Kvothe komentáře u knih

Když opravdu chcete, tak se celý vesmír spojí a tak vůbec bla bla bla, rozkošné to je, jen mě mrzí, že to prostě těží z toho, že dost lidí chce slyšet, že všechno bude dobré a svět je krásně jednoduchý... a proto si Coelha kupují a on má pak pocit, že to co píše je snad dobrá literatura... pokud se koukáme na literaturu jako ryze komerční produkt (já se na ni tak nekoukám, ale zcela to respektuji), tak to skvělá literatura je. Pokud jde o něco víc, tak palec dolů. Je to vlastně poetičtěji ala vykradený Malý princ zapsaný horoskop Blesku... ale i to se musí umět, o tom žádná!

6 06.04.2021

Ano, je to dobré, ale pro čtenáře Respektu je to takové opáčko, ničím novým to moc nepřekvapí, ale shrnutí dobré. Možná trochu moc spjaté s dobou vzniku plus mínus 5 let (určitě druhá polovina knihy). Ale tomu se u podobného politického komentáře osobností dá asi těžko vyhnout, takže to není myšleno jako kritika. Pro utřídění myšlenek a jejich kontext velmi dobré a čtivé.

4 06.04.2021

Ach ta ruská duše, ach ta duše plná, tak plná, duše nad propastí, jednou nohou v temné rokli nejnižších pudů a druhou v nejvyšších sférách rytířské ušlechtilosti. Dostojevského veledílo, ponor do člověka, hlavně do člověka ruského, ale vůbec do člověka jako odporné i obdivuhodné bytosti zároveň.

Má to hodně stránek a tolik se toho nestane? Je to nakonec jen detektivka a nemusela by být tak upovídaná? To je nepochopení toho proč Dostojevskij takovou knihu napsal a proč se k ní čtenáři pořád vracejí... postavy hledají víru, hledají cestu, hledají smysl života a ani jedna z nich je nenachází, chtějí hodně brát i dávat, ale nevědí jak a pak tu máme veřejné mínění, tak snadno ovlivnitelné...

Tuhle knihu má smysl číst. Ale každému určitě nesedne. Pokud se vám prvních 200 stran nezdá, asi bych to odložil, i když kolem strany 350 to začíná být dost napínavé:) přečteno ve skvělém překladu Prokopa Voskovce.

17 28.03.2021

Expresionistická literární nádhera!

16.03.2021

Něco se bude dít, bude to velké, bude to skvělé, bude to děsivé. Neustálé napětí, historie jednoho místa, existuje, neexistuje? Děly se tu podivné věci a ještě podivnější se tu dít budou, a nebo je to jen obyčejné východní, morálně a společensky rozvrácené místo? Autor pracuje s neustálým napětím a když vše kulminuje, otočí kormidlo... dobrá věc.

1 19.10.2017

Miloš Urban si skvěle rozumí s jazykem, a k tomu je to velmi dobrý a zkušený vypravěč. Zároveň má ale problém s psaním dialogu, který u něj působí prkeně a uměle, při představě některých dialogů v reálu (resp. samozřejmě ve fiktivním světě, který Urban vytvořil) mi bylo mnohdy do smíchu. Také je v této knize znát, že se vyprávění dlouho a velmi dobře rozjíždí, autorovi se daří držet atmosféru jakéhosi neurčitého tajemna, postavy jsou zajímavé a čtenář chce vědět jak se jejich osud vyvine, ale od určitého bodu je všechno jasné a zdá se, že to pocítí i sám Miloš Urban. V tu chvíli najednou zrychlí a jeho vyprávění ztratí smysl i v intenci jeho fiktivního světa. Konec je pak, omlouvám se, naprosto nesmyslný, protože ve světě, který Urban popisuje a ve kterém se pohybuje po celou dobu knihy není možná existence toho, co je popsáno v epilogu.

Třeba v jiných jeho knihách podobný problém není, ale já už žádnou z nich asi číst nebudu. Sedmikostelí mě k tomu nemotivuje.

16.09.2015

Souhlasím s oběma příspěvky (kilometr a Danafantom), za sebe jen dodám toto: je to skutečně dobře udělaná kniha (ve smyslu well made play) - tedy zručně výborně sepsaný ničím zvláštním nevynikající příběh. Albom však umí dojemně vyprávět a zvolil si k tomu vhodné téma. Jen je škoda, že do svého zručného a dojemného vyprávění nepřidal více hlubších myšlenek - bohužel jen (velmi pěknými slovy!) sděluje již tisickrát omlété informace o víře a o tom jak může zbožný člověk moudře nahlížet na svět.

Podobné knihy nemám příliš v lásce a ani tuto jsem neplánoval přečíst, ale ze zde nepodstatného důvodu jsem jí otevřel a po přečtení musím říci, že jsem byl příjemně překvapen jak dobře se četla. Zároveň nevnucovala žádné názory na víru či náboženství, takže se nanaplnila obava, kterou jsem při prohlédnutí obálky měl.

1 01.01.2015

První část knihy, která je psána nejsilněji pod vlivem výbuchu v Černobylu, je stále, i po mnoha letech, velmi silným a také jasně argumentovaným obrazem směřování západní společnost, potažmo celé planety. Možná, že i díky tomu, že celá kniha byla černobylskou katastrofou inspirována, je první kapitola (případně první dvě kapitoly) psána oproti zbytku daleko osobněji a angažovaněji, což ji činí čtivou (jak může podobná odborná sociologická litereatura být, předestírám) a dobře pochopitelnou. To se však bohužel nejpozději po 120 stranách mění a náhle jakoby byla čtenáři předložena kniha zcela rozdílná, suchá a nebojím se říct (ač se to u odborných knih nesluší - ale prece jen toto není web, kde by bylo nutné omezovat své osobní mínění) nudná. Navíc její ostatní názory už jsou mnohokráte překonané, či napsané dalšími sociology daleko čtivější formou a přitom jsou jasněji formulavané. Nemluvě o starých demografických udajích (za to ale autor nemůže:-)

Tedy prvním dvou kapitolám dávám hvězd pět a zbytku knihy dvě, rozhodl jsem se nakonec pro tři, jelikož má kniha přes 500 stran, takže těch 120 jí bohužel nespasí. Ale jistě stojí za přetení - v mou doporučované části je postižen celý Beckův pohled na společnost, která se mnohdy nazývá postmoderní a jeho koncept rizikové společnosti, bumerangového efektu atd.

2 01.01.2015

No je to vskutku kniha, kterou, abych citoval jednu svou profesorku, přečetl celou jen překladatel Milan Lukeš (a možná odpovědná redaktorka). Ať už jakkoli, je to jeden z nejlepších úplných a základních přehledů světového divadla - přeložených do češtiny!!! -, který poskytuje rozhled ve všech divadelních oborech. Brockett navíc umí psát (a Lukeš překládat), velmi čtivě a srozumitelně. Základ pro kohokoli, kdo uvažuje o hlubším studiu divadla a chce získat prvotní orientaci, stejně jako pro laiky, kteří mají divadlo rádi a chtějí se o něm dozvědět něco více, než co se zrovna hraje a kdo je v hlavní roli:)... zároveň to samozřejmě není vše, ještě jednou opakuji, že je to jakýsi základ a časem, pokud se bude o divadlo dále zajímat, ho musí čtenář zrevidovat.... dojde mu totiž, že jsou to dějiny divadla psané do velké míry z amerického pohledu na svět a světové dění, a že ten americký pohled na svět je dost omezený a navíc americké divadlo není už dost dlouhou dobu to nejexperimentálnější a nejpokrokovější atd. Mnoho divadelně významných států 20. století (a možná i kontinentů) tu není zmíněno a mnoho zmíněných (včetně Česka) je tu postiženo skutečně omezeně a téměř směšně... možná zajásáme, že Česko je tu zmíněno (och jaká pocta), ale pro Brocketta to znamená, že existoval jen nějaký Havel, Grossman a Krejča...) je to fajn a byli určitě důležití, ale nakonec by vyšlo na stejno, kdyby prostě napsal, že i ve střední Evropě se hrálo divadlo. Taky ale ty dějiny byly napsané už před pěknou řádkou několika desítek let...

- btw pro mončičáčka - přehled českého divadla do roku (Přehled dějin českého divadla) do roku 1945 existuje a je velice dobrý. Jeho autorem je Jan Císař a vydalo ho nakl. AMU. Zbývá jen doufat, že on sám, nebo někdo jiný, se pokusí doplnit jeho práci přehledem českého divadla od roku 1945 do dnešních dnů. Vždy je ale samozřejmě snažší a hlavně jistější nahlížet dějiny (události a společenské změny) vzdálenější, jejíchž platnost ověřil čas.

2 14.07.2014

Účelový přehled dějin českého divadla - jeho úmysl je zdůraznit kontext ve vývoji českého divadla. Jan Císař dokáže do svého výkladu nenásilně začlenit historický i společenský kontext vývoje českého divadla a k tomu se snaží o co nejobjektivnější pohled na divadlo a divadlení tvůrce - toho dociluje citacemi různých dobových materiálů, moderními studiemi, ale i vlastními komentáři a postřehy. Nedostatků je jen málo - před vytištěním mohla kniha projít ještě jednou redakcí - velmi často se ve větách zdvojují slova, ale to je maličkost. Horší je, že někdy je stejná informace mnohokrát opakována a objevují se také chyby ve skloňování a nebo jsou vedlejší věty, které J. C. používá, natolik zamotané, že není jasné k čemu se vztahují. Někdy by nevadilo věty rozdělit. J. C. má také velmi specifický způsob používání přívlastků - dokáže je za sebou nekonečně řetězit. Ve své podstatě jsou to ale vše jen maličkosti. Jan Císař je svrchovaným odborníkem a tato jeho kniha je daleko více než jen přehled. Je to samostané dílo zpracovávající plně základní linii vývoje českého divadla v širokém společenském kontextu.

12.01.2014

Pohled na tvorbu divadla Jiřího Havelky Jiřím Havelkou - taková divadelní sebereflexe, která může velmi dobře sloužit začínajícím divadelním tvůrcům (režisérům i hercům), ale stejně tak i běžným divákům, kteří chtějí poodhalit proces vzniku divadelního představení (byť Havelkovsky specifického). Skvělá a čtivá divadelní propedeutika! Proč dávám zároveň jen tři hvězdy? Za tu zbytečnou občasnou snahu o to tvářit se akademicky... pokud jsem zapomněl odkud pochází citace, tak bych to nezmiňoval atd. Zároveň jsem z jiných zdrojů pochopil, že je to vydaná doktorandská práce... no dál bych to už nekomentoval, jako divadelní propedeutika a příjemné divadelně praktické čtení je to skvělé, jako akademická práce nevím... Divadlo Jiřího Havelky je ale progresivní a místy až kouzelné, on sám je nesmírně okouzlující a inspirativní osobnost a doktorát si jistě zasloužil hlavně svou divadelní prací, kterou se poté pokoušel i teoreticky reflektovat... a zároveň, byť toto nemá parametry doktorandské práce, kolik doktorandských prací vyšlo a kolik lidí je případně přečetlo, takže přes možnou kritiku je to zase obrovský úspěch... tudíž obří ANO a zároveň trochu malá nejistota a neochota být zcela nekritický, když jsem si přečetl o pozadí vzniku této knihy.

1 03.11.2013

Spíše než vlastní komentář - to snad časem, až se mi to více rozleží v hlavě - tak reakce na Stammela.

S komentářem veskrze souhlasím, ale zároveň mě svým způsobem pobavil, protože je to jako myšlenka nějaké postavy právě z této knihy.....Let's play a game....co na ni říct něco jako:

Jak se lze hlubině ponořit do duše lidí, kteří duši nemají? Daimonion je hlas čeho jiného než člověka bez masky a tím pádem je neoddělitelný od charakteru člověka, který může být démonicky a tudiž se daimonion a démon nevylučují. A je tak chybné ve struktuře textu knihy, že začíná být v určitý moment vyumělkovaná, příliš konstruovaná, když právě od půlky čím dál tím více mluví právě o konstrukci, o aplikaci teorie her, kdy je zdánlivě těžko uchopitelný život chycen a je s ním nakládáno jako s veličinou nějaké hry, je omezen pravidly a lze, s pomocí intelektu, číst "konstrukci" až do jejího zboření...protože v řadě někonečných možností lze vždy předvídat jak budou postavy (figurky) jednat stejně jako je to jasné, ba dokonce jasnější, u možnosti jedné. Možná tedy styl knihy kopíruje obsah...tedy forma podřízená obsah? Jen návrh Stammele:)

3 17.08.2013

Příběh hledání sebe sama, detektivka, mystika, Judaismus, Kabala, stará Praha, skok v čase, trochu kýče, pseudomoudrostí, akce i rozvláčnosti...smícháno dohromady - vzniká kupodivu velmi přitažlivý chaos plný ostrých fragmentů vynořujících se ze zamrzlé Vltavy, kde se ledy lámou za noci ochrany. Pernath je postava úžasně tajemná - celá kniha je o něm, ale nakonec nic moc nevíme, ale to neví ani on sám o sobě. To by se ale dalo říci o mnohých postavách z tohoto románu. Meyrinkovi se ale podařilo načtrtnou velmi barvitou a živou atmosféru a propojit významy i symboly s velkou silou, která útočí na čtenáře a strhává ho do svého světa. Najít si řád v tom chaosu není snadné, ale hledat ho je stále třeba!

Pro zajímavost - tento rok (2013) se chystá na Štvanici v Praze inscenace, která vychází z tohoto románu a bude se hrát jen od 1. do 21.9....www.golemstvanice.cz

9 13.08.2013

Zločin a trest byl jednou z mých knih na imaginárním listu - What u should have read. Styděl jsem se už nějakou dobu, že tam je stále. Nakonec na něj však přišla řada. Očekával jsem dost a dostal jsem snad ještě více. Netřeba plácat o skvělé psychologii postav, o jejich charakterizaci atd. vždyť to knihu proslavilo, to byla a dodnes je Dostojevského síla. Možná stojí za zmínku děsivý fakt, že ta pseudo-filosofie ospravedlnění zločinu je dodnes platná a svým způsobem velmi přitažlivá. Jak snadno se člověk přiblíží k myšlence, že je přece jen trochu víc než ostatní....A nebo možná jen plácám a když píšu tenhle nicneříkající komentář, tak mám nějakou nietzscheovskou či eugenickou náladu ...nebo čapkovskou? Je fakt, že základ mnoha ve finále zhoubných myšlenek je pochopitelný a často s ním lze i sympatizovat....ale každý extrém je špatný, přátelé! A ono se to do extrému zvrhává strašně rádo a strašně snadno!

6 13.08.2013

Víceméně souhlasím s komentáři, které Geraldovu hru házejí spíše na hromadu povídek a myslí si, že její kratší verze by dopadla lépe. Na druhou stranu jsem za románovou podobu rád, jelikož mohu obdivovat dovednost udržet v takovém rozsahu děj vystavený na jedné základní dramatické situaci a jen několika menších. Samozřejmě to už King předvedl jinde, ale zde se mi to zdálo dovedené do extrému. To byl primární důvod proč jsem knihu četl a také dočetl. Výtky mám ale tyto: fabulování v rámci Geraldovi hry mi přišlo na Kinga slabé - například linka s otcem byla ve finále dost účelová a samotný hlavní děj příliš neovlivnila. Příběh nekrofila/vraha byl také dosti vykonstruovaný a v rámci příběhu uvězněné ženy dost zbytečný atd.
Konec je pak najednou jak z jiného světa, měl jsem pocit, že čtu něco odlišného. Potom, zde v komentářích zmíněné detaily, které mají pohnout čtenářovým žaludkem - jsou také jen pro efekt a nemají žádný hlubší význam. V předchozích Kingových knihách, které jsem četl mi tyto detaily nepřišli tak uměle vybudované. Občas mi zkrátka přišlo, že si King trochu nevěděl rady jak text dál roztáhnout a tak s zkrátka uměle něco vytvořil a trochu opomenul, čemuž se divím, logiku světa, který sám vytvořil, ale to už jsem možná moc kritický.

Zkrátka a dobře: knihy od Kinga jsem vždy přečetl během několika dní nebo i rychleji, ale Geraldovu hru jsem měl rozečtenou několik měsíců - to asi mluví za vše. Nebyl jsem nalákán číst dál a vůbec mě nezajímalo jak kniha dopadne. Dočetl jsem ji nakonec jen proto, že už jsem začal a měl jsem ji tak dlouho rozečtenou - abych vybalancoval účet rozečtených knih. Na Kinga zkrátka slabota, ale zatím jsem na něj nezanevřel - ne vše může být skvělé. Přesto pro zajímavost knihu doporučuji (ne ale jako jednu z prvních Kingovek) - několikasetstrákové rozvedení situace - žena uvězněná na posteli - má něco do sebe.

05.07.2013

Molierův Don Juan je i přes své relativní stáří stále velmi živý text. Verzí Dona Juana jsou desítky (ne-li více), ale Molierova verze patří k vrcholům. Možná i proto je tak často inscenován - u nás je nejznámější asi Grossmanova režie z Divadla na Zábradlí ze začátku 90.let. Tento Don Juan není čistá komedie, jeho tón je vážnější. Obsahuje mnoho až metafyzických úvah. Velkou důležitost nabývá jeho sluha Sganarello, který hodnotí jeho činy, komentuje jeho počínání a občas se dostává téměř na stejnou rovinu jako sám jeho pán. Moliere sestavil děj svého Dona Juana natolik dobře, že ještě nebyl ve své podstatě překonán, zatím se nenašlo lepší řešení jak plně Dona Juana charakterizovat, zde vystupuje jako plnohodnotná postava, ne pouze jako typ (viz. např. původní verze Tirsa de Moliny). Velké důležitosti nabírá Juanův vztah k Bohu a ke světu, který vrcholí scénou s žebrákem - to už ale ocení pouze ti, kteří budou hru číst, nebo ji uvidí. Zkracení pro divadelní verzi ji neuškodí, ale v každém případě se jedná o velmi dobře napsanou hru.

Jen malé vyjádření ke vtipnému komentáři - zaznělo zde, že předvídatelný konec a málo dramatičnosti se muselo podepsat na hodnocení. Je mi vskutku do smíchu. Předvídatelný konec? Vždyť se jedná o zpracování určitého Don Juanského mýtu či archetypu, jehož autor je primárně Tirso de Molina (autor španělského zlatého věku). Ten napsal první příběh a všechny ostatní verze jsou jen jeho parafrází a většinou se snaží najít novou cestu jak vysvětlit co se s Donem Juanem děje. Není to tedy chyba, je to úmysl! Skoro každý Don Juan takto končí, protože tak končit musí. Jen důvod může mít každý trochu jiný. Ještě přirovnání - je to totiž asi jako kdyby někdo řekl, že je hrozně nudné a předvídatelné, že Faidra miluje Hyppolita a že nakonec zemře. (Také existuje několik verzí a vždy se to stane - je to zkrátka jen různé uchopení téhož příběhu a zásadní body se tak nemohou měnit!!! )

A pak ještě ohledně dramatičnosti. Cože? Není dramatický? Je to výborně napsaná divadelní hra a podmínkou divadelní hry je dramatičnost, (dramatický děj) tedy jednání osob vespolek (Zich). Tedy dramatické dílo vzniká jednáním osob mezi sebou - Don Juan se všemi ostatními jedná a to velmi hojně. Kdybychom si vzali k ruce hru, tak lze jmenovat jednu dramatickou situaci (situace, která ze své podstaty nedovoluje nejednat) za druhou...(jen pro ukázku - Příjezd Elvíry, který Juan nečekal - nějak musí jednat, Filip, který hájí svou nevěstu před Juanem - musí nějak jednat, Klárka, které se nabízí sňatek - musí nějak jednat, Markéta a Klárka, kterým byl sňatek oboum slíben - musí nějak jednat - Juan, který jim sňatek slíbil musí nějak jednat, aby situaci vyřešil atd....a to jmenuji jen, co jsem si hned vybavil a ze začátku). Sled dramatických situací vytváří dramatický děj a z toho tedy dramatičnost díla. Jak lze tedy o Moliérově Donu Juanovi říci, že je málo dramatický, když je zde jedna dramatická situace za druhou, to vážně nevím.

3 07.03.2013

Asi bych mohl rozebírat hloubku, kterou Proces bezesporu má (určitě se tak tváří:-)) ), specifický Kafkův styl a podobně, ale rád bych napsal jen jednu věc. Kafka a proces tuplem skutečně není kniha pro každého a to nemyslím nijak elitářsky - nebyla to ani kniha pro mě, když jsem ji poprvé otevřel. Nedočetl jsem ji. Až za pár let jsem náhle dostal pocit, že se kolem mě hroutí celý svět a že je všechno špatně (s nadhledem). Díval jsem se na televizní noviny, četl časopisy, chvíli sledoval politiku a došel jsem k závěru, že jsem skutečně a naprosto bezmocný. Náhle jsem zahlédl na poličce odložený Proces a znova ho rozečetl a náhle ke mně promlouval a to naprosto jasně. Nevěřil jsem, že si začnu s Kafkou tykat, ale nabídl mi to a já byl v bodě, kdy jsem to dokázal přijmout.

Jsem odpůrce onoho - ještě jsi k tomu asi nedorostl, nebo jednou na to přijdeš...atd., ale u této knihy to pravděpodobně do určité míry platí. Tedy spíše ve smyslu - má na ni každý, ale ne jen tak, musí ji vzít do ruky v tu správnou chvíli. Aspoň já mám takový pocit. To je vše, více než svůj pocit, jsem v tomto komentáři nechtěl sdělit.

15 10.02.2013

Oresteia patří ke starším antickým tragédiím a Aischylos ještě velmi respektuje tehdejší řecká božstva. Oresteia se tak může zdát nepříliš dramatická a až předvídatelná. Na druhou stranu - když je vnímána v kontextu dochovaných řeckých tragédií jako spojovací, či úvodní, článek ve vývoji Athénského divadla, jedná se o nadmíru důležitou a podstatnou záležitost. Potom bych doporučil Sófoklova Odipa a nakonec Euripidovu Médeiu - tak bude krásně načrtnut vývoj a posun v myšlení starého řecka (v tomto případě Athén).

2 21.10.2012

Jedná se o zcela jednoduchou hru, avšak mně osobně se velmi líbilo místo a hlavně způsob jakým se na onom místě postavy dramatu sešli. Taková dobrá hlava XXII. Co by se stalo kdyby boj neskončil? Bylo možné přes most vůbec přejít? Vojáci se s postavami na mostě i znali, avšak v rámci svých nových rolí - strážců mostu - odhodili veškerý rozum a řídili se jen nedomyšleným a hloupým příkazem. Proč k něčemu takovému vůbec dojde? Ale to už je přespřílišná interpretace:-) Je to milá malá hra:-))

Pěkné drama, které je z pohledu dnešní morálky a náhledu na svět možná lehce hůře uchopitelné. Hlavní hrdina je ochoten pro čest obětovat svou lásku a pro svou lásku život. Jeho láska je na tom stejně - nemohla by mít nečestného muže, ale aby byl čestný, musel se pomstít jejímu otci a tak ho ona nemůže milovat, jelikož by tak ztratila svou čest a tak to jde pořád dokola. Poměrně těžko řešitelná situace. Je takového nabývání cti ale ctnostné? To už by byla další otázka:-)

3 16.04.2012