koryslava komentáře u knih

Dost zajímavé. Asi jsem jen předpokládala, že bude nějaký prostor i pro Palestince, kteří mají více přímou zkušenost. Zvlášť s ohledem na název. Ale kontexty, jak historii vnímají různé části světa, a jak se vše propojuje, byly hodnotné taky.

Hodně dobře. Vlaky, vagony, tma, traumata. Dobrá míra napětí. Akorát tak rychlý. Realistický. Dozvíte se něco novýho o části země, o které se téměř nikdy nikde nemluví. Má to všechno, co chcete od knihy.

Hustá atmosféra. Místy hodně nechutné, naturalistické, zvířecí. Balancuje na hraně, téměř by mohla spadnout do nucenosti a přehnanosti, ale drží se, asi tím, že je to napsané docela dobře, deníkové zápisy vyznívají věrohodně a psychologie hlavní postavy celkem dává smysl.
Nevím, zda byly depresivnější části v přítomnosti, nebo vzpomínky z postapokalyptického světa, který je snad až příliš realistický.
Konec byl trochu předvídatelný.

Hory, vlhko, podzim, kašlání, filosofické rozhovory.
Prvních 75% knihy si člověk říká, co to vlastně čte, když jediné, co na tom je horor, jsou dobové misogynní rozhovory pánů v penzionu pro pány. (Haha, po přečtení ostatních komentářů toto opravdu ten horor je.)

Hlavní postava chodí na obědy, do cukrárny, na vycházky, na večeře a společenské houbové tripy, ale furt se nic neděje, jen budování atmosféry.

Postupně se sice sem tam něco dozvíme, ale je to vždy z druhé ruky, nic, co by stálo za řeč.

Na konci do sebe všechno krásně zapadne, a dojde nám, proc vše muselo být tak, jak to bylo.

Jazykově je kniha skvělá, a i když pomalá, čte se dobře.

Podtitul hororu možná někoho falešně navnadí, a sáhodlouhé rozhovory by mohly být o pár rozhovorů kratší a nic by to tomu dle mého neuškodilo.

Dobré momenty: — 3D versus 4D svět a jak nás vnímají bytosti z čtyřrozměrného světa a jak by nás vnímali 2D postavy jako úplně jinou entitu. — Hledání skrytých významů v obraze. — Doktorův monolog na konci, afirmace, velice wholesome o tom jak nic není černobílé a nemáš bejt konformní.

Četlo se mi to hrozně krkolomně, na to, že by to měla být zábavná literatura. Dobře to buduje napětí, člověk u toho i přes ten pokulhávající styl vydrží, protože chce vědět, jak to dopadne.
Zločin v pozadí je docela dobrý a věřím, že by se něco podobného mohlo stát, věřím už méně tomu, že by se to stalo zrovna bohatým holkám na výběrové univerzitě, a nebylo z toho jasné, proč tam policie vůbec musela posílat volavku, co sami věděli a nevěděli. Mělo to prostě nějaký díry.
Univerzitní studenti se chovali jako malé děti.
Všechny důležité postavy byly nutně sexy, ženy i muži, z nějakého důvodu se zrovna tam vyrojili tři nejvíce sexy muži, co kdy kdo viděl.
U popisů ženských postav jsem místy nemohla uvěřit, že to psala žena, zdálo se, že se chce vyrovnat chlapům v sexizmu.

Jazykově docela mizerný, příběhově fajn. Ocenila bych, kdyby nebylo všechno odhalené na začátku, měla jsem náladu na víc záhad, než jsem tady dostala.

Kvalitně napsané, poetické. Věrohodný, empatický vhled do komunity, může pomoci s porozuměním politického problému. Liat mi přišla trochu studená a na to, že je to psané z jejího pohledu, mám pocit, že toho o ní jako o člověku moc nevím.

Je to zajímavý příběh, ale bohužel strašně špatně napsaný.

(SPOILER) Milion věcí mě na tom štvalo, ale nakonec hodnotím kladně, protože málokterá kniha donutí člověka k takovému zamyšlení. Právě proto, že svět, který Huxley popisuje, není nutně celý negativní, jako tomu je třeba v 1984. Najdou se názory, že je to nakonec spíš utopie než antiutopie – což to celý dělám mnohem zajímavější a vlastně i realističtější.
I já jsem při čtení měla momenty, kdy jsem si říkala, že ten svět je vlastně fajn, třeba sexualita osvobozená od žárlivosti a majetnictví, snaha o to, aby byli všichni šťastní, smíření se smrtí a další. Až postupně člověku dochází temná strana věci.
Predestinace ke konzumu a materialismu. Neustálé užívání drog. Vyprázdněnost vztahů.
Jako další pozitivum vidím to, že žádná postava není kladná, a taky tam není žádná romantická linka, která by hory přenášela. Bála jsem se, že Lenina a John se dají dohromady nebo tak něco a bude to ta pointa, což se naštěstí nestalo.
Momenty, které mě štvaly , jsou rozhodně dané dobou, kdy byla kniha napsaná, a autora z nich neviním, ale i tak je mám potřebu zmínit.

– Všichni jsou narozeni v rozmnožovacím středisku a vychováni institucionálně, není tam žádná zmínka o tom, že by je predestinovali genderově, přesto se dospělí jedinci chovají i oblékají stereotypně binárně a heterosexuálně, muži a ženy. Myslím, že společnost, kde není kladen důraz na rodinu a vychovávání dětí matkou a otcem, by vypadala jinak. A mrzí mě, že autoři v minulosti měli dost fantazie na vytvoření promyšleného nového světa, ale už jim chyběla fantazie na to, že by ženy v tom světě fungovaly jinak než jako sexuální objekty, nebo by nebyly v podřízené pozici.

– John a jeho odmítnutí civilizace bylo podané jako morální ponaučení? Nejsem si jistá zda to tak bylo myšleno, ale rozhodně mě iritoval tón, kde jít do divočiny, lovit zvířata, preferovat k jídlu "reálé" hovězí nebo vidět ženy, které samy od sebe chtějí s vámi mít sex, jako děvky, je tak trochu prezentováno jako ideál, romantický návrat ke správnému světu. Ale nejsem si jistá, zda to tak bylo míněno. Je možné, že jde jen o psychologické zkoumání, jak by na krásný nový svět reagoval někdo, kdo přišel z jiného prostředí.

Jo a český překlad názvu nedává smysl.

Nemyslím, že by to bylo tak patetické, jak tu někteří tvrdí. Řekla bych, že jeho život fakt nebyl procházka růžovou zahradou, a psát o tom neznamená kňourat.
Spíš mi osobně nesedl přepoetický styl psaní, který ve mně nic moc nevyvolal.

Zapamatovatelné momenty: Práce na tabákové farmě a noci ve stodole s Trevorem. Hodný děda Paul.

Styl, jako by to napsala moje yaoi obsessed spolužačka na základce, ale ona psala docela dobře, takže to není tak špatný hodnocení.
Ocenila bych alespoň jeden moment překvapení nebo nějaké zlomovější, promyšlenější drama. Možná i nějaký charakterový posun by byl fajn, tady vidíme jenom jak se Loth zamiluje, a tím pádem se zázrakem stane lepším člověkem.
Šikanování Scotta se časem ze vtipnýho stalo docela divný a smutný, ke konci už mi to přišlo jako že je fakt jenom hloupej, a dostává za to doslova do držky.

Malý kmen v údolí mezi dvěma řekami, mladí lidé a jejich rozhovory a vztahy mezi nimi, šamanské rituály a nevysvětlitelné síly, nad vším se vznáší temný stín holandských kolonizátorů. Je to strašně sugestivní, měla jsem pocit, že se dívám na nějakou reality show jakože kdo s kým skončí (a zároveň celý proces budování vztahů má svá přísná pravidla), která se odehrává v pro mě exotické nádherné krajině.
Bylo by to odpočinkové, kdybychom celou dobu neočekávali neodvratnou hrozbu...
Rozhovory jsou někdy trochu repetitivní. Ale celkově zajímavé.

(SPOILER) Stylem je to jednoduché, oddechové young adult. Přesto se jedná o dost zajímavou knihu s mnoha momenty k zamyšlení, debatě či vlastní interpretaci.

Příběh minimálně zezačátku splňuje všechny parametry klasického dobrodružného románu, kde mladý, chudý (ale atraktivní) hrdina překonává překážky a snaží se dostat ze své nezáviděníhodné situace. Kdyby čtenář nevěděl, že se jedná o obávaného prezidenta Snowa, jak dlouho by mu trvalo, než by mu došlo, že tenhle hrdina není zas až takový hrdina?

Běžného knižního hrdinu většinou překonávání nástrah a konfrontace s ostatními postavami dovede k tomu, že na konci je z něj empatičtější, méně sobecký člověk. Snow to má naopak, jeho pohled na svět, který v sobě má zakódovaný zřejmě od dětství, se spíš prohlubuje, než že by se měnil k lepšímu. Postupně se ukazuje jeho sobeckost, nadřazenost a touha po moci v celé své kráse. Ve svých očích zůstává dobrým člověkem díky teorii, že lidé, kteří nad sebou nemají pevnou ruku, se navzájem pozabíjejí, takže Kapitol jim všem vlastně dělá laskavost.

Nedokážu říct, jak moc jsou jeho myšlenkové pochody věrohodné, možná proto, jak málo podobných knih existuje (nebo jak málo jsem jich četla?), já se do něj vžít nedokázala, ale nakonec se přikláním k tomu, že to realistické je.

Dalším podnětem k zamyšlení byl Sejanus a jeho snaha být dobrým člověkem za každou cenu. Kdyby si věci lépe naplánoval, mohl opravdu přispět společnosti mnohem víc, třeba pomocí prostředků své rodiny a svých styků. Je to, abychom se my sami cítili jako dobří lidé, dostatečná omluva toho, co děláme? Co když máme dobré úmysly, ale důsledky jsou horší, než kdybychom nepodnikli nic?

Plusové body knize přinesla i ,,romance", která vlastně romancí vůbec není, spíš povrchní poblouznění vzhledem toho druhého a adrenalinem. Autorka dobře vystihla proces, kdy obsesivně myslíme na svůj crush, ačkoliv o něm skoro nic nevíme, a potom přijde deziluze z toho, že vlastně nemáme vůbec nic společného. To tady bylo ještě přitvrzeno vzájemnou nedůvěrou a pocitem přímo ohrožení z toho druhého.

Opravdové negativum pro mě nakonec byl přece jen trochu moc jednoduchý styl psaní a potom český překlad jmen (vím, že anglická jména mají doslova stejné významy, ale asi to, jak některá jména jsou přeložená a jiná ne mě trochu vytrhovalo z flow).

Creepy nerdy boy a hot holka co nemá osobnost.
Jinak ilustrace i atmosféra jsou skvělý.

Snobismus, torries a gay sex.
Krása, o které mluví název i recenze, se zjevuje hlavně v podobě architektonických a výtvarných děl či ozdobných předmětů a interiérů, což není úplně to, co já považuji za hodné tak velkého obdivu, tou druhou opěvovanou krásnou věcí jsou potom mužská těla, s čímž se dokážu ztotožnit mnohem líp. (hehe)
Hrozně moc nepříjemných, povrchních a otravných lidí, včetně Nickových milenců, kteří mu absolutně neprojevují žádnou náklonnost kromě toho, že s ním spí. Zdá se, že Nick nemá potřebu, aby ho někdo miloval (a třeba mu to řekl?), prostě existuje po jejich boku (nejdříve po Leově a potom po Waniho) a je šťastný, že ho akceptují, ani se nepozastaví nad tím, že o něm Wani říká věci typu "on je jenom šlapka." Huh? To si je tak jistý sám sebou a svým penisem? Je tak často ostatními ponižovaný, ať už narážkami na jeho nižší třídní původ, homosexualitu, to, že se tak trochu přisral k nim do rodiny a tak podobně, a on si to vůbec nebere k srdci, jako by mu vědomí vlastního intelektu a vkusu dalo moc se dívat na všechny svrchu, a to, co dělají či říkají ho nemohlo nijak ovlivnit. Jiný člověk by se utápěl v sebelítosti, Nick si užívá i urážky.

Pozitivně hodnotím dialogy, ač někdy taky nechutně snobské a přeintelektuální, často byly vystihující a vtipné. (Rozhovory Nicka s Catherine, nebo třeba dělání si srandy z ještě větších snobů Tipperových.) Zároveň byly skvělé i některé Nickovy myšlenkové pochody, například když prozradil Catherine tajemství o svém vztahu s Wanim, a byl zklamaný, když počáteční šok vyprchal, jako by si pořád chtěl udržet svou zajímavost a pohoršlivost, vlastně jí nakonec všechno vykecal, nic si nenechal pro sebe, a ty historky najednou ztratily svoji skandální zajímavost a zdály se skoro nudné.

Za zábavnou jízdu to nepovažuju, je to místy dost zdlouhavé a popisné, na můj vkus autor až moc prostoru věnuje detailnímu rozboru řeči těla, outfitů a průpovídek náhodných konzervativních boháčů na večírcích. Ale něco do sebe to mělo, minimálně vhled do dost specifické komunity ve specifické době.
Kontrast tradic a zavedených pořádků na povrchu s drogami, sexem, nevěrou nebo psychickými problémy pod vrstvou pozlátka.

Takový bohatý Trainspotting. (Kokain místo heroinu a AIDS z gay sexu místo z jehly.)
Jo a někdo na letterboxd to nazval the OG Saltburn, což je taky vystihující.

Fakt doporučuju si k tomu pustit zmíněnou píseň Cherry Beach Express.
Bylo to dobrý, ale vlastně bych to skoro ocenila víc bez tý duchařský části.

Zábavný, věrohodný, neotřelý. Styl psaní (takovej dost riskantní) mi sedl. Hodně myšlenek, hodně monologů, hodně přemýšlení o tom, co to vlastně je být trans. Někomu by se to mohlo zdát až na sílu, ale mně to nevadilo, protože i jako (pseudointelektuální) cis žena někdy mám podobné pochody. Umím si naprosto představit, že někdo jako Maria takhle o světě a vlastní zkušenosti opravdu přemýšlí, a nezdá se mi to jako snaha autorky o poučnost (čehož bych se normálně fakt obávala, že to budou takové ty preachy monology jako feministický monolog v Barbie nebo tak něco). Vlastně je to tam pak naopak zajímavě reflektované, když její monolog Jamese nudí, nechápe ho a nepřijde mu, že by se k jeho situaci nějak vztahoval.
Postavy jsou nečernobílý, obě hlavní postavy jsou trochu sobecký a neempatický (Jamesi uvědomuješ si že tvoje holka je taky člověk a má nějaký emoce, sny a tak??) , ale zase, jejich pohnutky jsou většinou dobře vysvětlený.

Žádný happy end, žádné převratné dobrodružství, jen život.

Co bych tomu doopravdy vytkla je asi jen nevyrovnanost první a druhé části, kdy první část v New Yorku je dost dlouhá, opakující se a už se trochu vleče, a naopak druhá část je pak v porovnání hodně zrychlená.

Zábavné, lidské, poetické. Na jedné straně výlety do lesů, lezení do vybydlených paneláků s výhledem na chemičku a strašidelné noci ve vile, na straně druhé realita lidí, co v Janově žijí. Potýkání se s chudobou, rasismem, šarvátkami mezi sebou a vnitřní společenskou hierarchií.
Snaha nikoho neodsuzovat, nestavět se nad ostatní, reflektovat svoje myšlenkový pochody. Prostě dobrý.

Na to, jak moc do války a do armády nechtěl, docela hodně rychle zapadl do mašinerie a stal se z něj vraždící stroj, kterej většinu času vůbec nepřemýšlí nad tím, jestli to, co dělá, je ok.

Na jednu stranu je to pochopitelný, asi i realistický, na druhou stranu bez nějakého dalšího komentáře či znalosti kontextu to působí jako pohádka ve stylu hodní Rusové bojují proti zlým teroristům a Arabům. (Musím mu tedy přiznat, že on se nevyhýbá popisu zvěrstev, co dělali Rusové, nebo přímo on i jeho přátelé, ale trochu je to pak smetené ze stolu jakože "jo, náš velitel sice stáhl někoho zaživa z kůže, ale měl pro to svoje důvody a zase nás vždycky dobře ochránil – takže je to vlastně dobrý chlap. Možná tím chce dokázat, jak válka lidi zničí a udělá z nich monstra, ale já nevim, prostě spousta zabíjení a mučení co se tam děla byla ve své podstatě zbytečná, a nebylo to vůbec reflektované.)

Na rozdíl od jiných válečných knih, které jsem četla, je to vraždění mnohem blíž, není to že sedí v zákopu a hází granáty na někoho v dálce, ale třeba padesát procent textu (pocitově) je o tom, jak Kolyma míří na nějakého nepřítele, zastřelí ho a jemu se rozprskne hlava. Působí to, jako by fakt cílem celý operace bylo zabít všechny Čečence, jednoho po druhém.
Jo a jak někdo už zmínil přede mnou, Kolyma a jeho kámoši všechno přežívají bez škrábnutí, a Kolyma vždycky trefí svůj cíl, takže ano, bojím se, že by to pro někoho mohla být i motivační příručka.

Nejzajímavější pasáže byly asi ty o ruských důstojnících plánujících akce, které jen mají zakamuflovat nějakou korupci (a celkově zvláštní disonance mezi tím, jak vojáci nenávidí lidi v Kremlu, ale přitom jim papají z ruky jejich propagandu), a potom Kolymova deprese po návratu – to byla (jak už to bývá) vlastně nejdepresivnější část.

Hodně zajímavý. Náhled do komunity a prostředí, o kterém jsem nevěděla absolutně nic. Je to víceméně psané z pohledu dítěte, hrdina se téměř vůbec neptá, zda to, co dělal, bylo správné z nějakého objektivního hlediska. Ne, všechno, co bylo podle morálního kódu sibiřských zločinců je správně. Paralelní svět, paralelní zákony. Čte se to dobře, trochu jak takový Rychlý šípy, kdyby se mezi sebou s Vontama stříleli.

Nečtěte, pokud nemáte rádi příběhové odbočky.