Květinka008 komentáře u knih

Po pravdě - kniha ke mně přišla a já věděla, že splní jedno z témat letošní výzvy a nepátrala jsem, o čem je. Severskou mytologii neznám a až při dohledávání informací ke vztahům popsaným v knížce jsem zjistila, že mou generaci minula moderní "marvelovská" mánie a jsem trochu mimo :-) Nevadilo. Četla jsem příběh jako takovou morbidnější pohádku pro dospělé, podanou pohledem "hajzlíka" Lokiho, který nikdy za nic nemohl (to se trochu zajídalo, ale který hajzlík své chyby přizná, že). Co mohu soudit, tak se autorka i ústy Lokiho držela mýtů a překladatel zažitých tvarů jmen. Jinak souhlasím s komentářem petrarca72 - na Šejdíře tohle plynulo až příliš nevzrušivě... Obsah nenadchne-neurazí, půl hvězdy navíc za pěkné vzezření knihy.

(SPOILER) Ačkoliv tahle kniha měla tři atributy pro to, aby se mi líbila - Woodovou, historii a luxusní tloušťku, bohužel to tentokrát skvěle nedopadlo. Dokonce mám pocit, že už jsem všechny dobré "woodovky" v ruce měla a teď z nostalgie paběrkuji zbytky... Začátek rozhodně poutavý, přerušený násilným skokem do 20. století, aniž by se čtenář mohl chytit nějaké spojující nitky. Později bylo zřejmé, že se jedná o geografickou polohu, což je pro Evropana bez jasně určujících bodů nebo alespoň vložené mapky náročnější na dedukci či googlení. Pátrání dr. Hightowera po staré civilizaci nebylo informačně tak bohaté a poutavé, aby si na úkor zajímavějších dějových linek zabralo většinu ze 650 stran. I když to obvykle nedělám, zhruba v polovině jsem zalistovala u konce knihy, jestli má příběh zajímavé zakončení. To sice ano, Morgana a zejména její teta měly určitě dostat větší prostor, ale ani konec nenabízí uspokojivé propojení hrdinky ze současnosti s původním příběhem dívky Hoshi´tivy. Jak se k některým "woodovkám" opakovaně vracím, tuhle znovu číst nebudu.

P. S. Komentáře ostatní čtu až po napsání svého - souhlas s Babiočkou - také jsem podle názvu čekala něco jiného a název nesedí.

(SPOILER) Píši zpětně asi dva měsíce po dočtení a takhle: knížka nebyla úplně "blbá". Resp. četla se dobře, byla zajímavá námětem, prostředím i osobami - dokud si čtenář myslel, že tohle je realita. Dokud do hry nevstoupila jakási nadpřirozenost, která se - bohužel pro autorku - nedá nazvat ani duchovnem, ani fantasy, ani psychem. Ke škodě knihy i vlastní osoby nedokázala autorka tento svůj záměr/myšlenku čtenáři podat, mám pocit, že o vysvětlení se ani nesnažila. Pokud bylo naznačeno, já jsem to nepochopila a zřejmě nejsem jediná. Dvě hvězdy za prostředí a námět a doporučuji číst tak do strany 250. Kdybych už dříve nečetla Kašmírový šál (tou jsem byla naopak nadšená), po další knížce bych nesáhla, jako to dělám s knihami Deana Koontze.

Mám ráda památky a vlastně neřeším, kdo je majitel a správce. Svým způsobem mě překvapuje, že NPÚ nespravuje některé významnější, a naopak má pod sebou "kdejakou ruinu v pohraničí" (s nadsázkou). Velkým překvapením je mapka hned v předsádce, která na první pohled zaujme spoustou památek v místech, kde by to člověk nečekal (sever a severozápad Čech). Pro mě jako milovníka gotiky největší plus fotografie a díky nim zjištění, kolik krásných kleneb jsem ještě neviděla a kam se mohu vydat (Svatá Anna, Šternber a MOST - !). Textu tak akorát a jako bibliofil cením kvalitní papír a trojzáložku v podobě trikolory :-)

Nemohu hodnotit hvězdičkami, bylo by to příliš ovlivněno subjektivním dojmem z knihy v aktuálním rozpoložení, ačkoliv na příběhu a jeho zpracování vlastně není objektivně nic špatného... Obrovský kus práce, nepředstavitelné množství nastudovaných materiálů, rozhodně výborná místní znalost, překvapivé a hezky promyšlené a propletené rodinné a přátelské vztahy. Jenže mně se to vůbec nečetlo dobře. Začátek mě nedokázal vtáhnout do děje a pak jsem zjistila, že číst v době rekonvalescence něco, kde není ani špetka pozitivního, jediný radostný okamžik a ani troška naděje pro usoužené postavy, rozhodně není to pravé. Neubránila jsem se srovnávání s Tučkovou, která také zpracovává těžká témata, ale její hrdinky dokáží prožívat i něco hezkého a z příběhů nečpí bohapustá beznaděj. Zvažovala jsem, zda se vůbec pouštět do druhého dílu, ale poslední třetina nabrala na obrátkách a snad i díky Ludwikovi a Barce, které jsem si oblíbila, jsem se do něj pustila...

P. S. Komentáře ostatních čtu až dodatečně - perfektně mé pocity vystihli laepus a Knihosvet1 níže! Souhlas i s komentáři meluzena, martiline a amejzlík.

Precteno za jeden vecer - pomerne velka pismena a ridky text, navic uz jsem chtela vedet, jak to dopadne. Protoze jsem premyslela, jestli vubec neco psat, precetla jsem si tentokrat komentare jinych a musim souhlasit, ze konec mel byt uplne jiny. Nerikam nutne happy end, ale pro me hooodne pritazene za vlasy, nerealne (resp. nerikam, ze vysinuti zdravotnici neexistuji, ale dejovy zvrat byl tak nahly a nijak neavizovany jakymkoliv jednanim hlavni postavy, ze to bylo jako by autorka najednou psala o uplne jine osobe). A taky me vlastne naposledy bavilo cist o psychousich v dobe, kdy jsem jeste nepracovala s lidmi a nevidela smutne veci v realu. V soucasnosti byl ten zaver pro me diskomfortni a jak rikam - pritazeny za vlasy i na Ameriku... Autorka ma lepsi knihy.

Zajimavy pribeh a neobvykle prostredi, prijemna nenarocna oddechovka, takova nenadchne-neurazi, ale ani nenuti cist a cist, aby se zvedavy ctenar rychle dozvedel, "jak to dopadne". Nicmene remeslne jde o dobre zpracovany pribeh s prijemnymi postavami a moc se mi libil vztah obou sester a tety + neteri. Vsechny ctyri holky sympaticke a s dobrymi "hlaskami". Znovu urcite cist nebudu.

Také druhou knížku plnou mašinek a vzpomínek na nedávnou železničářskou historii jsme museli přidat do rodinné sbírky, a také tuhle jsem pečlivě prostudovala, ač nejsem zarytý šotouš :-) Autorovi se muselo potom škytat, když jsem vystoupila na nádraží v podtatranské Štrbě a uviděla zde Dvojičky, které u nás nejezdí, a byla díky němu "chytrá"! A když jsem měla možnost svézt se během roku v Esu, a dokonce na posunu projít vnitřkem tohoto obřího stroje, dokázala jsem konečně pochopit, proč tolik lidí železnice fascinuje. Rozhodně doporučuju!

Autora a tuhle knihu objevila naše rodina díky zmínce v Toulavé kameře (?) a protože máme také ajznboňácké kořeny, objednali jsme ji jako dárek - přišla i s podpisem autora. Myslela jsem, že ji před zabalením jen prolistuju, ale zaujala i mě a celou jsem ji nakonec pročetla. Za zajímavé považuju kombinovaní digitálních a analogových fotografií a hlavně musím ocenit nadšení a nasazení autora, se kterým se svému koníčku věnuje.

(SPOILER) Nemůžu si pomoct, ale pořád jsem v příběhu čekala něco víc. Mnoho stran a málo děje, vše jaksi povrchní. V první řadě se nabízelo, aby slibně začínající linka s transplantovaným srdcem v celé knize více rezonovala (jako v Šarádě Sandry Brown), ale bylo z toho jen pár vsuvek, které nakonec působily uměle a zbytečně - aneb když jednou nakousnu a pustím a podruhé jen okrajově zmíním, čtenáře to akorát naštve. Mohlo to oba aktéry propojit přirozeněji a hlouběji než větší množství jednorázově zmíněných pacientů, byť medicínsky zajímavých, anebo "starých známých" z jiných knih (to mám naopak ráda :-) ). Také jejich konverzace nebyly nijak záživné a děj rozvíjející, jako bychom my čtenáři viděli jen zlomek a to hlavní se odehrávalo někde na pozadí. Konec potom zbytečně uspěchaný, protože ten měl největší romantický potenciál a fakt mě bavil.
Celkově rychlé oddechové počtení, které ale na rozdíl od jiných knih Jenny Colgan pošlu dál. Nevidím to tak dramaticky jako komentář pode mnou, ale rozumím mu.

Camino není moje cesta ani téma, které by mě zajímalo - víra, chození po kopcích, nejistota se spaním/nespaním, nahodilost jídla - spíše mě představa, že bych měla osobně něco takového absolvovat, děsí. Knížku přese mě tranzitující jsem tedy ani neplánovala číst, zlákaly mě ale opět BOŽÍ snově-pohádkové ilustrace, kterými se zde nešetří! Zamilovala jsem se do krajiny na str. 67, sloupů katedrály a moře na konci knihy, zaujalo provedení poutníků na str. 114-115, které bych chtěla mít jako obrazy na stěně...

Co se samotného vyprávění týče - "Larry" píše poutavě, nenudí přílišnými fakty, i když občas nějaká vhodně zmíní. Kniha není ani cestopisem s výčtem míst, přestože obsahuje mapu a popisuje, co kde autor prochází a potkává (vtipné, že Zibura procházel vesnicí Zubiri :-) ). Nejde ovšem ani o deník v klasickém slova smyslu. Spíše něco mezi tím vším a dohromady tvoří čtivý text. Sama se potkávám při práci se spoustou lidí a poslouchám jejich příběhy, proto rozumím této filozofii a baví mě Laďovi souputníci na cestě, a dokonce asi víc než popisy krajiny, kde jsem nebyla a kam se určitě nechystám. Zaujal mě jen kohoutek, ze kterého pro poutníky teče víno - krásný nápad!

V této knížce sice není Laďa tak třeskutě vtipný jako v "buddhistech a komunistech", ale pár pěkných i úsměvných postřehů jsem si vypsala. Jeden za všechny: "Když nad tím tak přemýšlím, nejproblémovější člověk v mém dvojdomku by asi nebyl soused." :-D

Zajímavá novelka s příjemným rozsahem / čtivou sazbou a tématem, o kterém není příjemné mluvit ani v současnosti. Čím jsem starší, tím víc vnímám tyto "začátky moderní medicíny" jako černou skvrnu na dějinách civilizace, kdy se pod zástěrkou dobročinnosti a ušlechtilosti děla nehumánní zvěrstva, na nichž není nic k chlubení a adorování hrstky (zvrhlých?) doktorů. Pro tehdejší dobu ale psychické a fyzické týrání odlišných jako něco normálního, na co se vynakládaly obří prostředky - soudě podle velikosti nemocnice Salpetriere, kterou jsem si hledala na mapách (vedlejší zjištění - stojí u nádraží "Austerlitz" :-) ). Spousta skutečných příběhů se v jejích zdech mohla odehrát tak, jak byly představeny v knize. Kéž by dopadly alespoň takto...

(Poznámka k anotaci - postavit popis knihy na slovním spojení "existence duchů", ačkoliv to není primární téma a linka knihy, je zavádějící a čekala jsem něco jiného. Přesto jsem víc než spokojená.)

P. S. Po přečtení ostatních komentářů: MehaH, Leyla, dadulik - vypsala jsem si stejné citace... Saela - díky za tipy na další podobné knihy.

O příběhu jsem se dozvěděla před pár týdny díky článku na "Médiu" a bylo to pro mě něco úplně nového. V době, kdy se její příběh odehrával, jsem se teprve narodila a hrůzyplným příběhům žen z arabského světa se spíše vyhýbám. Tento byl však jiný - nešlo o rozvedenou/zapuzenou/o děti okradenou manželku/sestru... vlivného muže. Šlo o celou rodinu, resp. nevinné děti, které by opravdu neměly nést následky za činy otců.

Začala bych tím, že popisy jsou velice realistické a já byla hlavou s Malikou celou dobu v Maroku. První polovina knihy mě tolik nebavila, příliš rozvleklé líčení dětství, krátká epizoda jejího dospívání už byla zajímavější a o to větší byl pak kontrast v pádu na dno. Tady by mě zajímaly více její vnitřní pocity, z opravdu rozmazlené holky, co mohla mít všechno, nuznější než žebračka (hází mi to paralelu s bohatými Židovkami, které se najednou ocitly někde v koncentračním táboře). Ty pocity popisuje rozsáhleji až později během uvěznění.

"Na vězení jsem si zvykla lépe a rychleji než moji sourozenci. Nepochybně proto, že jsem si už předtím zvykla být uvězněná. Odjakživa jsem si uměla vymezit své území, zaplnit si čas, uzavřít se do sebe.
... Často jsem se ptala, proč nás Hassan II. odsoudil k tomuto pomalému umírání, místo aby nás hned zabil... Odpůrce se zlomil tím způsobem, že se nechal zmizet, jeho jméno bylo odstraněno... Ale nezabili ho. Jenom se čekalo, až zemře. My jsme sice přežili, ale přitom jsme přešli na druhý břeh. Postupně jsme opustili svět živých a vstoupili do království stínů.
... Ve dne jsem nosila masku, byla jsem ta silná Malika, která má autoritu, ta, která vdechuje druhým život. Jakmile se setmělo, zbavovala jsem se svého krunýře. Ale také jsem byla vystavená svým zlým duchům, svým přízrakům.
... Snažila jsem se zvládat své tělo, vyloučit všechno, co vzbuzuje lidské potřeby, touhu, hlas, zimu, žízeň. Odstranit veškeré vnitřní vzruchy, všechna přání. Umrtvit se.
... Po deseti letech vězení se z nás stali všeho schopní netvoři. Přejít k činu nám bránily jednom naše morální hodnoty. Byli jsme jako narkomani, kteří překročili svoji hranici, a to nás poznamenalo na celý život. Ke konci jsme se chovali jako zvířata v kleci. Byli jsme unavení a zuřiví, agresivní a krutí. Nikdo z nás už nechtěl nic zastírat. Už jsme nevěřili ničemu.
... Za to, že jsem vydrželi v tak dramatických podmínkách tak dlouho, jsme vděčili tomu, že jsme byli pohromadě a měli se rádi. I když jsme žili odděleně, tvořili jsme jeden celek, navzájem se podporovali a dodávali si odvahy. Představovali jsme sílu, a tu nám nic, žádná věc ani člověk, nemohlo vzít. Když jeden z nás selhal, vždycky se našel někdo, kdo ho rozesmál nebo připomněl slova slepého věštce: stane se zázrak, velký zázrak.
... Když vcházíme do jedné kavárny, zakopnu o schod a klopýtnu. Už se ani neumím pohybovat. Ostatně neumím už vůbec nic. Řekněte mi, jak se správně chodí?...
Dvacet let nelze vymazat během pěti minut.
... Musím se všechno učit znovu. Po celá léta jsem byla prvkem času, integrovala jsem se do něho do té míry, že už teď nevím, jak si ho uspořádat. Hodina může trvat dny nebo minuty. Obtížně chápu čas druhých lidí, jejich rychlost nebo pomalost, to, že trvají na rozvržení času.
Znovuzrození je divný pocit."
s. 65, 180, 181, 183, 185, 187, 294, 297

Konečně se mi podařilo tuto knížku ulovit a jsem velmi ráda! Vzhledem k tomu, že autorky pocházejí ze stejné geografické oblasti jako žijeme my, plevel tady roste stejný a knížka je přehledná a použitelná. U některých rostlin budu opatrná, ani jsem netušila, že jsou jedlé - i když patří mezi léčivky. To je ostatně věc, která mi zde chybí - alespoň malá zmínka by u léčivek být mohla, např. když se píše o hlubokém kořenu kostivalu. Dala by se tak rostlina využít úplně celá.

Silná kniha (na centimetry i obsahově), silné příběhy a silné dojmy na dlouhou dobu, které ve mně zůstanou. V poměrně krátkém časovém úseku se na reálných historických základech odehrávají nejhorší části životů několika trestanců, které do Van Diemenovy země poslala stará dobrá Anglie. Mám ráda knihy od "protinožců", bylo fajn, že jsem se "dostala" i jinam než do Austrálie. Hezké věci s nehezkými celkem v rovnováze. Přesto... Přemýšlela jsem, co mi nesedlo - asi to, že s takovou tloušťkou bych čekala delší časový úsek, ságu obsahující desítky let, vývoj rodinných vztahů. Znovu ji číst nebudu.

Námět fajn, z provedení nejsem nadšená tak moc jako jiní. První polovina knihy spíše pozvolná a méně záživná, ve druhé půlce se děj pěkně rozjel. Vzhledem k uvedenému a také že je kniha pro mládež, slušelo by jí o 100 stran méně a větší spád. Poputuje jako dárek čtrnáctileté neteři a jsem zvědavá na její názor, přece jen nejsem cílovka :-)

Některé úsměvné, pár vyloženě k zasmání, ale z většiny (pro nás kočkaře naprosto pravdivých) situací se dle mého názoru dalo dostat mnohem víc vtipnosti.
Za mě top: "Prosím ne - bolí mě hlava. Nebo tak něco." :-D A taky "Co koukáš, úchyle!" (umývání prdelky :-D)
Narovinu - hloupé mrňavé okřídlené koně jsem nepochopila...

Ve sve kategorii patri k lepsim z mnoha duvodu - sympaticti hrdinove, hezky vyvoj jejich vztahu, deti, realne emoce a az na ten ponekud prekotny zaver oddechove pocteni na relax pred spanim :-)

(Zřejmě) fiktivní vyprávění mnoha koček o životních peripetiích a zážitcích. Přestože vydalo nakladatelství, texty působí amatérsky. Čte se to dobře. Nicméně čekala jsem podle názvu něco jiného (jsem kočkařka; hodila se i do výzvy). Potud dvě hvězdy, třetí za super ilustrace.

Dodatek - mega zavadejici je i zdejsi anotace! Ta je o uplne jine knizce nez o domyslenych kocicich pohadkach!

Velmi jednoduchá a od první chvíle předvídatelná zápletka, zajímavé bylo zasazení do doby po 2. sv. válce. Alespoň to ji ozvláštnilo, protože tato pohádka pro velké holky by se mohla odehrát i kdykoliv jindy. Já osobně bych dějem zamíchala úplně jinak - nechala bych Jean s Geraldem, hodili by se k sobě víc...