Kubalin komentáře u knih

Pokud něco napíšu (a to se může snadno stát), tak to bude vypadat nějak takhle - Mandolína se mi totiž trefuje přesně do vkusu, jako se papakis trefoval do kapitána. Například mě oslovuje krásným humorem, který zprostředkovává především doktor svým obratným a někdy ostrým jazykem, a vytváří tak jednu stranu knihy - tu s jasnou oblohou a teplým mořem. Nad stranou druhou jsou ovšem mračna a krutý mráz a ukazuje tragickou kapitolu řecko-italské historie, která se u nás příliš neotevírá. Mnohem více se učí o občasné válce ve Španělsku, přitom ta řecká o mnoho "menší" nebyla.
Mandolína perfektně balancuje na hraně tragikomedie, takže nepůsobí jako fraška, ani není příliš přecitlivělá. Zásluhu na tom mají skvělé a uvěřitelné postavy, od kapitána až po psipsinu a několikero dějových linií, lišících se svým stylem. Příběh je silný jak polední kefalonské slunce a dokáže jak zahřát, tak bolestivě popálit. Všechno to pak doplňuje pár paprsků absurdna. Překlad je skvělý a líbí se mi ponechání mnoha výrazů v původním znění, se slovníkem na konci, což mi přijde vždy lepší, než nějaký násilný překlad za každou cenu.
Můžu doporučit každému, kdo si rád popláče s úsměvem na rtech, nebo se usmívá s pláčem na očích. Také doporučuji cestovním kancelářím, já bych jel hned.

25 01.06.2019

Těžko hodnotit - zase jedna kniha, která je objektivně velice dobrá, ale mně příliš nezaujala. Chápu, co autor chtěl textem říci a že smyslem je to, že vlastně smysl nemá - cílem je cesta (před 60 lety to asi ještě ani nebylo klišé). Jen se prostě nemůžu ztotožnit s protagonistou, jehož život se s mým shoduje snad jen v tom, že se občas musí najíst. Pro mě "sbalím se a jedu" představuje nával paniky a ne vidinu neutuchajícího dobrodružství. Mám rád jistý řád a ten se hledá u silnice někde mezi Denverem a Cheyenne těžko.
Vyznávám zkrátka jiné hodnoty, než nikdy nekončící pařbu a rychlou jízdu, takže mě příliš nebavilo číst jen o pařbách spojených rychlou jízdou. Chybělo mi nějaké drama, výraznější city, zkrátka aby pan Paradise už konečně něco bral vážně. Jeho kamarád utržený ze řetězu ve stavu permanentní mánie tomu moc nepomohl.
Nejzajímavější mi přišel konec a výprava na jih, která byla konečně něčím zajímavá. Dokonce přišla i mírná sebereflexe, na kterou jsem čekal celou dobu. Bohužel skončila dost rychle a vrátila se zpátky do nudy.
Pro Kerouaca bych byl pravděpodobně maloměšťáckej suchar a absolutně bych se do jeho knihy nehodil, tak jako se ona nehodí do mojí ruky.

7 06.10.2018

Lepší, než jsem čekal - a to ani nejsem pedo. Ač jde o téma dosti zvrhlé, až by prudérnější člověk vrhnul, Lolita je především koncentrovaná posedlost. Nebo je to snad láska? A není vlastně láska tak trochu posedlost? To jsou největší otazníky, které před čtenáře kniha klade a každý si musí odpovědět sám. Morální rozpor je hned v závěsu - máme Humberta litovat? Ovládá on Lolitu, nebo Lolita jeho? Celkově vyvolává dílo plno otázek, rezonuje a to je pro mě přesně to, co od kvalitní knihy chci.
Jazykově je rovněž krásná a bohatá. Jen mě tedy, jako francouzštinou nepolíbeného občas otravovaly věty, slova a výrazy v tomto jazyce (i Lolita ti to říkala, Humberte!), což se trochu zlepšilo poté, co jsem včas, tedy po nějakých 200 stranách, nalezl jejich překlad na konci knihy.
Obdivuhodná je autorova sečtělost - text je doslova nabitý různými odkazy a narážkami na jiná slavná i neslavná díla (nejen literární), o čemž bych často ani nevěděl, nebýt jejich výčet v mém vydání. Pokud bych znal jen desetinu toho co autor, hned bych byl spokojenější. I když vlastně spokojený jsem, protože jsem dočetl výbornou knihu.

5 15.07.2018

Text ořezaný až na Takjo. Strohý a pustý jako spálený a vyrabovaný svět. Tma a šeď. Se jmény shořely i uvozovky. Vůbec nejvýstižnější je asi popsat jazyk jako prázdný, což ale není rozhodně na škodu, jelikož to tak krásně ladí s prostředím knihy. Stejně tak jistá monotónnost - když svět skončí, těžko najít jiný smysl života, než každodenní "jít-spát-jíst". Naštěstí v té temnotě putují naši nosiči světla a nebýt jich, nejspíš bych čtení zařízl společně se svým hrdlem. Jejich světlem je to, co člověka (nebo alespoň některé) dělá člověkem - dobro. Nejde však o nějaké čisté superdobro, je spíš v odstínu šedi.

Knihu rozhodně doporučuji. Má více vrstev a může tak být klasickým post-apo příběhem, výpovědí o pevném poutu mezi otcem a synem, existenciálním dramatem, survival příručkou, horrorem...
Myslím že každému, kdo si alespoň trochu a alespoň občas zahloubá o smyslu života, rozčeří vody natolik, že si zahloubá pořádně a možná i dlouho.

PS: Podařilo se mi číst dosti vyhladovělému a musím říct, že to ještě umocňuje zážitek.

18 12.02.2017

Méně akce a více politiky.
Tak bych stručně vyjádřil srovnání s prvním dílem. Kupodivu to ale rozhodně není na škodu, až jsem se divil, že mi 700 stran uteklo jak na cínu s olovem, jelikož politikaření nijak zvlášť nemusím. Tady ho autor ale okořenil mnoha zajímavými a velice dobře vykreslenými postavami a neméně poutavými vztahy mezi nimi. Z postav bych rozhodně vyzdvihnul OreSaura - vlkodava formálně pronášejícího slova "paní?", nelze nemilovat. Skvělou úroveň si drží Sazed. Z nových pak schizoidní Zane a ultra-autoritativní Tindwyl. Vztah protagonistů Vin a Elenda je rovněž skvělý, něžně a procítěně podaný, ale přesto nepatetický!
Teokracie se rozpadla, ale mytologie trvá a je snad ještě propracovanější. Spolu s alomancií drží knihu daleko od bažin průměrnosti a mokřadů neoriginálna.
Jediným negativem je pro mě občas příliš pomalé tempo, ač jsem se nenudil. Je to skoro až k nevíře, protože prakticky celou knihu je Luthadel v obležení. Děj je soustředěn zejména jen na něj a akci tvoří svým laškováním pouze Vin a Zane. Sazedův "roadtrip" to svým oživením děje potvrzuje.
Závěr je nicméně skutečně epický ve vší epičnosti a první díl hravě odhodí za Luthadelské hradby.

7 29.07.2016