kotasbk komentáře u knih

Touto knihou pokračuji v tématu druhé světové války a holocaustu. Ačkoliv by se podle názvu knihy mohlo zdát, že o holocaustu kniha nebude, tak je tomu naopak. Autor přežil holocaust skrytě u nepřítele, přímo v srdci nepřátelského režimu. Na rozdíl od ostatních Židů měl větší štěstí, náhodu prostě z prdele kliku na přežití. Byl to napínavý příběh od začátku do konce. Vsuvky do budoucnosti se vcelku hodily. Někteří si po válce uvědomili, co za hrůzy nacismus napáchal, ale někteří ne. Na závěr jen takový postřeh. O zločinech komunismu tu nepadla ani věta.

26.02.2024

Tahle kniha je poklad české literatury. Až je zarážející, že je absolutně neznámá, prostě zapomenutá v dějinách. A to je velká škoda. Protože tahle kniha je děsivým zážitkem hrůz, které napáchal německý národ. Odsouzení jsou zde všichni Němci, od SS až po civilní obyvatelstvo. Vina za tyhle svinstva prostě padá na celý národ, protože velká část civilistů, která pracovalo jako civilní dělníci v Doře, prostě musela vidět útrapy lidí z koncentračních táborů.
Je až zarážející, že kniha vyšla v podstatě velkém nákladu ihned po válce, ale po roce 1948 už kniha ani jednou nevyšla v novém vydání. Možná, kdyby nevyšla v roce 2010 v rámci edice spisů Edvarda Beneše (tak nějak), tak možná bychom ji už zcela ztratili z našeho povědomí. A proto už jsem knihu vnucoval mnohým mým kolegům, přátelům a rodinným příslušníků, aby si ji přečetli a nezapomněli na hrůzy, které Němci napáchali. Stal jsem se tedy novodobým apoštolem této knihy!

1 14.01.2024

Namátkou jsem si otevřel učebnici, že se něco dozvím o starověkém Egyptě. Byl jsem fakticky zklamán. Tohle že má být text, který žáky prvního ročníku středních škol namotivuje jet do Egypta na dovolenou? Informační hodnota ani ne třetinová. Zajímavosti žádné. Chybí slova jako mumie nebo sarkofág. Největší nehoráznost je však v absenci faraona Tutanchamona. Ano, z historického hlediska se nejedná o nějak významného panovníka, ale tohoto chlápka si pamatuje skoro každý, kdo má všeobecný přehled na úrovni klokana. Dále se má kritika vztahuje k pyramidám. Pyramidy jsou zde na dva řádky. Je zde přidána fotka Džoserovy pyramidy v Sakkáře (u ní není ani uvedeno, kde je, jestli na Měsíci nebo v Sakkaře). Díky bohu za zmínění, že existují nějaké pyramidy v Gíze. Ta největší má egyptský název. Ale někteří z nás Neegypťanů by se rádi spokojili i s řeckým názvem. Škoda. Do závorky by se Cheops hodil jako mumie do rakve. A další problém. Sfinga zde vůbec není. Asi neexistuje. Hlavně že víme, že nějaký Achnaton udělal revoluci v náboženství a zavedl nějaký monoteistický kult. Přepsat, dopsat a další stránky o Indii zkrátit na minimum, aby se tam vešel Egypt. Zatím nehodnotím.

Po dlouhé době jsem přečetl perfektně napsanou knihu. Takovou bezcitnost jsem opravdu nečekal. Zpočátku jsem měl divný dojem, co to vlastně čtu. Dětství mě moc neoslovilo, ale jakmile se R. L. dostal k dragounům, tak už to mělo určitý spád. Následující historické události jsem hltal jednu za druhou. Opravdu výborná sonda do života v Německu v první polovině 20. století.

9 29.10.2023

Tak jsem si koupil Bukowského. Má první kniha od něj. A musím říct, že to byla zajímavá a poučná jízda. Bohužel i přes všechny vulgarismy, nechutnosti jsem čekal o trošku víc. Chinaski má ale nápaditý životní styl, který vůbec nekoresponduje s tím, kterým praktikuji já. A proto jsem neplul na stejné opilecké vlně jako Hank. Klobouk dolů před výkony, které hlavní postava a autor díla zvládal. Levou zadní vypije flašu nějaké whisky, tomu já říkám debilita, ne úspěch. Možná kdybych byl mladší, jel podobný lifestyle, tak by mě kniha oslavila a mohl bych číst další a další Bukowského neromány. Knihu jsem vrátil do mé skromné knihovničky a vzal si něco románovějšího.

2 02.07.2023

Velmi čtivý román, který má svoje kouzlo přibližně do poloviny knihy, pak už ztrácí dech.

22.06.2023

Výborná kniha.

3 29.07.2022

Zajímavá kniha. Opravdu ano. Proč ale dávám čtyři hvězdy, když tu polovina lidí plive na knížku, že je komunistický blábol a propaganda? Zkrátka proto, že pasáže z výslechů a z vězení jsou prostě skvělé. Některé pasáže se mě velice dotkly. Zvláštně loučení s manželkou. A pokud i tyto pasáže byly nějakým způsobem upravený. Tak no a co? Prostě každá doba potřebuji svého hrdinu. Ať už se jedná o dobu socialismu, nacismu nebo moderní doby. I dnes tu máme hrdiny, kteří místo toho aby bojovali, radši se upálili.

4 04.01.2022

A já mu sakra věřil. Celý příběh jsem četl dychtivě, užíval jsem si každé chvíle, kdy jsem byl v zajateckém táboře. Druhou vyprávěnou linku tří Britů v džungli jsem moc nemusel. Občas jsem přeskočil pár stran, letmo jsem se podíval, co se asi v džungli děje, kam dospěly jejich přípravy s mostem atd., ale ve výsledku se mi druhá linka nejvíce líbila až v té chvíli, kdy se propojila s tou první. Musím se přiznat rovnou, že mám talent na rozeznání nesympatických postav v knihách. Hned jsem věděl, že plukovník (bůhví co byl), je hotová svině, taková ta aristokratická krysa, která si jede svou namyšlenost, frňák nahoru, důstojnický vzhled, modré oči, upravený, aby mu to furt slušelo za všech okolností, k tomu ještě nepracoval rukama, ale hlavou. Jakože pracoval hlavou, dobře všichni víme, že jeho prací bylo mít frňák nahoru, povyšovat se nad obyčejné vojáky, ruku k dílu přiložit jen tehdy, kdy ho museli seřezat Japonci. Aspoň tak jsem si to domýšlel. No inu. Ten konec byl zajímavý, dojemný, byl jsem z toho celý odvařený, až jsem chtěl vytáhnout samopal a zpětně pokropit jednoho aktéra. Ale příběh je smyšlený, bez reálného pokladnu, nebo se snad mýlím?
Oproti Krysákovi (Clavell) tohle byl slabý odvar života v zajateckém táboře, ale to je asi tím, že je zde více rozvedena akcička kolem mostu přes řeku Kwai. Soucit se zajatci jsem měl, to ne že ne, ale ve srovnání s Krysákem emočně pozadu. Osobně jsem tam necítil žádné velké emoce při popisu života v táboře, marodů na marodce či zacházení se zajatci japonskými vězniteli. Je to z toho důvodu, že popis mi nepřišel až tak vypracovaný, nějak mi nesedl k srdci, ačkoliv při čteních jiných knih na podobné témata (váleční zajatci) mi občas ukápne slza nebo si scénu pamatuji na dlouho dobu (Pianista, ačkoliv tam je úplně krátká scéna, ale výborná). Zde tomu tak není.
Důležitou linkou celé knihy je i střet dvou civilizací - evropskou (západní) a asijskou (východní). V tomto střetu vyhraje pochopitelně ta evropská civilizace, která přinesla světu mnohé pozitivní, ale i negativní, to ale zde není zmíněno. Ovšem nedá se popírat, že právě západní civilizace přinesla do končin Asie pokrok, industrializaci, lepší životní návyky atd. A jak Boulle píše, že bez Západních států by bylo Japonsko stále ještě necivilizované, možná i má pravdu. Jen si stačí přečíst wikipedii o japonských reformách v 19. století a hned je vám jasné, kdo tyto reformy sem přivezl. Na to nezapomínejme.
Je až zarážející, jak se v té době rasisticky mluvilo o Japoncích nebo dalších asijských národech. Přirovnání k opicím by dneska neprošlo zcela určitě, ale v tu dobu tomu tak bylo? Ani bych se nedivil, jestliže Japonci se zajatci zacházeli tak, jak zacházeli. Ještě v době rusko-japonské války byli Japonci srovnáváni s opicemi. Tak asi tomu tak bylo. Dnes by nikoho nenapadlo nazvat Japonce opicí.

1 25.12.2021

Procházkův styl není nejspíš pro každého, ale já ho mám sakra rád. Jako jo, věty vypadají divně, jsou krátké a stručné. Ale slova jsou vybrána tak, aby nás to hned chytlo, abychom si hnedka představili situaci. Žádné slovo zde není navíc. Vše tak strohé, až prostě geniální. Jednoduché a v jednoduchosti je někdy síla. Nač psát dlouhé věty, které nemají konce? Aby to bylo literárně přívětivější? V tomto případě rozhodně ne. V případě takové krátké povídky, která se odehrává během jednoho večera na dvou místech, je prostě lepší psát krátce a jasně. Výsledkem je hmatatelná atmosféra, plná strachu a obav, cigaretového kouře a špíny pod kuchyňskou linkou.
Procházka své postavy nevykreslil socialisticky krásně. Mají plno much. Nejsou to hrdinové socialismus, ale prostě obyčejní lidí jako každý jiný. A v tom je to kouzlo. Nejsou zde postavy rozděleny černobíle jako nejspíš v jiných prózách z dob socialismu.
Je ale zajímavé, jak reagujeme na minulost. Zdá se nám všem, jak byl hrozný život v době soudruhů. Jak bylo hrozné, když někdo byl odposloucháván, sledován a pronásledován. Dnes je taková svoboda, že si můžeme napsat vše, co chceme, ale vše se zaznamená někam na megavelké úložiště. Rozdíl je pouze ten, že každý vědomě a dobrovolně píše vše, co někde pak leží na úložišti. Dnes je to promakanejší. Už není potřeba sedět v minibusu ve vedlejší ulici a natahovat uši ke sluchátku.

5 30.10.2021

Tak tuhle knížku vřele doporučuji. Jsem rád, že jsem si ji přečetl, protože o varšavském ghettu a o osudech polských Židů a Poláků jsem zatím nečetl. Bylo to velice zajímavé a napínavé čtení. Místy i dost smutné, asi nejsmutnější, když se Vladislav loučil s rodiči nebo prostě ten konec s německých důstojníkem. Jsem rád, že alespoň zde čtu o tom, že někdo z Němců projevil soucit a dokázal pomoct, ačkoliv byl on sám ve smrtelnem nebezpečí. Opravdu doporučuji a už se těším na film. Pět hvězd

9 12.09.2021

Na střeše je Mendelsohn je krátká knížka, tvořena z příběhů, které na sebe moc nenavazují, ale opakuji se v nich stejné postavy. Společným tématem všech příběhů je život v protektorátu, ale ne pouze trpký život Židů, ale i Čechů. Na výsluní si žili Němci, kteří jako vítězové a barbaři nám vládli a utlačovali. V knize se dle mého nevyskytuje ani jedna německá postava, která by byla vyloženě pozitivní. Takže se mi zdálo, že všichni Němci byli suroví vrazi, popravčí, lupiči, darebáci a alkoholici. Buď jak buď, i v této době se museli najít Němci, kteří nesmýšleli obdobně jako vůdce v bunkru a jeho fanoušci. To mi na knize chybí, že postavy jsou rozdělené černobíle. Nevadí. Dostávám se k hodnocení samotných kapitol, kratších povídek. Některé povídky byly velice zajímavé, zejména z Terezína. Zajimalo by mě, jak dopadl týpek, který utekl se železničáři. Ovšem některé povídky neměly děj nijak zvlášť oslňující. To ale vůbec nevadilo, protože jsem se těšil na každou povídku zvlášť. Weil má totiž výborný styl. Ani ho nemůžu definovat, protože prostě nejsem zběhlý v literární teorii a analýze. Každopádně jeho popisy nejsou zdlouhavé, jsou jasné přímé. A nemyslím si, že jsem skončil u autora u této knížky. Mám rozhodně v plánu pokračovat dál a přečíst si zejména jeho nejslavnější dílko. No a pak Moskva-hranice. To bude jízda.

4 hvězdy, protože prostě je to delikátní dílo

2 29.08.2021

Silný příběh. Jsem rád, že jsem konečně narazil na knihu, od které se jen tak neodtrhl. Letos je to ostatně slabý čtenářský rok z mého pohledu. Ale tenhle maďarský skvost mě ihned vrátil do mé radostné čtenářské nálady. Nestává se mi moc často, že bych se snažil ve vlaku číst co nejvíc to jde. Že končím se čtením, až tehdy, kdy vlak zastaví a já ihned beru věci a utíkám domů, abych ve čtení pokračoval. Takový radostný pocit mě chyběl. A je to zřejmě tím, že Člověk bez osudu je napsán tak výborně, že Vás to vtrhne do děje, do víru všech těch peripetií, že prostě nechcete přestat číst. Ovšem nic není bez chyby, protože kdyby něco nemělo chybu, tak by to pak bylo dokonalé, a svět není dokonalý. I zde jsem objevil jistou mezeru v celé knížce, což je vlastně jazyk díla. Jak už jsem psal, je to čtivé, je to výborně napsané, ale věty jsou tak složité a rozvětvené, že jsem se občas ztrácel. Nicméně příběh z pohledu patnáctiletého chlapce je zdařile popsán, jednoduchý, věcný, neobsahuje žádné přemrštěné přirovnání a bůhví ještě co si literáti vymysleli, aby knížce dali větší punc kulturnosti. Až na ty rozvětvené věty, přirozeně (přirozeně jsem napsal schválně tak, jak bylo napsáno v knížce). Ale musím se přiznat, že emociálně na mě působily jen některé okamžiky. Nechci případné budoucí čtenáře připravovat o tohle potěšení, nicméně si pamatuji scénu, kdy si hlavní hrdina uvědomil, jak se od ostatních liší strážní nebo další prominentní vězni. Člověk si totiž nedokáže uvědomit pomalé změny, když je má neustále před očima. O to víc si změny všimneme, když někoho nebo něco vidí po delší době. Samozřejmě, že popis Osvětimi a dalších koncentračních táborů, života v nich a umírání na mne působily velmi emočně. Byla to hrůza, a proto knihu doporučuji těm, kteří ji ještě nečetli a chtějí se seznámit se životem v koncentračním táboře. Za mne by měla být kniha vložena do povinné četby, ale to by seznam knih už byl tak velký jako toaletní papír. Tímto příběhem také začíná moje kratší čtenářská etapa na téma holocaust, Židé, popřípadě prostě druhá světová válka či zkrátka utrpení, pronásledování atd. Jsem totiž rád, že jsem se dostal k této knížce a nebál jsem se číst, i když jsem dobře věděl, že to nebude žádné oddechové a radostné čtení. Shodou okolností mě ke knížce přiměla jiná kniha, tj. Osud člověka od Šolochova. Taky se zde popisuje život v koncentračním táboře, ale tak rychle, že jsem si prostě musel najít něco lepšího a obsáhlejšího. Tak na závěr přeju všem příjemné čtení u této knihy.

3 05.08.2021

Za mne se jedná o průměrnou knihu, ačkoliv zde vidím mnoho kladných názorů a komentářů. Problémem této knihy je, že je velice útlá. Celý příběh má neuvěřitelný potenciál. Jen je škoda, že vše bylo napsáno tam krátce, úsečně. Ale na druhou stranu chápu, že se jedná o vyprávění Sokolova, proto také tak krátké popisy a zjednodušeně vyprávění. Osobně se mi nejvíce líbila a dotkla část, kdy byl v koncentračním táboře. To bylo zajímavé a poučné. Ale rozhodně nemůžu souhlasit s tím, že Rusové bylo svatí. Co prováděli Němci je jedna věc, ale co prováděli bolševici je druhá. Tato kniha má za cíl pouze poukázat na to, jak byli Němci krůtí vůči nepřátelům. Ještě aby ne, kritizovat své vlastní by nemělo ani cenu. To si pak Šolochov zavařil kariéru. A že by se mně příběh a osudy vojáka nějak dotkli, ani moc ne.

07.07.2021

Naprosto skvělá kniha, u které se mi nejednou chtělo brečet. Jako čtenář jsem si knihu náramně užil. Remarque dokázal to, že jsem se vcítil do děje, ocitl jsem se na frontě nebo někde v zázemí. Nejvíce mě šokovalo umírání kamarádů hlavního hrdiny. Tolik utrpení a bídy, co přinesla první světová válka, je nepopsatelné. Ještě více je zarážející fakt, že po první světové válce přišla druhá světová. Další zbytečné umírání, další zničení životy, rodiny, zkrátka celá země. Na základě tohoto románu, který se stal ve své době velice populárním, se divím, že lidé měli chuť rozpoutat další teror v podobně nacistického Německa. Nejspíš lidská paměť je velice, ale velice krátká. Pokud si někdo nepamatuje, co měl k obědu, tak je to ještě fajn, ale pokud si nepamatuje, co se kdysi dělo zvěrstva, tak je to smutné. Bohužel, taková je historie, ze které se člověk nepoučí. A právě na příkladu první a druhé světové platí to, že historie nás nepoučila, pokud by k něčemu byla, nikdy by se nic takového nestalo.

17 06.07.2021

Konečně jsem po delší době našel čtivý a zajímavý příběh. K tomu všemu mi dopomohla návštěva mé oblíbené knihobudky v nejmenovaném městě, kde jsou knížky opravdu skvostní. Nečekal jsem žádné zázraky nad hororem z viktoriánské Anglie (ačkoliv autor byl Ir, žil v době vlády Viktorie), přesto jsem byl mile překvapený. Příběh je čtivý od začátku až do konce. Nutil mě číst povídku nadvakrát, to si opravdu cením, protože ne vždy vydržím číst dlouho dobu a mnoho stránek. Tento lesbický upírský příběh je o to víc zajímavější, že se odehrává v Rakousku a zmiňuje se zde také Morava, potažmo jeden moravský chasník. Od někoho z Irska se to málo čeká, že místo svého příběhu zasadí do hor Rakouského císařství. Romantické popisy a výběry scén mi k celému příběhu krásně ladily, přesně tak jak to má být. Občas ale děj mohl být více rozvinutý, ale zase jsem rád, že povídka neskončila tak zle jako Drákula, který mě děsně nebavil, alespoň ta druhá část, u které jsem skončil. 4/5

3 25.06.2021

Těch pár stránek, co jsem stihl přečíst, než jsem knihu s radostí odhodil do knihovny, bylo dalším mým čtenářským úletem. V letošním roce se jedná už o druhý můj čtenářský úlet. Mám prostě štěstí. Děj by byl možná zajímavý, ale ten jazyk, ten styl, ty slova, to spojení slov. Panenko Skákavá, to byl úlet. Hned jak jsem přečetl pár stránek, tak jsem se nestačil divit, co jsem to tam viděl za slovní spojení. Přirovnání z jiných dimenzí. Furt jsem kroutil hlavou, co to je, co to znamená, proč to tam píše. Pak jsem namátkou rozevřel knihu někde za polovinou a uviděl: Prsty jako fretky. A knihu jsem zavřel. Mělo by smysl hodnotit nepřečtenou knihu? Já myslím, že ano. V prostřenu taky hodnotí jídlo, aniž by ho dojedli.

4 05.03.2021

Evžen je jeden z mých čtenářských úletů. Tuhle pytlovinu jsem radši zavřel na osmdesáté stránce a zařadil do knihovny, protože to prostě nešlo. Mělo to děj? Já vůbec nevím. Nějaká romantika? Já vůbec nevím. Jediné, co z toho vím, že se Evžen maloval tři hodiny před zrcadlem. Sakra, to nemůžou být všechny básničky jasné, přímočaré, úderné tak, jako Rytíř Smil?

2 05.03.2021

Tak jsem se dočetl, že prý Laši byli strašně ukrutní, strašně zlí, že páchali hrozné zločiny proti kozákům a tak dále, ale dle mého jsou právě v Tarasovi popsány nejvíce zločiny a ukrutnosti samotných kozáků. Nejspíš to mělo vyzní tak, že právě Poláci jsou ti špatní v jihoruských stepích, že neuznávají pravoslavnou víru a podobně, ale kozáci se nemají za co stydět. To, co páchali Poláci je pouze slabý odvar toho, co páchali kozáci. Pokud jsem dobře četl celou knihu, dával pozor při strašně archaickém textu, tak mi prostě a jasně vyplynulo, že největší zloduši byli kozáci. Katolík byl pro ně odpad, Žid ještě větší, Tatar, Turek a muslim to byli pro kozáky nevěřící psi. Ve zkratce se dá říci, že všichni, kdo nebyli pravoslavní křesťané, byli prostě psi, čerti a bůhví co ještě. Ale kvůli tomu se nezlobím, také bylo asi cítění v 19. století mezi literáty, ale hlavně mezi kozáky a ruskými lidmi v 17. století. Ty jejich náboženské rozpory jsou směšné až do dnešní doby, ale to je fuk. Věří ve stejného Boha, ale hádají se kvůli nějakým prkotinám jako malé děcka na písku.
Každopádně tohle dílo je pro mne překvapením. Nerad čtu knížky s modrým hodnocením, ale prostě Gogol je Gogol. To je láska už od střední školy, kdy jsem poprvé četl Petrohradské povídky. Taras je ovšem o trochu slabší. Četl jsem jakési staré vydání, kde to archaismy a různými prapodivnými tvary jazyka českého jen hemžilo. Nakonec jsem byl rád, že byly na konci vysvětlivky, jinak bych byl ztracený. Doufám, že novější vydání Tarase už není takový starý paskvil, který spíš mladé čtenáře (prej to mají studenti v povinné četbě, což je pěkná hloupost, protože Gogol má lepší knížky na rozbor) odradí od čtení Gogola, ruských klasik nebo od samotné četby povinných knih. Ostatně povinnost číst knížky ze všech možných směrů - od antiky po současnost, má spíš za následek to, že mladí méně čtou, než aby s radostí četli a měli rádi literaturu. Ani se jim nedivím, protože takový to překlad Gogola chce nervy při čtení, nejlépe nějaký slovník staročeštiny. Každopádně byla to dobrá kniha. A už pokukuji po Ohněm a mečem

5 20.02.2021

Krátká povídka, která bohužel moc nenadchne, ale také nezkazí večer. Musím se přiznat, že se jedná o mé první dílo od Puškina. Většina z nás zřejmě začínala z Oněginem, přece jenom je známější, ale já se rozhodl pro povídky a krátké romány. A zatím toho nelituji.

2 07.02.2021