nepřípustné, na druhou stranu postoj k sebevraždě je spíš středověký než antický, průnik dějin je trochu umělý, ale člověk se zase poučí. Dekameron jsem četl v patnácti a byl jsem nadšený, Nymfy po třiceti letech a spokojený jsem rovněž. Až vyjde čas, budu se muset k Dekameronu vrátit.
Klárka a 11 babiček
Olga Černá
Je to příjemná knížka. Dcerce se líbila, jen se pořád ptala, proč je to ve formě dopisů (kromě úvodu a závěru). Na poslech je to trochu těžší, ale dávala to.
Musíme tu přijmout fikční svět, ve kterém je prostě možné, že v zásadě nebude nikoho zajímat, že hlavní postava Klárka žije mimo společenské instituce. Jedenáct žen, které se o Klárku během roku starají, představuje jedenáct různých životních stylů a vyznavačky různých hodnot - bydlenka, zlá domovnice, žena posedlá zdravým životním stylem, aktivistka, hospodská, trampka, ezoterička, farmářka, hudebnice... a každá zároveň představuje karikaturu vyznávaných hodnot. Jazyk knihy je taky moc vhodně použitý, dopisy docela zdařile napodobují dětské i seniorské psaní.
Český orloj
Karel Šiktanc
Knihu jsem četl na vysoké před dvaceti pěti lety (asi tak). Tehdy mě nadchla, ale asi jsem si ji teď užil ještě víc. Mnohem víc jsem v modu, že nemusím rozumět všemu, prožitek je taky hodnota. Texty mísí lidové zvyky sahající až hluboko k předkřesťanským rituálům, náboženské motivy, krajiny srdce, aluze na známou i méně známou literaturu, ale taky radost se žalem, klid a důvěru s děsem a strachem. Je v ní spousta krásných obrazů a veršů. Paráda!
Takoví normální #přátelé
Sarah Alderson
Jistým způsobem oddechovka, jistým způsobem vůbec ne. Četlo se to moc dobře, dějové zvraty mě bavily, vyústění v tragédie napínavé. Problém paralelních a virtuálních životů, anonymita, výběrečnost informací, bezednost netu - nakonec se vlastně mohou ty paralelní životy setřít a je otázka, kdo jaký život žije a kdo je a není psychicky narušený. I úzkostlivá kontrola bazírovat na módních trendech a značkách tomu dává určitý rozměr, až vlastně se dostáváme k tomu, co se v románu vlastně řeší několikrát - samota a opuštěnost v reálném životě. Dávám možná vyšší hodnocení, protože mi to fakt přišlo povedené a lepší, než jsem očekával, když jsem po knize sáhl kvůli čtenářské výzvě.
Certifikát
Isaac Bashevis Singer
Knihu jsem přečetl celkem rychle, i když čtivá není a mám tu vlastně stejný pocit, jako jsem měl kdysi, když jsem načítal nějakou americkou literaturu. Prostě stejně, jako jsem nerozuměl tomu, co to znamená být Žid v Americe padesátých a šedesátých let, nerozumím té židovské problematice ani tady, v Polsku v meziválečném období. Hlavní hrdina je strašně rozpolcený, ať už v milostném životě, v náboženství nebo v politické příslušnosti, řeší spoustu existenčních otázek, do všeho se promítá judaismus, židovská kultura a židovské vnímání světa, které nemám nastudované, takže ta určitá osudovost, kterou neustále postavy řeší, mi přijde přehnaná až pózerská.
Jsou faktory, které určitou depresivnost knihy podtrhují, na druhou stranu je asi pro mě depresivnější skutečnost, co hlavní postavy čeká, pokud uvíznou v Polsku.
Sága rodu Forsytů
John Galsworthy
800 stran je 800 stran. Musím říct, že to zabralo nějaké tři měsíce čtení, ale stálo to za to. Když jsem byl na gymplu, šel v televizi ten starý seriál, neskutečně mě na něm vadilo, že mi všichni připadali stejní, nicméně jsem se na Ságu v psané podobě chystal... no, dlouho, skoro třicet let. A nelituju, asi by mě v mladším věku otravovala. Teď jsem byl spokojený, ale je mi jasné, že je to kniha pro fajnšmekry. Celé je to o spoustě konfliktů, kterým asi vévodí odchod starého světa, reprezentovaného těmi, kteří jsou pohřbeni v rodinné hrobce a jejichž čas končí s finde siecle, a nového, modernějšího myšlení těch, kteří prošli válkou, krizí, prožívají dvacáté století a kteří už útulné hnízdo forsytovské rodiny opouštějí - obrazně i doslova v podobě vzdávání se rodinných nemovitostí - symbolicky tak jdeme od Vlastník po K pronajmutí. Konflikt mezi mládím a stářím, morálkou a pokrytectvím, svobodou a vlastněním, pokrokem a tradicí je v knize všudypřítomný. Postavy nejsou moc sympatické a ani být nemají, to by se pak konflikty rozehrávaly těžko. Co je charakterizuje je sobectví, touha po penězích, snobství (to vidíme už v užitých křestních jménech), pocit výjimečnosti (nedivme se, vypracovali-li se prací první generace do vyšší společnosti), lpění na tradičním způsobu života a citová vyprahlost. Kdo má mé sympatie? Oba Jolyonové, otec a syn, kteří jsou schopni vnímat cit, ale zároveň v sobě mají dost toho forsytovsky špatného, s čím vnitřně bojují (vnitřní konflikty jsou v knize taky na denním pořádku), ale rozhodně oni jsou ti, kteří by byli schopni posouvat Forsyty vpřed.
Nelituju, že jsem s knihou strávil tolik času, snad se mi někde podaří najít i ten seriál a podívat se na něj znovu, s odstupem.
Bajky barda Beedleho
J. K. Rowling (p)
Pěkná knížka, dobře využit žánr pohádky/bajky i odborného komentáře, má to vtip, slušný překlad, snad jen ta nejprofláknutější bajka je taková trochu plochá.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Po dvaceti letech návrat ke knize, četli jsme si ji s dcerou. Pořád je to dobré, ale pořád tam vidím nějaké nelogičnosti, možná dané překladem, nějaké chyby tam zjevně jsou.