(SPOILER) Srdcovka postarších lidí, kniha, kterou četli a pamatují si ji jako hezkou dobrodružnou knihu o putování Afrikou.
V to jsem věřil, když jsem se do ní začetl.
Dočetl jsem a mohu se sebejistotou tvrdit, že se jedná o koloniální, antikřesťanský, rasistický a nenávistný příběh. A ne, rozhodně se nejde vymlouvat na dobu vzniku knihy.
Jak kniha na první pohled vypadá? Jak si ji mnozí ze svých dětských let pamatují? Vždyť to je kniha pro děti, Kolumbe! Nemůžeš čekat, že to bude realistické!
Můžete si ji pamatovat takto: Nezapomenutelný příběh o síle přátelství a odvaze, která nezná hranic!
Čtrnáctiletý Staš a osmiletá Nel jsou uneseni uprostřed bouřlivých událostí v Egyptě a odvlečeni hluboko do nitra divoké a neprobádané Afriky. Čeká je cesta plná nebezpečí, spalujícího slunce, nekonečných písků Sahary i tajemných hlubin pralesa.
Staš, jako pravý mladý rytíř, musí v nehostinné divočině prokázat neuvěřitelnou statečnost, vynalézavost a sílu, aby ochránil malou Nel před nástrahami přírody i krutostí lidí. Na své pouti potkávají věrné přátele, ochočí si majestátního slona a učí se rozumět zákonům divočiny.
Zní to velice pěkně, že? Kniha tak akorát pro kluka na prvním stupni. Nu, začněme upřímně s postavami...
Staš a Nela – hrdina a... Co, čekali jste hrdinka? Ani nápad. Nela je naše drahá osmiletá Mary Sue, roztomilé děvčátko, které neustále vzdychá o pomoc, pláče, prosí, zbožňuje Staše... Nela je tady jen pro zdůraznění Stašova hrdinství.
Staš Tarkowski sám? Chuck Norris 19. století. Vše, co udělá, je správné, vše, co řekne, je fakt. Je to nejlepší střelec, diplomat, dobrák... Jenže zatímco Chuck Norris pomáhá slabším a má k nim úctu, Staš všechny kolem sebe (i samotnou Nelu) bere jako slabší, horší lidi, kteří bez něj nemají šanci přežít. A to nejhorší na tom celém? Autor ho vykresluje jako kladného hrdinu. Autor CHCE, abyste měli Staše za idola.
Můžete se ptát: „Počkat, Kolumbe, a co domorodci? Kde jsou ti, když je to kniha o Africe?“ Nu, milý čtenáři, bylo by lepší nemít je tam vůbec. Obyvatelstvo Afriky je rozděleno na dvě skupiny. Islámci, fanatičtí služebníci Mahdího, střílejí hlava nehlava, vraždí – prvotřídní nepřítel bělochů. Černoši, sami o sobě hloupí, líní a zlí. Nejvíce rozvinutý černoch Kali má morálku: „Někdo mi ukrást krávu = zlo, já ukrást krávu = dobro“. Ale hle, běloch? Ten jim pomůže. Jako jejich pán je povznese nad jejich primitivnost.
Pokud vás ten poslední odstavec strašně dráždil, supr! Cítil jsem se naprosto stejně! Tohle je rasismus v nejhorší podobě. Není to „nemám rád tuto rasu“, ale „tato rasa potřebuje mé vedení, neboť jsem lepší“.
Teď k tomu antikřesťanskému prvku... Ale počkat, Sienkiewicz přece napsal Quo vadis? Jak se opovažuješ tvrdit, že napsal něco proti křesťanství?!
Křesťanství je zde vyobrazeno jako tělo bez duše, kultura, znak civilizace. Na pokoru se kašle. Kdo se nechce klanět bělochovi, je zlý. Nela je Afričany brána jako „dobrý mzimu“ – doslovný bůžek či bohyně pro jejich víru. A Staš? Ten naprosto ignoruje přikázání „V jednoho Boha věřiti budeš“, zneužívá jejich pochybení pro bezpečí a zásoby a vůbec se nesnaží vyvést je z omylu. Kde je to hrdinství? Já vidím jen zbabělost a hnusnou lest.
Můžeme se ptát: Proč? Pročpak Sienkiewicz napsal toto hrůzné dílo? Sienkiewicz se pokoušel povznést polský národ tou nejhorší možnou cestou. Je to jako děcko (Polsko) šikanované většími hochy (Německo, Rusko a Rakousko), které se rozhodne dokázat svoji sílu šikanou slabšího (Afriky). Sienkiewicz je zbabělec, zejména když měl tu drzost psát tyhle fanatické hlouposti do knihy pro děti. Jako čtenář, co ho původně pro Quo vadis měl rád, jsem zklamán a ztratil jsem k němu veškerou úctu. Bohudík, že nejsem Polák, abych nemusel mít tohohle „hrdinu“ jako národního spisovatele.
S jasným odůvodněním 1/100.
Knihu jsem vypátral při naprosto náhodném hledání knih, které by pro mě mohly být smrtelně nebezpečné svojí tíhou a morbidní obezitou. A našel jsem! Bosá královna mě zaujala a udržela mě až k samotnému konci na drátkách, a to vskutku dosti snadno. Jak by taky ne, když je její zápletka tak jedinečná!
Příběh je napínavý a ke konci dokonce i mírně epický. Místy se zde objevují i temná témata a bezpráví, což k romské komunitě, z níž pochází většina postav, bohužel neodmyslitelně patří. Ze stylu psaní a dialogů postav je sice znát, že autor není žádný vrcholný literát, i tak se ale jedná o slušnou práci, která mě zabavila a dala mi i pár zajímavých informací o historii Španělska a romské kultuře.
Kniha mi připomíná díla Vojna a mír a Nana. První kvůli fiktivním postavám, které žijí a reagují na skutečné historické události, druhou díky podobnosti práce jedné z hrdinek (i když Marigos z toho vyjde o dost nehezčeji).
Postavy pro mě nicméně byly místy lehce otravné. Zejména dědula Marigos, u kterého mi nebylo příliš jasné, proč s ním mám sympatizovat. Také mi mnohé z nich připadaly dosti fádní, kupříkladu jedna z hlavních hrdinek Caridad. Autor se ji asi snažil vykreslit jako smutně zvláštní kvůli její otrocké minulosti, mně však přišla skoro až hloupá. Četl jsem však i horší postavy.
Nesuď knihu podle obalu. Aneb, u tohoto díla patří lepší přísloví, „nesuď knihu podle úvodu“. Skutečně, začátek je skoro až odpudivý a pro mnohé čtenáře jistě nudný… Ti trpěliví, kteří jsou odhodláni dopátrat se důvodu slávy této knihy, ale budou jistě příjemně překvapeni!
Možná přesnější je říct, že budou šokováni. Zkusím se vyhýbat spoilerům, nu nemohu se tvářit, že kniha je procházka růžovou zahradou. Je to pravý opak, krutá skutečnost občanské války, naivita mužů, kteří se na ni těšili a jak hrůzné výsledky přináší. Jedná se o dosti emocionální a intenzivní čtení, autorka totiž umí popsat postavy a jejich myšlenky velmi barvitým způsobem.
Tuze chvályhodná je atmosféra knihy. Atmosféra se postupně graduje a zhušťuje, téměř až nepatrně. Konec první části knihy díky tomu nese velmi rozdílný podtón od začátku knihy. Rozdíl je tak výrazný, že jsem místy dokonce až pochyboval, jestli čtu tu samou knihu.
Postavy jsou řeč sama o sobě. Ano, na internetu můžete najít nespočet výkladů, co každá z nich má symbolizovat, pravdou však zůstává, že si je můžete oblíbit, prostě jen proto, jaké jsou a nemusíte se pídit v detailech jejich charakteru. Já osobně hlavní postavu Scarlett opravdu nemusel, zato Melanie s její skoro až sebezraňující obětavostí mě velmi zaujala.
Nicméně mám zde jedno ALE. Nejedná se o kritiku knihy, ale spíše malé varování pro čtenáře. Týká se to výrazného tématu knihy – otroctví. A afroamerické postavy ve knize obecně. Kniha vám vyloženě nelže, to ne, ale na druhou stranu vám zase neříká celou pravdu o situaci otroků na jihu. Částmi je skoro až romantizována, tak pozor na to.
Kniha mě velmi šokovala (v dobrém slova smyslu) a velmi se těším na přečtení druhé části. Chválím a silně doporučuji 95/100 :-)
Těžko se mi hledají slova pro chválu, aby zněly uvěřitelně. Ti, co knihu četli, mě jistě pochopí.
Po prvním díle jsem měl obrovská očekávání. A hromady otázek. Neměl jsem tucha, jak příběh bude pokračovat a nakonec jsem byl na větvi z toho, jak nečekaně, ale smysluplně jej autor dokázal rozepsat. I to nejnaivnější očekávání bylo předčeno. Střet králů mě velmi příjemně přesvědčil o Martinově schopnosti psát geniální příběhy. Příběh, plot twisty, postavy, atmosféra, to vše dohromady tak krásně zapadá, že to dohromady dává ono mistrovské dílo.
Očekávám, že tuto recenzi čtou čtenáři prvního dílu, pro jistotu se však vyhnu spoilerům pro celý děj knih. Nejlepším prvkem knihy jsou postavy. Působí jako opravdoví lidé a každá si žije vlastním životem, který se netočí jen kolem děje knihy. Nikdo není zcela dobrý či zlý, to však neznamená že by všechny byly stejně "morálně šedé". Postavy jsou složité a je jen na vás, zda jsou jejich činy ospravedlnitelné. Postav je ale opravdu přehršel – z paměti jsem jich jednou jménem napočítal přes 30 – ale ty, které jsou důležité pro příběh, si zaručeně zapamatujete. Jistojistě si každý najde tu svoji oblíbenou. I ty, které zrovna nemusíte, ale aspoň pochopíte, co se týče jejich motivů.
Knihu bych přirovnal k bibli, tedy „knihy“ v množném čísle. Skutečně, dějů je tady tolik, že by se jeden děj od děje skoro mohl splést jako jiný titul, kdyby zde nebyl ten jedinečný styl psaní autora. Ale přiznávám, že oproti prvnímu dílu jsou zde děje někdy tak daleko od sebe, že to až udivuje. S ohledem na Martinův cíl vypsat situaci ve Westerosu ze všech stran konfliktu by to ale bez rozdílných dějů nešlo. Některým čtenářům se ale kvůli tomu bude kniha číst krkolomně.
První čtení pro vás bude jistě zážitek. Je to pořádná jízda, plná intrik, válek, lsti či pomsty, při které si sotva všimnete těch hromad drobností, co tam Martin připravil. Kvůli tomu se však neskonale těším na druhé čtení s hromadou „aha“ momentů.
Až si knihu přečtete, jistě mi dáte za pravdu, že této sérii čestně patří místo v poličkách čtenářů.
Hrozny hněvu jsem začal trochu nelibě, moc mi totiž neseděl styl mluvy členů Joadů (slova typu prauda). V první stovce stran jsem si neustále říkal, jaká to tlupa buranů ti Joadové vlastně jsou… Jejich cesta do Kalifornie a Kalifornie samotná jejich charakter tak zásadně nezmění.
Tak proč knize dávám tak vysoké hodnocení? Děj samotný je dosti zábavný a napínavý. Strasti Joadů jsou velmi surově podané bez příkras a vy si můžete vybrat, co si z toho všeho vzít. Skoro bych příběh přirovnal ke starozákonnímu putování izraelitů do země zaslíbené až na to, že tato rodina se něčeho takového těžko dočká. Postava, která mě nejvíce zasáhla, je určitě Ma Joadová, ale věřím, že si užijete i další!
Tuze nevím, jak se zde rozepsat, z knihy mám roztodivné pocity… to však myslím v tom nejlepším slova smyslu! Hádám, že si knihu mnohem více užiju při druhém čtení, kdy si všimnu těch hromad detailů, co tam Steinbeck jistě dal. I když ale čtete knihu poprvé, tak očekávejte velmi zajímavý a zábavný příběh.
Na počátku knihy jsem měl vysoká očekávání… Přece jen, od Waltariho jsem už přečetl kvantum knih! Hlavně jsem se ale modlil:
„PROSÍM, Ó VŠEMOCNÝ WALTARI, AŤ TAM NEJSOU HYSTERICKÝ ŽENSKÝ!!!"
A když jsem započal četbu, byl jsem… překvapen! Ano, hlavní postava je Waltariho osamocený melancholický muž verze 56 (Waltari jinou hlavní postavu napsat neumí), ale žádné ženy v dosahu! Turms je velmi zajímavý se záhadnou minulostí a… Ale ne, teď jde do… Ne, ne, ne… ŽENA!!! KRUCIPÍSEK, WALTARI, JÁ TĚ POMORDUJU!!!
Tak to vypadá, že Waltari již není mezi námi a hanobit jeho hrob i přes tuhle monstrozitu se mi nechce. Těžko však mohu skrýt svoji frustraci, když jsem zjistil, že žena v této knize je Waltariho hysterická krasavice verze 48 Zkrátka je to stejné jako v jeho ostatních knihách, jen trochu pozměněna…
Co jinak ke knize říci? Je o dost více fikčně založena než Waltariho ostatní historické romány (fikční – myslím v tom smyslu, že se zde dějí nadpřirozené až náboženské jevy). Čtenář si tedy nemůže být zcela jistý, jestli Turms vše líčí po pravdě.
Knize bych tedy dal solidních 100 za styl psaní a zasazení do historické epochy… Ale nemohu. To zjištění, že Waltari své postavy opakuje, mě tak zklamalo, že nemám na výběr než ubrat hvězdičku…
Důvod k přečtení této knihy byl dosti malicherný. Vsadil jsem se totiž se svým kamarádem, že přečtu tuto knihu pro malé holky i s pokračováním, on na oplátku přečte Bratři Karamazovy. Pustil jsem se do čtení s další knížkou poblíž, připraven kdykoliv odejít znuděn a s nechutí…
A to se nikdy nedostavilo. JAK TO? JAK TO ŽE JSEM ABSOLUTNĚ ZBOŽŇOVAL TUTO KNIHU O PRINCEZNIČKÁCH?!
Ehm… nesuď knihu podle obalu, Kolumbe. A už vůbec ne podle žánru nebo doporučeného věku čtenáře
Ony jsou totiž Korunní princezny fakt zábavné. Svět a děj knihy? Jasně, zprvu to vypadá jako typický boj dobra se zlem… a tomu tak trošku je. Ale kniha má nečekaně momenty, při kterých si čtenář najednou není jistý, jestli třeba všichni Gevrané jsou zlouni nebo že všechny čarodějky jsou hodné…
Už tak bych knize dal nadprůměr, ale čím to, že jsem knize nasolil tak vysoké hodnocení? POSTAVY! KRUCIPÍSEK, jak mě ty dvojčata bavily! Obě jsou naprosto jedinečné, svojí povahou, minulostí a myšlenkami. Tomu napomáhají mužské postavy, které jsou taktéž zajímavé a osobité, takže čtenář nemá pocit, že by kniha jen naprosto fandila holkám. Celkově mohu jen vytknout konec, který mi přišel jemně uspěchaný… jinak, ale mazec!
Doporučuji 95/100!!! :-D
Jo a ehm… ten můj kámoš je na padesátý straně Karamazovů… fakt uspěchanej postup no D:
Hlavní postavou je Amík... no dobře, dobrej stereotyp... nalezne dívku, s kterou hned první noc spí... to je ještě horší, ale oukej... a vede bandu partyzánů na fašisty?! TO BUDE JÍZDA!
Komu zvoní hrana, aneb nejdelší popis děje tří roztáhlých dnů, než se dočkáme napínavého konce! Čekal jsem naprostý krvák, kdy hlavní hrdina pobíjí desítky nepřátel, každá holka ho chce a on říká hlášky typu „Svoboda nade vše, fašisti!“ Ehm no... možná má máma s tím, jak mě ovlivňují hry, pravdu. Každopádně to nic nemění na šoku, kterým jsem trpěl, když jsem se do knihy pustil. Místo krutopřísného boje jsem dostal... jemně melancholický, surový, ale podivně hezký příběh. Příběh o obyčejných lidech, co se rozhodli aspoň se pokusit ovlivnit běh historie, zde občanskou válku ve Španělsku.
Tak trochu ztlumím to svoje poetické žvanění, jde se na věc! Proč se mi knížka líbila a vy byste si ji měli přečíst?
Zprvu postavy. U knížky, kde čtete doslovný sled myšlenek hlavní postavy, jsem čekal, že se to celé bude točit výhradně kolem něj. Ale tomu tak není! Lidé, které Robert za tři dny potká, jsou každý něčím zvláštní a jiný, dohromady tvoří rozmanitou bandu. Nejvíc se mi osobně líbili stařec Anselmo a vůdce bandy Pablo, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli tu celou hloupost jen nehrál...
Ohledně děvčete Marie... eeeee, není nejhorší, ale pasáže s ní mě trochu otravovaly, když se v pozadí připravovalo tak napínavé vyvrcholení děje.
Po postavách musím pochválit styl příběhu a jak je to psané. Celé to pojednávalo o krutých, pochmurných věcech, ale autor to dokázal udělat tak podivně familiární a necizí. Místy jsem se cítil, jako bych tyhle lidi znal a žil s nimi už delší dobu... tuze podivné.
Co bych naopak vytkl? Moc nevím, snad pomalé tempo děje. Jinak konec je trochu unáhlený, takže nejlepší a nejzajímavější částí byly samotné tři dny před akcí. Kniha ale celkově nabízí jedinečný pohled na svět... zkuste a uvidíte sami!
Ben Hur… Dramatický příběh o pomstě, lásce, ale i konfliktu možného pozemského krále… a toho opravdového nebeského!
Aspoň na to jsem se těšil :I
Ben Hur je totiž trapnej. A jak. Jasně, je to plný brutalit, dramatu, vážných dialogů a hlavně toho koňského závodu! Ale při čtení jsem měl pocit, že autor se neustále snaží o nějaké drama, aby to bylo strhující. Výsledek je ale zklamávající. Postavy jsou ploché, nezajímavé, jsou tam jenom pro Ben Hura. A to tak právě má být, ne? Všechno, VŠECIČKO se točí kolem něho. Doslova je to slunce tohoto příběhu, sám je ale zajímavý leda tak jako kniha Leviticus ze Starého zákona. Je to archetyp ideálního hrdiny, silného, odvážného, ale zároveň láskyplného a chtivého obětovat se pro nejbližší. To by mi samozřejmě nevadilo, kdybychom si přečetli o nějakém tom jeho build-upu, růstu v muže. Ale nic takového tam není! No, pokud nepočítáte tři roky na galejích mezi zločince jako pořádnou výchovu. A ten konec! Wallace popisuje ukřižování Ježíše jako událost, na kterou se šel podívat dav sčítající tři MILIONY lidí! Já na to fakt nemám, tohle má být světoznámý skvost?
Co bych mohl na Ben Hurovi pochválit? Samozřejmě je toho dost, sama kniha vás asi bude bavit. Ale mě zklamala. Oproti takovému Jeho Království nebo Quo Vadis (obě se odehrávají v podobném duchu) je Ben Hur trapná slátanina, která se snaží hrát si na dodatek Bible nebo co.
Na první pohled je Mistr a Markétka tuze směšná knížka. Vždyť si ji prolistujte! Začátek dává smysl, to ano, ale ten konec?! Absolutní nesmysl!
To si aspoň má hlavička myslela hned po dočtení. Měl bych ale takto hodnotit tento jinak opravdu zvláštní, divný, ale pořád hezký skvost? Postavy se mi totiž jednoznačně líbily, hlavně kocour a jeho parťák Azzazelo. Některé části byly doslova k popukání, kupříkladu, když po kocourovi střílí tajná policie, až by měl bát na cimpr campr a on jim místo toho zapálí byt!
Kromě toho, že mě ale kniha bavila, dala mi ještě něco? Nu, určitě zajímavé podání Ježíšova příběhu, i když jsem trochu nejistý, jestli se autor nesnažil měnit evangelium nebo co se vlastně pokoušel. Jinak kniha dává spíše více otázek než odpovědí. Pevně ale věřím, že po dalším čtení této knihy budu o něco moudřejší.
Doporučuji to tedy za přečtení? Pokud máte dobrou trpělivost a nevadí vám trochu matoucí pasáže, ano doporučuji! A to solidním 92/100! :-D
Japonsko? Jéje, vy myslíte tu zemi podivínů, kteří se celý den dívají na anime a prahnou po všem ženském? Fakt odpuzující, ne díky… Co to… Proč se na mně plnou rychlostí hrne armáda z plna hrdla křičíce BANZAAAAAAAI?!? POMÓC!
Šógun aneb epický příběh o Angličanovi, který všechny civilní Japonce ve svém okolí odpuzuje svojí dentální hygienou! Oukej, oukej, přestanu tak popichovat všechny možné národy a přejdu ke knize!
Šógun je jízda. A jaká! I přes svou úctyhodnou velikost 900 stran má příběh svižné tempo a neustále nám do očí dává hromadu brutality, sebevražd, xenofobie, úchyláctví a…! Čajových dýchánků. Aspoň ten se pro národ našeho lodivoda projeví jako nádherný příspěvek do kuchyně!
Nemá smysl vysvětlovat tak obrovitý příběh, musím, ale vyzdvihnout gradaci příběhu! Postavy tomu všemu dodávaly šmrnc a humor :) Jinak mě kniha obohatila svými informacemi o Japonské kultuře, zvycích a… ano také o polštářování! Mám nějaké výtky? Nu, v recenzích jsem četl, že zakončení pro některé z postav je neuspokojivé a nedokončené. Mě to osobně tak nezaráželo a spíš to za mě slouží jako otevřený konec, ke kterému si můžeme mnohé domyslet.
Silně doporučuji 100/100 a přeji vám dlouhý život bez potřeby seppuku! :-D
Jasně doporučuji, Orwell nám nabízí náhled na dystopii, ve které se nekontroluje nejen společnost, ale i samotná lidská mysl. Příběhově vás to možná nezaujme, ale myšlenkově to je děsivě geniální.
Émile Zola, autor, při kterém si ještě nejsem tak jistý, jestli ho mám rád nebo ne… On měl za idola Victora Huga?! Neeee D:
Ale dobře, zkusím zůstat objektivní. Nana, měly byste ji dát šanci anebo se na ni naprosto vykašlat? Nu, prvně vyzdvihnu pár prvků tohoto díla a pak pár zkritizuju, pojďme na to.
Nejvíce se mi líbila gradace příběhu a Nana samotná. Číst, jak se postupně z nemravné holky, stane nemravná dáma bylo opravdu akční a dramatické. Nana je k tomu báječná antihrdinka. Na jednu stranu víte, jak hrozně se chová ale na druhou ji trochu chápete, neboť ona své vztahy nikdy nebere tak vážně jako její muži.
Samozřejmě, jedná se zde o prostitutce, takže kniha by měla být pro mládež a děti nevhodná. Ale ona vůbec není :D Místy mi, až přišlo směšné, jak se kniha snaží být „nevhodná“ a „nemravná“, přitom jsou zde všechny milostné scény jen jemně naznačeny. Vrcholem pro mě byl náznak, že Nana má sklony k lesbickým hrátkám, což muselo být na svůj čas hotový skandál, v dnešní době by ale po tom ani neštěkl pes.
Kniha a její doba jsou zkrátka zastaralé a je to na nich znát. Právě díky tomuto ale máme možnost nahlédnout do stavu Francouzské společnosti v druhé polovině 19. století. Nejsem si však jistý, jestli by to onu společnost moc potěšilo…
Teď co vytknout? Bohužel… Postavy. Všichni kromě Nany jsou prostě debílci, ona chvílemi taktéž. Muži se předhánějí, kdo dříve zkrachuje díky téhle špinavé čubě, a jim to ještě přijde k hrdosti! Nejvíce hloupý mi přijde hrabě Muffat, kterému přijde v pořádku, že podvádí manželku, ale když ona mu nasadí parohy, tak se rozbrečí, jak je to nefér! Možná tohle právě bylo cílem autora, zesměšnit a poukázat na absurditu těchto drahocenných pánů.
Líbila se mi, tedy kniha? Ano, docela dost! Bohužel tohle asi nebyl autorův cíl. Místo toho, abych se zhrozil nad Nanou a snadností, jak dostává své oběti, mám z knihy spíše blažený pocit nad tím, jak zábavné a místy až směšné to celé bylo. Holt sorry Emile, dneska je to s tou nemravností ve světě ještě hůř…
Zdá se to trochu nelogické, ale před tímto titulem jsem četl jeho pokračování totiž Odysseu. Ta se mi dost líbila a dal jsem jí 4,5/5 hvězdiček, takže jsem měl jisté očekávání pro tento titul. Naplnilo ho tedy? Ale houby, že prý ano!
Všichni češtináři si nade mnou asi budou rvát vlasy, ale pevně si stojím za svým názorem, že Illiada je jedna z nejnudnějších knih vůbec. Ani náhodou se nedá poměřovat s Odysseou a nechce se mi upřímně věřit že oba tituly napsal stejný autor. Čímpak je ale příběh tak vyčerpávající a nezvladatelný?
Tempo a monology. Šnečí tempo se ještě dá jaksi zvládnout s ohledem na stáří knihy. Jistě, popisy počtu lodí jsou pomalé, ale musím uznale zatleskat Homérovi za to, jak nemožně nudné dokázal popsat bitvy a jednotlivé boje vojáků. I tak bych knihu dokončil nebýti toho zakletého monologu postav…
Ono totiž na čas a jakousi logiku, že když postava mluví, tak to chvíli trvá se naprosto kašle. Třeba uprostřed bitvy Achilles na pohodu mluví na Hektora pár stránek, zatímco Hektor klidně poslouchá, neskáče mu do řeči a taktéž všichni okolní vojáci na ně neskáčou, neboť drahý Achilles, zběhlý v boji, musí dokončit svoji řeč o tom, kde se narodil, co zažil, kdo je jeho matka, otec a další blbiny!
Přiznám se, knihu jsem nedočetl. Byl jsem opravdu blizoučko (400 str. z celkových 500), ale při uvědomění, co jsem mohl místo tohoto šuntu přečíst, jsem to radši vzdal. Klasiky jsou můj oblíbený žánr, ale tohle se opravdu nedalo…
Nedoporučuji 15/100. Zachraň se kdo můžeš, nikdy nečíst!
Jakožto zkušenější čtenář jsem očekával, že kniha od romanopisce jako Victor Hugo bude trochu rozsáhlejší, ale určitě jsem nečekal TAKOVOU upovídanost, co jsem dostal!
Victora Huga znám z Chrám Matky Boží, tohle je ale úplný extrém. Polovina knihy se zaobírá ničím důležitým pro příběh a popisem míst a postav, které přinášejí minimum pro děj. Hned začátek s popisem Dignského biskupa mě měl varovat, ale já jsem bohužel ještě chtěl dát knize šanci. Po dočtení první poloviny se cítím unaveně, zdeptán a frustrován, že jsem tomuhle věnoval půlku měsíce. Chápejte, příběh Jeana Valjeana je poněkud zajímavý, ale je to jako hledání perel v hromadě hnoje. Zkrátka… podprůměr.
Neoficiální pokračování Hraběte Monte Crista je velmi zajímavé. Kombinuje totiž starou mluvu jako z 18. století, zároveň se ale děj odehrává po celém světě, dokonce i v Americe nebo Mexiku.
Doporučuji, i když se možná jedná jen o padělek úspěšnějšího originálu 83/100 :-D
Kolumbus hledal a hledal… A konečně objevil další klasiku! Hm hm čtu, jak čtu zas taková krása to není…
Hned ze začátku vám musím narovinu říct, že byste si měli Monte Crista přečíst. Proč tedy ten suchý začátek? Jednoduché, čekal jsem něco více, než jsem dostal. Nevěděl jsem do čeho jdu to ano; z recenzí a kritiky ostatních jsem však očekával nádherné, přenádherné dílo. Místo toho jsem dostal… Nu, uvidíme.
Začátek knihy se mi líbí nejvíce. Osud Edmonda Dantese, sympatického námořníka je zkažený trojicí jeho nepřátel, jak v kariéře, penězích a i v lásce. Po trpících 14 letech se však Edmond vrací… Pod jménem Monte Cristo a boháčem tak zazobaným, že si dovolí rekreační parník!
Zde ale začíná střed příběhu, část, která mě ukrutně nudila. Ano, Edmond, tedy Monte Cristo spřádá svoji pomstu, přitom, ale děj není vůbec tak akční a dramatický, jak by měl být. Ke konci se to již poněkud zlepšuje, pořád to, ale není ono jako začátek knihy.
Konec knihy je přece jen dost zajímavý a zasloužený, takže knihu beru jako mírně nadprůměrnou. Komupak ji doporučit? Čtenářům zkušeným s klasickými díly, neboť s tímto dílem je třeba dost trpělivosti. Doporučuji 80/100 :-)
Hra o trůny? No jo, vy myslíte ten seriál… POČKAT POČKAT POČKAT! Vy se mi snažíte nakukat, že zde existuje KNIHA Hra o trůny? Chacha, to ale bude nějaká blbost…
*po dočtení*
Já… já nevím co vytknout. Je to vrchol literatury.
Dobře, dobře, tak dramatický jsem při zjištění, existence této knihy nebyl. Myslím však naprosto vážně svoje nadšení nad tímto skvostem! Zkusím zde tedy shrnout vše, co mě donutilo dát této knize plnou kouli.
Ze začátku jsem byl trochu skeptický. Necelých 800 stran? Bude mě to vůbec bavit? Nemohl jsem se mýlit více. Příběh mě, zkušeného čtenáře, naprosto překvapil svým obrovský počtem postav, příběhových linek, dialogů, rodů… a víte, co je nejbláznivější? Člověk se v tom neztrácí! Je to přehledné a čtení zadrhává maximálně tak kvůli kontrolování mapy tohoto báječného světa.
Přesto že sledujeme 8 (!) postav, každá je něčím jedinečná a do každé se můžeme vcítit. Má osobně oblíbená je skřet Tyrion :)
Hra o trůny má zkrátka vše. Od romance, příjemných momentů a humoru až k brutálním bitvám, intrikám a krvavému boji o železný trůn. Nevím co vytknout. Nemůžu se dočkat na přečtení druhého dílu a… neeeee… ON TO POŘÁD PÍŠE!?!
