Kyri komentáře u knih

Určitě je to knížka zajímavá, ale myslím, že jeho hodinové terapie s možností pacienta ptát se terapeuta jsou spíš setkání se slavnou osobností, než reálná terapie. Asi nejde generalizovat, že by podobné svěřování mělo nějaký účinek, když nepůjde o někoho, jako Yalom. Jinak je to vlastně využití příběhů pro terapii, což zase není nic nového. I když by to byl příběh terapeuta, pokud dobře sedí a vede terapii správným směrem.
Ztráta paměti a schopností je smutná. Popis je pro mě poučný a užitečný.

(SPOILER) Zpočátku mi přišlo, že se autor snaží vyprávění udělat napínavé, ale moc to na mě nepůsobilo. Později mi to přišlo takové reportážní, ale docela pěkně napsané, takže jsem četla dál. Náznaky, že to bude napínavé za chvíli na mě moc nezabíraly. Napínavé místo jsem našla asi asi v 70% knihy. Myslela jsem, že se začnu bát, ale hned to zas zmizelo. Čtu v komentářích, jak to všichni prožívali. Já nic moc. Nejsem ani takový skeptik. Byl tam jeden nezodpovědný diabetik, jeden člověk, který s sebou měl drogy a dřív, v průběhu i později je bral (shodou okolností vypravěč) a jedna holčina se tam propadla do psychozy (jestli si něco vzala a měla předpoklad, vlastně nic divného). Jako vymyšlené - pro mě příběh okresního formátu - a jako reportáž - nepodložené. Je mi líto....
Ale hezká propagace oblasti. Vypadá to pěkně. Šla bych tam v létě na výlet (v létě, nevím, co bych tam hledala na podzim, lysohlávky?).

Napsané je to dobře. Postavy sympatické. Nechci prozradit vraha, takže jen dodám, že celý ten motiv byl dost neuvěřitelný. Přišlo mi to jak ty televizní detektivní seriály o jednom zločinu, kdy vrah vraždí další a další lidi, aby nebyli svědci.
Pak mám ještě komentář k výměně koní. Mám pocit, že tahle služba začala fungovat dost později a navíc mi není jasné, jak se na konci hrdina zase objeví v sedle svého vlastního koně :).

Autor v úvodu dělá jakési historicko-evoluční úvahy a motá do vývoje společnosti kognitivní vývoj dětí. Je to na sílu, ohýbá informace, jen aby mu z toho vyšlo, co potřebuje. Z cca 10 jím uváděných vzorových organizací jsem našla 3, které stále fungují v "ideálním" stavu purpurové organizace, nebo vlastně tyrkysové. Ani jedna barva mi nic neříká. Zato červené, nebo asi spíš rudé, je v celé knize spousta. Co postrádám určitě, je poučení z krizového komunistického vývoje, kterému se autor z pochopitelného důvodu vyhnul. Jinak by si polovinu těch ideologických řečí odpustil.
Abych jen nekritizovala. Nápad ostranit přehnanou byrokracií a nechat víc odpovědnosti lidem, a sehnat si CEO, který to podpoří, mi přijde opravdu fajn. Že by si to ale zasloužilo tolik stran?
... ale neodpustím si poznámku, že bych si moc přála, aby celá Evropská komise přešla na tento systém. Vážně, moc!

Tahle knížka se od ostatních liší jen tím, že přístupy jiných kritizuje, a tím se snaží vyniknout a předstírat, že je lepší. Pán vyznává svoji pravdu. Neříkám, že ji nelze aplikovat, ale vedle ní je i spousta jiných přístupů, které taky fungují. Myslím, že autor použil hodně slov, aby vyjádřil pár běžných pravd. Ale opetlil je opravdu mohutně. U člověka, který věnuje kapitolu tomu, jak je třeba lustrovat najímané kouče, mě trochu překvapilo, že zcela zapomněl uvést jakékoliv informace o své kvalifikaci. Možná to vysvětluje, proč jsou části, kde nepíše o svých názorech a úspěších, tak slabé po teoretické, zejména terminologické stránce.
A ještě razantní výroky o tom, že člověk může být spokojený, jen když miluje svou práci... No...

Zpočátku mi přišlo roztomilé, jak autor vyjmenovává různé oblasti, kde jsou Japonci dobří. I když se to neblíží knížce, která by měla být nějak seberozvojová. Už vidím, jak někdo, kdo je smutný a nemůže vstát ráno z postele, zabere na hlášku:"Vstávej hodně brzy a najdi si něco, co Tě bude naplňovat...." Kdyby něco takového měl a kdyby toho byl schopný, tak už to určitě udělal.
Postupně mě to začalo otravovat. Na jedné straně tvrdí, že se nemá hrát na body, ale jediné, co kniha obsahuje, jsou právě ty "body". Jmenovitě lidé nebo rody, které uspěly. Když k tomu připočtu, že se Japonsko potýká s vysokou sebevražedností (sebevraždy z přepracování mají vlastní termín), extrémním stárnutím populace a nízkou porodností, tak si říkám, co tu ten pán káže. I když mluví o vztahu přírodě, tak zmíní, že pro svatyni, která musí být kvůli tradici každých dvacet let přestavěná, se kácí 200 let staré cypřiše. Navíc jde o jednu z mála zemí na světě, která si trvá na lovu velryb (údajně kvůli vědě, ale je jasné, že kvůli jídlu). Pokud chce někdo korektně mluvit o Japonsku, tohle by tam mělo být diskutováno, a jestli to tam není, je to idealizace, která pro mě nemá valnou kvalitu.

Kniha vyvolává dojem, že je populární a pro laiky. Jenže není. Dovedu si představit hodně lidí, kteří se v tom naprosto neodůvodněně najdou. Autor tam hází různé příznaky, které se mohou pojit s různými diagnózami a rozhodně nejsou typické jen pro HPO. Nelíbí se mi pravdistická interpretace pohádky (co znamená který symbol). Velmi se mi nelíbí to, jak podle autora za poruchu mohou rodiče. Těžkým dětstvím prošlo mnoho lidí a zdaleka všichni nemají HPO, stejně jako všichni, kdo mají HPO, neprošli tak těžkým dětstvím. Vinit z toho matku mi přijde bezohledné a asi i kruté. Autor sice v závěru potvrzuje, že výzkum na dvojčatech jeho názor nepotvrzuje, ale dělá to v jedné větě na konci, přičemž celý zbytek knihy to má nalinkované jednoznačně, opět.
Je vidět, že má dlouhé zkušenosti s terapií. Nutné je podpotknout, že pracuje opravdu s těžkými HPO. Působí, že má výsledky, rozhodně ví, o čem mluví. Udělal si jeden paradigmatický rámec, který mu funguje a který aplikuje na všechny pacienty, a buď se chytí, nebo ne. Asi to pro těžké případy bude možná cesta.

Je to pěkné. Laskavé. Ale už je to asi staré, nebo já jsem jinde.

Poslouchali jsme to v autě na delších cestách. Je to vážně tak hrozné, že se k tomu už nedokážeme donutit:
a) věčné opakování toho, co se to vlastně stalo (autor zřejmě píše pro lidi s velmi slabou pamětí)
b) příšerné nesmysly o neurovědě (zásadní nepochopení problematiky)
c) nepochopení co je věda a co pavěda (takže prostě moc nesmyslů)
d) co velvyslankyně, která si riskne vlastizradu???
Jiné jeho knihy nejsou zrovna super, ale přečíst se dají, tohle vážně ne. Jsou tam pěkné popisy Prahy. Vážně si to nastudoval, ale taky jí přisuzuje něco, co tam nepatří.
Nesedlo to. Ve 2/3 odloženo.

Ale číst se to dá. Nelíbí se mi postava otce Connora. Je prostě neuvěřitelný z hlediska svých schopností i zaměření na Natea a jeho okolí. Prostě je to přehnané. Finální důvod vraždy mi taky přijde mimo. Vnitřně se neztotožńuji s omluvitelností motivu. Jinak je to docela pěkná detektivka.

Pěkná, napínavá detektivka. Na začátku extrémně šroubovaný, spisovný jazyk se ale postupně zlepší a zcivilní. Trochu moc dramatický způsob vraždy, ale moc se mi líbí popis vyšetřování. Celkově jsem přečetla jedním dechem.

Co se mi líbí? Víc případů zároveň, takže je to pestřejší. Drží tak pozornost i napětí bez nutnosti popisovat nějaké zbytečné krutosti nebo detaily prožívání obětí. Případy jsou docela nápadité. Byť je to málo pravděpodobné, tak členové týmu průběžně naráží na další případy (nejméně deset let starý pomníček) a ty zdárně dořeší. Nakonec to ale vyznívá pozitivně a člověk má pocit, že spravedlnosti bude učiněno zadost. Super informace k praxi jasnovidenctví. Co se mi nelíbí? Veselé uvolňování atmosféry povídáním o víkendu, když tým čeká na informace o vraždě, kterou jde řešit. Dost neuvěřitelné a křečovité. Povinné vysoké množství žen kriminalistek, pokud možno lesbických. Asi by se ti autoři trilerů měli někdy na nějaké skutečné oddělení vražd kouknout. Nepochopila jsem, jak se název knihy váže k jejímu obsahu. Žádné hrozivé věštby jsem si nevšimla.

Tahle kniha pro mě byla pokusem a náhodou, a taky omylem. Na oplátku nabízím autorovi taky podnět k meditaci: mohlo by to být o pýše.
Opravdu někdo sestavil knihu vlastních citátů, aby lidé mohli mít přehled jeho nejlepších myšlenek k dalšímu zamyšlení?!

Je trochu cítit, že se autorka snažila do příběhu přidat i další historky, které v té oblasti slyšela. Tak je to občas trochu zabíhavé. Příběh je smutný, ale to jsou všechny knížky této autorky. Jinak mi přijde kniha výborná a příběh velmi hluboký. Každý si z něj může vzít, co potřebuje. Já to četla trochu opatrně. Dobrou náladu to určitě neprobudí.

Plusem rozhodně je, že je to čtivé a hodně civilní, vlastně docela uvěřitelné. Jen trochu váhám, proč by si někdo v Rakousku najal českého, nebo vůbec nějakého soukromého detektiva na případ, kde není osobně angažovaný a aktivně to vyšetřuje policie. Postavy jsou popsané hodně povrchně, vlastně ani není nic, co by na nich bylo typické, nebo zajímavé, ale ani dráždivé. Mohlo by to být trochu napínavější. Rozhodně se to dá přečíst a já chtěla zjistit, jak to dopadne.

Zase jedna z těch slabších. Děvče ve věku na vdávání si s vědomím strýce, který na ni dohlíží, užívá s Otou. Hlavně, aby se nevzali. No, asi měl dobrou antikoncepci a pro dobrou partii panenství netřeba, že? Navíc se autor pořád snaží tam těm ženským dávat role někoho moudrého a sympatického. Když nepočítám, že se to do té doby nehodí, tak se mu to ani nedaří. Motivy pro zločin se proplétají. Až tak, že se v tom nikdo nevyzná... Četla jsem to brutálně dlouho a dočíst jsem se musela nutit. Kdyby to pořád nekupoval partner, já bych tyhle věci nekupovala a nečetla.

Takové trochu převídatelné a zároveň přehnané. Ale dobře napsané.

Když jsem četla komentáře, docela jsem se zděsila, že se mi to nebude líbit. Ale překvapivě, tuhle knihu od autorky považuji za nejzdrařilejší. Nejsem ten typ, co čte do noci, aby se dozvěděl, jak to dopadne. Tady jsem k tomu neměla daleko. Moc se mi líbili neschopní policajti, přišlo mi to takové realistické. Co mohli, zvrtali. Nakonec i ty motivy mi přišly docela logické. Ve srovnání se skandinávskými trilery úplně průzračně logické. I drama tam bylo. Hezky jsem si početla.

Kniha se mi velmi líbila, i když souhlasím, že kulisy byly zajímavější, než samotná zápletka. Bylo příliš brzy jasné, kdo to dělá, a proč. Ženská hlavní hrdinka je intelektuálka, co neví, co se sebou a pořád potřebuje být ve středu pozornosti, a přes svou inteligenci je vlastně pitomá a sebepoškozující. Mužské postavy na tom byly lépe. Tak to nakonec dalo dobrý celek.

Kniha je velmi napínavá a do odhalení pachatele mi mírné nelogičnosti v ději nijak zvlášť nevadily. Četlo se to rychle a děj pěkně gradoval. To emoční porno (pardon za výraz), co nastalo, a pokračovalo, potom, co se hlavní hrdinka rozhodla konfrontovat své rodiče, byla čirá hrůza. Když už někoho inspiruje Limonádový Joe, chtělo by to i tu skrvrnu ve velikosti mexického dolaru. "Padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina."
Co mi dost vadilo, je autorčino líčení přírody. Představa, že se do přírodního parku stahují nezbezpečná individua... Spíš se asi stahují do města, kde je víc obživy. Ale budiž. Ráda bych zdůraznila, že jsou tvorové, kteří opravdu nikdy nejsou aktivní, když klesnou teploty pod nulu, tedy žádný hmyz nebzučí, žádné žáby nekuňkají. Dravé šelmy celé noci neřvou. Když je třicet centimetrů sněhu, tak se hledají stopy v něm a ne podle toho, kde je pošlapaná tráva (tak nějak ta tráva prostě není vidět, kruci).... To je prostě strašný.